_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

23. června 2oo9 - Den, pro který stojí za to žít, ale i umřít...

23. června 2010 v 12:00 | Kaori |  Milý deníčku...
Trvalo mi rok, než jsem byla schopná napsat report, který by se nepodobal zběsile infantilnímu řečnickému výkonu šílené fanynky Tokio Hotel. Bohužel ani po tom roce jsem se nevyhnula zoufalému vzpomínání na ten den, kdy se splnilo jedno z mých největších přání, které jsem vždy pokládala za absolutně nemožné.
Předem upozorňuju, že ten text je vážně infantilní, ale já si hold nemůžu pomoc, prostě to nejde. Takže ti, kteří si nechtějí pokazit už tak dost zkažený pohled na mě, ať to raději nečtou xD Prostě jsem ze sebe po roce musela dostat všechny ty smíšené pocity. A ti, kteří si na mé šílenství před rokem vzpomínají, už jistě vědí, o co jde; nemluvila jsem o ničem jiném xD


Připadalo mi to jako splnění neuvěřitelného snu, když mi má kamarádka s nadšením oznámila, že Dir en grey budou v Praze. Tak hrozně moc jsem jí chtěla věřit, ale jak by mohli oni, ONI, přijet až z dálného Japonska do téhle nicotné zemičky?
                Jenže potom, o několik týdnů později, jsem držela v ruce lístek na ten velký koncert a mě došlo, že to je skutečné, že to je všechno pravda a já budu na koncertě skupiny, která se mi za celých 17 let mého života dostala pod kůži tolik, jako žádná jiná. Zanedlouho jsem si začala všímat bannerů na internetu, jejich jména v programech a dokonce i potkávat plakáty, jen tak nalepené na lampách a zdech - tohle rozhodně nemohl být sen!
                A pak přišel ten den. Pamatuji si, že jsem nešla do školy a máma mě za to pěkně sjela, ale byla jsem tak duchem absolutně mimo, že si to sotva vybavuji. A když jsme šli s Yuki k Akropolisu, žertovaly jsme, smály se, chovaly se naprosto normálně. Ještě mi to zcela nedocházelo, ale i tak jsem se nacházela v jakési opojné euforii, jakoby v mlze. Připadalo mi, že by v tu chvíli stačilo jen malé vyrušení, nicotné štípnutí a já bych se z toho neuvěřitelného snu probudila, bála jsem se, že se to všechno náhle rozplyne a mě nezbude nic jiného, než pohled na prázdné místo na polici, kde se v tom snu tkvěl lístek.
                Jenže vtom jsme zahnuly za roh a uviděly na konci ulice ten tourbus, který stál před vchodem do Akropolisu a lidi, kteří tam s očekáváním stáli, kdo ví jak dlouho.
                Sotva, co jsme tam dorazily a pozdravily se s ostatními, se dveře tourbusu otevřely a z nich vyšel Die *S hlubokým nádechem se snaží uklidnit a vzpomíná, jakoby to všechno bylo včera*. Rozhlédl se a já měla pocit, že na místě omdlím, protože tak silný pocit touhy a rozčarování mnou nikdy nezacloumal. Trochu se stydím za to, že jsem se v samém šoku nezmohla na nic jiného, než na nevěřícné civění s otevřenými ústy i v okamžicích, kdy božský Die odcházel k zadnímu vchodu. Nemohu si pomoct, ale z něho skutečně vyřazovalo cosi nepopsatelného. Nejspíš je to tím, že jsem jím fascinována již od prvního okamžiku, co jsem slyšela jeho kytarový um.
                Ani jsem se nestihla vzpamatovat z šoku, když se na scéně objevil Toshiya. Rozpačitě se rozhlédl a letmo zamával a než se všichni nadáli, byl pryč. A jako poslední se objevil samotný leader-sama, Kaoru. Ten Kaoru, který vždycky tak sebevědomě vede své prsty po strunách kytary je ve skutečnosti tak drobný, až mě to překvapilo. Ovšem o velikosti svých činů mě ujistil později na podiu.
                Tím přehlídka členů kapely skončila, protože, jak jsem se dozvěděla, byli už Kyo a Shinya uvnitř.
                A pak následovalo už jen nekonečné čekání trvající minimálně několik století. Když propukla první tlačenice o první místa v řadě, nepomohly ani výhružky těch, kteří nás pouštěli, že pokud se neuklidníme, nepustí nás nikam. Phe! To by viděli věci, kdyby se rozhodli nepustit.
                Trochu mě vyděsilo, když jsem se ocitla za dvoumetrovým Němcem (takovou vlnu rasizmu jsem ještě nepocítila), ale díky síle tlačenice davu za mnou a trochu mé snahy jsem se ocitla v první řadě, hned u podia. Bohužel ne na Diově straně, ale v ten okamžik jsem byla tak splašená a plná očekávání, že mi to vlastně ani nevadilo.
                To čekání, než se Diru objevili na podiu, bylo snad ještě delší než několikahodinové čekání venku.
                A najednou přišli. Prostě se zjevili a chopili se svých nástrojů. V tom okamžiku se ve mně mísilo tolik dojmů, až jsem měla pocit, že z toho vyletím z kůže. Dav šílel a řval, ale mě všechno připadalo opět jako v mlze a burácející hluk jsem slyšela jen vzdáleně.
                A když začali hrát Obscure, strhlo mě davové šílenství. Kyo se postavil na svou bedýnku a velice osobitě nás přivítal - poprskal nás vodou, kterou pil. A začal zpívat. Bylo neuvěřitelné, jak dokázal intonovat. Ze zpěvu lehce sklouzl k psychopatickému řevu a ječení až k šepotu, který všechny v sále na okamžik zhypnotizoval. Bylo neuvěřitelné, kolik emocí se objevovalo v jeho očích, když jimi těkal po lidech. Jak jimi vztekle blýskal, a vzápětí nepřítomně hleděl do dálky v euforickém uspokojení při klidném zpěvu Vinushky, aby se vzápětí mohly změnit v tvrdou nenávist vrahových pohledů. Bylo neuvěřitelné, jak dokonale vypadal bez jediné špetky make-upu. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak alabastrová a krásná je jeho hruď, pokryta bělostnými jizvami a tolikrát jsem očima opisovala jemnou linii jeho modře tepající žíly, která se ztrácela za lemem kalhot u jeho slabin, až jsem si ji vryla do paměti. A pěvně věřím tomu, že kdyby na nás během koncertu neprskal ledově osvěžující vodu, nepřežili bychom.
                Přímo přede mnou stál Toshiya, který se z podhledu zdál tak ohromný. A který svými posunky a pohledy povzbuzoval fanoušky k ještě většímu šílenství. Prý nás špatně slyšel.
                Kaoru-sama se absolutně soustředil na své hraní a ve mě utvrdil pocit, že ten drobný Kaoru by na svých zádech unesl klidně a bez námahy celý Vesmír. Jeho sebejistota mě okouzlovala a ksichty, které nám předváděl, přesvědčily o tom, že ani jemu nechybí smysl pro humor a komunikaci.
                Několikrát jsem se pozorností přesunula i k Shinyovy, který se za svými bubny zdál tak malinký. Když později rozhazoval paličky, opět jsem nevěřila. Tentokrát tomu, jak vysoký a štíhlý je, jaké je to tintítko a jak šlachovité je jeho tělo. A jak mu zvlněné, lehce rozlétané vlásky dodávají na roztomilém, dětském vzhledu.
                Nejvíc jsme však vzhlížela na Daisukeho a vrhala závistivé pohledy na ty, jimž se poštěstilo být u něho. Tolik jsem toužila po tom se ho jenom dotknout! Nemohla jsem se bránit úsměvu, když jsem viděla, jak se mezi hraním a nadšeným culením do hlediště otáčí k flašce absinthu stojící před Shinyovými bubny, aby si lokl, následně se otočil a znova se zvesela usmál. *Zoufale mlátí hlavou o stůl* Jak já zbožňuju jeho úsměv! Jak ohromný byl můj šok, když se při loučení, kdy už ostatní členové kapely odešli z podia, sehnul přímo nade mnou a upřímně si s fanoušky potřásal rukou a plácal do dlaní. Měla jsem chuť uškrtit kluka vedle sebe, který se mu snažil servat šátek ze zápěstí. Tak zoufale jsem se ho toužila dotknout, když v tom se mé prsty zapletly do těch jeho a já s překvapením zjistila, jak chladná je jeho dlaň i přes to, že přes hodinu hrál v tom neuvěřitelném vedru na kytaru.
                A najednou odešel. Jako se Diru objevili, tak i zmizeli a bylo po všem.
                Nemohli jsme si však odpustit ještě jeden pohled na ně, takže většina ze zúčastněných ještě nějakou tu hodinku zůstala, aby mohla tu pětici vidět, když s úsměvy na rtech nastupovali do tourbusu a odměnila je upřímným potleskem a skandováním. Když odjeli, nastalo děsivé ticho. Všichni vstřebávali to, že co za posledních pár hodin prožili, skutečně sen nebyl. A ještě když jsem jela domů, padaly na mne mdloby a zachvacovalo mě spontánní štěstí z uvědomění, že jsem je viděla a z Daisukeho doteku se mi neskutečným blahem podlamují kolena ještě dnes.
                Pokud existuje platonická láska, mohu s jistotou říct, že tuhle bandu staříků zkrátka miluji. A pokud si myslíte, že ty modřiny, pohmožděniny, bolavá záda a kyčel a podupané nohy za to nestály, tak věřte tomu, že stály.
               
Kyo
Kyo mi tu trochu připomíná Samaru xD To však nemění nic na tom, že určitě bylo úplně v plánu, to, že tahle póza bude spešl pro mě. Omlouvám se za kvalitu, ale světlo bylo špatný a foťák je šunka (ještě k tomu byl skoro vybitej xD).

Shinya
To... byl pokus o zachycení Shinyi... Má pěkný bubny xDDD

Kaoru
Ó velký leader-sama! *____*

Toshiya
Chvíli jsem přemýšlela nad tím, proč se mi ta fotka zdá tak úžasná. Pak jsem přišla na to, že úžasná není vůbec, když tam Toshiyovy není vidět do tváře a pak mi došlo... že to bude možná tím xD

Die *_*
ZABIJU tu ruku!!! >___< xDD On je tak dokonalý! Ten úsměv! *roztéká se* Ta fotka vypadá úchylně xDD

________

Jak jsem říkala, je to infantilní xDDD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Klára Klára | Web | 23. června 2010 v 18:06 | Reagovat

He..hehe xD podle článku tipuju, že tu skupinu máš asi fakt ráda, co? XD XD néé ale tak chápu tě :) jen mě překvapuje, že když tu byli, tak sem to nějak neregistrovala xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama