_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Městečko Přízrak

20. června 2010 v 15:25 | Kaori |  Městečko Přízrak
Aneb vysvětlení, o co tedy jde a proč tohle všechno vzniklo.


                Městečko Přízrak nemá zcela určenou zeměpisnou polohu. Již několikrát jsem ho přesunula z hlubokých lesů k jezeru, horám, oceánu, udělila mu samostatný ostrov… Nakonec jsem se ale vrátila k alternativě lesů.
                Městečko není nikterak velké, počet jeho obyvatel podle mě nikdy nepřesáhne dva tucty. Proto je to malebné místo obehnáno hlubokým lesem, který nemá ani začátek ani konec. Pokud ale na jeho pokraji něco je, tak jedině prázdno; bílý, neobjevený list mé fantazie.
                Nic tu, kromě obyvatel a jejich charakterů, není dáno. Podnebí a roční období se mění podle toho, jak to chci já. Tajemství okolní pustiny udávám také já a zda-li se někdy někdo dozví, co se nachází za hranicí městečka, neobejde se to bez zásahu mé ruky. Postavy sem přicházejí podle toho, jak já uznám za vhodné. Jejich zjevení budou neosvětlena a jejich úprk nemožný.
                Jediné, co nebudu mít pod kontrolou, budou jejich osudy a "sousedské" vztahy. Při psaní mívám občas problémy udržet je na uzdě a donutit je, aby dělali to, co chci já, a neodbíhali od děje. A jak bych tedy mohla řídit jejich životy, když nejsem schopná udržet je v rolích? Budu pouze nevidomým, nehmotným pozorovatelem, který bude zvěčňovat historii a osudy tohoto místa. Avšak pokud se někdo z obyvatel rozhodne vzepřít se mi, a překročí hranici městečka a vstoupí do lesa, bude opět v mé moci. Protože les je nevyčerpatelným zdrojem mé fantazie, tudíž je nestálý a nepředvídatelný a poskytuje mi moc, oproti které je nějaká nicotná "postava" bezbranná.
                Ano, mluvím o nich jako o skutečných osobách, protože pro mě mají mnohem větší význam než nějaké prostoduché charaktery, které je možné tlačítkem delete uvrhnout v zapomnění.
                Nad každým z nich jsem strávila spoustu času - tvořila vzhled, charakter, názory, záliby... Byla jsem s nimi tak dlouho, až se řádky písmenek a mé představy spojily a vznikla imaginární osobnost, kterou mohu doopravdy vidět pouze já. Mohu s nimi poněkud bláznivě rozmlouvat a jenom užasle sledovat, jak se stávají čím dál skutečnějšími. A v tu chvíli vím, že tlačítko delete už dávno ztratilo svůj význam.
                Každý z nich je v podstatě odrazem mě samotné. Nikdo samozřejmě nenese (až na výjimku) mou osobnost, ale do všech jsem vložila kousky sebe. Hlavně ty špatné vlastnosti v naivním domnění, že když ublížím někomu smyšlenému svým charakterem nebo si jenom vypíšu špatnou náladu, pomůže mi to danou vlastnost potlačit. Proto žádná z mých postav neoplývá zrovna šlechetnými myšlenkami jako akční hrdinové Marvelu.
                Proč jsem vůbec Přízrak stvořila?
                To je jednoduché - potřebovala jsem se někde "zabydlet"
                Stejně jako všichni snílci, i já létám věčně hlavou v oblacích. Cestuji do minulosti, budoucnosti, vkrádám se do knih a povídek, vymýšlím a prožívám nové příběhy a objevuji neuvěřitelně fantastická místa. Ale ještě jsem nenašla místo, které bych si zamilovala, kam bych se po každém svém fantazírování vrátila, kde bych byla doma. Většina lidí mi dá jistě zapravdu, že návrat do reality je po létání v oblacích velice šokující a nepříjemný. A že ta zem je sakra tvrdá. Proto něco mezi realitou a fantazií, jakýsi přestup, kde se příběhy odvíjí sami od sebe. A abych zde nebyla sama, zabydlela jsem tu své nejoblíbenější charaktery, které si tím pádem mohou také užít kus svého "reálného" života.
                Samozřejmě je tu ošemetná otázka ohledně jídla, vody a veškerého zabezpečení. Ale když už jsem si dovolila oživnout svým imaginárním přátelům, proč jim malým trikem nezajistit jídlo i vodu? Přeci jen je to všechno pořád v mé hlavě a tam fyzika ztrácí na své (ne)smysluplnosti stejně jako realita. Konec konců vždyť ani v anime nikdo nemusí jíst nebo chodit na toaletu a ta čuňata si ani nemění oblečení!
                Skutečně k nim mám nějaký nepopsatelný citový vztah, který mi zakazuje je ignorovat. Snad je to právě to, že jejich stavebními buňkami jsem já? Dost pravděpodobně.
                Ačkoliv to zní šíleně, jsou pro mě mou psychickou oporou ve chvílích, kdy nechci s nikým mluvit. Vždy se mi jeden z nich zhmotní a je schopný mi pozvednout náladu. Je uklidňující vědět, že je tu někdo, jehož přítomností obdařuje pouze mě a bez sebemenších problémů se mnou tráví tolik času, co si jen můžu přát. Jsou zkrátka mé svědomí, umějí naslouchat a, kdo by to byl řekl, překvapivě mi řeknou a poradí přesně tak, jak si přeji.

                A teď už jenom stačí zavřít oči a nechat se strhnout proudem nekonečné fantazie...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Klára Klára | Web | 21. června 2010 v 15:58 | Reagovat

Wow...nemám slov...miluju tvojí fantazii n_n

2 Haruška ^^ xD Haruška ^^ xD | Web | 21. června 2010 v 18:55 | Reagovat

*zírá* J-jasně... xDD Těším se na tvé postavy ^^
Mě se teda žádný postavy nezjevují, mě stačí si pokecat s Karin xDDD Každopádně tvůj nápad je dost dobrý *-*

3 KadetJaina KadetJaina | Web | 27. června 2010 v 22:11 | Reagovat

Těhlech vlastních světů jsem vždycky měla nespočet, jenomže mi do něj zasahovali reálné (či vymyšlené někým jiným) postavy. Moji přátelé, i ti, které jsem nikdy neviděla, nebo prostě velcí borci z televize a knížek. Mám radši ten svět v hlavě, protože je příjemný a je takový, jaký chci já a nikdo mi do něj nemůže kecat. A to se mi na něm sakra líbí :).
Ale ty ho máš očividně promyšlený do detailů, to je na tom dost úžasné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama