_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Jako kočka s myší

5. července 2010 v 12:00 | Kaori |  Fantasy
Další příklad povídky, kterou jsem napsala v jakémsi "transu". Ráno, než jsem šla do školy, mě chytla múza. Tak jsem sedla a psala. Trvalo mi to asi půl hodiny, což je na tu délku podle mého dobré. Na druhou stranu to nebylo dobré pro můj školácký život; přišla jsem pozdě. Ale já se bránila! Jenže té inspiraci nešlo vzdorovat. Musíte mi věřit! xD


            "P-p-p-p-prosím!" zašeptala zoufale mladá dívka s delšími plavými vlasy a opřela se o roh jednoho paneláku. Zadýchaně se rozhlédla po půlnoční ulici. Byla tma a lehce sněžilo, nebýt pouličních lamp, které vydávaly mdlé světlo, nic by neviděla.
            V blízkém křoví se ozvalo zašustění. Prudce trhla hlavou, ale nic tam neviděla. Stín, hned naproti u auta! Podívala se tam, ale nic už tam nebylo. Zakřupání trávy. Nic.
            "Jak moc se bojíš?..." Ten hlas byl tak sametový. Tišší než šeptání, a přesto mu dokonale rozuměla. Zúžily se jí zorničky. Odstoupila od zdi a nahnula se. Za rohem se o panelák opíral vysoký mladík, jehož tvář byla schovaná ve stínu.
            "C-c-co... chceš?" vydala ze sebe dívka přidušeně a rozechvěle, byla střední postavy, jemný obličej, velké hnědé oči, působila velice křehce.
            Muž se lehce odlepil od zdi a vyšel ze stínu. Měl vrozené svaly, lehce pohublou, vysokou postavu, tělo mu zakrývala jen rozevlátá košile a potrhané džíny. Vlasy měl černé a rozházené do všech stran, pohled plný bodající modři jasnější než odpolední obloha. "Jen docela málo…" špitl zase, rty se mu sotva pohnuly, okamžitě se ale zavlnily v pokřiveném úsměvu.
            Dívce se zježily chloupky na šíji. Ten jeho hlas! Byl tak krásný a čistý a přesto zlověstný a ostrý jako právě nabroušená břitva.
Chtěla utéct, rychle pryč do bezpečí, ale stačil jediný pohled do těch ledových safírů a ona věděla, že by teď nedokázala udělat ani jeden krok vzad, ba naopak, chtěla mu skočit do náruče, toužila po tom, aby ji pevně objal a už nikdy nepustil. Nikdy... Jak příhodné slovo.
            "Ne-nech mě!" vydechla téměř plačtivě. V krku jí vyschlo, chtěla křičet z plna hrdla, ale nemohla. Jen tíha jeho pohledu jí to zakazovala. Tak pevný pohled... Jedna vteřina trvala věčnost, čas v jeho očích byl vnímán naprosto v jiném měřítku. Ne, čas nebyl vůbec...
            Několik minut jen tak stáli. Vše ostatní jako by bylo v temnotě, prostě to nebylo. Uprostřed celého nekonečna stáli oni dva a upřeně na sebe hleděli. Vločky jim padaly do vlasů. Konečně se pohnul, vykročil k ní rázným krokem, natáhnul ruku a chytl ji za vlasy. Dívka zasténala a radši zavřela oči, ale nic se nedělo.
            V momentě, kdy je otevřela, s ní mladík praštil o zeď, tvrdě a hrubě. Zakňučela a sjela až na zem, rozklepala se po celém těle.
            Přišel až k ní, jeho kanady se ocitly nebezpečně blízko jejího obličeje. Ruka ji opět popadla za vlasy a vytáhla na nohy. Opřel si ruce o zeď po obou stranách její tváře a naklonil se k ní, až úplně k uchu. "Chci cítit tvůj strach..." vydechl a poslední slovo nechal ztratit se v tichu.
            "N-ne..." Neměla sílu ho odstrčit a utéct, neměla sílu se mu ani podívat do očí. Chtěla ale... nemohla.
            Jednou rukou ji pevně chytil za bradu a pozvedl tvář, nepohlédla mu do očí. Naklonil tvář, takže byly jejich rty těsně u sebe, ale ještě se nedotýkaly. Dívka dýchala rychle a přerývavě, z posledních sil držela slzy. Chlapec pomalu a rozvážně, jakoby váhal, jestli to má udělat nebo ne. Jeho ústa se co chvíli pootevřela a zase zavřela. Nakonec se rozhodl jednat a pevně k ní ty své přitiskl.
            Políbil ji vášnivě a tvrdě, svým jazykem vnikl do jejích úst. Chtěla se bránit, ale nešlo to, jeho naléhání bylo tak toužebné a chtivé. Jejich polibek se prohluboval. Náhle jazykem přejela po jeho zubech, něco bylo v nepořádku. Ztuhla a opět oči vytřeštila. Mladík se odtáhl, v očích mu jiskřilo pobavení. Usmál se, více než předtím a odhalil tak konečky svých špičáků.
            "Upír..." hlesla a namáčkla se na zeď, chtěla s ní splynout. Až teď jí došlo, v jak velkém průšvihu je, upírovi přeci utéct nedokáže!
            "Bojíš se," zasyčel posměšně a semkl k sobě rty v dalším pokřiveném úsměvu.
"Ja-jako kočka s myší..." řekla zoufale a vysoce. Náhle se v ní probudil adrenalin, nakopl celé její tělo a ona se cítila neskutečně silná. Vyběhla na ulici, oranžová záře jí připadala jako vysvobození. Už nebyla v té tmě, cítila se lehčí, a také zranitelnější. Běžela jako šílená několik ulic, nenapadlo ji křičet, ani nevěděla, kam běží, hlavně ale, že běžela. Náhle zpomalila, neslyšela za sebou žádné kroky. Otočila se a viděla, jak se přes cestu mihl stín, opět se dala do běhu. Ale žádné kroky za sebou neslyšela. Prudce zahnula do stínu jednoho domu. Sníh se jí dostal do bot, ale jí to bylo jedno. Schovala se za barák a otočila do ulice, nikdo tam nebyl. Pomaličku couvala a ztuhla pokaždé, když sníh pod jejíma nohama zakřupal. Do něčeho narazila, zkoprněla a pomalu se otočila. Vzduchem prolétla ruka a ona dostala tvrdou ránu do spánku, spadla na zem, bolavou stranou přímo do sněhu, který byl tak dokonale ledový. Chtěla tu zůstat ležet navěky, nedělat nic jiného, jen tupě zírat do dály...
            "Ještě ho není dost..." zavrčel nad ní upír a sehnul se. Převrátil ji na záda. Její rty se pohybovaly v němých slovech a oči upírala přes něj kamsi na hvězdnou oblohu. Už nesněžilo. Vzal ji do náruče a opřel o jednu svou nohu, stále měla ten prázdný pohled. Odhrnul jí blonďaté vlasy dozadu a odhalil její útlý krk. Nahnul se, ústa toužebně pootevřená. Zastavil se. Nevnímala ho, byla úplně mimo. To nechtěl. Chtěl, aby byla duchem přítomná, chtěl, aby cítila kousnutí, chtěl, aby bolestně kňučela...
            Zvednul ji na nohy a odhodil na zeď. Spadla na zadek a několikrát zamrkala, upřela na něho pohled, už živý a dostatečně vyděšený.
            "Vstaň!" řekl stroze, dívka se však nezvedla, neměla na to sílu. Z hrdla se mu vydralo zavrčení, zvednul se a popadl ji za vlasy, donutil ji vstát a vykročil zpět na ulici. Dívka za ním klopýtala a sykala bolestí, rukama svírala jeho zápěstí, aby aspoň trochu zmenšila sílu jeho sevření.
            Náhle ji pustil a ona setrvačností vrazila do auta. Zády se nalepila na dveře. Mladík ji popadl za bradu a zahleděl se do jejích očí. "Ještě ho není dost!" procedil skrz zaťaté zuby. Odemkl auto a hodil do něho dívku. Sám si sedl za volant.
            "Ne-nech mě!"
            "Pozdě..."
            "Nech mě!" vykřikla pevně a praštila ho zaťatou pěstí do ramene, ušklíbl se. Jeho ruka rychle vystřelila a chytila její malou ručku, zkroutil ji v bolestivém úhlu. "A... au..." vydechla a z očí jí stekly dvě slzy.
            Bála se. Bála se strašně moc. Bála se tak, že si myslela, že strachem umře. Právě seděla v autě s upírem, který ji vezl kdovíkam. Už nemohla. Nemohla nic, ani utéct. Už byl konec! On byl mnohokrát silnější než ona. Miloval utrpení druhých, co všechno si ještě bude muset protrpět, než umře? Kolik bolesti? Nechtěla to vědět, chtěla umřít teď, teď hned bez utrpení...
            Zkroutil jí ruku ještě více, ona krátce vykřikla a pak už ji bolest pohltila úplně, bezmocně svěsila hlavu a propadla se do mdlob.
            Pomalu otevřela oči. Ležela. Na něčem měkkém, zřejmě postel. Byla v něčím pokoji, pohlédla ven, byla tam tma. Že by to byl jen děsivý sen?
            Něčí ruka okolo jejího pasu si ji více přitáhla k dotyčnému a ona spokojeně přivřela oči. Bylo jí teplo a hezky, cítila se absolutně bezpečně a tak nějak... příjemně, naprosto bezstarostně. Zase oči zavřela, napůl v říši snů, napůl ještě vnímala. Ale hlavní bylo, že byla v bezpečí. Ten, kdo ji objímal, spokojeně vydechl na její krk a ona se již zcela ponořila do své vlastní říše fantazie.
            Ruka ještě více zesílila svůj stisk a to ji probudilo. Venku stále panovala noc.
            Chtěla se vykroutit, ale ruka jí to nedovolila. Zničehonic se ten za ní zvedl a dal si druhou ruku vedle jejího obličeje. Pocit deja-vu...
            Náhle si na všechno vzpomněla. Na tu strašlivou noc... Člověku nad sebou do tváře neviděla, v temném pokoji byly vidět jen obrysy. Rozježené vlasy, pohublá postava, jen oči se mokře leskly jako ty nejhlubší studánky. Několikrát zamrkala, začala si zvykat na tmu a oči už rozeznaly linie obličeje.
            "Ach Bože..." vydechla, celým tělem se jí začal opět rozlévat strach, pocit bezpečí rychle pominul a nahradila jej zoufalost.
            "Ne, ne..." zašeptal přátelsky a usmál se, zcela upřímně. To se mu líbilo! To, jak si myslí, že je v bezpečí a náhle se propadne do bezedné jámy beznaděje. Viděl jí to v očích, byl to jiný pohled než tam venku, tam z ní vířila smířenost se svým osudem, tam už byla na pokraji šílenství. Ale teď... Byl to čirý strach smíchaný s hrůzou, pocit absolutní bezmoci a odevzdanosti. Věděla, že teď už nic neudělá, teď už neuteče...
            Nahnul se až k ní.
            Kousnout, nebo políbit?
Rozhodl se pro polibek, tvrdý a přímý. Stále ho prohluboval. Měl chuť tu dívku rozmačkat v rukou, jak moc jí chtěl... Ale dívky jsou něžná stvoření, musí se s nimi zacházet opatrně...
Pomalu se od ní odtáhl. Dlaní přejel po její tváři. Ruka se mu trochu chvěla, měl sto chutí ji pořádně chytnout za bradu, nebo zajet prstem pod nějakou kost. Chtěl v jejím obličeji vidět bolest.
            "Prosím..." špitla a po její tváři sjela slza. A druhá a třetí... Křišťálové kapičky se jí kutálely po tváři a dopadaly do saténových peřin.
            Zhluboka se nadechl, tenhle pohled... Bylo to ještě lepší než samotný strach, měl co dělat, aby ji tu na místě nezabil. Naštěstí se uměl ovládat.
            "Už... to nedělej..." Natáhla k němu jednu ruku, to už nevydržel. Prudce ji sevřel okolo zápěstí a praštil jí o postel, dívka se trochu odtáhla a posadila se. Druhou rukou chytl tu její a také ji přimáčkl k posteli.

            Nahnul se až nad ni, ústa otevřená a odhalující špičáky.
Dívenka zalapala po dechu, věděla, co přijde. Snažila se hlavou odtáhnout, ale jen narazila do zdi, nesnažila se s ní splynout, věděla, že to nejde.
            Tvář zabořil do jejích vlasů na krku, jednou rukou je pomalu odhrnul, bylo to pro něho těžké, být tak pomalý. Přitáhl se až k ní, celý trup jí přimáčkl ke zdi, ruce jí vytáhl nad hlavu. Doširoka rozevřel ústa, po tváři se mu mihl úsměv a pak zabořil tesáky do masa.
            Dívka se prudce nadechla, cítil, jak se jí zvedl hrudník, oči zúžily, ústa otevřela v němém výkřiku. Potichoučku hlesla, na víc se nezmohla. Civěla do zdi naproti sobě a cítila, jak jí život utíká z těla.
            Pořádně se zakousl, špičáky se snažil proniknout ještě hlouběji do tepny, co nejvíce to šlo. Čím hlouběji byl, tím větší bolest jí způsoboval. Uvolnil své tělo a nechal krev proudit do svých úst. Byla tak lahodná! Se silnou kovovou příchutí, byla slaná a zároveň sladká, jako tekoucí zlato, naplňovala každou buňku jeho nemrtvého těla novým životem, rozkoší a spokojeností.
            Ne, nechtěl ji vysát celou, ještě ne! Prudce se odtáhnul a pohlédl do její nic neříkající tváře. Slastně si ze rtů slízl krev a pozoroval dvě stružky, jak si razí cestu dolů po krku do výstřihu. Nahnul se a krev slíznul, dívka se probudila z transu a bolestně zavzdychala. Pustil její ruce, sáhla si na místo, kde ji kousnul a pohlédla na své prsty, leskla se na nich krev.
Upír se k ní opět nahnul a vnutil jí svůj další vášnivý polibek. Cítila v jeho ústech svou krev, zamotala se jí z toho hlava.
            Něco zakňučela. Nechtěla přeci umřít! Prudce ho odstrčila a vyběhla z postele, než se dostala ke dveřím, zatarasil jí cestu.
            "Nikam..." zavrčel zcela nepřátelsky a odhodil ji na zeď. Náraz byl tak silný, že si skoro vyrazila dech. Bolestně zavzdychala a objala si hrudník. Chytil ji za bradu a zaklonil jí hlavu do bolestivého úhlu. Teď už ho viděla dokonale. Tvář chladnou bez jakékoli emoce, ale v očích mu jiskřil vztek. Trhnul rukou a ona se praštila o zeď na temeni hlavy. Sjela až na zem a teď už plakala nahlas. Její tlumené nářky se nesly malou místností.
            Zvedl ji na nohy, krátce pohlédl do očí, podíval se skoro omluvně a pak s ní hodil na zem. Dopadla ke skříni a praštila se o roh malé komody. Zůstala bezvládně ležet na zemi. Celé tělo ji bolelo, byla malátná z toho, kolik krve už ztratila, skoro už necítila konečky prstů.
            Nahnul se nad ni a opatrně slíznul krev, která se jí stále řinula z rány na krku.
            "Ne!" Odstrčila ho a vyběhla z pokoje. Hned naproti uviděla dveře s bezpečnostním zámkem. Vzala za kliku a dveře se otevřely, vyběhla na chodbu, naštěstí byla v přízemí a malátně se dostala ke vstupním dveřím. Prudce trhla klikou a velké skleněné dveře paneláku se těžce otevřely.
            Ohlédla se, dveře do bytu byly stále otevřené, ale upír nikde. Víc neztrácela čas a vyběhla ven. Přehlédla tři malé schody, uklouzla na kluzkých dlaždičkách a dopadla na tvrdou zem. Bolestně zaskuhrala, už tak se jí motala hlava ze všech těch ran a velké ztráty krve.
            Uslyšela, jak se domovní dveře opět otevřely a na ni dopadl stín.
            "Ah...!" Rychle se vyškrábala na nohy a mávajíc kolem sebe rukama klopýtala ulicí. Vůbec to tu neznala, nevěděla, kam běží, ale musela rychle pryč, ta jediná myšlenka ji ještě držela při smyslech.
            Někoho zahlédla na konci ulice. Zaostřila a už se chystala vykřiknout o pomoc, když si ale všimla rozevláté košile. Prudce zalapala po dechu a rychle změnila směr. Musela se opírat o stromy, jak se jí zamotala hlava. Před očima viděla mžitky a nebyla schopná normálně uvažovat. Nevěděla, co se stalo, co dělá a proč. Věděla, že musí běžet, ale už nevěděla kam.
            Náhle zakopla o nějakou krabici a dopadla do hromady papírových odpadků.
Rozhlédla se, ležela u kontejnerů, ten na papír už byl plný a tak se papír válel absolutně všude.
            Zvedla se, prudce. Obzor se jí zatemnil a ona spadla, hlavou narazila o betonový chodník. Už ani neměla sílu skuhrat, slzy se jí samovolně kutálely po tváři. Cítila se strašně ospale a unaveně, nechtěla už nic. Ale... přeci musí utíkat! Ne, už ne, už neuteče nikam, už je to všechno jedno...
            Kartony krabic se začaly barvit do ruda, z dívčina krku stále tekla krev. Dýchala čím dál pomaleji a její výdechy a nádechy se prodlužovaly, ale stále měla pocit, že se dusí. Přišly na ni mdloby. Oční víčka byla stále těžší, ale ona je nechtěla zavřít, musí přeci ještě utéct! Pevná vůle ji opustila a její čokoládové oči zmizely, když zavřela oči. Než se stihla propadnout do nicoty, uslyšela nedaleko sebe zklamaný povzdech...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama