_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Kdo je tu myš?

5. července 2010 v 16:00 | Kaori |  Fantasy
                Klapání podpatků se v prázdných, potemnělých ulicích rozléhalo jako zvonění masivních zvonů. Hustá tma byla všude okolo a jenom pár pouličních lamp s ní svádělo boj o světlo. Avšak vcelku marně, protože tma měla na své straně mlhu, jejíž šedavý opar pohlcoval záři. Vzduch byl ztěžklý a vlhký a zářivé nebe bylo schované za tlustou vrstvou zčernalých mračen. Snad jen blázen by se v tak nepřátelském počasí dobrovolně procházel. Avšak zvuk podpatků naznačoval, že majitelka bot nikam nespěchá. Byl klidný a pravidelný.
                Náhle se však ulicemi rozlehl další zvuk. Něčí těžké kroky zaduněly o zem a nocí se ozval výkřik. Jenom krátký, avšak pronikavý a plný děsu. Vzápětí za ním následoval mužský smích.


                Podpatky se opět rozklapaly po zemi. Ne však klidně, ale rychle a zmateně. Žena běžela a při tom se jí z úst vydral další, tlumený výkřik.
                "Mě neutečeš, slečinko!" zvolal mužský, ochraptěný hlas a vzápětí se jeho majitel rozeběhl za ženou.
                "Nechte mě být!" vykřikla zoufale a zamířila k nějaké staré, rozestavěné budově. Kabelku dávno zahodila, doufala, že tomu muži bude stačit, když ji okrade. Vypadalo to, že ne. Dlouhý kabát jí vlál okolo útlých boků, a když se za sebe otočila, do očí se jí nahrnuly hnědé vlasy. Zaklela, protože upadla; na kostkované zemi se jí ulomil jeden podpatek. Rychle z nohou skopla své boty, naštěstí byly jenom na slabý řemínek, zvedla se a pokračovala v úprku.
                Muž za ní chraplavě oddechoval a dusot jeho kanad zněl ženě v uších s každou vteřinou blíže a blíže.
                Zaběhla do rozestavěné budovy a vyběhla dvě poschodí nahoru. Nenapadlo ji volat o pomoc, ani běžet někam, kde jsou lidé. Celé její tělo ovládala panika a ona se mohla soustředit jenom na to, aby někam utekla. Jenže teď už neměla kam utíkat, došlo jí to. Jediná úniková cesta byla schodiště. A ke schodišti vedla cesta přes toho muže, jehož přerývavé dýchání bylo již téměř u ní. Rozhlédla se. Zřejmě to bylo budoucí parkoviště, protože tu kromě všudypřítomných sloupů a cárů igelitu nic nebylo. Schovala se za nějaký sloup a na zemi se schoulila do klubíčka jako myš snažící se v noře co nejvíce vzdálit od kočičí pracky, která se každým vzteklým pohybem ocitá blíž a blíž.
                "Myslíš si, že se mi schováš?" Prázdným prostorem se tato slova odrážela ještě hodnou chvíli po tom, co je vyřknul, a dívku, třesoucí se na zemi, děsila ze všech stran.
                Zděšeně mžourala do tmy před sebou. Stěží od sebe rozeznávala nic a sloupy. Ale i tak byly sloupy o trochu tmavší než noc okolo. Zoufale se mezi nimi snažila zachytit nějaký černý stín, pohyb, který by naznačoval, že se její pronásledovatel blíží. Neslyšela ani kroky, takže předpokládala, že stojí a naslouchá. Teď hlavně neudělat žádnou hloupost!
                V tom však prostorem zazněl ohlušující výstřel, který se několikrát odrazil a vrátil ozvěnou a ona překvapeně vyjekla. Okamžitě si zacpala ústa rukávem, ale zadýchané zasmání ji donutilo zoufale zakňučet a po její tváři stekly dvě osamělé slzy.
                Zvedla se a udělala několik vrávoravých kroků, betonová zem ji svým studem řezala do chodidel.
                Chytnutí za ruku a následné trhnutí. Opět vyjekla a pod krkem ji uchopila jeho ruka. Zády narazila na jeden ze sloupů a do nosu ji praštil zápach alkoholu.
                "Ahoj, myšičko." Z jeho úst byly cítit i cigarety a jí se zvedl žaludek. "Dalas mi celkem zabrat." V jeho hlase zaslechla pobavení.
                Jednou rukou ji stále svíral pod krkem, druhou se přemístil na její stehno a s potěšením zjistil, že pod kabátem má jenom sukni.
                Ona však na nic nečekala a kopla ho do slabin. Muž zaskučel a povolil stisk. Vytrhla se a udělala pár kroků. Chtěla utéct, ale budovou opět zazněl výstřel.
                "Píčo," zaskučel a s výdechem se svalil na zem, bolest mu nedovolovala stát. "Smrt ti sluší," vydal ze sebe posměšně.
                Ztuhla a výkřik se jí zasekl v hrdle. Cítila, jak ji kulka pálí v zádech. Jak krvácí a jak jí bolest vystřeluje do celého těla. Na okamžik přestala dýchat a měla pocit, že tohle všechno je jenom sen. Jenom divoký sen, ze kterého se každou chvílí probudí a usměje se své představivosti.
                Ale na druhou stranu... Snít se dá i za dne, ne? Tahle fraška již zašla příliš daleko, avšak těžko říct, zdali ji to nudilo.
                Zhluboka se nadechla a přes rty jí projel úsměv. "Bolí to," vydechla a otočila se k muži, který nechápavě zalapal po dechu.
                "Co?! Jak jsi?! Vždyť-" Opět pozvedl svou zbraň a ještě čtyřikrát vystřelil. S pocitem bezpečí ji zase sklonil.
                Jedna kulka ji zasáhla do břicha, druhá do ramene, paže a čtvrtá ji úplně minula. Cítila, jak z ní společně s krví utíká energie a oči se jí klížily, jak byla unavená.
                Na další úsměv však ještě sílu měla. "Kdo je tu teď myší?"
                Muž zaječel a zvedl se, chtěl utéct, ale ona ho strčila na sloupek a jemu při tom vypadla zbraň z ruky.
                "Takhle jsem se dlouho nebavila," zašeptala a zakousla se do jeho krku. Naposledy zaječel, když mu kůží do tepny pronikly dva špičáky.
                To ji bavilo. Hra na kočku a na myš. Utíkat před svými oběťmi a sama se chytat do nástrah ostatních. Hrát divadlo, bezbrannou holčičku a pak vystrčit zoubky. Milovala ty překvapené a zděšené pohledy ostatních, když rázem obrátila skóre a z kořisti se změnila na krutého lovce.
                Ach, ti lidé jsou tak naivní…
               

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama