_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Když přichází Smrt

5. července 2010 v 20:00 | Kaori |  Fantasy
Další povídka, která se absolutně vymyká mému stylu psaní. Ale musím uznat, že takovéhle pojetí se mi celkem líbí. Jakoby z pohledu vypravěče, před kterým sedí několik dětí, které zaujatě poslouchají, co starý a moudrý dědeček (babička?) řekne...
Nevšímejte si mě xD Vím, že jsem tohle napsala, když jsem četla knihu "Dračí oči", která je pojata právě tímto stylem vyprávění, takže to je ta příčina.


                Ze zídky, na které seděl, bez zájmu hleděl do ulice pod sebou. Těžko říct, co byl vlastně zač. Většina lidí ho vnímala jenom jako pocit úzkosti a zamrazení na zátylku, když prošli okolo něho. Jeho pravou podobu bylo možné vidět jenom v jediném okamžiku. A i v tu chvíli ukazoval takovou tvář, jakou si ti ubožáci přáli vidět. Někdy byla krásná a mladá, jindy zohyzděná a děsivá. Záleží na člověku. Proto ho budeme nazývat jenom "on", protože nevím, jak jinak jeho existenci oslovit. Jeho tvář neumím popsat. Sice na ni hledím, ale když chci říct, jak vypadá, slova se mi zadrhnou v hrdle a pero odmítne psát.
                Seděl tam, sám samotář a záda mu smáčela krev. Jeho vlastní krev, která se řinula z ran na lopatkách. Snad anděl, jemuž urvali křídla?...
                Ale skutečně to byl anděl? Nevím. Nikdo o něm nic neví a on nikdy nemluví. A už vůbec ne s lidmi. Obyčejnými smrtelníky jako jsem já nebo vy. Ta krev mu stékala na hruď a v malých rubínových kapkách padala k zemi. Té se však nikdy nedotkly. Zmizely vždy dříve, než se k ní jenom přiblížily. O jeho utrpení, které trvalo již nespočet dlouhých let, nikdo nevěděl.
                Když se nad tím zamyslíte, byla to neuvěřitelně zmučená existence. Sám se toulal krajem, nikým nepolitován, nikým nepochopen, nikým nespatřen. Nikdo o něm nevěděl, a přesto ho všichni potřebovali. Co hůř, brali ho jako samozřejmost.
                Těžko říct, co pociťoval on, když se nikdy s nikým nepodělil o svůj příběh. Utápěl se ve své samotě a jeho kamenná tvář na sobě nenechala znát jedinou emoci. Neměl domov. Bloudil světem a hledal někoho, komu by mohl prokázat svou nezbytnou, avšak nenáviděnou službu. Možná je to jediné, co umí.
                A teď seděl na té zídce a jeho oči sledovaly mladou ženu, která šla pomalým krokem ulicí, kterou ozařovala jediná doblikávající lampa.
Také si všiml dvou stínů, které šly opatrně několik metrů za ní. Moc dobře vědět, že to nejsou žádní opilci, kteří se potácí domů, věděl také, k čemu se schyluje a nevypadal, že by tomu chtěl nějak zabránit. Nezaujatě to pozoroval a čekat, jak se věci semelou.
                Náhle oba muži vyběhli ze stínů a mdlé světlo ozářilo jejich sešlé tváře, které brázdil odporný, nedočkavý škleb.
                Žena konečně zaslechla uspěchané kroky a otočila se přesně včas, aby jí jeden muž vytrhl kabelku a druhý do ní vrazil. Zakolísala a upadla na zem. Kabelky se však vzdát nechtěla a křečovitě svírala jedno její ucho, zděšeně vyjekla. Byl to krátký, vysoký výkřik plný překvapení a zoufalství, o kterém si ani neuvědomíte, že jste jej vypustili z hrdla.
                Ten křik donutil nepatrně změnit výraz na jeho tváři a v jeho očích zajiskřila zvědavost a dávka zájmu.
                Muž, který popadl kabelku, s odporem nepočítal a vyklouzla mu. Druhý ženu chytil za ramena a přirazil k zemi. Ona však duchaplně zašátrala v brašně a vytáhla pepřový sprej; univerzální zbraň všech žen a dívek. Zvedla ruku a doufala, že se trefí, zmáčkla pojistku.
                Trefila se. Muž znechuceně vykřikl, pustil její ramena a jal se třít si bolavé oči plné slz. Udělalo to spíše více škody než užitku a on vztekle zavřískal.
                Žena se zvedla a rozeběhla pryč. Jeden měl oči plné pepře a druhý byl, jak doufala, tolik v šoku, že ji nechá.
                Její domněnka byla skoro správná. Bohužel jenom skoro. Ten druhý byl skutečně natolik šokovaný, že se zmohl jenom na přihlížení, jenže jejich oběť teď utíkala pryč a určitě si pamatovala jejich obličeje, zítra touhle dobou už budou za mřížemi. Zmocnila se ho panika. Musí ji zastavit!
                Zpanikařen vytáhl vystřelovací nůž z kapsy a doběhl ji. Nebylo to těžké, ona přes slzy zoufalství sotva viděla, kudy běží. Popadl ji za jedno rameno a nůž jí vrazil přímo do zad.
                Zastavila se a prudce zalapala po dechu. Přes šok a vylekání sotva cítila bolest, která byla jistě tak strašná, až se z toho kroutily vnitřnosti. Chtěla vykřiknout, ale byla tak ochromená, že to nešlo.
                Muž nůž vytáhl a vší silou ho opět zarazil do zad až po jílec. Pustil ho a nechal tělo sesout se k zemi a utekl. Prostě pryč od toho všeho. Čím dál, tím líp. Teď si myslel, že je všechno v pořádku, panika mu zahltila racionální myšlení, však za pár hodin si uvědomí, co skutečně udělal.
                Druhý muž mezitím klopýtal opíraje se o zeď pryč na druhou stranu a při tom nepřestával naříkat.
                V ulici nastalo ticho. Žena bezvládně ležela na zemi, po tváři jí stékaly slzy zoufalství. Tiše naříkala, ale nikdo ji neslyšel. V zádech jí explodovala bomba neuvěřitelné bolesti a ona cítila, jak ji to pohlcuje a ničí. Ulice se jí zdála náhle tmavší a chladnější. Tak to bylo vše ze života, teď už jenom čekat na... konec? Na co vlastně?
                A právě v této chvíli je načase, aby příběh ukončila ona sedící osoba na zdi, která to všechno s očekáváním pozorovala. Jeho tvář byla opět dokonale chladná a neproniknutelná.
                Seskočil ze svého místa a vypadalo to, jakoby se snesl k zemi, jakoby ho stále nadnášela urvaná křídla, která i po několika tisíciletích nepřestávala krvácet.
                Teď přišel okamžik, kdy vám budu moci říct, jak vypadá, a přesto budu lhát.
                Žena se nutila držet oči otevřené, ale rychle jí docházely síly. Náhle si ale všimla, že k ní někdo jde. Záchrana! Jediná myšlenka, která jí vlila skomírající zbytek života do žil a díky té energii pozvedla trochu hlavu.
                Stál před ní přízrak v plášti dlouhém až na zem a kápí staženou hluboko do tváře. Z obličeje viděla jenom černočerný stín. Sám plášť vypadal, že už ani temnější být nemůže, i když měla pocit, že kdyby zafoukal sebejemnější vánek, výjev by se rozplynul.
                Plášť se těžce zavlnil a k ní se natáhla kostěná ruka. Ani kůže ani maso nebo šlachy, jenom čisté kosti zašedlé věky.
                Byla tu pro ni. Žádná záchrana, ale smrt. Ne... Ne smrt, byla to Smrt. Byla si tím jistá, a přesto se nebála. Konec konců to záchrana byla, ale je jenom na vás, jak si to přeberete. Ona to cítila takto.
                Chtěla se té ruky dotknout, ale byla si jistá, že by její dlaň prošla skrz. Navíc nebyla schopná paží jen trochu pohnout. Nakonec to ale zkusila.
                Neuvěřitelně lehce pozvedla ruku, jako kdyby byla úplně zdravá a uchopila kostěné prsty. Byly chladné a jako by...
Nevím, jaké jiné přirovnání je více na místě, než jakože se dotkla Smrti.
                Zvedla se na nohy a až teď si uvědomila, že její tělo leží dole na zemi. Byl z ní duch. Vyděsilo ji to, ale než stačila cokoliv říct, kostěná dlaň se dotkla jejího obličeje a dlouhé prsty donutily její oční víčka, aby se zavřela. Potom zemřela.
                Postava v plášti se v tom okamžiku zamlžila a zmizela. Už to byl zase jenom on. Nebo snad ona? Kdo ví? Já ne. Vím jen to, že jeho tvář bude opět možné spatřit, až bude vykonávat svou povinnost.
                Bral životy, přinášel smrt. On byl smrt. Nenáviděn a přesto vyžadován. A kam vůbec odcházely duše? To také nevím. Možná se opět zrodily v jiném těle a jiném kraji. Nebo přišly do Ráje, Nebe či Pekla? Dosáhly toho, čeho si zasloužily? Nebo snad byly donuceny bloudit navěky prázdnotou?
                Nevím, ale věřím tomu, že se to jednou dozvím stejně jako všichni ostatní. A čemu věříte vy?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama