_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Mohla to být zábava...

1. července 2010 v 18:00 | Kaori |  Reálné
Tuhle povídku jsem psala v jakémsi podivném uvědomění a při představě, že by se to mohlo skutečně stát, jsem děkovala za přehnanou starostlivost svých rodičů... Posuďte sami x)


                Byla to zábava. Veliká. Byla štěstím bez sebe. Tak strašně dlouho se na ten koncert těšila a teď… byla na něm. Smála se, seznamovala, tančila a pila. Noví přátelé byli senzační. A když jí kluk, který se jí líbil, nabídl, že ji odveze domů, skočila mu okolo krku. Měla trochu obavy, jestli je schopný řídit, ale v podnapilém stavu to byla spíše formální otázka. Vlastně ji vůbec nezajímalo, jestli je střízlivý, prostě už chtěla být jenom s ním.
                Ještě do sebe nalili pár panáků a potom se vesele vydali k chlapcovu autu. Cestou se smáli a nevnímali jízdu. Pak se ale ozvalo troubení, pištění pneumatik, křik, rámus a ona se prudce bouchla do hlavy…

***
Muž okolo třiceti let rychle popadl svou v bolestech se kroutící ženu a jemně ji položil na zadní sedadlo v autě.
Když se od ní odtahoval, jemně pohladil veliké bříško a povzbudivě se na svou ženu usmál.
"Neboj se, bude v pořádku, stejně jako ty," zašeptal a přibouchnul dveře. Posadil se na místo pro řidiče a rychle vyjel od baráku.
Okamžitě se napojit na hlavní silnici a co nejrychleji, samozřejmě tak, aby nikoho neohrozil, jel směrem k nemocnici.
Jeho žena bude každou chvílí rodit a jeho nezajímalo nic jiného, než bezpečí toho malého a jí.
Byla už pozdní hodina, proto na silnici potkával minimum aut. To mu samozřejmě vyhovovalo, aspoň se mu do cesty nikdo nepletl.
Žena na zadním sedadle zavzlykala, to ho vyburcovalo a on sešlápl plyn ještě více…

***
…Probrala se a v uších jí nepříjemně pískalo. Zmateně se rozhlédla a vykřikla, když vedle sebe uviděla chlapcovu tvář posetou skleněnými úlomky a škrábanci. Jedno oko měl zavřené, druhé pootevřené a zpod víčka vytékal pramínek krve.
Pomoc!…
Otevřela pochroumané dveře a upadla do trávy. Auto leželo v příkopě a bylo celé pomačkané a zničené. Zvedla se a se slzami v očích zamířila k okraji silnice. Několikrát zavrávorala a nejednou i upadla. Celý svět se s ní točil, o to horší to bylo, že i opilostí, v uších jí pískalo a prakticky nic neviděla přes slzy, které jí mlžily pohled.
Konečně se vyšplhala na silnici a zhroutila se na asfaltku.
Pomoc, prosím, Bože, pomoz mi! Nemůžu tady umřít, pomoz! Úpěnlivě naříkala, když si zmatené smysly uvědomily, co se skutečně stalo. Už jí nebylo do smíchu. Jen se pomalu propadala do černoty a nebyla si jistá, jestli neomdlí. Až teď si uvědomila, že ji bolí  kotník, s levou rukou nemůže vůbec hýbat a tvář jí lemuje pramen krve táhnoucí se až od kořínků vlasů.
Náhle jí na mysli vytonula matčina slova: "Dobře, pustím tě tedy na ten koncert. Hlavně mě prosím ber telefony a s nikým nikam nejezdi! Bude tam plno opilců. A pokud ti řeknou, že se cítí střízliví, nevěř jim, oni to nepoznají. Až budeš chtít domů, zavolej a já pro tebe přijedu.
Buď na sebe opatrná, holčičko, nezapomeň, že je ti jenom patnáct a my tě máme rádi…"
Zalkla se pláčem. Pořád se mámě vysmívala a říkala, že to ví a že ji nemusí poučovat. Vlastně ji nikdy pořádně neposlouchala. "Mami…" zašeptala zoufale, protože si uvědomila, že měla pravdu, že ji varovala, že ji miluje,… A co dělala ona na oplátku?
Náhle v dálce zpozorovala světlomety. Záchrana! Moc se nerozmýšlela, zvedla se a udělala několik váhavých kroků, než zase upadla na zem…

***
…"Miláčku!" vykřikla rodící žena bolestně a pevně chytila rukáv řídícího muže.
Ten se na ni otočil se starostlivým obličejem.
Prosím, Bože, pomoc mi a nedovol, aby se jí něco stalo!
Hned se ale otočil zpět, už ale bylo pozdě reagovat. Uprostřed silnice seděla nějaká dívka, byla celá od krve a oči měla rudé od pláče. Bezmocně tam seděla a hleděla na dvě světla jako na vysvobození. Oči upírala do prázdna a rty se jí chvěly.
Muž vyděšeně vykřikl a prudce dupnul na brzdu, přičemž strhl volant…

"Co tam sakra dělá?! Jak se tam dostala uprostřed noci?!"

"Auto… Oni zastaví a… odvezou do nemocnice. Budu v pořádku!"

"Proč jen sedí a kouká? Ať uhne!"

"Proč na mě míří tak rychle? Copak jsou lidi tak bezohlední a oni mě tu nechají?"

"Moje žena…! Dítě…! Budou v pořádku? Nesmím nabourat!"

"Ne… Určitě zastaví…"

"Pane Bože, ona se nepohne! Já nedokážu zastavit, přejedu ji!"

"Neboj…"

"Já… Ji zabiju!"

"…Mami…"

"Ale… nemůžu za to přeci!"

"…Budu v pořádku…"

"Tak mě suďte, jen to zkuste!…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama