_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Prokletí

5. července 2010 v 14:00 | Kaori |  Fantasy
Nechápu, co tenhle blábol znamená xD Teda chápu, ale prostě se to absolutně vymyká mému stylu psaní. Je to psaný tak nějak... jinak. Ale i tak si myslim, že je to čitelný, i když to vypadá, že to psal někdo jinej xD
A tohle bylo po hodně dlouhé době, kdy jsem si troufla napsat něco na toto... téma, a ještě k tomu z první osoby.


            Běžím lesem a za svými zády nechávám své rodné městečko.
Zapadající slunce vše okolo zaplavuje nazlátlou až rudou barvou a zdá se, že všechno hoří. Přeskočím roští a prudce se zastavím, opřu se o nějaký strom a rozhlédnu se po rozlehlém lese. Nikde nikdo, tak mi to vyhovuje, všichni už jsou doma nebo tam jdou, všichni se vyvarují temnému lesu. Tak.
            Prudce se vydýchávám a mám pocit, že mi plíce vyskočí z hrudníku. Všude je slyšet zpívající ptáky, cupitání lesní zvěře - život. Trochu to uklidňuje, mylně si myslet, že nejste sami. Nohy se mi podlomí a já zády sjedu po stromu, kůra mě odře skrz volné tričko. Je to celkem úleva - sedět a nemuset nic dělat, jen prudce dýchat.
            Zpocené ruce si utřu do řídké, žluté trávy a chladného mechu. Cítím, jak se mi vlasy lepí k obličeji, je to nechutný. Dech se mi začíná zpomalovat a já zklidňovat. Postavím se a ohlédnu přes rameno. Pořád z toho zatraceného kopce vidím na město. Musím běžet dál!
            Nohy už ani necítím, jak mě bolí. Mám pocit, že jsou jen kus hadru, který vlaje za mnou, už je prostě nemám. Za chvíli se mi podlomí, potom přijde bolest a ztuhlost, teď nesmím zastavit! S pořádnou vervou ještě zrychlím. Proč to vlastně dělám? Lidi nemají rádi mě, tak proč já se tolik starám o jejich bezpečí? Kdo ví. Možná to je jen tím, že jsem víc člověk než oni. Nebo se tak aspoň cítím, ve skutečnosti jsem víc zvíře než všichni ti hanební červi dole pod kopcem.
            Vzhlédnu k rudému nebi. Na východu je již temně modré jako oceán, na západu hoří nachovou barvou. Už není moc času, zrychli, sakra!
Náhle zakopnu o nějaký kus zetlelého dřeva a svalím se na zem. Udělám několik kotrmelců, takovou mám rychlost. Zastavím se zády k zemi v roští vysoké trávy. Stébla mě píchají do odhalených nohou a cítím i krev, to není dobré. Kupodivu se mi ale leží dobře. Mech se přizpůsobuje křivkám mého těla a je i příjemný, jen ty stébla mě trochu štvou. Zrychleně dýchám.
            Píská mi v uších a zpěv ptáků stále neutichá, už mě to vytáčí. "Držte hubu!" zaječím pronikavě a dál lapám po dechu. Nic. Ti opeřenci stále vyřvávají své radostné písně a mě nevěnují ani tu nejmenší pozornost. Pocítím silnou bolest v nohou. Vrací se k sobě a s nimi začínám cítit odřeniny. S funěním si sednu. Nebe je již téměř temné. Jen na obzoru je ještě trochu světle modré. Jakoby poslední světlá naděje v celém tom temném a nekonečném moři...
            Dost lelkování! Jsem daleko od města? Snad ano. Doufám, že ano. Náhle mnou otřese nával... čehosi. Ten pocit nejde popsat, ale celá se zachvěji a zježí se mi chloupky za krkem. Jakoby tudy provanul chladný vánek a vzal s sebou všechen život a radost. Ptáky najednou slyším z jakoby velké vzdálenosti, skoro jak v mlze. Vlastně tak vidím celé okolí, les se mi stále více a více oddaluje a mizí ve svých vlastních černých stínech.
            Protřepu hlavou a vyrazím nějakým směrem. Nevím, kam běžím, doufám, že hlouběji do lesa, ale teď jsem absolutně dezorientovaná. Určitě musím mít zorničky rozšířené, co jen to jde a oči vykulené, dýchám rychleji než bych měla a jediné, co teď pociťuji je... strach. Čirý strach a děs z toho, co mě čeká.
            Hlad. Hrozivý hlad... To je další pocit, který mnou cloumá.
            Ne, je to jen vymyšlené, žádný hlad nemám! Snažím si namlouvat.
            Ale máš, a moc dobře to víš... Zděsím se. Ten druhý hlas, objevuje se vždycky, když... Ne! Nesmím na to myslet.
            Krajinu rozřízne divoké zavytí. Prudce se nadechnu a rozklepu se. Nebyl to žádný zběhlý vlk, byla jsem to já. Nevědomky pohlédnu na oblohu a přímo do tváře bílému úplňku, který se mi zdá být větší než kdy jindy. Zastavím se a opřu o strom. Už nemá cenu utíkat, svému osudu prostě utéct nemůžete!
            Skloním hlavu a rychle dýchám, úplně sípu, jak nemůžu dýchat. Vzhlédnu a připadám si, jakoby všechno okolo umřelo. Už neslyším žádné ptáky, žádný život. Vše je šedé a mrtvé.
            Švihne mnou vlna ostré bolesti a já spadnu na zem. Rozklepu se ještě více a mám pocit, že mi explodují vnitřnosti. Bolestně vykřiknu, ale podobá se to spíše zvířecímu vytí. Prosím, ať už je konec! Mysl se mi začne zatemňovat a já se potápím do tmy.
Nemůžu hýbat nohama ani rukama a ztrácím vědomí. Potápím se hlouběji a hlouběji do nekonečné černoty a pomalu zavírám oči, omdlívám. Přes to všechno ale ještě cítím, jak se zvedám. Moje nohy jsou najednou nějak silné a ani se necítím unavená, naopak jsem plna energie.
            Hlad. Poslední myšlenka, než ztratím úplně vědomí a kontrolu nad sebe samou.  
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama