_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 1. kapitola

2. července 2010 v 6:00 | Kaori |  Say my name
say my name
Kapitola 1. - Když něco končí...


                "Než zemřu, vyslovíš mé jméno?" Tehdy se zdálo být všechno tak idylické a dokonalé, možná až kýčovité. Byla jsem zamilovaná a nic lepšího než on pro mě na světě neexistovalo. Nikdy jsem si neužila tolik zábavy, tolik radostí, tolik strastí a bolestí s jedinou osobou. A když už se naskytla nějaká chyba, nějaké smítko prachu na našem obrazu dokonalosti, nakonec jsme jej oba společně smetli a s úsměvem si užívali ten skvělý život v růžovém světě dál…
                Nic neřekl a svou přísahu zpečetil vášnivým polibkem.
                Nemohlo se přihodit nic špatného. Nic nemohlo rozbít toto silné pouto, které den ode dne jenom sílilo. Prostě to nešlo.
               
                A pak, jednoho dne... Všechno bylo během vteřiny pryč. Z ničeho nic, jako rána z čistého nebe. Jenom vím, že toho dne jsme byli v lese. Stromy zářily všemi barvami. Z korun se s klidem a ladností snášely listy k zemi a my je jenom fascinovaně pozorovali. Slova byla tak zbytečná, kdybychom jenom sebeméně špitli, určitě by to narušilo celou tu krásu okolo a ta překrásná iluze by zmizela. Ano...
                A náhle se zvedl vítr. Nebyl to žádný příjemný vánek, ale vichr, který mi nahrnul vlasy do tváře, a já se musela nespokojeně zamračit. Les potemněl a všechno se zdálo být tak nepřátelské.
                A pak jsem zaslechla výkřik plný bolesti, otázek a nečekanosti. Než jsem k němu stihla otočit hlavu, sama jsem se zřítila k zemi. Nevím, co se stalo, ale chtěla jsem strašně moc křičet. Určitě to bylo bolestí, ale přitom mě nic nebolelo. Měla jsem otevřená ústa a byla přesvědčená o tom, že řvu z plných plic, ale nic jsem neslyšela, jenom nepříjemné a monotónní pískání v uších.
                Všechno okolo bylo jako zpomalené. Když jsem dopadla, listí se zavířilo s neskutečnou leností a žlutavé lístky z korun stromů již nepadaly tak elegantně, ale trhaně, točily se a mával jimi vítr, ale i tak padaly neskutečně pomalu.
                Chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to, necítila jsem ruce. Vlastně jsem necítila nic, ani ten vítr. Avšak pocítila jsem jeho ruce, když mě objaly okolo ramen a zvedly mě. Pevně mi ruce zkřížil na hrudi a přitiskl si mě k sobě. Neměla jsem sílu se otočit, tak jsem se nechala objímat a zmohla jsem se jenom na tupé civění do dáli lesa.
                "Ne… Ne-křič…" vydal ze sebe chrčivě a mě ten nelidský tón neskutečně vylekal.
                Pootočila jsem s vypětím všech sil hlavu a vzhlédla k němu. Kdybych mohla, začala bych křičet, ale na světě neexistoval jiný zvuk než to pískání. Hlava mu těžce visela na krku, hleděl na mě skleněnýma očima, které plakaly, a celý jeho krk lemovala hluboká rána, která velice krvácela.
                "Sa… Sa… Sa-ski… Sa-" mluvil dál chrčivě, avšak to jméno nikdy nedořekl. Stisk povolil a jeho ruce ze mě sklouzly, oči se neuvěřitelně rychle zakalily šedavým pláštěm němoty a on se pod váhou mého těla svezl k zemi.
                Dopadla jsem vedle něho. Moc šokovaná na to, abych dokázala něco dělat. Jenom jsem na něho nevěřícně koukala a nebyla jsem ze sebe schopna dostat ani hlásku. Po několika sekundách pískání ustalo a do mé tváře se opřel silný vichr. Pohled na jeho krásnou, bledou, mrtvolnou, zhyzděnou tvář se zakalil a mě po tvářích steklo pár slz. Ucítila jsem šimrání u pusy, po olíznutí jsem zjistila, že mi z úst vytéká krev.
                A pak už si pamatuji jenom stín, který se na mě snesl a nekonečnou tmu…

                Vzbudil mě děsuplný křik, ne, jekot. Šílený jekot doprovázený bolestnými steny, dávením a kašláním. Můj jekot.
                Můj vlastní křik mě probudil do neuvěřitelné bolesti. Nevím proč, ale nedokázala jsem si rukama objat nohy, které jsem měla přimáčknuté až k tělu.
                Náhle mým tělem projel další nával bodající křeči a já se bolestně prohnula. Tento stav trval několik vteřin, nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. A pak, když křeč opadla, jsem začala zase ječet. Pálilo mě celé tělo. Ne, pálilo mě vše uvnitř těla. Jako kdyby mi někdo zapaloval nebo rval všechny vnitřnosti a štípil kosti na prach a to celé ve stejný čas.
                Oči jsem měla pevně zavřené, myslím, že bych je nebyla ani schopná otevřít. Začala jsem okolo sebe kopat nohama. Nebylo to cílené, byla to práce té bolesti, jak mi škubaly nervy. Několikrát jsem nahými chodidly přejela po hrubé, kamenité zemi a odřela si nehty na prstech. Ta bolest byla nic v porovnání s tím, co jsem prožívala.
                V tu chvíli mě nezajímalo, kde jsem, vlastně mě ta otázka ani nenapadla. Nechtěla jsem v tu chvíli nic jiného, než umřít. Chtěla jsem, aby ta bolest přestala, aby zmizela. Měla jsem pocit, že ještě chvíli a já umřu.
                Po tváři mi stékal pot a můj jekot byl mě samotné nesnesitelný, dráždivý a prudký, ale utichnout nešlo.
                Po několika minutách už jsem nebyla ani schopná křičet. Jenom jsem ze sebe vydávala nelidské skřeky a steny. Mnohokrát jsem se zakuckala nebo málem udusila. Nohy se mi pořád zmítaly, ale už ne s takovou energií, spíš se jenom bezmocně škubaly. Můj hrudník se trhaně nadzvedával, jak jsem se zalkávala a byla se sotva schopná nadechnout. Hlavu jsem měla bezmocně svěšenou, oči pevně zavřené.
                Nevím, jak dlouho tento stav trval. Už jsem vážně myslela, že umřu, už jsem nemohla, už jsem měla jen jedno jediné přání a žádné naděje, když jsem pocítila úlevu. Ne velkou, ale přeci jen to byla úleva. Bolest v dlaních ustávala. Sice jsem měla celé tělo jako v ohni, ale tu malou úlevu v prstech jsem pocítila a mě svitla nová naděje, že by mohl být konec. Že jsem se konečně dočkala a ta bolest upadá.
                Postupně jsem byla schopná vnímat i chodidla, ve kterých bolest také vymizela. A když mě přestala pálit zápěstí, uvědomila jsem si jeden děsivý fakt: Ruce jsem měla svázané železnými okovy nad hlavou.
                Zprudka jsem otevřela oči. Poprvé za tu dobu, co jsem omdlela v lese.
                Nejdříve jsem nic neviděla, jenom louč kdesi přede mnou. Postupně jsem si ale zvykla na to matné světlo a byla schopná rozeznat to, že jsem v nějaké kamenné místnosti, která byla velice malá. Naproti, vedle louče, byly masivní, okované dveře a z jejich druhé strany dřevěná, značně ztrouchnivělá lavička. Já seděla na zemi pokryté tenkou vrstvou vlhké a plesnivé slámy, ruce přikované řetězy.
                Zmocnil se mě pocit stísněnosti a klaustrofobie.
Oči se mi zalily slzami, ale ani jedna nestekla po mé špinavé a upocené tváři. Sklopila jsem pohled a v tu chvíli mi celým tělem projela další vlna bodavé bolesti a já se zkroutila v křeči. Když to pominulo, všimla jsem si rozmazaného krvavého fleku přede mnou. Jak jsem křičela a zalkávala se, musela jsem plivat krev, kterou jsem teď měla rozmazanou i po chodidlech a lýtkách. Také jsem si všimla, že na sobě nemám své oblečení, ale nějakou bílou, umolousanou košili.
                Během tohoto zkoumání a zmatku v mé hlavě bolest ustoupila do kolen a loktů. Ale také jsem si uvědomila, že ta bolest vzrůstá. Jakoby se onen pekelný oheň přesouval do středu mého těla, ale nic neubíral na síle. Takže mé ruce a nohy mohly odpočívat, ale zbytek těla dostával čím dál více zabrat.
                Opět jsem se zmítala v bolestech a tentokrát jsem místo jekotu jenom kašlala a plakala. Brečela jsem velice dlouho, neboť jsem měla tváře a krk úplně mokré. Ale pak jsem se zalkla a málem udusila. Kromě náruživého chroptění, jak jsem se snažila popadnout dech, jsem nebyla schopná ničeho.
                Nakonec se nohy, ruce, dokonce i břicho osvobodily a všechen žár se soustřeďoval na můj hrudník. Bylo to nesnesitelné a já sebou házela tak prudce, až jsem začala krvácet ze zápěstí. Myslela jsem, že umřu, že to nevydržím. Byla jsem vysílená a hladová. Ale i svou duši bych v tu chvíli obětovala pro sklenku vody. Ta žízeň, kterou jsem vládla, byla neskutečná a každý nádech mě řezal v krku, jak jsem tam měla sucho.
                A pak, neuvěřitelně rychle, se všechen oheň stáhl k srdci.
                Nečekaně jsem zaječela, táhle a bolestně, jako smrtelně raněné zvíře. Ječela jsem neskutečně dlouho, až jsem myslela, že si roztrhnu hrdlo. Ta bolest v srdci mě doháněla k šílenství.
                Náhle se bolest uvolnila a projela mi celým tělem jako ničivá exploze. Trhla jsem sebou a zůstala bezvládně ležet. Zamotala se mi hlava a já se ani nesnažila zůstat při vědomí.
  
               
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mao~Kuro Ookami Mao~Kuro Ookami | Web | 2. července 2010 v 9:58 | Reagovat

*.* To zakončení je prostě úžasné! I když pořád mi to občas přijde trochu moc... ale vážně se mi to líbí ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama