_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 10. kapitola

4. července 2010 v 19:00 |  Say my name
asc
Kapitola 10. - Poznej sílu Boží


Trhla jsem hlavou k tomu hlasu. Všimla jsem si, že jsem v tom parku, kde jsem prvně zabila toho kluka, který se snažila nakreslit noční Prahu. Muž zahalený do dlouhého kabátu seděl přesně na tom místě, kde tenkrát my a hleděl na mě zpod klobouku.
                "Nevím, o co vám jde," řekla jsem otráveně ve snaze zachránit si krk, ale věděla jsem, že mi to nebude nic platné.
                "Ale ale, holčičko. Copak ty si myslíš, že bezdůvodné vraždění nechám jen tak bez povšimnutí? Na to k vám, zrůdám, chovám příliš velkou nenávist," zavrčel zlostným, hlubokým hlasem. Rychle si stoupl a sáhl do pláště. Vytáhl černou pistol s tlumičem.
                Nenamáhala jsem se mu odpovědět a uskočila stranou. Zaslechla jsem, jak se od betonu odrazila kulka.
                "Jak jsi věděl, kde jsem?" vykřikla jsem ve chvilce času, kdy on stáčel ruku směrem ke mně.
                "Každý vrah se vždycky vrací na místo činu," prohlásil chytře a opět vystřelil.
                Musela jsem se ušklíbnout, když jsem vzala v úvahu, že jsem tudy šla náhodou. Uskočila jsem. Tahle hra na honěnou mě přestala bavit. Svitla mi naděje na to, že bych se přeci jenom mohla dneska najíst. Krom toho jsem v živé paměti měla okamžik, kdy jsem přišla na to, že jsem skutečně mrtvá a Dante mi říkal, že když se setkám s lovcem, musím ho zabít.
                "Nechápu, co proti upírům máš," řekla jsem a vyskočila na lampu. Jen taktak jsem se na ní udržela, ale doufala jsem, že ten lovec je tak hloupý, jak vypadá.
                "Jste jen zrůdy, které tu nemají co dělat. Ztělesnění ďábla a zla. Je mou povinností vás zabíjet," objasnil mi situaci a vystřelil. Seskočila jsem z lampy a ještě než jsem dopadla, zavládla tma. Takže můj plán vyšel a on skutečně zasáhl lampu. Jakou to on měl smůlu, tahle tu byla jediná! "Do prdele," zaslechla jsem, jak zaklel.   "I když je tma, pořád vidím obrysy. Zabil jsem už mnoho upírů a jedna malá holka pro mě nebude problém. Kromě toho vypadáš, že jsi mladá. S takovými jsou nejmenší problémy," prohlásil výsměšným tónem.
                Opět mnou projel pocit nadřazenosti a já dostala chuť si hrát. Chtěla jsem, aby zemřel v bolestech a strachu. Rychle jsem se k němu přemístila. "Když je to tak," šeptla jsem mu do ucha, "proč ještě žiju?" Okamžitě jsem zase uskočila pryč a já zaslechla výstřel.
                "Chceš si hrát? Jak chceš," ušklíbl se a sáhl pro něco do kapsy.
                "Huba plná keců, ale skutek utek," konstatovala jsem klidně a zase skočila pryč ve chvíli, kdy vystřelil.
                "Myslíš si, že když budeš stát deset metrů ode mě, tak mě zabiješ? To já jsem tady ten, kdo má zbraň."
                "Jenže zbrani jednou dojdou kulky," prohlásila jsem a udělala směrem k němu několik kroků. Zarazila jsem se. Něco v jeho dlani začalo namodrale zářit a mě z toho rozpálily oči. Několikrát jsem zamrkala, nakonec jsem musela pohled trochu sklonit.
                "Copak, něco se děje? Bojíš se?" zachechtal se.
                "Těším se, až ti budu rvát srdce z hrudního koše," zavrčela jsem, uhnula vystřelené kulce a rozeběhla se k němu zezadu.
                V okamžiku, kdy jsem od něho byla asi tři metry, se prudce otočil a hodil po mě tu zářící věc. Když do mě vrazila, okamžitě jsem ucítila neskutečnou, pálivou bolest a zaječela. Popošla jsem několik krůčků a chtěla tu věc strhnout, ale když jsem k tomu přiblížila ruku, začala mě pálit taky. Teď ta věc zářila jasně modrou září a já cítila, jak se mi kůže těsně nad srdcem škvaří a pálí. Až teď jsem si uvědomila, že ječím a ztichla jsem. Urvala jsem ze sukně kus látky a rychle to sundala, ačkoliv to neuvěřitelně pálilo. Pohlédla jsem na zem a na ní svítilo něco, co vzdáleně připomínalo tvar křížku.
                "Copak, poprvé ses setkala s křížem? Jak nemilé, že? Určitě to musí strašně bolet. Já nevím, nikdy jsem se křížů neštítil." Ačkoliv mě to připadalo jako dlouhá doba, strhnout ze sebe ten kříž mi netrvalo ani tři vteřiny, tudíž mě nestihl zabít. Ale teď stál těsně u mě a mířil mi na hlavu. "Přeji příjemnou cestu do pekel," prohlásil škodolibě.
                Čekala jsem výstřel, ale nic nepřicházelo. Bohužel jsem byla tak vyplašená, že mě ani nenapadlo utéct. A navíc jsem si nebyla jistá, jestli bych přes tu palčivou bolest byla schopná udělat jediný krok.
                Náhle ze sebe lovec vypadl chrčivý zvuk, zbraň mu vypadla z ruky, z koutku úst vytekl pramínek krve a jeho hrudníkem projelo ostří meče. Zalapala jsem po dechu a udělala několik kroků zpět.
                "Promiň, že jsi musela přetrpět tu popáleninu, ale dřív jsem zasáhnout nemohl." Tělo spadlo na zem a přede mnou se vynořila vysoká postava. "Jsi v pořádku?" zeptal se, když si očistil svůj meč.
                Nezmohla jsem se na slovo. Jenom jsem na něho nechápavě koukala a snažila se vymyslet, co mám teď udělat.
                "Vypadáš celkem vyděšeně. Tohle bylo tvoje první setkání s lovcem? Vypadá to, že jo. Připadáš mi celkem mladá. Jak dlouho jsi už zasvěcená? Více jak rok určitě ne," povídal dál rychle a já ho vůbec nestíhala. "Promiň, ještě jsem se nepředstavil, že? Já jsem Kazumi, těší mě." Podal mi ruku a já ji bezmyšlenkovitě přijala. "Měla by ses napít, dodá ti to trochu síly. Potom se ti podívám na tu ránu, ano?" To mi nemusel říkat dvakrát. Byla jsem ještě vyděšená, takže jsem ho poslechla. Klekla jsem si nad lovcovo tělo. Klobouk mu spadl, ale ve tváři měl své dlouhé, černé vlasy. Zakousla jsem se do krku a najedla se. Po chvilce se přidal i Kazumi.
                Odtáhla jsem se od těla a pohlédla na něho. Měl na sobě černé džíny a košili s vyhrnutými rukávy, pouzdro i s mečem se mu houpalo u pasu. Tmavě hnědé vlasy měl nakrátko zastřižené. "Už je to lepší?" zeptal se náhle a vzhlédl. Ze rtů si olízl krev. Přikývla jsem. "Moc ti děkuji."
                "Za co?" Konečně jsem za celou tu dobu něco řekla.
                "Víš, tento lovec mi přidělal plno vrásek. Zabil už tři členy mého... malého společenství. Už několikrát jsem s ním bojoval, ale vždy jsem byl nucený utéct. Kdybych tudy zrovna nešel, určitě by tě zabil. Ale na druhou stranu se mi ho díky tobě podařilo konečně dostat. Jsem ti vděčný," řekl pokorně.
                "Vděčný? Ty mě? Nemělo by to být naopak?" prohlásila jsem kousavě a zvedla se. Vzápětí jsem ale zaklela, protože mě zabolela rána na prsou. Pohlédla jsem na ni a zjistila, že v místě, kam mě křížek zasáhl, mám popálenou kůži a už na ní bylo plno puchýřů.
                "Myslím, že to je oboustranný," usmál se. "Pojď za mnou, ošetřím ti to zranění. V takovém stavu bys tu neměla chodit." Vstal a kývl na mě hlavou, potom se otočil a vyrazil směrem do kopce.
                Chvíli jsem stála na místě, nebyla jsem si jistá, jestli ho mám následovat. Ale něco uvnitř mě mne přesvědčovalo, ať jdu za ním. Že vedle něho jsem v bezpečí, že on mi jenom pomůže. Navíc mi byl sympatický. Takže jsem překonala pálivou bolest a šla za ním.
                Sešli jsme několik schodů a potom zabočili na trávu. Šli jsme vyšlapanou cestičkou až k nějaké malé skále, která vyčnívala ze země. Obešli jsme ji a z její druhé strany byla normální vybetonovaná stěna s těžkými železnými vraty.
                "Co to je?" zeptala jsem se zvědavě.
                "To je kryt. Ačkoliv se to zdá nemožné, je vybudovaný téměř pod celou Prahou," objasnil.
                "A tam žiješ? V tak velkém prostranství?"
                "Ano. Ale ne jenom já. Jsem tam se svými přáteli. A navíc je kryt na mnoha místech zavalený, takže my žijeme jen v několika prostorách." Přikývla jsem a velké ocelové dveře se hladce otevřely. Dokonce ani neskřípaly, jak jsem předpokládala. "Jdi," řekl a rukou naznačil, že mám přednost. Usmála jsem se a vešla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama