_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 11. kapitola

6. července 2010 v 8:00 |  Say my name
11
Kapitola 11. - Skoro jako doma

Těžké dveře se za námi zavřely a my se ocitli v úplné tmě. Nepronikalo sem ani trochu světla, takže můj výborný zrak tu byl k ničemu. Náhle se však, sami od sebe, rozhořely louče na zdech. Vždy naproti sobě byly dvě v intervalech asi pěti metrů. Osvítily tak dlouhou chodbu.
                S vyčítavým výrazem jsem se otočila na Kazumiho. Telekineze.
                "Neboj se a jdi. Běž až úplně na konec chodby," usmál se mile a pokynul hlavou.
                V momentě, kdy jsem vykročila, mě zachvátila panika. Celé to vybetonované podzemí mi připomnělo chladnou celu v bordelu a já se zastavila. Nikam jsem nechtěla, chtěla jsem jenom pryč. Už jsem se na Kazumiho chtěla vrhnout, ale náhle ze mě obavy opadly a já si připadala neuvěřitelně svěží a veselá. Nechápala jsem to. Každopádně jsem pokračovala chodbou, která se svažovala.
                Prošly jsme okolo několika dveří, ale on se nenamáhal, aby mi řekl, co je za nimi. Nabádal mě, abych šla dál. Už jsem se modlila, aby byl té chodby konec, protože palčivá bolest na prsou začínala být neúnosná a když jsem na ni instinktivně položila ruku, bylo to ještě horší.
                Na konci chodby, která byla dlouhá okolo sta metrů, nebyly žádné dveře. Jenom prázdná futra, kterými jsme vešli do velké místnosti, kde byla televize, gauč, stůl se židlemi a něco, co připomínalo kuchyň. Bylo to skutečně velké a většina prostoru zela prázdnotou.
                "Sedni si do kuchyně, hned jsem zpět," přikázal mi a sám zamířil ke dveřím, které byly na druhé straně místnosti.
                Poslechla jsem ho a šla si sednout. Kuchyň byla od obýváku oddělena jenom nízkou zdí, na které bylo plno různých amuletů, suvenýrů a dalších věcí, které si člověk přiveze, když je v cizině. Dokonce tu bylo i akvárium s rybičkami, které jsem nikdy neviděla. Byly neuvěřitelně barevné a zmateně plavaly sem a tam. Kuchyňka byla velice skromná. Byla tu linka, trouba, dřez, několik skříněk připevněných ke zdi, sporák a lednice. Všechno to vypadalo, že už má něco za sebou, avšak mikrovlnka, která byla na lince, vypadala, že je fungl nová. Od zdi ke gauči to bylo dobrých pět metrů. Gauč byl velký a kožený. Před ním stála veliká televize s úhlopříčkou, u které jsem si nedovolila typovat jak je dlouhá. Vedle gauče byl huňatý kobereček, v jehož středu byl malý stoleček s vodnicí.
A u dveří, ve kterých zmizel Kazumi byl basketbalový koš.
                Připadala jsem si, jako kdybych se ocitla v kulisách nějakého amerického upířího trháku.
                Kazumi vyšel ven a v rukou držel malou krabičku. Došel až ke mně a sedl si na židli vedle.
                "Hned to bude, tak vydrž," řekl uklidňujícím tónem a začal se hrabat v krabičce, která na víku měla patrně znatelný rudý kříž. Neuběhla ani minuta a on se vítězně usmál. Vyndal lahvičku, ve které byl nějaký roztok a zahoupal s ní. "Ještě tam je zbytek," zazubil se.
                Nic jsem neříkala a jenom se dívala, jak tu kapalinu lije na vatový tampon. "Co to je?" zeptala jsem si, když se ke mně donesl silný zápach dezinfekce a zatuchliny.
                "Radši se neptej," usmál se omluvně. "Asi to bude trochu bolet. Ale pokus se to vydržet. Když to zvládneš, budeš mít téměř jistotu, že ti na kůži zůstane jenom malá jizva, místo velké opuchliny."
                Němě jsem přikývla a sledovala, jak se jeho ruka přiblížila k popálenině. Chytl mě za rameno a tampon přitiskl ke kůži. V prvním okamžiku to neskutečně pálilo. Skoro jsem vykřikla, jak prudká bolest to byla. Ale ta se postupně zmenšovala, až to jenom trochu štípalo. Cítila jsem však, jak to ránu chladí a ulevuje od bolesti. "Výborně," šeptl překvapeně. "Teď ti na to dám ještě mast a zalepím to, dobře? Myslím, že se ti to skvěle zahojí." Opět jsem přikývla. On na to natřel něco žlutého, co vypadalo jako vazelína a potom to zakryl záplatou a přelepil náplastí. "Je to."
                "Díky," řekla jsem vděčně a podívala se na bílý zábal.
                "Co jsi vůbec dělala venku," začal mluvit po chvilce ticha, "když jsi tak mladá? Nově zrození by neměli být bez dozoru někoho staršího. Copak tě nikdo neučí tvým dovednostem?" zeptal se nechápavě.
                "Ne. Jedna upírka mi jenom vysvětlila, co teď dokážu, ale to je všechno. Jediné, co mě naučili, je snášet rány," odpověděla jsem bez zájmu.
               
"Aha. Takže ty jsi vycvičená k zabíjení," přikývl, když se podíval na mé nehty. "Jak bezohledné. Mohla bys ublížit jak sobě, tak i někomu ze svých přátel, protože vůbec nevíš, jak nakládat se svou mocí," řekl trochu vztekle. "Poznat tvého stvořitele, jednu bych mu uštědřil, taková nezodpovědnost." V duchu jsem mu přitakala; já poznat svého stvořitele, rovnou ho zabiju.
                "Jak se jmenuješ?" Změnil téma.
                "Co?" zeptala jsem se nechápavě a pozvedla jedno obočí. Za tu dobu, co jsem upír, se mě ještě nikdo nezeptal na jméno. Nikoho to nezajímalo, dokonce ani mého Pána ne! Věděl vůbec, jak se jmenuji? Doufala jsem, že ano. Zatím mi neřekl jinak než maličká a podobně. A pak jsem vládla jmény jako Kurva, Krysa, Malá myš nebo Naprosto zbytečná a Blbá.
                "Proč tě ta otázka tolik vyvedla z míry?"
                "Saskie," řekla jsem mu na předešlou otázku, protože na tu poslední jsem neměla odpověď.
                "Pěkné jméno. Neznám nikoho, kdo by takové nosil," řekl zamyšleně.
                "Díky," přikývla jsem.
                "Kdo je tvým pánem?"
                V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že myslí pána jako mého stvořitele. "Mao," řekla jsem jméno svého Pána a divila se, že jsem ho dokázala vyslovit. Nikdy jsem ho tak nenazvala.
                "Aha." Jenom pokýval hlavou na znamení, že ho zná. Nic víc neřekl, avšak tváří mu projelo několik vrásek, jak zkrabatil čelo.
                "To už je tolik?!" vyjekla jsem nechápavě, když mi do zorného pole padly hodiny na zdi, které ukazovaly, že je půl páté.
                "Výborně. Každou chvílí by se měli ostatní vrátit. Představím ti je," řekl s úsměvem. Z tváře mu zmizela všechna zamyšlenost a nahradilo jej nadšení.
                "Ostatní? Vás tu žije víc?"
                "No samozřejmě! Přece sis nemyslela, že to tu mám všechno pro sebe," odpověděl s kapkou výsměchu.
                "Kolik?"
                Jeho tvář opět posmutněla. "Teď nás tu je už jenom pět. Ten proklatý lovec tři z nás zabil a další čtyři přišli o život při jedné… Dejme tomu povinnosti," řekl zamyšleně. Radši jsem se už více neptala, co ty povinnosti obnáší.
                "Tak jo, Kazumi," prohlásila jsem a zvedla se. Píchnutí na prsou mě donutilo křečovitě sevřít opěradlo dřevěné židle. "Moc děkuji za pomoc, ale už budu muset jít, abych to stihla... domů."
                "Počkej!" I on se zvedl. "Takhle přeci nikam nemůžeš. Navíc bys to do Řeporyj nestihla včas, ani kdybys běžela. Proto tě žádám, zůstaň tu. Zítra už budeš moct jít, protože i ta rána by se měla během spánku zahojit." Chytil mě za rameno a hleděl na mě naléhavýma očima.
                "Dobře," povzdechla jsem si nakonec a zase si sedla. On se usmál jako táta, kterému dítě doneslo ukázat svůj malý výtvor obsahující usměvavé sluníčko, a také si sednul.
                Zaslechla jsem vzdálené bouchnutí a potom kroky mířící k nám.
                Kazumi se usmál. "Jeho telekineze pořád není dostatečně silná..." Vůbec jsem to nechápala, proto jsem to nechala bez poznámky a dál poslouchala. Slyšela jsem i hlasy, ale kvůli mnohonásobné ozvěně jsem nedokázala rozpoznat slova. Až když kroky byly blíže, poznala jsem, že se ty hlasy hádají. Jeden křičel a druhý otráveně něco mumlal. Před vchodem do obýváku ale ztichly.
                "Jaké to bylo, hoši?" zeptal se Kazumi a hned na to vešli dva mladíci. Jeden na sobě měl černé džíny a černo šedivé pruhované triko. Byl vysoký a hubený. Rovné blonďaté vlasy po ramena měl černě podbarvené a rámovaly mu jeho kulatý obličej. Nepřítomně civěl do země a ve tváři měl neutrální výraz. Ten druhý byl o něco menší a také vypadal, že je mladší. Měl černé kraťasy s nějakými bílými vzory a bílé steely. Tmavě modré tričko na něm trochu viselo a bylo protkané plno bílými pavučinami. Měl hnědé vlasy, které mu trčely do všech stran a hranatý obličej. Ve tváři měl vzdorovitý výraz a na Kazumiho hleděl modrýma očima.
                "Už nikdy s ním nechci strávit jedinou noc!" vyjekl ten hnědovlasý.
                "Jenom si stěžuje, protože byl příliš pomalý a nebýt mě, dávno by ho zabili," odfrkl si ten druhý.
                "To je tím, že ses mi pořád pletl do mušky!"
                "Kdybys neskákal a nevyváděl jako holka, mohlo být všechno v pořádku," mluvil dát ten druhý klidným hlasem.
                "Hoši," promluvil Kazumi tichým, avšak rázným hlasem, "hádáte se a žalujete na sebe oba jako holky."
                "Máš pravdu," přitakal blonďák.
                "Jo, už žádné společné úkoly," přidal se brunet.
                "Kdo je to?" změnil téma blonďák a kývl hlavou ke mně, všimla jsem si, že má nevýrazně zelené oči.
                "To je Saskie. Dnes tu bude spát," představil mě Kazumi. Rozpačitě jsem se usmála.
                "Setkala se s lovcem?" Brunet na mě zaměřil pohled. "Chceš říct, že ho tohle pískle porazilo?" zeptal se výsměšně.
                "Hoši..." řekl stařík výhružně.
                "Phillip," řekl stroze blonďák.
                "K čemu ti je jeho jméno?" Ten druhý na něho hodil opovržlivý pohled. "Já jsem Erik."  
                "To je lepší," usmál se spokojeně Kazumi.
                "Kde je Raven?" zeptal se Erik a sedl si na gauč.
                "Nevím, jestli dneska přijde," odpověděl Kazumi.
                "Myslím, že ona je natolik talentovaná, že dorazí. Zabít pár upírů jí netrvá věčnost," prohodil Phillip a odešel dveřmi, do kterých šel prve Kazumi pro lékárničku.
                "Jednou ho zabiju," zvýšil Erik hystericky hlas ve výsměchu a zapnul televizi. Stařík si povzdychl a složil si hlavu do dlaní.
                "Hele, ty, malá! Co tady vůbec děláš?" zeptal se Erik, pořád sledující televizi.
                Už jsem chtěla něco říct, ale Kazumi mě přerušil. "Bojovala s tím lovcem, který zabil Darinu, Lukáše a Dominika. Díky ní jsem ho zabil, takže máme zase na nějakou dobu klid."
                "Ha! Kdyby Kazumi nepřišel, byla bys mrtvá!" zvolal vesele a zpoza gauče zvedl ruku se zdviženým palcem.
                Nakrčila jsem nos v nechápavém gestu. "Ty bys ho zvládl porazit?" zeptala jsem se znuděně.
                "Samozřejmě," opáčil klidně. "A už buď zticha, chci se dívat." Na důkaz toho, že svá slova myslí vážně, zesílil zvuk.
                "Jasně." Ušklíbla jsem se a koukla na obrazovku, která mi ukazovala obraz nějaké potemnělé ulice. Nejspíš horror.
                "Dáš si čaj?" zeptal se znaveně Kazumi.
                "Jo, díky." Vstal a přešel k lince. "Jak to, že to tu máte tolik zařízené?" zeptala jsem se po chvilce, co jsem ho pozorovala, jak v záři malé lampy připravuje sypaný čaj.
                "Nebydlíme tu jenom pár dní, děvče. Už je to tu hodně staré. Ale pořád funkční. Je to takový malý zázrak, protože se zatím úspěšně schováváme před zraky elektrárny a dalších podniků, kterým krademe peníze," řekl spokojeně a zalil čaje. "Tady máš." Postavil ho přede mě.
                Kývnutím hlavy jsem poděkovala a šálek objala prsty.
                Dál už nikdo nemluvil. Kazumi seděl naproti mě a pohled upíral přes zídku na televizi. Erik si spokojeně seděl na gauči, Phillipa jsem ten večer už neviděla a já většinu času strávila tím, že jsem koukala do hrníčku, ve kterém pomalu ubývalo čaje. Byl skvělý. Máta a nějaké exotické ovoce.
                Těch pár hodin, co jsme seděli a mlčeli, jsem si náramně užívala. Ticho mi nevadilo, ba naopak, vítala jsem ho. Bylo to takové uklidňující a já si připadala skvěle. Ne jako v bordelu, kde mě všechno jenom deprimovalo a rozčilovalo. Ne. Tady jsem se cítila pohodlně. Skoro jako doma... Chtěla jsem na té židli sedět do skonu světa. Zároveň jsem však nedokázala odtrhnout pohled od hrnku. Měla jsem pocit, že tam jednoduše nepatřím. Že narušuji domovní klid. O tomto faktu mě přesvědčovalo už to, jak se ke mně Erik choval. Avšak Kazumi mi připadal jako hodný taťka.
                "Už pudem spát, nemyslíš?" zeptal se. Pohlédla jsem na hodiny. Bylo něco málo po sedmé. Přikývla jsme a zvedla se. Byla jsem celkem unavená a už jsem se do postele těšila. Hrnek jsem dala do dřezu a následovala Kazumiho.
                Šli jsme do těch druhých dveří. Před námi se objevila krátká chodba, kterou ale osvěcovaly obyčejná světla. Hned vpravo byly bílé dveře, které se sem prudce nehodily. Dál už byla jenom prázdná futra.
                "Máš štěstí, že tu máme jeden... pokoj pro hosty, mohu-li to tak říct," ozval se Kazumi, když jsme šli až na konec chodby, která končila velikým závalem sutin. Jenom jsem přikývla a následovala ho do toho jeho Pokoje pro hosty.
                "Cože?" řekla jsem zaraženě, když jsem to zpozorovala. V pokoji vůbec nic nebylo, tedy až na louč na stěně. Byl celý holý a uprostřed toho prázdna byla na zemi černá rakev.
                "Doufám, že se ti bude spát dobře. Večer tě přijdu vzbudit, nemám rád jedince, kteří si myslí, že spát až do půlnoci je normální. Dobrou," rozloučil se, pohladil mě po hlavě a odešel.
                Nezmohla jsem se ani na slovo. Stála jsem tam a vyděšeně civěla na rakev. Úplně jsem vypustila to, že upíří mají spát v rakvích, když v bordelu byly samé postele.
                Náhle mě ale přešly všechny obavy a já k ní přešla. Nadzvedla jsem víko, které bylo překvapivě lehké, a nakoukla dovnitř. Byla celá vypolstrovaná rudým sametem. S naprostou samozřejmostí jsem si do ní vlezla, lehla si a s pocitem bezpečí zaklapla víko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama