_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 12. kapitola

6. července 2010 v 10:00 |  Say my name
12
Kapitola 12. - Zjištění


Vzbudila jsem se sama. Nejdříve mě zachvátila panika z toho, že nic nevidím. Ale když jsem dala ruce nad sebe a narazila do víka, všechno jsem si uvědomila a kryt dala stranou. Sedla jsem si a rozhlédla se. Zase ty holé zdi a jenom jedna louč...
                Pohlédla jsem na víko, které leželo vedle rakve. Bylo celé černé a nebyl na něm ani jeden ornament, prostě dokonale čisté.
                Zachvátil mě pocit úzkosti. Když jsem spala v posteli, mělo to alespoň nějakou lidskost, ale rakev? To ztrácelo veškerou spojitost s lidmi. Tedy živými. Moje pocity byly rozpolcené, protože na druhou stranu se mi spánek v rakvi zamlouval. Působil tak... Nadřazeně a aristokraticky.
                Nechala jsem toho a zvedla se. Okamžitě mě do nosu praštila sladká, nostalgická vůně. Popcorn. Zvědavě jsem vyšla na chodbu a šla směrem k obýváku, odkud jsem slyšela tlumený zvuk televize.
                "Dobré ráno," pozdravila dívka sedící na gauči hned, jak jsem vešla.
                "Uh... Dobré. Dobré ráno?" zeptala jsem se nechápavě hned, jak mi to došlo.
                Dívka ke mně natočila hlavu. "Ano, ráno. Teď jsi vstala, takže je ráno, ne? Saskie?" zazubila se a strčila si do pusy hrst popcornu. Měla na sobě upnuté džíny a černé triko bez potisku. Byla celkem malá a hodně hubená. Černé vlasy ji neposedně padaly do obličeje v různě ostříhané délce. Vlasy vzadu měla do dvou culíků, které jí končily až pod prsy. Měla světle hnědé oči a velice přátelský obličej.
                "Kdes přišla na moje jméno?" zeptala jsem se.
                "Budeš dlouho stát ve dveřích?" obořila se a rukou poklepala vedle sebe.
                Sedla jsem si tedy vedle ní. Mlsně jsem se podívala do misky, kterou měla na klíně. Byla plná popcornu. "Můžu si vzít?" zeptala jsem se.
                "Klidně, ale bude ti blbě." Kývla hlavou a do úst si dala plnou hrst.
                "Proč myslíš?" Nechápala jsem ji.
                "Jediným zdrojem jídla je pro tebe krev, ne? Občas maso," prohlásila, jakoby to vysvětlovalo vše.
                "Ale ty to jíš."
                "Jak myslíš." S uličnickým výrazem mi misku podstrčila.
                Nechápavě jsem si vzala hrst a koukla na televizi. Právě dávaly Televizní noviny. "To je tak brzy?" Byla to spíš konstanta. Dala jsem si do úst jeden kousek a v zápětí se zalkla. Začala jsem kuckat, ale snažila jsem se mít pusu zavřenou, abych to nevyplivla, takže mi samozřejmě zaskočilo.
                "Já ti to říkala," vyjekla dívka se smíchem a plácla mě do zad. "Jestli chceš, klidně to vyplivni. Erik je čuně, svedeme to na něj," poradila mi šeptem.
                Přemohla jsem se a spolkla to. "Fuj, chutná to jako hlína," řekla jsem s ohrnutým nosem.
                "Protože jsi teď upír, obyčejná jídla pro tebe ztrácí chuť. Jak stará jsi?" zeptala se a pátravě na mě pohlédla. "Aha..." řekla, jakoby všechno pochopila a vrátila se ke sledování televize.
                "A proč ty to teda jíš? A... Jaké aha?! Jak vůbec znáš mé jméno?" vyjela jsem na ni vztekle.
                "Já to jím, protože je to moje závislost. Už jako člověk jsem to měla ráda. A když jsem si potom zvykla na tu hnusnou chuť a odpor, není to tak špatné. A to aha bylo na to, že jsi stará čtyři měsíce, víš. A tvoje jméno vím tak, že jsem si to přečetla v tvé mysli." Podívala jsem se na ni jako na blbce. "Moje schopnost je čtení myšlenek. Když se člověku, nebo komukoliv jinému, podívám do očí, jsem schopná v nich vyčíst to, co hledám, kapiš?"
                "Aha." Přikývla jsem a s lítostí vrátila popcorn do mísy.
                "Promiň, nepředstavila jsem se, že? Jsem trochu chaotická," usmála se omluvně. "Jsem Raven, těší mě."
                "Saskie," podotkla jsem poněkud zbytečně.
                "Promiň, že se ti nebudu dívat do očí, nechci být neomalená, jsem totiž strašně zvědavá a chci si s tebou povídat, ano?" vyblekotala na mě.
                "Jasně," pípla jsem zdrženlivě.
                "Takže začneme. Proč jsi tady, Saskie?"
                "Večer jsem bojovala s lovcem. Nějak jsem to nezvládala, ale Kazumi mě zachránil a trval na tom, že mi ošetří popáleninu od kříže, takže mě odvedl sem-" Zdvižení její ruky směrem k televizi mě přerušilo.
                "Takže tohle je vaše práce?" Koukla jsem k televizi, kde zrovna vysílali reportáž o tom, jak našli v Nuslích zkrvavené tělo muže okolo padesátky.
                "Jo," řekla jsem jako v transu. Zachvátila mě panika. Co když o nás vědí? Co když nás najdou? Jsme tak blízko! Tuší něco?
                "Klid. Tohle je dobře schované." Podívala jsem se na Raven. Zírala na mě. "Ty vchodové dveře neotevřel člověk od doby, co tu jsme. A že je to už dobrá řádka let," ujistila mě s úsměvem.
                "Hele," zabručela jsem vyčítavě a sklopila oči. Jenom se usmála a dál pozornost obrátila k televizi.
                "Kde žiješ?"
                "V Řeporyjích. Je tam bordel-"
                "Áh, takže Mao, jo?" Spiklenecky na mě mrkla.
                Přikývla jsem. "Nenávidím to tam," vzdychla jsem si a zaposlouchala se do zpráv. Něco o školství.
                "Víš o tom, že Mao je jeden z nejvlivnějších upírů v Praze? Sice není moc starý, něco okolo dvou set let, ale má moc."
                "Kolik je tobě?"
                "Málo. Sto tři," odpověděla bez zájmu a zase si narvala plnou pusu.
                "V kolika tě zabili?" pokračovala jsem v otázkách.
                "Zabili? Tak to hou!" vyjela. "Kazumi mě zachránil. Umírala jsem na rakovinu plic. To víš, cigára byly velká frajeřina a já kouřila už od třinácti. Nechtěj vědět, jak jsem dokázala cigára shánět. Hulila jsem jako továrna a ve dvaceti třech už ležela na smrtelné posteli. Kazumi byl tehdy lékař. Neptej se mě, jak zvládl pracovat v nemocnici, kde to je tolik cítit krví, sama to nechápu. No, a když viděl, jak na tom jsem a jak jsem se doprošovala života, řekl mi své tajemství. Byla jsem zoufalá a kývla mu na to. Udělal ze mě upíra a já toho skutečně nelituji." Své vyprávění zakončila efektivním rozhozením rukou a prudce se opřela.
                "Aha," řekla jsem sklesle. Kdybych umírala, asi bych také zvolila tento život. Ale já neumírala a ani se upírem stát nechtěla. Nechtěla jsem takový život!
                "Tak to dopadá, když si někdo neváží života." Prudce jsem se otočila. Ve dveřích stál Kazumi a lehce se usmíval. Neslyšela jsem ho přicházet.
                "Přesně tak! Zabila bych ty parchanty, co zbytečně hazardují!" přitakala a opět ukázala na obrazovku, kde se vysílalo něco o tom, že rachejtle servaly nějakému mladíkovi půlku obličeje.
                "Klid, prcku," zasmál se a došel ke kuchyňské lince. "Dá si někdo čaj?"
                "A jak to, že čaj můžu pít?" Otočila jsem se na Raven.
                "Já si dám! Protože do něho přidává trochu krve, proto je to stravitelné," vysvětlila, snědla zbytek popcornu a šla si sednout do kuchyně. "Dej tam prosím tě padesátý kanál," houkla na mě, když jsem se zvedala.
                Přepnula jsem to na nějakou hudební televizi a šla za nimi. Skutečně jsem si tam připadala jako doma!
                "Když dovolíš, podívám se ti na jizvu, ano?" optal se, když pokládal na stůl čaje.
                "Dobře. Úplně jsem na to zapomněla, vůbec to nebolí," řekla jsem s úsměvem.
                "To jsem rád." Zase si sedl vedle mě a sundal náplasti. Dříve to bolelo, ale teď jsem necítila vůbec nic. "No páni. Zahojilo se to naprosto skvěle!" zvolal překvapeně, když dal pryč obvaz.
                Místo okolo jizvy se mi lesklo od masti, avšak ona sama jizva byla absolutně suchá. Už na ní nebyl ani jeden puchýř, jenom byla trochu zarudlá. To ale bylo vše. Na hrudníku jsem měla dokonalou jizvu kříže.
                "Ještě ti to trochu natřu, ale jinak to žádné opečovávání potřebovat nebude. No to je fantastické," liboval si stařík a natřel mi to něčím, co vypadalo jako Indulona.
                "Páni," hvízdla i Raven a naklonila se přes stůl. "S tímhle budeš určitě hvězda. Málokdo se může pyšnit tím, že má tak krásnou jizvu a ještě k tomu od Tichý smrti."
                "Tichý smrti?" zeptala jsem se nechápavě.
                "Takovou přezdívku měl vyslouženou od upírů ten lovec. Na svém štítu měl více jak čtyřicet upířích životů. A to je skutečně hodně," vysvětlovala urychleně.
                "Nebýt Kazumiho tak si připočte další."
                "Nebuď tak kousavá! Buď ráda, že žiješ." Pohlédla jsem na ni. Tvářila se mírně rozčileně.
                "Radši bych byla mrtvá," odfrkla jsem si. "Nenávidím toho, kdo mě zabil."
                "Ale jak-"
                "Až ho najdu, postarám se o to, aby umíral s pohledem na své mrtvé srdce v mých rukou," zavrčela jsem a vzdorovitě jí pohlédla do očí. Jen ať si tam vidí, co skutečně pociťuji.
                "Uklidni se, Raven." Kazumi před ní dal ruku a naznačil, ať si sedne.
                "Do prdele..." vydechla, jakoby objevila nějaké kruté tajemství a posadila se.
                "Saskie, asi bys měla znát jednu věc, kterou ti Mao zatajil," začal Kazumi.
                "Škoda, že on mi ani nic neřekl." Ušklíbla jsem se ironicky.
                "Uklidni se, děvče," zaprosil Kazumi a klidně na mě pohlédl. Veškerý vztek ze mě opadl, tiše jsem přikývla a napila se čaje. Usmál se. "Děkuji. Asi bys měla vědět to, že když zemře nějaký upír, umřou i ti, které stvořil. Jinými slovy - pokud zabiješ svého stvořitele, zabiješ tím i sebe."
     
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama