_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 13. kapitola

6. července 2010 v 12:00 | Kaori |  Say my name
13
Kapitola 13. - Jenom malá, naivní holčička

Chvíli jsem na něho zírala a v jeho tváři hledala nějaké východisko, ale byla dokonale kamenná. S povzdechem jsem se zahleděla do hrníčku, který byl skoro prázdný.
                "Je nějaká šance, že bych to přežila?" zeptala jsem se nakonec tiše.
                "Myslím, že kdybys byla dostatečně stará a silná, mohla bys to přežít. Ale takhle pochybuji," šeptl smířlivě.
                Pozvedla jsem oči. "Mě je to jedno. Nenávidím ho plným srdcem. Tedy aspoň tím, které mi tam po jeho zásahu zbylo. Až ho najdu, zabiju ho a sama zemřu. Stejnak jsem tenhle život nechtěla," prohlásila jsem odhodlaně.
                "Lžeš," vydechla Raven a zadumaně na mě hleděla.
                Zpražila jsem ji vzteklým pohledem a opět ho sklopila. Skutečně jsem myslela to, co jsem řekla vážně? Nenáviděla jsem svého stvořitele, to je pravda. Ale chtěla jsem zemřít? Zase?... Nebyla jsem si jistá. Při pomyšlení na smrt mě zachvátilo úzko. Raven měla pravdu, ačkoliv jsem noční život nechtěla a v jistém ohledu ho nenáviděla, nechtěla jsem umřít. Bála jsem se smrti. Myšlenka toho, že už nebudu. Co by bylo potom? Prázdno? Nic? Těžko představitelné a naprosto skličující. Lhala jsem. Chtěla jsem žít. Ať už jakýkoliv život, chtěla jsem.
                "Jak se ti spalo?" změnil Kazumi urychleně téma.
                "Dobře, děkuji," odpověděla jsem vděčně, že ulehčil tu dusnou atmosféru.
                "Dneska nebudu nic dělat! Včerejšek mě vyčerpal," vydechl chlapecký hlas a do kuchyně přišel Erik. Neslyšela jsem ho přicházet.
                "Co jsi dělal tak namáhavého?" Koukla na něho posměšně dívka.
                "Zabil jsem toho dona Staighta!" řekl hrdě a ukázal na sebe palcem.
                "Nebyl s tebou náhodou ještě Phillip?" zeptala se Raven a spiklenecky se na mě usmála zpoza hrnku, který si přiložila k ústům.
                "Pf, ten neudělal nic!" zavrčel chlapec. "Ty jsi pořád tady?" Otočil pozornost ke mně, aby odvedl téma od sebe a Phillipa.
                "Chovej se k návštěvě slušně," napomenul ho Kazumi.
                "Pokud tolik překážím, půjdu," zamručela jsem.
                "To je v pořádku, Saskie, zůstaň," vyhrkla okamžitě černovláska.
                "Díky, ale už vážně budu muset jít. Mám ještě nějaké povinnosti," povzdechla jsem si a zvedla se. Nikam se mi nechtělo.
                "Půjdu tě vyprovodit!" Nabídla se okamžitě.
                "Měj se pěkně, Saskie, a určitě zase někdy přijď. Rád tě uvidím." Usmál se Kazumi a přátelsky mě položil ruku na rameno. V jeho tváři jsem zahlédla smutek a trochu i obavy.
                "Raven, zahrajeme se basket?" zeptal se Erik a pohlédl na koš, který přímo mlátil do očí.
                "Hned jsem zpátky," řekla ještě dívka a Erikův dotaz přešla bez jediné poznámky.
                "Měj se, Kazumi. A díky za... všechno," dostala jsem ze sebe a pohlédla na Raven, jestli můžeme jít. Ta se na mě usmála vítězným pohledem a já si byla jistá, že právě dostala to, co chtěla - Ujištění o tom, že žít skutečně chci.
                "Kazumi je skutečně skvělý muž," řekla jsem potichu, jako s úctou, když jsme šly dlouhou chodbou.
                "To je. Je pro nás něco jako táta. Všechny zachránil před jasnou smrtí a chová se k nám neuvěřitelně ochranitelsky. Někdy se vážně nedokážu ubránit a musím mu říkat ´tati´." Přikývla a usmála se. V záři loučí její oči vypadaly jako z medu.
                "Nedivím se ti. Co to tu je vůbec za společenství?" Změnila jsem téma a zastavila se před dveřmi, protože jsem nevěděla, jak na ně.
                "No..." protáhla zamyšleně. "Jsme něco jako parta přátel, která dostává úkoly, které potom plní. Samozřejmě za to dostáváme peníze a... Užíváme si života." Zazubila se a telekinezí otevřela dveře. Venku už byla tma, i když ne úplná.
                "Mafie?" zeptala jsem se a popošla několik kroků ven.
                Tváří jí projel úsměv typu Já vím, že ty víš, že já vím. "Měj se pěkně, Saskie, a doufám, že zase někdy přijdeš pobýt," řekla pouze a potom se dveře zavřely.
                Usmála jsem se naprosto stejným způsobem a pozvedla hlavu. Nade mnou se táhl Nuselský most, který působil jako něco mimozemského. Prošla jsem vyšlapanou cestičkou a vyšla až nahoru, přešla jsem most a šla do metra. Metrem jsem dojela na Luka a odtamtud autobusem na zastávku Náměstí u Lva. Pak už jsem šla pěšky dolů do ulic, vyšlapala kopec lesem, prošla ulicí a stála jsem před bordelem.
                Nechtěla jsem tam. Náhle mi to místo připadalo neuvěřitelně cizí a nepřátelské. Co tam na mě čekalo? Můj Pán, který mě zneužíval a Dante, který mě nenáviděl. A potom plno prchlivých pohledů ve společenství nedůvěřivých upírů. Tak proč jsem tam vůbec byla? Nic mě tam nedrželo. Mohla jsem klidně odejít a už se nikdy neotáčet. Tak jednoduchá představa, když vezmu v úvahu, že jsem neměla žádné povinnosti ani závazky. Nic. Tak proč jsem tam zůstala? Nevím. Nedokázala jsem odejít. Věděla jsem, že kdybych se o to pokusila, hned po několika dnech bych se rychle vrátila do Pánovy přívětivé náruče.
                Chtěla jsem se vrátit za Kazumim a ostatníma. Chtěla jsem tam být, žít a spát. Chtěla jsem být jednou z nich. Cítila jsem se tam tak neuvěřitelně dobře, že se to těžko popisuje. Měla jsem pro to jenom jedno jediné, avšak naprosto vystihující, slovo - Domov. Skutečně jsem si tam připadala jako doma. Už jenom kvůli tomu, jak se tam ke mně chovali, jak mě brali a starali se. Už jenom fakt, že jsem absolutně zapomněla být ostražitá, napovídal o tom, jakou důvěru jsem si k nim za těch několik málo hodin vypěstovala.
                Se sklopenou hlavou jsem si pohrávala se štěrkem na zemi. Moje boty už byly pěkně špinavé, všimla jsem si na nich i malých krvavých skvrnek. Přezky, které zdobily vysoké boty, byly celé potrhané. Celkem se mi to líbilo, ale Arisa kvůli tomu určitě nadělá scény. Arisa... Ona byla snad jediná osoba, která mě tu víceméně akceptovala a projevovala nějaké sympatie. A ať už byly hrané nebo pravé, byla jsem ráda. Odkopla jsem jeden větší kamínek a vydala se ke vchodu.
                Cedule na dveřích lákala kolemjdoucí na neopakovatelné zážitky, ačkoliv bordel ještě v provozu nebyl. Text pod ním říkal, že se "dotahují mouchy". Jasně, hledaly se upíří děvky. Já jsem hledala upíří děvky... Až já splním svůj úkol, tohle všechno se rozjede. Bylo to špatné? Určitě ano. Ale bylo mi to jedno. Sice jsem ty dívky, jejichž životy padnou do temnoty a muk, litovala, ale na druhou stranu jsem pro Pána chtěla udělat první i poslední. Ale přitom jsem nechtěla. Bylo to špatné. Musela jsem se sama ušklíbnout nad svou inteligencí, strašně jsem si protiřečila.
                Rozhodla jsem se. Zajdu za ním a řeknu mu, co si myslím o tom, že chce z nevinných dívek udělat děvky.
                Rychle jsem prošla vstupní halou a rovnou si to zamířila ke schodišti. Když jsem sešla dvě patra a zabočila za roh, do někoho jsem vrazila. Dotyčný mě okamžitě pevně chytil za obě paže a přimknul si mě k sobě. Obličej jsem zabořila do krásně hedvábné látky a nechala se unést pocitem bezpečí. Teď jsem byla ráda, že jsem se vrátila.
                "Bál jsem se," zašeptal mi do vlasů. "Slyšel jsem o tom zabitém lovci. Měl jsem strach, že ses do toho omylem přimotala i ty, když ses tu neukazovala," mluvil dál starostlivě a trochu mě od sebe odtáhl, abych se mu mohla podívat do šedivých očí.
                "Omlouvám se, mysl-"
                "Ježíši..." promluvil vyděšeně a nevěřícně na mě upřel zrak. Nedořekla jsem větu a zaraženě na něho koukala, čekající, až se dozvím, co se stalo.
                "To ty jsi ho zabila?"
                "Ne."
                "Ale bojovala jsi s ním." Jeho hlas se náhle změnil na neutrální a ukazovákem mi přejel po jizvě ve tvaru kříže. Cítila jsem, jak se mi do tváří nahnala krev. Jeho dotek tolik studil, až jsem cítila, že mi na šíji naskočila husí kůže.
                "Vlastně mi pomohl jeden upí-"
                "A není to snad jedno? Skutečně je to tak důležité?" Opět mě přerušil a jedním prstem mi pozvedl hlavu, protože jsem rozpačitě koukala do země.
                "Máš pravdu." Přikývla jsem po chvilce, kdy jsme si koukali do očí. V jeho byla jakási dravost a hravost, která tam dříve nebyla. Dnes jeho oči nebyly schované za unaveným závojem, ale jiskřily a hrály smyslností.
                "Proč nemyslet na hezčí věci?" Stále drže za paže mě přimáčkl na zeď. Nevěděla jsem, co dělat, zmohla jsem se jenom na nechápavý pohled do očí. "Díky té jizvě-" Opět mě po ní přejel ledovým prstem. Ještě trochu pálila. "-Jsi se posunula v hierarchii neskutečně vysoko. Tak vysoko, až je to téměř neslušné a někteří jedinci tě nejspíše budou nenávidět. Přeci jen jsi ještě novorozená." Tato slova mi šeptal do obličeje a já jenom zaseknutě hleděla do zdi přes jeho rameno. Nechápala jsem, co má ten jeho monolog znamenat, nechápala jsem jeho podivné chování.
                Přitiskl své tělo na mé a ruce mi přimáčkl na zeď vedle hlavy. Pomalu, s lehkým úsměvem, ke mně natáhl hlavu. Náhle se jeho šedivé oči změnily na dvě černé studny. Netrvalo to déle jak vteřinu. Jeho zorničky se prostě rozšířily, až se přelily i přes bělmo a nebýt několika matných odlesků, vypadalo by to, že nemá oči žádné. "Ale nemusíš se bát, jsi přeci moje malá holčička," to už mi zašeptal do ucha tak potichu, že jsem to sotva slyšela. Nosem mi přejel po krku a pak mi tělem projela ostrá bolest, až jsem málem vyjekla.
                Cítila jsem, jak jeho zuby projely mou kůži a zastavily se v tepně. Jak ze mě uniká energie a život. Jak mi saje krev. Pokaždé, když přitlačil, mi tělem projela ostrá bolest, která však byla zároveň tak slastná. Ačkoliv to je nelogické, ten pocit se mi neuvěřitelně líbil a když jsem přešla počáteční šok, přivřela jsem oči a nechala se tou bolestí naplnit.
                Zrovna, když jsem si na ten pocit přivykla, mnou projela další vlna bolesti, jak se odtáhl. Z ranek mi slízl vytékající krev a hlavu si opřel o mé rameno. Na krku jsem cítila jeho dech a mě popadl pocit únavy. Cítila jsem se malátně a trochu se mi motala hlava.
                "Jsem rád, že jsi v pořádku," řekl a pustil mé ruce. Musela jsem se za zády opřít o stěnu. Nebyla jsem si jistá, jestli mě mé nohy unesou, protože už tak jsem jen taktak stála. On mě však náhle chytil pod koleny, objal mě a vzal do náruče. Cítila jsem se tak v bezpečí, jako už dlouho ne a spokojeně jsem se usmála. Zavřela jsem oči a bylo mi jedno, kam mě nese.
                "Měla bys spát, ať se trochu vzchopíš." Otevřel nějaké dveře a zastavil se. Otevřela jsem oči a zelené stěny mi napověděly, že jsem ve svém pokoji. Položil mě na zem a já si hned sedla na postel. Usmál se a odešel, následován tichým klapnutí dveří.
                Udělal to. Už zase. Opět mě využil, aby se najedl. K ničemu jinému jsem mu nebyla. Popadl mě vztek, ale přes únavu jsem ho jenom těžko vnímala. Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Nesnášela jsem ho za to, jak se choval. Ale i přes to mě k němu poutalo něco tak silného, až vztek šel stranou. Něco tak silného, že jsem kvůli tomu byla schopná dělat i to, co se mě samotné příčilo. Nebyla to láska. Tak bych to rozhodně nenazvala. Spíše jsem ho nelidsky zbožňovala a shlížela k němu. Skoro, jako bych ho uctívala.
                Ušklíbla jsem se nad tou naivitou. Byla jsem jako malá holčička, kterou si za ruku odváděl nějaký úchyl. Dívenka moc dobře věděla, že ten pán je zlý, maminka jí to přeci často říkala, ale chutný pamlsek v jeho druhé ruce ji donutil jít. Ano. Přesně to byla moje situace.
                Těchto několik myšlenek se mi honilo hlavou, když jsem usínala. Než jsem se propadla do spánku, ucítila jsem, jak mi po krku stekl pramínek krve.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KadetJaina KadetJaina | 25. srpna 2010 v 15:19 | Reagovat

Ha, dokopala jsem se číst dál, ale zbytek až zítra, moje oči pomalu ale jistě umíraj XD.
Hrozně se mi líbí, jak se Saskiin charakter vyvíjí, to na příbězích žeru úplně nejvíc ^V^. A to bez rozdílu, člověk totiž neví, co má dál čekat a jak to s chudákem hrdinou dopadne XD

2 Kaori Kaori | E-mail | Web | 26. srpna 2010 v 10:50 | Reagovat

Kadet: O! Ty to čteš?! O__o A to jsem si myslela, že když už to má tolik kapitol, tak to nikoho nepřitáhne, děkuju *_* xD
A co se týče Saskie, má to hold těžký, když se v ní kloubí upír s člověkem a ještě ke všemu zůstala uvězněná ve stádiu dítě-dospělý xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama