_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 15. kapitola

6. července 2010 v 16:00 |  Say my name
15
Kapitola 15. - Zkušenosti


Pevně jsem si k sobě přimáčkla nohy a tvář složila do dlaní. Neplakala jsem, ale vyděšeně zírala skrz prsty na rudý koberec. Rty se mi klepaly a já nebyla schopná cokoliv vnímat.
                On zabil. To byla jediná jasná myšlenka v mé hlavě. Vím, i já jsem zabila, ale to bylo přeci jiné. Já zabíjela kvůli potravě. Když jsem někoho zabila, vůbec mě to nezasáhlo, brala jsem to jako samozřejmost. Ale on... On ji zabil jen tak, pro potěšení, bezdůvodně. On ji zavraždil. Pořád jsem před očima viděla ten její nechápavý, zoufalý výraz, který upírala na Pána, zatímco se jí ostří dýky zarývalo hlouběji do srdce. Proč se to stalo? Proč ji zabil? A kdo to vůbec byl? Nevěděla jsem to.
                Zaslechla jsem vzdálené klapnutí dveří a nějaké kroky. Všechno to bylo tak daleko, že nemělo ani cenu se dívat, co to je. "Jsi v pořádku?" I jeho hlas byl slyšet z dálky, přesto mě však donutil vzhlédnout.
                Byla jsem překvapená. Pán stál přímo u mě a díval se na mou maličkost podrážděným výrazem. "Proč?" vydala jsem ze sebe jenom rozklepaně.
                "Protože neposlouchala. Byla naivní, svérázná a navíc kdyby ji Dante nezabil, zabila by ona mě," říkal potichu a dál na mě hleděl tím nepříjemným pohledem. "Nebyla jiná možnost, byla by z ní bestie a jedna už mi stačí. Navíc vyžaduji poslušnost. A tohle nebyl zrovna vzorný příklad." Nejistě jsem kývla hlavou a jeho přítomnost mě uklidňovala. Po tom, co jsem viděla, byly výhružky zbytečné, byla jsem rozhodnuta poslouchat ho i kdyby mé tělo rvali na malé kousíčky.
                "Budu v pohodě," řekla jsem nakonec a zhluboka se nadechla, abych se uklidnila. I když to bylo samozřejmě zbytečné, ale zabralo to.
                "Dobře," odpověděl jen a odešel.
                Nevím, jak dlouho jsem zírala do zdi a nad ničím nepřemýšlela, ale když jsem vyšla na chodbu, jediným zdrojem světla byly lustry. Opatrně jsem nakoukla do vchodové haly a skrz skleněné dveře viděla tmavnoucí oblohu. Usmála jsem se a vyšla ven. Na západu bylo pár červánků, jinak už byla relativně tma.
                Nevěděla jsem, kam jít, protože hladová jsem nebyla a po tom, co jsem zažila, jsem si ani nebyla jistá, jestli bych lov zvládla. Ale mohla bych se vrhnout do své povinnosti. Smutně jsem se usmála a vydala se směrem na autobusovou zastávku. Dojela jsem až na Václavské náměstí. Věděla jsem, že tam má být někde nějaký diskotékový klub, přátelé se mě tam snažili několikrát vytáhnout, ale co si pamatuji, a že toho už bylo dost, nikdy jsem tam nebyla.
                Bylo tam plno lidí a všichni mě sjížděli povrchními pohledy, protože jsem na sobě měla černý korzet a krátkou krajkovanou sukni. Bylo mi jasné, co si o mně myslí, ale bylo mi to jedno. Došla jsem skoro až k soše Svatého Václava a sedla si na jednu z laviček, opodál si o něčem mumlali špinaví bezdomovci, jejichž smrad jsem cítila i já. To byly chvíle, kdy bych byla radši, abych své zostřené smysly neměla.
                Jeden z bezdomovců se zvedl a vrávoravou chůzí došel až ke mně. "Tak za kolik, děvče?" zeptal se a odhalil své zčernalé zuby v pokusu o svůdný úsměv.
                "Nejsem děvka, ty vypatlanče," zabručela jsem otráveně a odvrátila hlavu. Otrhanec něco zamumlal a potom se vrátil za svými přáteli. Pohrdavě jsem se ušklíbla a pohledem sjela davy hemžících se lidí.
                "Kšefty moc nejdou, co?" Otočila jsem se a všimla si dívky, která za mnou stála. Mile se usmála a sedla si vedle mě. "A když už, tak za tebou přileze něco takového." Pohoršeně kývla hlavou k hloučku vedle. Sjela jsem ji zkoumavým pohledem. Dlouhé blonďaté vlasy měla na temeni svázané do culíku nakřivo. Na sobě měla růžové tílko a krátkou černou sukni, síťované punčochy a vysoké boty na podpatku. V podpaží svírala malou kabelku. Měla velké modré oči a její řasy byla ztěžklé řasenkou, rty měla zvýrazněné křiklavou červení.
                "Nejsem děvka," zopakovala jsem z části svá slova a zabodla pohled do země.
                "Nemusíš se za to stydět, hlavně ne přede mnou," usmála se. Její hlas zněl mile a byl příjemný.
                "Nejsem děvka," zopakovala jsem znova pomalu, vztek ve mně začínal zvedat hlavu.
                "Dobře, promiň. Mám odejít?" zeptala se po chvíli. Nejspíš jí došlo, že by mi její společnost mohla být ohavná nebo protivná.
                "Klidně zůstaň. Je to lepší než ta banda chudáků." Hlavou jsem kývla směrem k bezdomovcům a ani trochu mě nemrzelo, že to pro ni bylo sotva milé.
                "Skutečně?" Potěšeně se usmála. "Díky! Nevím, co bych jinak dneska dělala. Nemám peníze a kšefty jdou tak špatně, že občas skončím i někde pod mostem, hlavně abych z toho vymačkala nějaký prachy," pronesla otevřeně a v její tváři nebyla ani známka o nucenosti. Bavila se o tom, jako by to bylo normální. Nevím kolik jí bylo, ale rozhodně nebyla plnoletá. Možná jen potřebovala někoho, komu by se vyzpovídala.
                "Copak nemáš rodinu?" zeptala jsem se na téma, které pro mě samotnou bylo nanejvýš ožehavé.
                Dlouze si povzdychla. "Táta je věčně v lihu a brácha je na drogách. Pomalu nemáme ani na chleba a já jsem jediný přínos peněz pro naši rodinu." Záře v jejích očích se zmenšila, avšak na rtech jí stále hrál lehký úsměv. Docela jsem ji obdivovala; žít v takové rodině a ještě se smát na svět. "A co ty?" zeptala se znenadání a upřela na mě své modré oči.
                Trochu jsem znejistěla a zavrtěla se. "Nemám rodinu. Žiju... Na jednom celkem zajímavém místě," vypadlo ze mě nakonec.
                "Chápu, nechceš se bavit," ukončila to rychle a vesele vyhodila nohy do vzduchu.
                "Kolik je ti?"
                "Patnáct," prohodila, jakoby se nechumelilo. "Tobě?"
                "Sedmnáct." Na okamžik jsem se umlčela, potom ale v otázkách pokračovala: "Proč neodejdeš z domu?" Teď mi ta představa připadá naprosto reálná, ale nevím, jak je na tom, když je člověk. Já bych ještě před půl rokem také nesvedla odejít z domu.
                "Ráda bych. Klidně bych i žila na ulici, stejnak jsem do pouličního života už jednou nohou nakročila. Otce nesnáším, on si na mě vybíjí všechnu zlost. I když nemáme peníze, tak mě bije, přitom jsem jediný přínos já. Ale jsem s ním kvůli bráchovi. Zbožňuji svýho brášku, i když je na heráku a má velké problémy." Na okamžik se zahleděla na tmavou oblohu. "Ale když nad tím tak přemýšlím, dokázala bych odejít. Vím, že s ním už je to špatné, že už mu nepomůžu, i kdybych chtěla. Táta je mi ukradený."
                Jenom jsem tiše přikývla. Nevěděla jsem, co na to říct, bylo to až děsivé, že někdo takový existuje. Hlavou mi prolétla myšlenka, o které jsem doufala, že nepřijde. Mohla bych jí nějak pomoct? Co kdybych ji vzala sebou zpět do bordelu? Byla by na tom potom lépe? Byl by z ní upír. Jak by to nesla? A osvobodila by se vůbec? Pořád by přeci byla děvkou, ne? Ale aspoň by měla kde spát a měla by i někoho, kdo by se o ni staral. O jídle nemluvě, mohla by si ho sehnat všude... Ale když jsem se na ni dívala, jak tam tak seděla na lavičce a zasněně zírala do temnoty noční oblohy, napadlo mě, že je třeba spokojená. Kdyby nechtěla, tak to přeci nedělá, ne? Nebo ji snad nutil otec? Kdo ví. Jak jsem se tedy měla chovat? Nemohla jsem jí narovinu říct, ať jde za mnou, že z ní udělám upíří děvku, to přeci nešlo.
                "Jak se jmenuješ?"
                "Cože?" Trhla jsem sebou, jak přerušila můj tok myšlenek.
                "Tvé jméno," řekla pomalu. "Já jsem Adriana."
                "Aha. Saskie," povzdechla jsem si. Vzpomněla jsem si na všechny, komu jsem své jméno řekla - dopadli stejně do jednoho.
                "Máš zajímavé jméno. Moc ráda tě poznávám. Já nemám žádné kamarádky. Ani nevím, kdy naposled jsem se bavila s nějakou holkou tak otevřeně a nebylo to zrovna při koupi fetu nebo vyjednávání ceny," zasmála se, jakoby řekla něco vtipného.
                "Ty jedeš na drogách?" Podezíravě jsem na ni koukla.
                "Jo. Sice ne tolik, jako bráška, ale už jsem si několikrát šlehla. Je to skvělý pocit, všechno je mi potom jedno a cítím se, jako kdybych lítala, někdy bych chtěla-" Přestala kecat, protože jsem popadla její ruku a napnula ji. Skutečně. Na vnitřní straně loktu měla modřinu a bolák od píchnutí. Zmohla jsem se jenom na nevěřícné otevření pusy. "Co je?" ušklíbla se a ruku mi vytrhla.
                V tom okamžiku jsem měla jasno - nemohla jsem ji nechat napospas tomuto životu!
                "Čistě teoreticky." Zkoumavě na mě koukla. "Kdyby ti byla dána nabídka, že můžeš skončit s tímhle..." Ukázala jsem na ruku. "A začít úplně od začátku, a tím myslím doslova, bez paměti a přátel, rodiny, ale za cenu věčného smutku, přijala bys to?"
                Najela na stejnou vlnu. "Musela bych znát cenu, čistě teoreticky."
                "Dejme tomu, že... By to bylo život za život. Tvůj starý za ten nový."
                "K čemu by mi to bylo?"
                "Každý den by ses přejídala, měla bys kde spát a našla si i přátelé. Žila bys přepychový život a měla krásné šaty a získalo spoustu nových... vlastností. Byla bys něčím jiným, ale přitom úplně stejná. Avšak to, čím jsi, by se nezměnilo," dokončila jsem zamyšleně.
                Opět obrátila svůj usměvavý obličej k obloze. "Nevím, co bych tím získala."
                "Klid," vydechla jsem, ačkoliv jsem věděla, že to není pravda.
                Její tvář zvážněla, nejspíš nad tím skutečně přemýšlela. "Takže bych byla děvkou, ale žila si přepychový život? Je to vůbec možné?" Ironie v jejím hlase nešla potlačit.
                "Podívej se na mě." Nejdříve mi pohlédla do očí, ale potom jí došlo, co jsem tím myslela. Sjela mě pohledem a nevyzpytatelně zkřivila rty.
                "Takže jsi přeci jen coura. Ale tohle-" Rozhodila rukama. "-je pro tvé zhýčkané city jen velká louže sraček, co?" vyhrkla naštvaně.
                "Tak jsem to nemyslela," povzdechla jsem si tiše. "Nechtěla jsem, aby to vyznělo, že se ti vysmívám, to v žádném případě. Připadáš mi milá a rozhodně nechci, abys skončila tak, jak pravděpodobně skončíš. Myslím, že máš na něco víc, ale musela bys zahodit tenhle život." Ani nevěděla, jak moc doslovně myslím své věty.
                "Rodina?"
                "Už bys je nikdy neviděla," trochu smutně jsem se usmála.
                Chvíli mlčela a upřeně mi zírala do očí. Sice tvrdila, že nechce opustit bratra, ale když má člověk takovou rodinu a život, myslím, že kývne na každou nabídku, která jenom trochu dobře zní.        "Chceš mě někam prodat?" procedila skrz zuby.
                "Ne. Budeš žít tady v Praze. Dostaneš novou šanci a bude jen na tobě, aby ses rozhodla, jak s ní naložíš. Možná skončíš zase v tomhle." Hlavou jsem kývla k bezdomovcům a chvíli mlčela. "Nebo budeš žít skvělý život v hedvábí. Záleží, co si vybereš." Cítila jsem se jako vymahačka z nějakého akčního filmu, skoro mi to připadalo komické.
                "Vůbec nechápu, proč nad tím přemýšlím. Vůbec tě neznám, nevím, co jsi zač a ani nevím, co po mě chceš," prskla najednou.
                "Když to myslíš takhle, budu muset jít." Zvedla jsem se a zahleděla do barevných světel nějaké herny, která vyřvávala něco jako melodii na znamení, že někdo vyhrál jackpot. "Nemám čas se tu dohadovat s jednou životem znuděnou dívkou, která nemá odvahu se osvobodit od svých pout, když jich ještě tolik, co si to přejí, zbývá." Doufala jsem, že tento proslov na ni udělal dojem. Věnovala jsem jí poslední lítostivý pohled a otočila se k odchodu.
                Udělala jsem několik kroků a trochu mě vyděsilo, že jsem nezaslechla její kroky. Nakonec se za mnou však ozvalo klapání podpatků a já se úlevně usmála. Ačkoliv jsem nevěděla, co je zač, už jenom ten krátký rozhovor zapříčinil to, aby mi na ní záleželo.
                Když jsem scházela schody do metra, otočila jsem se. Stála za jedním z kamenných sloupů, a když si všimla, že na ni koukám, vyděšeně se schovala. Stála jsem tam tak dlouho, dokud opět nevykoukla a nepřešla ke mně váhavým krokem.
                "Jsem ráda, že jsi se tak rozhodla." Povzbudivě jsem se usmála.
                "Ještě jsem ti neřekla, jak jsem se rozhodla," zabručela.
                "Myslím, že je to úplně jasné." Nakonec se její vzdorovitý výraz vytratil a ona se usmála.
                Sedly jsme do metra a nechaly se vést k domovu. Celou cestu mluvila spíše ona, já jen občas něco odvětila. Dozvěděla jsem se, že jí zemřela máma, otec se z toho dal na alkohol a bratr se chytil špatné party a ona byla donucena dělat to, co dělala. Také říkala, že musela odejít ze školy. Byla na gymnázium a patřila k nejlepším ve třídě. Jak hluboko jen člověk může klesnout...
                "Připravená na nový život?" Byla to spíše řečnická otázka. Stály jsme před vchodem a ona ohromeně zírala na vížku baráku.
                "Ne," vyděšeně zavrtěla hlavou. "Je to vážně bordel. Jak moc brutální to tu je?"
                "Rozhodně míň než na ulici. Pokoje jsou plné polštářků a peřin a také nebes a celé je to strašně roztomilé," snažila jsem se říct optimisticky.
                "Vsadím se, že je všechno růžové. Fuj," zakřenila se a já pobaveně koukla na její tílko v barvě cukrové vaty.
                "Tak pojďme, než si to rozmyslím." Popadla mě za ruku a táhla dovnitř. Proběhly jsme vchodovými dveřmi a ona mě pustila. "Tak! A je to! Teď už to mám spočítaný... Řada je na tobě," vyhrkla rychle a zhluboka vydechla. Vzala jsem ji za ruku a vyšla ke schodům.
                "Tohle je pracovna Pána," seznámila jsem ji s dveřmi jeho pokoje a zaťukala. Na vyzvání jsme vešly.
                "Přivedla jsem... Novou posilu," řekla jsem nejistě.
                "Uh... Dobrý večer." Rozpačitě zamávala rukou a Pán se zvedl ze svého místa.
                "Jak..." Větu ale nedořekl a zmlkl. "Vítám tě." Nasadil sladký úsměv a snažil se udělat dobrý dojem. Všimla jsem si, jak na něho Adriana zbožně kouká a mě bodla žárlivost.
                "Já jsem Adriana, moc mě těší." Hraně se usmála, protože nevěděla, co dělat.
                "Dante, odveď tady slečnu do jejího pokoje." Otočila jsem se a za námi ve dveřích stál Dante. Nechápala jsem, co tu dělal.
                Podle se usmál, až se blýskly jeho tesáky. "Jasně," přitakal, popadl dívku za rameno a donutil ji, aby vyšla na chodbu. Chtěla jsem je s otázkou, kam jdou, pronásledovat, ale Pán mě zastavil.
                "Kam si myslíš, že jdeš?" Zarazila jsem se a otočila. Tvář měl kamennou a jeho hlas byl chladný.
                "Chtěla jsem-"
                "Myslíš si, že je normální, sem přivést člověka?" vyjel na mě a dveře se mi prudce zabouchly před obličejem, až to třísklo.
                "Ona s tím souhlasila," snažila jsem se ospravedlnit.
                "Jak prosím?" Povytáhl obočí a v očích mu nebezpečně žhnulo. Zády jsem se namáčkla na dveře.
                "Všechno jsem jí vysvětlila. Ona řekla, že s tím souhlasí. Šla dobrovolně."
                Opřel se o stůl a ruce si založil na hrudi. "Tys jí řekla o-"
                "O upírech jsem ani necekla!"
                "Je ti jasné, že až se vzbudí, na všechno si vzpomene a bude tě nenávidět? Bude si všechno pamatovat, protože se jí to okamžitě vrátí do paměti. A to je špatně! Má začít s novým štítkem a minulost objevovat postupně, takhle toho na ni bude moc a je pravděpodobné, že z toho zešílí," zvýšeným hlasem na mě křičel a já se zmohla jenom na zabodnutí pohledu do země. Nic z toho, co říkal, jsem nevěděla. Navíc jsem si vzpomněla na podzimní les. Na padající listí. Jeho tvář zkřivenou bolestí a děsem, krk zdobící krev. Na to, jak jsem se cítila vyděšeně. A pak na stín, který byl to poslední, co jsem viděla ve svém lidském životě. Hned po té mi na mysl vytonul obraz dívky s nožem v srdci a Danteho úsměv.
                "Promiň," pípla jsem pouze.
                "Ať se to neopakuje," zavrčel a vyšel směrem ke mně.
                Vyděšeně jsem na něho koukla a naše pohledy se setkaly. Náhle mnou projela vlna bolesti, jakoby mi někdo do celého těla zabodl nespočet jehel a pak je zase naráz vytáhl. Roztřeštila se mi hlava a já se za ni s vyděšeným výkřikem popadla. V křeči jsem se zatahala za vlasy. Měla jsem pocit, že se mi hlava rozskočí, jak mě třeštila. Padla jsem na kolena a čelem se dotkla země, ruce stále svírajíc vlasy.
                Zaslechla jsem klapnutí dveří a bolest zmizela. Ještě chvíli jsem tam ležela a vzpamatovávala se. Když jsem se postavila, trochu se mi zamotala hlava. Vešla jsem na prázdnou chodbu a vyšla schody do recepce. Cestou jsem potkala Arisu, něco mi řekla, ale já ji nevnímala.
                Vyběhla jsem na čerstvý vzduch a zhluboka se nadechla. Všimla jsem si, že pod pouliční lampou někdo stojí. Byla to Raven.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama