_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 16. kapitola

6. července 2010 v 18:00 |  Say my name
16
Kapitola 16. - Život nebo věčnost?


                Stála opřena o lampu, nohy překřížené, ruce v kapsách volných kalhot, rozepnutá mikina se lehce vlnila v nočním vánku stejně ladně, jako její dva culíky černých vlasů. Tvář měla kamennou a hleděla na mě nepřítomnýma očima. Trochu hlavu pozvedla a povytáhla obočí. S povzdechem jsem k ní zamířila.
                "Chtěla jsem tě vidět, ale to, co se právě stalo, mohlo zůstat v mé nevědomosti," prohlásila tichým, skoro až zlověstným hlasem.
                "Co se stalo?"
                "Už vím, jaká je tvá práce," mluvila dál klidně, ale v jejím hlase byl znát tón pohrdání. "Myslíš, že je to správné?"
                "Myslíš, že je nutné na to odpovídat?" Upřeně jsem se jí podívala do očí. Ať si tam vyčte, co chce, dneska už jsem neměla náladu na nic.
                "Máš pravdu." Konečně se její rty zavlnily v lehkém úsměvu. "Pojďme se někam projít, nechci, aby mě tu někdo viděl." Nečekala, až něco řeknu, rovnou se otočila a zamířila k lesu.
                "Je to tu vážně úchvatné," vzdychla, když jsme se lesní cestičkou dostaly až na skálu. Musela jsem jí dát za pravdu.
                "Kdy nás zase přijdeš navštívit?" navodila téma po krátké chvíli ticha.
                "Ráda bych co nejdříve, ale nevím, jestli bych tam byla vítaná." Sedla jsem si a nohy přehodila dolů. Ta výška mi nevadila.
                "Samozřejmě, že jsi! A z Erika si nic nedělej, on už je prostě od přírody protivný." Ona si naopak lehla do suché, loňské trávy a ruce dala za hlavu.
                "Ale i tak si mezi vámi připadám jako narušitel. Ačkoliv nemůžu popřít, že se mi u vás líbilo a ten pocit byl skvělý, když jsem si nepřipadala jako nevolník."
                "Tak odejdi," vypadlo z ní do ticha.
                Povzdechla jsem si. "Nejsem toho schopná. Přemýšlela jsem nad tím, ale myslím, že bych to neudělala. Že bych se dříve nebo později vrátila. Něco mě k tomuto místu poutá. Něco mě poutá k Maovi, představa, že bych odešla, je..." Větu jsem nedokončila, protože jsem nedokázala najít vhodné slovo.
                "Znám ten pocit. Tomu se říká pouto ke stvořiteli. Váže tě k místu, kde žije i on," vysvětlila.
                "Aha," hlesla jsem. Takže můj stvořitel je někde tady? Projela mnou vlna vzteku a vzrušení. Chtěla jsem, aby konečně zemřel.
                "Jak to můžeš dělat?" zeptala se náhle a posadila se.
                "Co?" Nechápavě jsem se na ni otočila.
                "No... Unášíš mladé holky a doprovázíš je smrti na kobereček. To je tvůj úkol, mám pravdu?"
                Přikývla jsem. "Nemám na výběr. Kdybych to nedělala, zabili by mě. Sami mi řekli, že mě potřebují jen k této činnosti."
                "A až tvá práce skončí, myslíš, že se tě nezbaví. Že tě nechají tu bydlet naprosto zbytečně?"
                Zamračila jsem se. Toho by Pán přeci nebyl schopný, vždyť... jsme se spolu skoro vyspali, nemohl by mě jen tak odkopnout! Nebo ano? "Nevím," pípla jsem nakonec, protože mě skutečně uvedla do rozpaků a mě se v hlavě spustil proud myšlenek a úvah.
                "Mám chuť na popcorn!" vyhrkla z ničeho nic zoufale.
                "Neříkalas náhodou, že to chutná jako bahno?" ušklíbla jsem se.
                "To sice jo, ale už jsem si na to zvykla. Je to moje droga. Chci ho!" zavrčela hraně nervním hlasem.
"No nic. Jak to tam vypadá?" Rukou mávla někam do lesa.
                "Myslíš ten bordel?" Kývnutí. "No... Je tam vstupní hala, rudé zdi a pokoje. A potom vedou ještě schody dolů a to je něco jako zákulisí. Tam jsou pokoje všech, co tam bydlí a koupelna a takový ty věci a úplně dole je něco jako žalář," popsala jsem stručně.
                "Žalář?"
                "Jo. Tam jsem se poprvé probrala jako upír. Jsou tam kamenné zdi a myslím, že to působí i jako mučírna. Dost často slýchávám strašné nářky."
                "Aha," pokývala hlavou, jakoby jí právě něco došlo a potom mi významně poděkovala.
                "No co to chceš vědět?"
                "Jen tak. Chtěla jsem si udělat představu, jak to tam vypadá." Zase si lehla a usmála se. "Myslíš, že ty děvky dostávají plat?"
                "Nevím. Ale myslím, že ne. K čemu by jim byl?" Upřela jsem na ni podezíravý pohled. Tento rozhovor mi začínal být čím dál nepříjemnější. "Proč se po tom všem pídíš?"
                "Jak jsem řekla, jenom chci vědět, jak tam žiješ."
                "Není to nic zajímavého." Pokrčila jsem rameny a koukla na noční oblohu, hvězdy jasně zářily. "A jaký je tvůj život? Co vás vůbec živý?"
                "Asi jsi pochopila, že jsme něco jako mafie, viď?"
                "Myslela jsem, že jste úplně jako mafie," poznamenala jsem ironicky.
                "Ne-e. Jsme spíš... Něco, co vykonává špinavou práci za policii," vydala ze sebe trhaně, jak hledala vhodná slova. Když jsem jí věnovala nechápavý pohled, pokračovala: "Víš. Policie ví o mnoha ghettech a různých nezákonných společenstvích. Jenže se bojí a je líná, navíc nemá ani prostředky na to, aby je zlikvidovali, navíc si chtějí udržet čisté rukavičky."
                "K čemu vám to je?"
                "Je to vzájemné. Oni o nás totiž vědí, vědí o tom, co jsme. A vědí, že jsme tiší zabijáci. My zabíjíme špatné lidi a oni nás drží pod pokličkou a potichu nás sponzorují. Takže to, že si elektrárny nevšimly toho, že jim krademe elektřinu, je samozřejmě nesmysl," vysvětlila. Sice to bylo trochu kostrbaté, ale myslím, že jsem to chápala. Policie zajišťuje to, aby měli kde žít a byli v bezpečí a oni se na oplátku zbavují mafie a různých gangů. Je to rychlé, tiché a účinné a oni si usnadní práci, při které by museli špehovat, odposlouchávat, papírovat a nakonec zbrojit. Naprosto bezpečné a velice chytré.
                "Aha. A co teda děláš tady?" změnila jsem zase téma. "Máš snad někoho zabít?"
                "Ne," vydechla ulehčeně. "Jen jsem tě chtěla vidět. Sice se známe jenom krátce, ale Kazumi je z tebe nadšený a mě se taky líbíš. Kazumi chce navíc ještě zkontrolovat tu jizvu, jestli je všechno v pohodě, zbytečně se strachuje."
                "To jo, myslím, že jizva je úplně v pořádku." Prstem jsem po ní přejela. Vypadalo to, jako bych ji tam měla už aspoň měsíc; byla úplně zhojená a jediná památka na ni byla zarůžovělá kůže.
                "Čím jsi chtěla být?"
                "Cože?" Zase jsem se na ni podívala. Další drastická změna tématu a já vůbec nevěděla, co myslela.
                "No, když jsi ještě... dýchala, musela jsi mít nějaký sen, čím chceš být, až vyrosteš, ne? Co to bylo? A chci vědět, co jsi chtěla být, ne to, čím jsi se měla stát," vysvětlila a něčemu se usmála, jakoby si vzpomněla na nějakou vzdálenou, avšak příjemnou chvíli, která se už nikdy nebude opakovat.
                "Myslí, že..." Musela jsem se zamyslet, bylo to složité. Od svých snů jsem dávno upustila a mnou prioritou bylo dostudovat školu. "Že jsem chtěla být módní návrhářkou," kývla jsem nakonec. "Často jsem kreslila různé návrhy a někdy si i něco snadného ušila, třeba košili. Pamatuji se, že jsem nikdy nemohla najít to, co jsem chtěla, že to nikde neprodávali, takže jsem snila o své vlastní značce a o tom, jak tam budu mít úžasné věci a já se proslavím svými osobitými návrhy a módními přehlídkami." Jak jsem jí to vyprávěla, sama jsem se do toho vžila a představila si sebe za oponou v zákulisí, jak vysílám dívky oblečené do mých šatů na molo a jak se z hlediště ozývá burácivý potlesk a po přehlídce se ke mně nahrne kupa reportérů. Jo, po tom jsem toužívala. "A co ty?" zeptala jsem se, když jsem dofantazírovala.
                "Já chtěla být herečkou. Ne filmovou, ale divadelní. Aby byl každý můj výkon tak stejný a přitom tolik rozdílný. Bavilo by mě přeskakovat z jedné role do druhé a učit se texty. A navíc bych ze sebe dělala někoho úplně jiného. Myslím, že by to bylo něco báječného," vzdychla smutně. Takové sny se nám už nesplní. Určitě ne. Muselo jí být strašně, když si představovala, jak je na jevišti a sklízí aplaus a náhle procitne do reality, kde je v mafii... A co jsem potom měla říkat já?  
                "Nejhorší na tom je," pokračovala, "že teď už nemám kam spět. Je sice úžasné, že mám před sebou vidinu několik sta dlouhých let a nezestárnu přitom ani o den, ale co v nich budu dělat? Ten pocit volnosti je skvělý, cítím se strašně svobodně, ale co s tou volností? Strašně ráda bych procestovala svět, ale jak, když jsem omezena jenom na záři měsíce? Co myslíš, že je lepší: Život s cílem a úspěchy, nebo svobodné nekonečno, ve kterém se sny rodí a hroutí, a ty víš, že se nikdy nesplní?" Nebyla jsem si jistá, jestli to není jenom řečnická otázka. Trochu mě tím vyvedla z míry. Obrázek jsem si o ní udělala jako o veselé dívce, která si užívá svého života a ne jako zahloubanou a přemýšlivou upírku.
                "A proč si tu nesmrtelnost nezpestřit nějakým snem nebo rovnou náloží snů? Vždyť máš věčnost na jejich uskutečnění," snažila jsem se ji povzbudit.
                "Myslíš, že by nikomu nebylo zvláštní, kdyby například v nějakém divadle vystupovala dívka, která za posledních deset let vůbec nezestárla?" Ironie v jejím hlase byla čím dál znatelnější.
                "A proč v divadle chvíli nehrát a potom prostě zmizet?" zamyslela jsem se. "Máš pravdu, to je hodně hloupé," sama sobě jsem se musela zasmát, jak jsem naivní. "Ale sny nejsou jenom o kariéře, ne?"
                "Asi máš pravdu," povzdychla si. "Ale i tak si myslím, že už se tohoto života nezbavím. Přeci jen za sto tři let života jsem toho zažila tak hodně, ale i tak mi to všechno připadá stejné. Věčně se patlám v nějakém krvavém bahně, to je všechno."
                Sto tři... Tak strašně moc. Já jsem vedle ní byla jenom malé dítě, nic víc než zbytečnost, kterou může pohrdat. Co jsem věděla o životě? Samozřejmě, že nic. A i tak jsem si stěžovala a utápěla se v sebelítosti. Možná jsem jí záviděla. Určitě! I když měla život, jaký měla, pořád byla volná. Já byla upjata k bordelu a byla závislá na té kamenné stavbě. Tolik jsem chtěla být jako ona. Sebevědomá, rázná, bezstarostná a volná.
                "Myslím, že už půjdu." Postavila se a oklepala si zadek. "Moc ti děkuji za příjemný rozhovor. Bylo to pro mě neuvěřitelně ulehčující a relaxační. Zítra přijď, Kazumi se na tebe těší, ano?" Přikývla jsem. Ona se usmála, zamávala a odešla pěšinkou.

                Jo, také jsem se tam těšila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama