_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 17. kapitola

8. července 2010 v 10:00 | Kaori |  Say my name
17
Kapitola 17. - Věříš na duchy?


Naslouchala jsem jejím vzdalujícím se krokům, dokud jsem neslyšela nic jiného, než jak vítr houpe větvemi stromů, které vrzaly a narážely do sebe.
                Nic se mi nechtělo. Neměla jsem náladu na cokoliv. Rozhovor s Raven mě potěšil, její společnost mi byla příjemná, ale když odešla, mé tělo uchvátila samota a tísnivý pocit. Co teď? Nic. Kam jít? Nikam. Co by teď bylo nejlepší udělat? Nevím… Tolik melancholickou náladu jsem neměla hodně dlouho.
                Ale nechtěla jsem tam jen tak sedět a nechat se bičovat sílícím větrem. Vstala jsem a sešla kopec. Nezamířila jsem však dolů k městu, ale na úplně druhou stranu. Pod kopcem vedla asfaltová cesta, kde by projelo stěží jedno auto. Z jedné strany les, z druhé louky a pole. Šla jsem dál do tmy a bylo mi jedno, že to tu vůbec neznám. Nemyslela jsem na nic, prostě jsem zírala do země a pozorovala, jak mi pod nohama utíká cesta, sem tam jsem odkopla kamínek.
                Když jsem se ocitla na rozcestí, pořádně jsem se rozhlédla. Za mnou byla nějaká zarostlá zřícenina, jedna cesta vedla do lesa, druhá po jeho okraji někam k poli. Rozhodla jsem se pro druhou možnost a přešla potůček, který mi celou dobu bublal po pravici. Chodit přes vodu mi nevadilo ani v nejmenším.
                Když jsem vyšla na polní cestu, asi dvě stě metrů přede mnou cesta končila u další zříceniny. Všimla jsem si, že na cestě je plno bílých a žlutých kuliček. Takových, které se používají při airsoftu. Nevěnovala jsem tomu moc velkou pozornost a doufala jsem, že za zříceninou bude cesta zase pokračovat. Nepokračovala.
                Jak jsem se k oprýskaným zdem přibližovala, sílil uvnitř mě podivný pocit, jakoby stísňující. Nikdy jsem ho nepociťovala. Měla jsem pocit, že se mi vnitřnosti hroutí do sebe a chtějí se scvrknout na nejmenší možnou velikost. Po páteři mi přejela husí kůže, která se následně rozrostla po celém těle. Na to, že bylo jaro, jsem zimu nepocítila ani jednou, a to jsem chodila v sukních a korzetech, ale teď jsem měla pocit, mi každou chvíli odumřou prsty na nohou a rukou. Tento pocit sílil tím víc, co jsem se přibližovala ke zřícenině. Dokonce jsem se přistihla při tom, jak mi o sebe párkrát zakodrcaly zuby. Třesu jsem se však ubránila silou vůle a snažila si namluvit, že to nic není, ačkoliv jsem byla absolutně zmatená. Když jsem byla u zříceniny, nevědomky jsem pořád zatínala pěsti, protože mě v nich neskutečně brnělo a já měla pocit, že vyskočím z kůže.
                Vypadalo to jako nějaká továrna. Strop to samozřejmě dávno nemělo, ale většina zdí stále stála. Některé byly napůl rozbourané, jiné nestály vůbec. Uprostřed toho všeho se nacházelo něco jako nádvoří. Když jsem vyšplhala na stěnu ze sutí, naskytl se mi na to všechno báječný výhled. Všude okolo byl les a některé stěny vypadaly ohořele. Uprostřed toho nádvoří seděla nějaká postava.
                Dotyčný se otočil, protože štěrk pod mými botami zakřupal.
                Byly jsme od sebe asi deset, možná patnáct, metrů. Poznala jsem, že to je chlapec. Hnědé vlasy měl stažené do culíku a na sobě měl černou mikinu a džíny.
                Udělala jsem k němu pár váhavých kroků a měla co dělat, abych se na zvýšených podrážkách nezřítila k zemi. Nechtěla jsem ho napadnout, v tu chvíli mi ta myšlenka vůbec nepřišla do hlavy. Prostě jsem za ním chtěla jít a jenom si popovídat. Zajímalo mě, jestli také cítí to mrazení. Upřímně řečeno jsem se na tomto místě vůbec necítila dobře.
                Kluk na mě chvíli koukal a ani se nehnul. Když jsme od sebe byly jenom pár metrů, prudce se postavil a zacouval. "Nepřibližuj se!" vykřikl pevným hlasem, ve kterém jsem však zaslechla i podtón obav.
                Zarazila jsem se, zmatena jeho chováním. "Proč si-"
                "Mám u sebe kříže. Ještě krok a shoříš!" vykřikl hekticky a opět udělal pár kroků vzad.
                "Cože?" Zarazilo mě to, že poznal, kdo jsem.
                "Vypadni!" zaječek a už jsem slyšela záchvat hysterie.
                "Nechci ti ublížit," řekla jsem klidně a zamračila se.
                "To říká každej zubatej!"
                Mrzelo mě to. Myslela jsem to vážně. Neměla jsem hlad. Ani mě nenapadlo ho kousnout.
                Takže takhle nás tedy lidé viděli, jako odporné zrůdy. "Jak jsi poznal, kdo jsem?" zabručela jsem.
                "Neptej se, prostě to poznám. A teď odejdi!"
                "Neříkal jsi, že máš u sebe kříže?" protáhla jsem, protože mi bylo jasné, že kdyby je měl, nebyl by tolik hysterický.
                "Jdi do prdele!"
                "Aha." Potěšeně jsem se usmála. "Hele, poslouchej. Nic ti neudělám. Nevím, kdo jsi. Prostě jsem tudy náhodou šla a nepatřím mezi bestie, které zabijí každého, koho uvidí. Nemám s tebou žádné plány, takže můžeš být klidný," samozřejmě jsem v jedné věci lhala, ale skutečně jsem mu ublížit nechtěla.
                "Vážně si myslíš, že budu věřit upírovi?" zeptal se výsměšně.
                "Nemůžu to říct s jistotou, ale měl by ses-" Tu větu jsem nedořekla. Náhle mým srdcem projelo neskutečné mrazení, něco mezi tím, kdy na vás vylijí ledovou vodu a hodí zmrzlý sníh. Jenže ten pocit mi projel srdcem a mě se z toho šíleného pocitu podlomily nohy. Mám pocit, že jsem i přidušeně vykřikla. Mrazení mi projelo celým tělem jako křeč, ale stud v srdci se pořád dokola vracel jako tisíce malých jehliček. Zakuckala jsem se a tolik se přikrčila k nohám, až jsem se čelem skoro dotýkala země.
                "Děkuji," hlesl chlapec, ale já vůbec nevěděla, za co.
                "Co to bylo?" prskla jsem ze sebe, když už bolest nebyla tak otřesná, avšak píchání a mrazení neustávalo.
                "Astrální bytosti," řekl okamžitě.
                "Co to, kurva, je?" Pozvedla jsem hlavu a trochu se narovnala, pořád jsem ale zůstala sedět, ačkoliv mě sutě tlačily.
                "Něco jako přízraky mrtvých. Velice často se tu objevují. Já je vidím a rád s nimi rozmlouvám, je to zajímavé," vysvětlil poslušně.
                "To je to mrazení?" ptala jsem se dál přiškrceně.
                "Ano. Málo lidí je schopno vidět je. Někteří lidé je povědomě cítí, ale drtivá většina všech o nich nemá ani potuchy. A upíři, protože nejsou ani mrtví ani živí, je velice často vidí a ještě víc jich je schopno je pociťovat, jako ty. Neslyšel jsem snad o žádném, který by byl schopný je ignorovat. Někteří na ně jsou ale citliví více než ti druzí. Myslím, že přesně to je tvůj případ."
                "Moc pěkný." Ironicky jsem se ušklíbla. O něčem takovém jsem v životě neslyšela. Ale proč tomu nevěřit? Jiné vysvětlení pro ten chlad jsem stejnak neměla. A když už mohli existovat upíři, proč ne nějací duchové? "A ty taky cítíš to mrznutí?"
                "Jenom trochu. Lidé na to moc citliví nejsou. Já je prostě vidím."
                Ačkoliv to znělo šíleně a já se tomu v duchu vysmívala, jakýmsi způsobem mě to zaujalo a podvědomě jsem chtěla vědět víc. "Jak vypadají?"
                "Vidím je jako bílé přízraky. Jako mlhu ve tvaru lidské postavy," odpověděl a jeho křečovité postavení se trochu uvolnilo.
                "Co mi to udělaly?"
                "Jeden z nich se tě dotkl, to je všechno." Pokrčil rameny.
                "Tys mu to přikázal?" Ačkoliv jsem nechtěla, v mém hlase se odrážela špetka zlosti.
                "Ne. Jedna bytost se tu se mnou baví téměř pořád. Myslím, že se můžeme považovat za přátele. Prostě se tě dotkla, aby tě uzemnila."
                "Copak tě brání jako malého parchanta?" Teď ve mně hlavu zvedla zase jízlivost.
                "Myslím, že to bylo menší varování. Ale podruhé už to pravděpodobně neudělá."
                "Proč?"
                "Jim jsou lidé prakticky ukradení."
                "Ale ty jim zjevně ne."
                "Nechtěj po mně, abych ti to vysvětloval! Sám to stěží chápu."
                Byla jsem donucena se usmát. "Vidíš, bavit se s upírem se dá i přátelsky," řekla jsem mile, protože jsem se už zklidnila.
               
"Nemysli si, že to něco dokazuje." Už nebyl tak vystrašený jako předtím. Spíš si byl sám sebou jistější.
                "Kdybych tě chtěla zabít, byl bys už dávno mrtvý, nemyslíš?"
                Trochu se zakabonil a znejistěl. "Co po mně chceš?"
                Povzdychla jsem si, zase se naladil na předešlou frekvenci. "Kolikrát ti mám říkat, že s tebou nezamýšlím nic? Prostě jsem tudy náhodou šla, a když jsem tě viděla, vzplanula ve mně naděje na zahnání nudy a samoty, to je všechno," snažila jsem se mluvit klidně, ale moje trpělivost už pomalu vyprchávala.
                "V tom případě, tady společnost nenajdeš," vyřkl pevně a zabodl do mě sebevědomý pohled.
                "Když myslíš." S lehčím zakolísáním jsem se zvedla. "Příště si přines kříže, třeba potom ta konverzace bude příjemnější." Usmála jsem se a dala si záležet na tom, aby zahlédl moje špičáky, potom jsem se otočila, překlopýtala překážku ze sutí a ocitla se zase na cestě.
                Obrátila jsem se k továrně zády a šla pěšinou zpět, přičemž ze mě opadl mráz a pocit stísněnosti a když jsem se ocitla na rozcestí, u té zarostlé zříceniny, i píchání v srdci téměř vymizelo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama