_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 18. kapitola

8. července 2010 v 12:00 | Kaori |  Say my name
18
Kapitola 18. - Přátelé?


                Celou cestu zpět jsem přemýšlela o tom chlapci a o tom, co mi řekl. Ačkoliv jsem ho vůbec neznala, cítila jsem k němu jisté sympatie. Minimálně jsem ho chtěla ještě vidět. A pak tu bylo to s těmi astrálními bytostmi. Celé mi to připadalo uhozené a hodilo si mi to maximálně tak do nějakého fantasy. Ale na druhou stranu jsem neměla žádné jiné vysvětlení pro ten mráz.
                Můj tok myšlenek přerušil až pohled na ten růžový barák. Znechuceně jsem vydechla a se zkaženou náladou vešla.
                Hned v recepci jsem si všimla Arisy, která se opírala o zeď, jednou rukou v rukavičce si lehce podpírala bradu a bavila se s nějakým mužem v saku, načež na něho svůdně mrkala řasami ztěžklými vrstvou řasenky. Věnovala mi kratičký pohled, pak se zase vrátila k rozmluvě s mužem.
                Povzdychla jsem si ještě jednou. Nepochybovala jsem o tom, že ten muž je upír a zákazník zároveň. Ačkoliv bordel ještě nebyl v provozu, už sem chodili zákazníci. Nejspíš je sem Pán zval pro to, aby si získal jejich sympatie. A jakým jiným způsobem se jich dá dosáhnout než v přítomnosti krásných dam? Nakopala bych ho...
                Prošla jsem recepcí a zamířila ke schodům. Koberec na začátku chodby byl už čistý, dokonce jsem ani necítila krev. Zajímalo mě, co se s mrtvým tělem té dívky stalo. Rozhodla jsem se však nad tím nepřemýšlet a dorazila až do svého pokoje.
                Sedla jsem si ke stolu se zrcadlem a začala se hrabat v šuplících. V prvním bylo mnoho šminek, v druhém různé návleky na ruce, mašle do vlasů, sponky a přívěšky s náušnicemi, ve třetím bylo plno parfémů a mýdel a až ve čtvrtém jsem konečně našla manikúru. Vzala jsem pilník a začala si tvarovat nehty do správné délky.
                Šlo to ztěžka, protože mé nehty byly pěkně tvrdé, ale nakonec se přeci jen podařilo. Pečlivě jsem si je prohlédla. Nepotřebovala jsem ani lak, jak byly černé. Vypadalo to skutečně odporně, když jsem vzala v úvahu, že to je "přirozená" barva.
                Když jsem vrátila pilník do šuplíku, zahleděla jsem se na sebe do zrcadla. Moje vlasy vypadaly vážně šíleně. Byly plné zubů a jeden pramen byl delší než druhý. Ale upřímně řečeno mi to bylo úplně jedno. Už mi na vzhledu nezáleželo.
                Na čem mi vůbec záleželo? Dost pravděpodobně na ničem. Přátele jsem neměla. Kluka taky ne. Nikam do společnosti jsem nechodila. Byla snad jen jedna osoba, na které mi záleželo. Pán. Ale do jaké míry jsem ho zbožňovala? Nacházela jsem se na rozhraní uctívání a nenávisti. Ale nad tím jsem uvažovala již mnohokrát a jen pomyšlení na to mě rozčilovalo.
                Podívala jsem se na hodiny, do východu slunce zbývaly čtyři hodiny. Neměla jsem nejmenší chuť strávit je tady. Ve skříni jsem vyhrabala pruhované podkolenky a vysoké boty. Konečně nebudu muset mít ty střevíčky!
                Vylezla jsem ven a rovnou si to zamířila k autobusu, který samozřejmě nejel. Povzdechla jsem si, a když jsem se ujistila, že nikde nikdo není, rozeběhla jsem se směrem k metru. Dorazila jsem k němu během pěti minut a jenom chvíli jsem se musela rozdýchávat. Měla jsem štěstí a vlak mi jel již po deseti minutách. Dojela jsem až na Vyšehrad a odtamtud došla ke krytu.
                Chvíli jsem stála před těžkými dveřmi, které vypadaly, že už je minimálně století nikdo neotevřel, a přemýšlela nad tím, jak je otevřu já. Telekinezi jsem nezvládala a silná jsem také nebyla.
                Než jsem stihla něco vymyslet, dveře se s lehkostí otevřely samy. Plaše jsem se pousmála a vešla do dlouhé, svažující se chodby, dveře se za mnou zavřely a já se vydala do tmy.
                "Saskie! Myslel jsem, že dorazíš až zítra," přivítal mě vřele Kazumi.
                "Ahoj." Zastavila jsem se ve dveřích. "Omlouvám se, že jsem přišla dneska, ale nějak jsem to tam nemohla vydržet. Nevadí, že tu jsem?"
                "Ale vůbec. Jen pojď dál. Jenom tu není nic, co bych ti mohl nabídnout." Jeho tváří projelo pár vrásek, jak se usmál.
                Přešla jsem do kuchyně a sedla si na židli ke stolu.
                "Čau," ozvalo se zahučení a já se podívala k televizi, kde se na gauči rozvaloval Erik a na zemi ležel Phillip s knihou v ruce.
                "Páni! Ta jizva nepotřebuje žádné ošetření!" zvolal nadšeně Kazumi. Dnes měl zjevně velice dobrou náladu.
                "To ne. Díky moc," opět jsem se vřele usmála. Když jsem byla s nimi, ačkoliv jsem je vůbec neznala, připadala jsem si více méně mezi přáteli.
                Zbytek noci jsem se bavila polohlasem s Kazumim v kuchyni, protože Erik sledoval nějaký film a věčně remcal, ať jsme zticha. Kazumi se ho později už nesnažil ani napomínat, vždycky jenom nespokojeně zavrtěl hlavou a nechal ho být. Spát jsem šla vcelku brzy, přeci jen jsem dnes měla náročný den.
                Nepatrně jsem se mračila, když jsem vešla do pokoje pro hosty, kde na mě čekala černá rakev, ale neměla jsem na výběr. Nakonec jsem nesympatie potlačila a zaklapla nad sebou víko.
               
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama