_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 19. kapitola

8. července 2010 v 14:00 | Kaori |  Say my name
19
Kapitola 19. - Můj svět je nádherný, že?



Ráno mě opět popadla panika, když jsem otevřela oči a okolo sebe neviděla nic jiného než tmu. Když jsem však zvedla ruce a narazila jimi na víko rakve, s uklidněním, avšak trochou spěchu, jsem jej nadzvedla a shodila na zem. Louče na zdi opět plápolala mdlým světlem a ozařovala holé stěny.
                Zamířila jsem do obýváku a doufala, že už je někdo vzhůru. Už v chodbě jsem viděla bílou záři, která vycházela z lampy nad kuchyňskou linkou.
                Když jsem ale vešla do obýváku, nebyl tu ani Kazumi ani raven či Phillip, v horším případě Erik. Na židli v kuchyni seděla malá dívenka. Na sobě měla černo-fialovou mikinu, občas lemovanou krajkami, z kapuce, kterou měla naraženou na hlavě, jí spadaly dlouhé uši, myslím, že byly králičí. Hlavu měla sklopenou a rovné pramínky ofiny jí trochu zakrývaly oči. Ruce měla svěšené podél těla, malými nožkami houpala nad zemí, tak byly krátké. Přes chodidla jí plandaly černé kalhoty.
                Střihla ke mně pohledem a mě zamrazilo - propálily mě dvě sytě žluté oči! Také jsem si všimla, že na rtech měla černou rtěnku, kterou měla protáhnutou až na tváře ve dvou čarách, které byly vertikálně přeškrtané. Vypadalo to, jakoby měla rty zašité. Tváří jí projel úsměv a tím její vzhled dostal na děsivosti. Než jsem se propadla do tmy, stihla jsem zahlédnout její velké špičáky.
                Nervózně jsem přešlápla a potlačila v sobě výkřik. Několikrát jsem zamrkala, ale nic se nezměnilo. V jednom okamžiku jsem byla v obýváku a ve druhém mě obklopovala neproniknutelná tma, která na mě působila klaustrofobicky, až se mi z toho zamotala hlava.
                Náhle mě oslnil silný kužel světla. Takového, kterým na vás míří reflektory na jevišti. Zastínila jsem si rukou oči a zamžourala na postavu ve stejné záři jako já. Stála asi pět metrů přede mnou.
                "Co to je? Kde to jsme? Ať to zhasne!" vykřikla jsem přidušeně.
                Několik vteřin se nic nedělo, potom světla zeslábla natolik, že tvořily příjemnou záři a já svěsila ruku.
                Stála tam ona děsivá dívka. "Ahoj." Na to, že jsem jí typovala věk na osm let, měla neuvěřitelně dospělý hlas, stále v něm však byl znát dětský, rozjařený hlásek.
                "Co chceš?" Mého hlasu se zmocňovala panika.
                Dívka roztáhla paže, dlaněmi vzhůru a opět se usmála. "Vítej v mém království." Rozverně se zachichotala.
                Světla přestala svítit na nás dvě a místo toho ozářila kamennou cestičku, na které jsme stály. Kameny vypadaly staře, skoro jako na nádvoří nějakého starověkého zámku. Rozhlédla jsem se. Cesta se asi deset metrů za mnou a dívkou ztrácela ve tmě, která stále pohlcovala všechno okolo nás.
                "Kdo jsi? Co ode mě chceš?" Můj tok otázek nešlo utišit.
                "Ah. Mohla jsem tušit, že se tatínek nebude zdržovat řečmi o někom, jako jsem já," povzdychla a náhle její hlas zněl tak ublíženě a smutně. "Ale co?! Chci ti něco ukázat. Jsme si dost podobné, víš to? Jen se zklidni, udělej si pohodlí a kochej se," vykřikla slavnostně a svalila se na zem.
                Nechápavě jsem na ni koukala a ona v odpovědi jen s úsměvem přikývla. Rozhlédla jsem se a všimla si v dáli načervenalé záře, které pomalu sílila. Vypadalo to, jako když svítá.
                Světlo bylo čím dál silnější a proti němu se začaly rýsovat nějaké předměty, které jsem však nebyla schopná rozeznat, protože byly moc daleko. Dalších pět minut jsem strávila tím, že jsem se snažila přijít na to, co to je. Jediné, na co jsem přišla, bylo však jen to, že ony předměty se snad pohybují.
                "To je ale nuda, co?" Otočila jsem se na ni, vypadala nadmíru znuděně. "Trochu to urychlíme, ano?" Na to luskla prsty a záře značně zesílila.
                Zděšením jsem zalapala po dechu a udělala krok vzad. Ačkoliv jsem neviděla detaily, věděla jsem, že tam dole, mimo vyvýšenou cestu, je spousta lidských těl, která se zoufale plazí po zemi jedno přes druhé.
                Světlo v dáli bylo již temně rudé a přestalo zesilovat. Sice nebylo tak silné, jako to na pěšině, stačilo však k tomu, abych to viděla.
                Ti lidé byli všichni zohavení. Téměř nikdo nebyl schopný stát, natož chodit. Leželi na zemi, všichni nazí, někteří měli to štěstí, že na nich zůstaly aspoň cáry oblečení. Byly tam ženy, děti, muži, staří i mladí. A všichni do jednoho byli zkrvavení. Krev se jim řinula z ran, kousanců, škrábanců, údů, většině krvácely i slepé oči, jiným chyběly končetiny,... Otevírali ústa ve výkřicích a prosbách o pomoc, ale já neslyšela ani hlásku, neslyšela jsem ani jak se pohybují - vše se to odehrávalo v naprosté tichosti.
                "C-Co to je?!" vyjekla jsem a udělala ještě krok zpět. Vykřikla jsem, když jsem si uvědomila, že na druhé straně pěšiny se odehrává ten samý výjev.
                "Pěkné, viď? Škoda jen, že ten horizont zabraňuje vidět všechny," povzdychla si a já jí věnovala zděšený pohled. "Chci si je všechny uchovat v paměti. Nikdy nechci zapomenout na ten výraz a křik, na to, co byly jejich poslední činy."
                Došlo mi to. Všichni ti lidé, ta zohavená těla, byli ti, kteří byli zabiti rukou té dívky.
                "Ah, křik! No jistě," opět se usmála a pozvedla pravici, jednou luskla a do mých uší se opřely vyděšené výkřiky, steny, jekot a slova splývající v mumlaní, jako tlaková vlna a z mých úst se opět vydral výkřik.
                "Přestaň!" vřískla jsem a dlaně si přimáčkla na uši. Samozřejmě, že to nepomohlo. Žalostné volání ke mně doléhalo ze všech stran a donutilo mě se skácet na zem a schovat hlavu mezi kolena. Ledové kvádry mě nepříjemně studily do čela. Znova jsem vykřikla, ať přestane, ale ona se jenom rozesmála vysokým hláskem a všudypřítomný nářek mě přiváděl k šílenství.
                Nechápala jsem, jak může být někdo tak krutý. Pokud mluvila pravdu - a já o tom nepochybovala - nechávala své oběti umírat v neuvěřitelných bolestech. Proč mi to ukazovala? Proč z toho měla takovou radost? Sice byli zdrojem potravy, ale pořád byli živí. Copak byla tak bezohledná a sobecká, že to dělala jen pro potěšení a krev? Krev...
                "Víš, co tomu ještě chybí?" Pozvedla jsem hlavu a prosila o to, aby to neudělala. Už tu chyběla jen jediná skutečnost, kterou jsem však pociťovat nechtěla. Jenom se uculila, pozvedla ruku a luskla.
                V tom okamžiku mě do nosu praštil pach krve. Tak silný, jako nikdy před tím. Zatemnil mi mysl a já doufala, že nezešílím natolik, abych se vrhla do toho žalostného oceánu vyhasínajících životů. Skrze zaťaté zuby se vydraly prosby, ať přestane, byly však tak tiché, že pochybuji, že je slyšela.
                "Pojďme je navštívit!" zvolala nadšeně a na lusknutí studená zem zmizela. Místo toho se mé nohy ponořily do rudé tekutiny a já se rychle postavila, krev mi sahala nad kotníky. "No tak, neboj se. Jsou to přeci pouze lidé," nabádala mě šeptem a sklonila se k nějaké ženě. Uchopila její ruku a slízla z ní krev. Žena vypadala, že si jí vůbec nevšimla a dál upírala své vyděšené oči do dáli a přerývavě šeptala motlitbu.
                Mé racionální myšlení zcela zmizelo a já se opět vrhla do té kaluže krve. Popadla jsem nějakého muže a sklonila se k jeho krku. Zuby jsem projela jeho kůží. Spolkla jsem první doušek krve a v tom mým tělem projela ostrá, bodavá bolest. Zděšeně jsem zaječela a v ochromení spadla do krve. Její hloubka se rázem zvýšila a mé tělo pomalu kleslo pod hladinu. V tom v mé hlavě bouchl ohňostroj lidských nářků. Měla jsem pocit, že mi pukne hlava, bolest vystřelovala z mozku do celého těla a já se bála, že se ani nepohnu. Otevřela jsem ústa, ale nahrnula se do nich ta odporně kyselá krev.
                Překonala jsem křik a ztěžka se postavila a zavrávorala, jak mě tížilo nasáklé oblečení. Krev mi teď sahala skoro po pás a její hladina stále pomalu stoupala, těla však, jakoby plavala na hladině.
                "Dost!" vyjekla jsem hystericky, zcela pohlcena panikou. Dívka přestala olizovat krev z dané ženy a zasmála se, jako kdybych řekla, kdo ví jak dobrý vtip. Smích přešel do psychopatického smíchu a já měla pocit, že jsem se ocitla v béčkovém horroru plném klišé.
                V tom mě zezadu popadly ruce. Jedna okolo krku, druhá se mi omotala okolo pasu. Na rameni mi utkvěla hlava se zkrvaveným obličejem, z prázdných očních důlků se řinula krev. Ústa se otevřela a zaječela mi do ucha, až jsem měla pocit, že mi praskne bubínek.
                Začala jsem sebou mlít a moje jediná myšlenka byla ta, že až se vyprostím z jeho sevření, utrpí jeho obličej ještě pár ran. Praštila jsem ho do tváře a trochu i poškrábala, tlak na krku a pasu však jenom zesílil.
                Zaslechla jsem jekot, tolik odlišný od těch zvuků okolo. Pohlédla jsem na dívku. Krev jí sahala pouze po kotníky, přesně jako na začátku. Držela se za hlavu a ječela. Vrávoravě dělala kroky vzad a její nožky procházely těly, jakoby tam žádná nebyla.
                Když upadla, ustal křik, zmizel pach krve a vše se propadlo do tmy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama