_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 20. kapitola

8. července 2010 v 16:00 | Kaori |  Say my name
20
Kapitola 20. - Ta, která tu chyběla


S vyjeknutím jsem otevřela oči a snažila se uvolnit z pěvného sevření. Nešlo to. Před očima jsem stále měla obraz rudého oceánu plného těch kvílících a zubožených těl a úsměv malé dívky, která si tak jednoduše zahrávala s mým myšlením. Chtěla jsem pryč. Pryč od toho všeho a panická hrůza z mrtvoly, která mě držela ve svém smrtelném objetí, mě doháněla k šílenství. Dokonce jsem v sobě potlačila i chuť na krev a násilí, jak jsem byla vyděšená.
                "Saskie!" Jasný a zřetelný výkřik pročísl beznaděj a šílenství jako dokonale nabroušené ostří meče a rudo se změnilo v mdlé bílé světlo. Děs se ponořil zpět do hlubin mého mozku a nahradila jej unavenost a jistým způsobem pocit bezpečí.
                Přestala jsem sebou škubat, ať si mě ty ruce klidně rozmačkají a zůstala v klidu.
                "Konečně ses probrala." Několikrát jsem zamrkala. Byla jsem v obýváku. Několik metrů přede mnou stál Kazumi a hleděl na mě utrápeným pohledem.
                Stisk na krku a boku povolil.
                Seděla jsem na zemi, zády se opírala o Phillipa, který mě držel. Klidně si oddechl a zabodl do mě svůj zkoumavý pohled zelených očí. Z jeho tváře jsem nebyla schopná cokoliv rozpoznat.
                "Pře-staň!-" Chrčivý zvuk mě donutil zase hlavu otočit na druhou stranu. Před Kazumim byla na zemi schoulena ona dívka. Kapuci měla sundanou a její ruce křečovitě svíraly krátké vlasy, které snad házely odlesk fialové. Cukala sebou, jakoby prožívala neuvěřitelné křeče a z jejích úst se ozývaly zvuky dávení.
                "Zmiz mi z očí," zavrčel Kazumi ledovým hlasem, který se tolik nehodil k jeho dobrotivé tváři a otočil se na mě.
                Dívka zhluboka vydechla a její křeč povolila. Nechala své tělo bezvládně ležet na zemi a její hrudník se, stejně jako můj, rychle nadzvedával, jak byla zadýchaná. Náhle se překulila na břicho a nadzvedla se na rukou, přičemž do mě zapíchla svůj žlutý pohled. Trochu jsem sebou škubla a měla co dělat s tím, abych potlačila výkřik. Nejen, že byly její oči žluté, ale ony neměly ani normální panenky. Místo nich v nich zely úzké škvírky. Doufala jsem, že mě můj zrak šálí, ale ona měla kočičí oči!
                Phillipovo sevření trochu zesílilo a mě dodalo pocitu bezpečí.
                "Jak se ti to líbilo?" zašeptala dívka zadýchaným hlasem a trochu se zakuckala.
                "Leli," zvýšil Kazumi výhružně hlas.
                "Krása, že?" pokračovala a muže nad sebou si vůbec nevšímala. "A to byl jen zlomek toho, co bych ti mohla ukázat. Víš, nikdy jsem v to nedoufala, ale my dvě jsme úplně stejné. Také to cítíš? Nekruť tou hlavou. Jasně jsem viděla rozkoš a požitek v tvých očích, když ses zakusovala! Zbožňuješ ji, viď? Krev-"
                "Zmiz!" vykřikl Kazumi a tím přerušil Leli, která se jenom potutelně usmála a pohledem mi jasně dala najevo, že ona ví, že já vím, že ona ví. Zvedla se a trochu klopýtla, když se zvedala. "Mám tě ráda, sestřičko," řekla dětským hláskem, tolik rozdílným od toho předešlého, který byl zlověstný, a než odešla chodbou k východu, věnovala Kazumimu usměvavý pohled.
                Ještě po té, co její silueta zmizela ve tmě, jsem slyšela melodii, kterou si broukala a capkání bosých nohou po zemi.
                "Jsi v pořádku?" Kazumi si ke mně klekl a starostlivě mi položil ruku na rameno.
                Trhla jsem k němu hlavou a kývla, nebyla jsem si jistá, jestli mě nezradí hlas.
                "Zkus se postavit," pobídl mě. "Udělám ti čaj."
                Phillip se zvedl, načež mě podepřel a pomohl mi na nohy. Pořád jsem se cítila mimo a sotva vnímala. Možná jsem byla v šoku, možná měla ale Leli pravdu… S blonďákovou pomocí jsem došla do kuchyně a sedla si na židli. Stařík už zaléval čaj, a když ho přede mne postavil, okamžitě jsem okolo hrnku obtočila dlaně.
                "Co ti ukázala?"
                "V-všechny ty... lidi. Celé moře. V-všichni-! Všichni tam leželi a-" Hlas mě zklamal a já se zmohla jenom na pozorování hrnku. Celá jsem se třásla a nevěděla, co dělat.
                Povzdechl si a rukou si promnul obličej. "Ona se nedá uhlídat. Moc se ti omlouvám. Vypij ten čaj, udělá se ti lépe. Aspoň už jsi trochu klidnější - máš normální oči, to je dobré. Když tuto scénu ukázala Erikovi, sbíral se z toho několik týdnů."
                Celý čaj jsem vypila naráz a bylo mi jedno, že mi horká tekutina pálí hltan. Měl pravdu, po chvilce se mým tělem rozlilo horko a udělalo se mi lépe. Už jsem se neklepala a má hlava byla jasnější. I tak ale pocit hrůzy zůstával.
                "Kdo to byl?" Konečně jsem promluvila takřka klidným hlasem a opatrně pohlédla na muže naproti mě.
                "Náš drahý, poslední člen. Leli," povzdechl si utrápeně. "Když jsem ji proměnil, bylo jí devět let. Žila v dětském domově a podařilo se jí utéct. Několik dní se toulala ulicemi, když potkala mě. Byla na pokraji smrti a musím říct, že tolik zubožené dítě jsem v životě neviděl. Byla celkem tichá a nedůvěřivá, věčně vzteklá, protože chovala k lidem zášť. Navíc ji děti v domově neměly moc rády, protože ona si vždy vydobyla to své a ostatní ji odstrkovaly. Chovala k lidem tak prudkou nenávist, že se změnila v bestii, avšak tak brutální, jako jsem žádnou jinou nepoznal. Její touha zabíjet byla neotřesná a sápání hrdel jí dělalo jedině dobře. Nedokázal jsem ji zastavit, ani Raven ne, které v té době bylo pět let. Jenže jí to nestačilo, ona chtěla být ještě silnější a brutálnější, chtěla, aby její oběti trpěly ještě více," Udělal krátkou odmlku, než pokračoval. "zabila kočkodlaka a napila se jeho krve. To jí dodalo na smyslech a i její myšlení se trochu změnilo. Její oči změnily barvu i tvar a celkově se teď více podobá kočce. Tím její síla jenom vzrostla, což mohu říct i o jejích choutkách."
                Nastalo tíživé ticho, které jsem rozhodně nechtěla přetnout hloupou otázkou, co je to kočkodlak. Dál jsem zírala na hrnek a přemýšlela o tom, co mi řekl.
                "Pokud se někdy opět stane, že pohltí tvou mysl, musíš se bránit. Jí je jedno, že trpíš, naopak jí to dělá ještě radost. My už jsme proti ní imunní, proto tě teď bude dost pravděpodobně pořád napadat, protože se ještě neumíš bránit."
                "Jak?"
                "Když už tě dostane do svých představ, nesmíš nic okolo vnímat. Musíš myslet na místo, kde jsi původně byla a snažit se obrnit svou mysl - dostat ji pryč ze své hlavy. Nesnaž se ale bránit fyzicky. Když tě pohltí, může si s tebou dělat, co chce. Mohla by do tebe klidně věčně bodat nože, až bys z toho zešílela i v reálném světě. To je totiž její schopnost - pohlcovat lidi do iluzí a vzpomínek," vysvětlil a já se pokusila o chabý úsměv vděčnosti.
                Už jsem si připadala úplně klidná. Sice jsem se myšlenkami neustále vracela do té představy, ale psychicky jsem na tom byla lépe a mé racionální myšlení se vrátilo. Jak vyprchal strach a adrenalin, mým tělem se rozlila unavenost a vyčerpání. Chtěla jsem na té židli sedět tak dlouho, dokud by mi to bylo nepříjemné a možná ještě déle, nechtěla jsem nic.
                "Půjdu na lov," ozval se Phillip, který celou dobu stál opřený o zeď. Až teď jsem si všimla, že na sobě měl jen černé kalhoty a bílou košili, kterou neměl zapnutou, odkrývala tak jeho hladkou hruď.
                Vrhla jsem na něho vyděšený pohled, který jsem v zápětí stočila na Kazumiho. Krev bylo to poslední, na co jsem teď myslela. V tu chvíli jsem nechápala, jak to mohl být můj zdroj života. Po tom, co jsem viděla...
                "Pojď se mnou." Další zděšený pohled.
                "D-deláš si srandu?" vykoktala jsem a ruce se mi zase roztřásly.
                "Ne." Pokrčil rameny. "Dřív nebo později stejnak budeš muset jíst. A já nechci jít sám. Kromě toho teď nejsi v rozpoložení, kdy bys mohla jít sama. A navíc aspoň uvidíš, že lov není jenom o zabíjení. Není v tom nic bestiálního, věříš?" promluvil klidným hlasem a věnoval mi pohled, kterým potvrzoval svá slova.
                Nic jsem neřekla, měl pravdu. Nejistě jsem se zvedla a zamířila za ním ven.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama