_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 21. kapitola

8. července 2010 v 18:00 | Kaori |  Say my name
21
Kapitola 21. - Mězi upírem a člověkem


"Nemyslím, že je to dobrý nápad."
                "Hn?"
                "Asi to nezvládnu."
                "Myslíš snad, že zítra to bude lepší?"
                "Určitě ano!"    
                "Nebo to možná bude ještě horší."
                "Zítra už to nebude tak čerstvé."
                "Jenže pak to odložíš na další zítra a pak zase na další a takhle to půjde dál."
                "Proč si jsi tak jistý?"
                "Protože na rozdíl od tebe nemelu kraviny."
                "Já ale nemelu kraviny!"
                "Ne? A čím se teď zdržujeme?"
                "To, že mám strach, je přirozené."
                "Máš strach z jídla?"
                "Po tom, co jsem zažila? Jo!"
                "Tak fajn, umři si hlady. Mě je to jedno."
                Naštvaně jsem sledovala Phillipa, který na mě hleděl znuděným pohledem a s rukama v kapsách čekal, co udělám.
                "Rozhodni se, kam půjdeš, protože bych rád zavřel ty dveře, než je někdo uvidí."
                Stála jsem v otevřených dveřích od krytu a snažila se přemluvit sama sebe, abych udělala ten krok vpřed, zároveň jsem ho však udělat nechtěla. Věděla jsem, že to totiž bude znamenat prolévání krve.
                "Fajn," povzdychla jsem si a vyšla za blonďákem, dveře se tiše zavřely.
                "No konečně."
                "Tebe Leli chytila do té své iluze?"
                "Jo."
                "A?"
                "Nic."
                "Jak nic?" vyjela jsem vztekle. Jeho chování mě nadmíru vytáčelo.
                "Bylo to stejné, jako kdybych viděl, jak kuřatům sekají hlavy - polituji je, ale druhý den si ho stejnak dám," pokrčil ledabyle rameny a zamířil na chodník.
                "To myslíš vážně?"
                "Jo. Sice mě to podráždilo a vyděsilo, ale jak jsem řekl." Tím náš rozhovor utnul. Neměla jsem chuť s ním prohodit jediné slovo a on na tom byl určitě stejně.
                Prošli jsme několik ulic a každý si přemýšlel nad tím svým. Bylo mi jedno, co si myslí on, horší bylo, že já jsem sváděla vnitřní boj o to, co skutečně chci.
                Snažila jsem se přesvědčit o tom, že už nikdy nechci ochutnat krev. Hnusilo se mi to, to je pravda. Lelin výjev mě šokoval a ještě teď mě chytala panika, když jsem si vzpomněla na oceán krve, ve kterém jsem se topila mezi umírajícími lidmi. Bylo to strašné a kruté. Nesnášela jsem Leli za to, jak je sobecká a brutální. Ale na druhou stranu jsem s ní soucítila. Chápala jsem její zášť vůči lidem a také to, že chtěla, aby před smrtí co nejvíce trpěli. Taky aby ne, byly jsme obě ze stejného těsta. Obě bestie, které chovaly závist a nenávist k těm, kterým bylo dopřáno žít. Bylo to bezohledné, ale co na tom sejde? Kdo mi zabrání v mých pocitech? Každý jsme nějaký, ne? Vlastně jsem se těšila, až si najdeme svou oběť a já se do ní pustím. A popravdě se mi Lelin způsob lovu líbil; než zemřou, budou trpět!
                Jo, to jsem cítila a to jsem také chtěla.
                Ale na druhou stranu... Ten křik a ta bolest.
                Prudce jsem sebou trhla a zastavila jsem se. Až teď mi došlo, nad čím jsem právě přemýšlela. Já jsem zbytečné zabíjení lidí schvalovala.
                "Vidíš ji?"
                Podívala jsem se na Phillipa a potom směrem, kam ukazoval prstem. Na konci ulice šla nějaká žena a klapání jejích podpatků jsem slyšela až k nám. "Tuhle?"
                Věnoval mi úšklebek a já konečně viděla jeho tvář v jiné grimase, než otrávené nebo znuděné. "Už máš hlad, viď?"
                "Budeš mě hecovat dlouho?" odsekla jsem, ale musela jsem mu dát za pravdu. Lehce jsem kývla.
                "Tak fajn. Nikdo nezemře, jasný?"
                "Jsi si až moc jistý."
                "Musíš mi pořád předhazovat, že jsi mladá a blbá?"
                "Blbá?"
                "Pokud se nebudeš snažit zesílit, nikdy nedosáhneš toho, abys překonala svůj chtíč."
                "Snažím se ho překonat, ale jde to celkem těžko, když ti pach krve pokaždé zapříčiní myslet s chladnou hlavou."
                "Takže radši dopadneš jako ta malá stvůra?" Vrhl po mě opovržlivý pohled.
                "Neřekla jsem, že se nesnažím." Byla jsem vážně vytočená. Jenže jsem věděla, že kdybych na něho začala křičet, jenom bych se sama ponížila.
                "Nudíš mě," opět ukončil naši hádku a pomalu se rozešel směrem k ženě, která od nás už byla sotva třicet metrů.
                Spolkla jsem nadávku a vykročila za ním.
                "To ji jako chceš kousnout jen tak tady na ulici?"
                "Mlč."
                Mlčela jsem. Věděla jsem totiž, že kdybych otevřela pusu, jízlivá slova by z ní létala jedno za druhým.
                "Dobrý večer," pozdravil ženu tak milým tónem, až jsem měla chuť mu jednu vrazit.
                "A-ano?" vykoktala a sundala si z uší sluchátka. Nejistě přelétla pohledem z Phillipa na mě a zase zpět.
                "Nevíte, kde je tady ulice Perucká?" Phillip se nejistě poškrábal na hlavě a pohledem zabloudil kamsi za ní, než se na ni zase mile usmál. "Nedávno jsme se přistěhovali a... náš orientační smysl zkrátka není zas až tak dobrý."
                Založila jsem si ruce v bok. Jasně, takže on si bude hrát na ztraceného lamače ženských srdcí a já jsem jenom malá sestřička, která věčně opruzuje. Nemusel si s tím divadlem dávat tolik práce, stačilo ji prostě přepadnout.
                "Ah, jistě," přátelsky se usmála. "Je to pár bloků odtud, pojďte za mnou, ukážu vám cestu." Na to se otočila a vydala se ke konci paneláku.
                "Baví tě to hodně?" houkla jsem polohlasem na Phillipa.
                "Asi tak, jako tebe." Po jeho medovém hlase nebylo ani památky. "Tak a teď sleduj."
                "Fajn." Žena se zastavila na začátku nového bloku. "Když půjdete až na konec, bude tam Perucká dvěma smě-" Nedořekla to. Phillip se jí zezadu přisál na krk a ona na mě vrhla nechápavý pohled.
                Chtěla jsem prohodit něco rádoby milého, ale kapka krve, která stekla po jejím krku, mi v tom zabránila. "Kurva!" Oběma rukama jsem si zakryla nos a ústa a odvrátila se.
                Nic to nepomohlo. Kovová pachuť se mi dostala do mozku a její hutnost se převalila přes moje vnímání jako parní válec. "Do prdele, do prdele!" klela jsem a snažila se udržet. Věřila jsem, že Phillip by mě nenechal, abych jí ublížila, otázkou však bylo, jestli by Phillip neublížil mně. A ať to bylo, jak chce, já sama jsem nechtěla, aby to zašlo tak daleko, aby musel zasahovat.
                Rozklepala jsem se po celém těle. Chtělo pít, chtělo způsobovat bolest, to chtěla i má mysl - celá má bytost. Ale nějaký malý plamínek uvnitř byl silně proti tomu. Nechtěl, abych to dělala, nechtěl, abych ničila lidem životy. Snažil se mě přemluvit a já se ho pokoušela zachytit. Bojovala jsem se svou myslí tak urputně, že jsem neudržela své tělo a sesula se na zem. Prsty jsem si zajela do vlasů a pevně je sevřela v pěstích. Tahalo to a to mě trochu osvobozovalo od toho šílenství, ale ne dostatečně.
                Něčí ruce mě zezadu objaly okolo pasu. Přitáhly si mě k jejich majiteli a jeho hlava se mi zlehka opřela o rameno. "No tak, bojuj s tím," zašeptal mi klidný hlas do ucha. Byl to Phillipův hlas. Měla jsem chuť ho odkopnout, ale věděla jsem, že kdybych se přestala soustředit na svůj boj, bestie uvnitř by mě pohltila.
                Ne, nebojuj. Sama moc dobře víš, že to nemá cenu. Cítíš tu krev? Určitě ano, je nemožné ji ignorovat, vzduch je jí prosycen široko daleko. Tak proč se bránit? Je to přeci nádhera, ne? Nebo raději zemřeš hlady? Kvůli bezvýznamným lidem, kterých je na Zemi ažaž? Copak to nevidíš? Země je jimi úplně prolezlá. Jako červivé jablko.
                No tak, napij se. Sama to chceš. Sama sis to přeci uvědomila. Že tě baví dívat se na jejich utrpení...
                "Drž hubu," procedila jsem skrz zaťaté zuby.
                "Co?" Phillipův hlas byl najednou moc vzdálený. Až příliš. Ten vlezlý hlas...
                Ne, ten nebyl jeho.
                Chuť po krvi rázem zmizela. Zprudka jsem otevřela oči a pohled upřela na lampu před sebou.
                "C-co to?!" zašeptala jsem hystericky.
                Ťuky ťuk. Kdo je tam? No přeci já!
                "Cože?..."
                Přestaň mluvit nahlas, tohle je soukromý rozhovor, nechceš přeci, aby ho slyšeli i ostatní, ne?
                Došlo mi to. Nebyl to Phillip, jehož hlas se mě snažil nabádat, ať se napiju. Byl to můj hlas. Jenže uvnitř mé mysli. Vycházel z nitra mého zatemnělého mozku a tiše se mi vysmíval. Jak jsem chabá, že se nedokážu ani najíst. Ten hlas chtěl krev. Hodně krve a hodně křiku a bolesti. Ale ten malý plamínek uprostřed té zakrvácené černoty se snažil bránit. A to se tomu hlasu nelíbilo. Nabádal mě. Skoro jsem ho poslechla, ale pořád to byl hlas uvnitř mé hlavy a ten fakt mě vyděsil. Jsem psychopat?!
                "Co se stalo?" Phillip mnou jemně zatřásl. To on mě zezadu objímal.   
                "Jdeme pryč," vyhrkla jsem rozhodně a prudce se vymanila z jeho sevření a postavila.
                "Nezvládneš to?" Jeho hlas zase nabyl na negativitě.
                Chtěla jsem odpovědět, že ne, ale opět jsem se bála, že bych se neovládla. Ani jsem se na něho neotočila, musela bych se totiž potom podívat i na tu ženu, a to bych nevydržela už vůbec. Prostě jsem pohled zabodla do země a urychleným krokem se vydala pryč.
                Světýlko pomalu začalo zářit víc a víc a než prosvitlo i do nejzapadlejších koutů pohlcených černotou, zaslechla jsem, jak se mi můj vlastní hlas vysmívá.
                Co byl vůbec zač? Je ze mě snad schizofrenik? To nemůže být možné! Ne. Určitě ne, to jsem věděla jistě. S nějakým druhým vědomím to nemělo nic společného. Bylo to mé vlastní vědomí. Byl to jen souboj myšlenek v mé hlavě, které díky zuřivému chtíči po krvi nabyl na efektivitě. Místo myšlenky ke mně promlouval hlas. Nic víc. Jen mé vědomí, které si nebylo jisté tím, co chce. Tak.
                Blonďák mě doběhl a zpomalil na můj krok. Nic neřekl. Byla jsem mu za to vděčná, určitě by to totiž byla nějaká trefná poznámka.
                Celou cestu zpět jsme mlčeli. Já pohled stále upírala do země, takže jsem šla podle Phillipa. Snažila jsem se mít čistou hlavu, ale opar pochybností a zmatení z ní vystrnadit nešel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama