_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 22. kapitola

8. července 2010 v 20:00 | Kaori |  Say my name
22
Kapitola 22. - V objetí sakrasmu


"Netrvalo vám to moc dlouho," usmál se Kazumi hned, jak jsme vešli.
                "Až tu malou holku dostanu do rukou, zabiju ji," zavrčela jsem vztekle.
                "Aha." Kazumi pokýval hlavou a hned šel postavit na čaj. Zajímalo by mě, jestli tam všechno řeší čajem.
"Co se stalo?"
                "Prostě bych se nedokázala ovládnout."
                "Ale aspoň ses dokázala ovládnout natolik, aby ses po ní nevrhla."
                Otočím se na Phillipa a věnuji mu pohled typu, že je největší chytrák na světě. "Málem jsem si vyrvala všechny vlasy, jen abych se udržela."
                "Ale svůj boj si vyhrála." Stařík už zaléval čaje.
                To jo. Ale za jakou cenu? Málem jsem zešílela, když ke mně začal mluvit ten hlas. Už ho nechci slyšet, vážně mě děsí. Přikázala jsem si, že už na to nebudu myslet. Aspoň ten den ne.
                "Ale nevím, jestli to zvládnu i podruhé." Vážně jsem nechtěla nikoho zabít. Už ne. Možná tak Danteho, ale ten si to samozřejmě zaslouží.
                "Pokud budeš silná, tak určitě."
                Jak chytré to rčení! Vážně mi to pomůže, tisíceré díky!
                Už jsem to asi přeháněla. Byla jsem vzteklá a protivná, radši jsem vypila naráz čaj a bylo mi jedno, že mi spaluje hrdlo. Ani to moc nebolelo.
                "Ahoj všichni!" Veselé vypísknutí a od vchodu se k nám přiřítila usměvavá Raven. "Jak je?"
                "Vládne trochu pochmurná nálada. Jak to šlo u tebe?" Kazumi jí nabídl svůj šálek čaje. Ona ho zavrtěním hlavou odmítla.
                "Skvěle!" věnovala mi krátký, plachý pohled, který jsem absolutně nechápala. "Zatím jde všechno podle plánu a myslím, že to vyjde." I když se pořád usmívala, bylo vidět, že ji něco dělá starosti a její obočí se lehce nakrčilo.
                "To jsem rád. Jak dlouho myslíš, že to bude trvat?" Vůbec jsem nechápala, o co jde. Nejspíš nějaký další kšeft. Každopádně Kazumi vypadal více než zaujatě.
                "Tak čtrnáct dní nejvýše, postupuje to fakt rychle."
                "Musíš pořád tak řvát, vzbudila jsi mě." Otočila jsem se ke dveřím do pokojů a tam stál Erik, ve tváři výraz prozrazující vzbuzení a ruce měl zastrčené v kapsách kraťas.
                "Taky bylo dost. Víš, kolik je hodin?" pohrozil Kazumi.
                "Mě je to jedno. Mám hlad," zabručel a vyšel přes obývák.
                "To chceš jít v tomhle?" Kazumi poukazoval na jeho kraťasy a vytahané tílko.
                "No a?" houknul, než zmizel v dlouhé chodbě, Kazumi za ním hodil výraz dotčeného rodiče.
                Rozesmálo mě to. Na jednu stranu byl Erik neuvěřitelný blbeček, ale myslím, že kdybych se s ním lépe poznala a on by mě přestal prát jako přicpávku - což jsem také byla - tak by s ním rozumná řeč byla. Tedy myslím natolik rozumná, abychom se nesežrali navzájem.
                "Až se vrátí, dostane za ucho." Opět jsem se ušklíbla, takovou hlášku jsem neslyšela od dob, co jsem byla malá.
                "Proč by se vracel?"
                "Protože ještě neumí používat telekinezi natolik dobře, aby otevřel vchodové dveře," Kazumi se spokojeně usmál.
                "Aha. Kolik mu je?" Vzplála ve mně naděje, že nejsem tak bezvýznamná a pohrdání vhodná.
                "Pět let. Je to ještě malý kluk." Malý kluk?!
                "Dá si někdo vodnici?" Až teď mi došlo, že Phillip je tu s námi. Celou dobu mlčel, takže jsem na něho snadno zapomněla.
                "Říkal jsem, že když jsem tu já, žádné kouření!" projevil se zase rodičovsky stařík.
                "Souhlasím!" řekla rázně Raven. Myslím, že teď už kouř jeho mrtvým plícím moc neublíží, ale její zášť k cigaretám a podobným škodlivinám jsem chápala.
                "Jdu ven," zabručel a taky odešel. Kazumi si povzdychl.
                "Jak dlouho se tu ještě zdržíš?" Raven se na mě usmála, ale i tak jsem za tím úsměvem viděla jiné úmysly.
                "Myslím, že-"
                "Sakra!" vypískla náhle a vyvalila na mě oči. Nechápavě jsem se na ni podívala, ona však vrhla vyčítavý pohled na Kazumiho. "Jak jsi mohl dovolit, aby se setkala s Leli?!"
                "Nemusím odpovídat, že?" řekl klidně a dlouze se jí zadíval do očí.
                "Máš pravdu," kývla nakonec neochotně, a ačkoliv ho nejdříve odmítla, vzala mu čaj a napila se.
                Několik dalších hodin jsme strávili klidnou konverzací. Bylo to fajn, dozvěděla jsem se plno nových věcí, co se týče upírů i to, jak je to se vztahy v této skrýši. Kazumi byl starý něco okolo čtyři sta let. Jako člověk zemřel ve dvaceti devíti, ale i tak to bude pořád prostě stařík. Dlouhou dobu žil se svým pánem, protože se nedokázal osamostatnit, až pak jednou prostě odešel. Měl menší potyčku s policií, ale než aby ho zabili, nebo on je, ujednali dohodu. Střechu nad hlavou a pohodlí domova za to, že si zašpiní ruce. Jak šlechetné.
                To je jen málo informací z mnoha. Nakonec jsem ale asi dvě hodiny před rozedněním odešla. Chtěla jsem spát už... Doma. Řekla jsem, že musím něco vyřídit, samozřejmě to byla výmluva. Chtěla jsem jenom být konečně u Pána, vidět jeho krásné oči a slyšet hedvábný hlas.
                Když jsem tam dorazila, byla jsem unavená a těšila jsem se do postele. Postele.
                Už jsem chtěla zalézt do pokoje, když se chodbou ozvalo mé jméno. Děsivou rychlostí se ke mně řítila Adriana, ta blondýnka, která dělala prostitutku. Dělala. Nevím, jak je to dlouho, co jsem ji odvedla z Václaváku, ty noci byly všechny tak nějak stejné.
                "Saskie! Tak ráda tě vidím!" vypískla nadšeně a vrhla se mi okolo krku.
                "Uh. A-ahoj," dostala jsem ze sebe. Trochu mě překvapila a byla jsem ráda, že jsem se udržela na nohou.
                "Moc ti musím poděkovat!" Ještě jednou mě pevně sevřela okolo ramen a potom se odtáhla tak, abych jí viděla do obličeje. "Za to, že jsi mě přesvědčila k tomu, abych šla. Ani nevíš, jak jsem teď šťastná! Být upírem je hustý. Sice ještě nevím, co všechno zvládnu, ale je to drsný!" Rychle mluvila a nadšeně se usmívala. Na sobě měla růžový korzet a černou, potrhanou sukni ke kolenům, na nohou měla růžové punčochy a baleríny. Jak rozkošné.
                "Jo? To jsem... ráda." Pořád jsem se zasekávala a mluvila jako idiot. Ale při pohledu na její nadšení to ani jinak nešlo. Čekala jsem, že bude naštvaná, v depresi, pořád bulet a tak. Ale že mi bude děkovat?! Ta holka byla zvláštní.
                "A mělas pravdu! Je to tady skvělý! Ty pokoje jsou tak útulný a krásný," vzdychla.
               
Takže pořád byla děvka. Ale sakra pěkná. Stejně jako u mě, i u ní získalo její tělo výraznější křivky, modré oči jí více zářily, i když to mohlo být tím veselím, a blonďaté vlasy měla o dost zdravější.
                "No prostě tisíceré díky!" Další škrtivé objetí. "A teď už musím jít, čeká na mě další zákazník," zakřenila se a utekla. Další zákazník? Myslela jsem, že ten bordel ještě není otevřený. Ale jen to potvrzovalo mou myšlenku, že si Pán chce udělat jméno, takže je to tu otevřeno jen pro ty protekční.
                Bylo mi to jedno. Celé to šlo mimo mě. Zalezla jsem do pokoje, zamkla za sebou a spokojeně usnula.
               
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama