_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 23. kapitola

8. července 2010 v 22:00 | Kaori |  Say my name
23
Kapitola 23. - Člověčina


                Vzbudila jsem se až v deset. Chtěla jsem vidět Pána. Strašně moc. Bylo mi jedno, že jsem neměla nic, co bych mu řekla, prostě jsem ho potřebovala vidět. Cítila jsem se neuvěřitelně prázdně a napnutě, nervně. Skoro, jakoby mi někdo zakázal užívat drogu, na které jsem tolik lpěla. Oblékla jsem na sebe nějaké potrhané triko, které bylo dlouhé až nad kolena a rukávy mi zcela zakrývaly ruce, dokonce i prsty. Bylo pruhované a hodně se mi líbilo. Na chodbu jsem vyšla bosky.
                Slepě jsem se hnala chodbami a tu cestu nevnímala. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku. Obraz jeho dokonalé tváře jsem si téměř nedokázala představit. Bylo pro mě skličující si uvědomit, že pomalu nevím, jak vypadá. Jenom to potvrzovalo to, že jsem od něho byla neuvěřitelně dlouho odtržena a já měla náhle pocit, že se topím, že se nemůžu nadechnout a vnitřnosti se mi svíraly. Samozřejmě ale, že jsem ho neviděla více jak dva dny. Jenže to mi v tu chvíli nedocházelo. Pro mě to v ten okamžik bylo neuvěřitelně dlouho.
                Zastavila jsem se až před dveřmi do jeho kanceláře. Náhle ze mě všechna ta infantilnost opadla a já měla chuť se na patě otočit a odejít. Ne však, že by to bylo dobrovolné, naopak. Jakoby mě nějaká síla tlačila pryč od těch dveří. A já té síle pomalu podléhala. Proč bych se přeci měla chovat jako stíhačka? On má svých povinností dost, nechce, abych ho otravovala.
                Vybavila jsem si jeho šedivé oči, jeho jemné rty a černé vlasy lemující hranatý obličej... Chtěla jsem ho vidět! Bylo mi jedno, že na mě bude křičet.
                Popadla jsem zdobenou kliku a otevřela.
                Při pohledu, který se mi naskytl, jsem zalapala po dechu. Pán seděl za stolem. Věděla jsem to, ačkoliv jsem ho neviděla. Zakrývalo ho totiž tělo nějaké ženy, která klečela na všech čtyřech na stole. Měla na sobě minisukni, která zakrývala skutečně jen to nejdůležitější, i když takhle v předklonu to bylo zbytečné. Když ke mně otočila hlavu, v jejích světle hnědých očích se bleskly obavy a úlek, dokonce i sundala ruku z pánovy nahé hrudi. Jeho košile byla roztrhaná.
                Nečekala jsem, až se uráčí cokoliv říct. Otočila jsem se a třískla za sebou dveřmi. Vztekle jsem vyšla až ven a zamířila k lesu. Vlastně jsem ani nevěděla, kam jdu. Byla jsem plna zloby a žárlivosti a prostě jsem to ze sebe potřebovala nějak dostat, takže jsem šla a ničila všechno, co se mi dostalo do ruky. Většinou to odnesly keře, které jsem vyrvala ze země. Bylo mi jedno, že jsem bosá.
                Tak prudké bodnutí žárlivosti jsem necítila, ani když jsem byla živá. A to jsem byla hodně žárlivý člověk, to vím. Nechápala jsem, proč tak vyvádím, když jsem neměla nejmenší důvod si Pána přivlastňovat. Ale on byl prostě to jediné, co mě drželo při životě. Nebo aspoň při snaze o život. Chtěla jsem, aby byl jen můj! Můj Pán a ničí jiný. Když jsem si představila, že právě teď má v kanceláři nějakou zrzavou děvku a...
                Naštvaně jsem vřískla a praštila do nějakého kamenného kvádru u cesty, praskl. Až když jsem ucítila bolest na kloubech ruky, začala jsem si všímat okolí. Byla jsem na zašlé lesní cestě, věděla jsem, kam směřuje. K té rozpadlé budově, kde je takový chlad a ten podivný chlapec. Včera jsem ho měla přeci navštívit. Bude tam ještě dnes?
                V tu chvíli jsem se cítila neuvěřitelně zostuzena a rozčílila jsem se sama na sebe, že jsem si včera nevzpomněla.
                Rychlým krokem jsem zamířila k tomu stavení a už u potoka mě zasáhl podivný pocit chladu a vtíravé samoty. U rozbořeniny byl ten pocit samozřejmě téměř k nevydržení a já měla chuť si rozškrábat celé tělo až do krve, jak to bylo nepříjemné.
                Vyšla jsem na hromadu ze sutí, bez bot to šlo dobře, a uprostřed nádvoří zahlédla sedící osobu. Natočila hlavu mým směrem.
                "Máš kříže?" Sama jsem byla překvapená tím, jak příjemně zněl můj hlas. Ale musím uznat, že jsem byla ráda, že tam byl.
                "Včera jsi nepřišla," řekl podezíravě, ale ani se nehnul. Seděl s hlavou opřenou o kolena a nedůvěřivě na mě civěl. O tom, kolik toho v té tmě viděl, by se dalo spekulovat.
                "Takže jsi mne čekal," řekla jsem s úsměvem. Neuvěřitelné, jak mi společnost cizího člověka dokázala pozvednout náladu. Už jsem nebyla skoro vůbec rozčílená. Spíš mě to připadalo, jakoby se to stalo před týdnem a ne třiceti minutami.  
                "Jsem tu každý den," odsekl podrážděně. Takže jsem uhodila na správnou strunu.
                "Jak myslíš." Udělala jsem k němu pár váhavých kroků a při tom cítila, jak chlad okolo houstne čím dál více. Myslela jsem si, že ta zima už tíživější být nemůže, ale mýlila jsem se. Pořád na mě nedůvěřivě zíral, ale vypadal vcelku klidně, nesnažil se utéct ani nic podobného. Když jsme od něho byla asi deset metrů, začalo něco na zemi okolo něho namodrale zářit. Bylo to mdlé světlo, ale viditelné. Trochu mě z toho rozpálily oči a já musela mrkat, zároveň jakoby to na mě působilo silou, která mě nutila se otočit a rychle utéct.   
                "Už chápeš mou klidnost?" Snažil se to říct tichým, pevným hlasem. Vlastně se mu to i povedlo, ale pořád jsem tam slyšela střípky nejistoty.
                "Myslím, že kdybych tě chtěla skutečně zabít, pár křížků by mi v tom nezabránilo," podotkla jsem, ale zastavila se na místě a usmála se. Skutečně jsem mu nic provést nechtěla.
                "Polil jsem to tu ještě svěcenou vodou. Neměla bys šanci." Teď už se o drsný tón nesnažil, avšak si svým tvrzením byl jistý. A já mu musela dát za pravdu.
                "Kde jsi takové vybavení sehnal?"
                "Mám spoustu přátel."
                "A kolik z nich je skutečných?" řekla jsem kousavě a tím narážela na jeho astrální bytosti, které byly údajně všude okolo.
                "Oni jsou skuteční!" sykl rozčíleně a chlad na okamžik zhoustl. Nepochybovala jsem o tom, jen jsem si prostě potřebovala trochu rýpnout.
                "Jak se jmenuješ?" Změnila jsem radši téma.
                "To tě nemusí zajímat."
                "Nechci tě oslovovat "hej" nebo tak podobně, víš?"
                "Jsme tu sami dva, nepotřebujeme se oslovovat."
                Povzdechla jsem si a sedla na zem. "Jsi fakt kamarádský." Obrátila jsem pohled k lesu, protože už mě z té záře, ačkoliv byla mdlá, začaly pálit oči.
                "Nepřátelím se se zrůdami," šeptl.
                "To zabolelo," opáčila jsem. Ale ve skutečnosti mi to bylo jedno. Sama jsem věděla, co jsem a nepotřebovala jsem nikoho přesvědčovat. Ale měl pravdu, byla jsem zrůda.
                "Jak lidské."
                Vztekle jsem k němu obrátila pohled a ignorovala tu záři. Začínal být až moc drzí a utichající rozčílenost ve mně zase začínala narůstat.

                "Promiň," řekl vzápětí a sklonil pohled k zemi. "Dnes jsem nepříjemný. Omlouvám se."
                "Omlouváš se zrůdě?"
                "Ano."
                "Nechápu to." Vztek zase opadl a já se usmála.
                "I když jsem z tebe vyděšený a zrovna dvakrát z tvé přítomnosti radost nemám, pořád jsem slušně vychovaný a i ty jsi bývala člověk, takže by sis zasloužila aspoň trochu lidského zacházení."
                "Děkuji," špitla jsem pro změnu já. Dojal mě. Lidsky se mnou nikdo nezacházel už dlouho.
                "Je to složité? Myslím to všechno... Okolo," zeptal se nejistě.
                "Tak moc, že si to ani nedovedeš představit."
                "Proč zabíjíte lidi?"
                "Ne všichni jsou tací."
                "A ty?"
                Upřel na mě pohled a já mu ho oplatila. Nechtěla jsem mu lhát, ale ani pravda by v této situaci nebyla zrovna namístě. "Ne."
                "A proč to tedy dělají ti ostatní?"
                "Každý je nějaký, nemyslíš?"
                Rozpačitě ukazovákem odpinkl malý kamínek. "Promiň. Neuvědomuji si, že i tak má každý svou osobnost a nejste všichni stejní. Filmy jsou vlivná věc."
                "To máš pravdu." Zacloumal mnou pocit nezkrotné náklonnosti. Nechtěla jsem sedět od něho tak odstrčená. Chtěla jsem být vedle něho, cítit teplo jeho těla, jeho přítomnost. Uklidňoval mě a jednal se mnou na úrovni. Nesnažil se mě ponižovat a nepřekračoval hranici svého vychování. Omlouval se i za drobnosti a vůbec jsem si na krátký okamžik připadala jako obyčejný, zranitelný a titěrný člověk. Byl to skvělý pocit. Bohužel jen na chvíli.
                "Jak často potřebuješ... jíst?" zvedl ke mně konečně pohled a v jeho očích byly vidět obavy, zdali to s tou otázkou nepřehnal.
                Dobrá otázka. Jak často jsem potřebovala jíst já? Stačil mi i jeden den bez krve a byla jsem oslabená a hladová. Na druhou stranu pro mě byla krev něco jako nutnost, požitek, který si potřebuju dopřát každý den. Lpěla jsem na bolesti a utrpení, byla jsem skutečné monstrum. Trochu jsem na sebe dostala vztek, navenek jsem však nedala nic znát. "Já potřebuji krev jednou za tři dny." Myslela jsem si, že jsem nelhala. Kdybych byla někde zavřená, myslím, že tři dny by byl ta hranice, mezi zvykem a nezkrotným hladem.
                "Jak se vůbec stanou lidé... tím, čím jsi?" Bylo zjevné, že mu dělalo problém vyslovit slovo upír a vůbec mu všechny ty otázky dávaly zabrat.
                "Proč se tolik vyptáváš?"
                Trochu ho to zaskočilo. "Rozčiluje tě to? Omlouvám se."
                "Neomlouvej se. Zvědavost je lidská vlastnost. Kromě toho mě to těší. Po dlouhé době jsi někdo, kdo je schopný se semnou bez okolků bavit a zacházet jako s člověkem. Myslím, že takhle dobře mi už dlouho nebylo."
                "Dobře," usmál se. Sice jsem to neviděla, ale slyšela jsem to na jeho oddechnutí a veselejším tónu hlasu. "Zajímá mě to, protože můj otec je policista a má na starosti mnoho případů vražd, které očividně člověk nespáchal."
                "Oni vědí, že upíři..." Větu jsem nedokončila. Za prvé jsem byla trochu vyvedená z míry tím, že nejsme tak utajená rasa, jak jsem si myslela a za druhé jsem si vzápětí uvědomila, co říkal Kazumi; vždyť oni s policií spolupracují.
                "Ano. Ale tutlají to. Dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby se mezi lidi rozšířily historky o upírech a jejich činech? Kdyby lidé viděli na zohyzděných mrtvolách, čeho jsou schopní? Zavládla by neuvěřitelná panika a chaos, každý by každého podezíral, že je upír a celá společnost i morálka by šli do háje. Ale policie to ví. Ví to i několik všímavých lidí. Je jen otázka času, kdy se sami upíři rozhodnou vstoupit do každodenního lidského života a budou se cpát i do politiky a úřadních správ. Jediné štěstí je to, že někteří upíři dokážou s lidmi spolupracovat a aspoň trochu je informovat o tom, co se po nocích ve světě děje."
                Mluvil pomalu, ale nad výběrem slov nepřemýšlel. Jeho řeč byla pevná a až když domluvil, vrhl na mě překvapený výraz, jakoby si až teď všiml, že jsem ho celou dobu poslouchala a s obavami v očích sledoval mou reakci.
                "Takže... Mají policajti mezi upíry něco jako zvědy?"
                "V podstatě ano. Ale tito zvědi dostávají plat a různé státní příspěvky. Nechtěj po mě vysvětlení, já sám toho moc nevím. Otec je na toto téma ožehavý, přeci jen je to tajná státní rošáda. To, co ti tu teď říkám jsou jen mé domněnky poskládané dohromady po tom, co se táta nějak prořekne nebo mu něco uteče, když je naštvaný. Nic jistého."
                "Ale i tak logického."
                "Ano."
                Nevím, co to bylo, snad jen chvilkové selhání, pocit slabosti, který mnou projel, když vyprávěl. "Pokud by policie nebo ty potřebovali s něčím pomoct, klidně bych byla schopná nějaké té šlechetnosti." Nepřemýšlela jsem nad tím, co říkám. Prostě na mě dopadla jeho slova a já si připadala provinile. Jak za sebe, tak za celý můj... druh. Musela jsem si konečně uvědomit, že ve světě lidí už pro mě místo není a zařadit se. Ale já tam nechtěla být. Ne na plný úvazek. Sice jsem lidi nenáviděla, ale pokud se jim podaří mou rasu vyhladit, byla jsem schopná čehokoliv. Nenáviděla jsem ani upíry. Připadala jsem si jako zrádce a absolutní vyvrhel společnosti. Prostě jen malé, bezvýznamné nic. Takže pokud byla nějaká věc, ve které jsem mohla být aspoň trochu k užitku, chtěla jsem zapojit své síly naplno. Ať už z toho bude těžit jakákoliv strana.
                "A kde žiješ?" Jeho tvář vypadala trochu rozjasněná. Možná i on vůči mně už nepociťoval takovou nenávist a strach jako prve. Těšilo mě to.
                "V bordelu, který vlastní upír Mao."
Jenom pokýval hlavou. Bylo to dostatečně výmluvné a chápavě gesto na to, abych se spokojeně usmála.
                "Budu muset jít, nebo mi ten chlad rozdrtí tělo," ušklíbla jsem se hořce.
                "Budu myslet na tvá slova."
                "Děkuji." Zvedla jsem se a trochu zakolísala. Ten chlad už byl skutečně nesnesitelný.
                "Jsem rád, že jsi nakonec přišla," zaslechla jsem za sebou tichý hlas, dost pravděpodobně se styděl.
                Byla jsem také ráda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama