_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 24. kapitola

20. července 2010 v 12:05 | Kaori |  Say my name
say my name
Jsou prázdniny! (fakt jo?!) Tak po mně nechtějte, abych seděla u compu ve dne v noci xD

24. - Část celku


                Cestou zpět jsem se celou dobu usmívala. Věděla jsem to a nesnažila se úsměv potlačit. Po dlouhé době jsem si zase připadala v něčí společnosti jako normální člověk.
                Avšak čím blíže jsem byla nevěstinci, tím blíže se moje nálada nacházela u bodu mrazu. Když jsem stála před vchodem, měla jsem chuť něco rozdupat a nakopnout.
                Chtěla jsem se co nejrychleji dostat do svého pokoje. Nic mě nezajímalo. Rychlým krokem jsem přešla recepci a doufala, že si mě nikdo nebude všímat.
                "Saskie!" Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala v cestě doufajíc, že mě dotyčná osoba nechá být. "Tak počkej!" Nenechala.
                "Co chceš?" zavrčela jsem tak zprudka, až jsem sama sebe napomenula, že bych nemusela být tak protivná.
                "Chtěla jsem s tebou jenom mluvit," zakoktala Arisa, která byla mým tónem zjevně dost překvapená.
                "O čem?"
                "Jestli nemáš náladu, tak-"
                "Proč tě najednou zajímá, jestli mám náladu nebo ne? Když jsme se prvně viděly, shlížela jsi na mě jako na odpad. Byla jsem pro tebe tak neuvěřitelně odporná věc, že se ti hnusilo na mě i pohlédnout! Tak proč jsi teď tak milá a usměvavá? Proč jsi ochotná mi pomáhat a tváříš se jako někdo, kdo absolutně přesně ví, co potřebuju?!" Ani nevím, kde se ve mně ta slova vzala. Ale musím uznat, že byla pravdivá. Když jsem nad tím později přemýšlela, vysvětlila jsem si to tak, že jsem si jednoduše vylila vztek na prvním, kdo se mi připletl do cesty.
                Neřekla nic. Jenom stála a trochu zděšeně civěla, ústa lehce pootevřená, v očích čistý údiv. "Vládne tu přísná hierarchie," pípla nakonec.
                "K čertu s ní." Otočila jsem se k odchodu.
                "Počkej!" Chytila mě za paži a stiskla tak, až to zabolelo. "Ať se ti tento systém líbí nebo ne, patříš do něho taky. A je tvou povinností, abys ho respektovala a dodržovala. Každý tu má své místo, je to zákon. A kdo ho nedodrží, je přebytečný."
                "Jak mám dodržovat něco, o čem nemám ani páru? Nevím nic o žádné hierarchii ani mé pozici v ní! Chci jen, aby se semnou zacházelo s trochou úcty a ne jako s hadrovým panákem." Už jsem skoro křičela. Vztek mi začínal zatemňovat mysl a já cítila, že se každou chvílí přestanu ovládat.
                "Stačí jen, když se budeš držet svých povinností a všechno bude v pohodě," také zvýšila hlas. Teď už v očích neměla údiv ani obvyklé uznání a spokojenost. Teď jsem tam viděla vztek. "Nechápu, proč tě Mao nechal žít. Ani to, proč jsi tak vysoko, výš než já! Jenže je mou povinností respektovat všechny, kteří jsou na vyšších pozicích než já. A mezi ně patříš i ty. Nechápu, proč to tak chce, a nemysli si, že mě to nerozčiluje, ale na to, abych se pokusila tě sesadit, mám moc velký strach. Ne proto, že bys mě dokázala zabít, to v žádném případě, srdce z hrudi bych ti vyrvala tak rychle, že bys to ani nezaregistrovala a už bys byla mrtvá, ale neudělám to kvůli tomu, že už se nikdy nechci vrátit do té hnusné kobky, která je několik podlaží pod našimi chodidly. Už nikdy! Rozumíš mi? Avšak nevím, jak dlouho dokážu ještě předstírat, že mě nic netíží, že nemám chuť tě jednoduše zabít," poslední větu mi zasyčela do obličeje. Když viděla, že se nechystám k odpovědi, vrhla po mně poslední zlostný pohled a doprovázena klapáním podpatků odešla.
                Její slova mě zaskočila. O hierarchii jsem nevěděla nic a to, jak vzplanula, mi vyrazilo dech. Do pokoje jsem došla v jakémsi ochromení a až když jsem si sedla na postel, jsem byla schopná porozumět jejím slovům.
                Pán mě využíval, to jsem věděla už dříve, ale teď jsem si konečně svou myšlenku utvrdila. Navíc jsem z kdovíjakého důvodu byla vysoce postavená. Nevím, proč, protože jsem byla novorozená a ti se přeci nerovnali svou autoritou ani švábovy, tak proč? Nevím. Nic z toho, co řekla, jsem nechápala. Ale něco jsem věděla s naprostou přesností - Arisa, jediný člo... upír, kterého jsem měla možná i ráda a důvěřovala mu, mě nenáviděl z celého prohnilého srdce. Vlastně se celou dobu přetvařovala jen proto, že to byla její povinnost.
                Připadala jsem si jako zvíře. Jako kdybych byla ve společnosti divochů a ne civilizovaných bytostí. Lidé nedodržují žádné fádní pravidla o tom, jak se chovat v přítomnosti někoho jiného. Teď nemluvím o zdvořilostech, samozřejmě. Nikdy jsem přeci nechovala žádnou úctu ke spolužačce ve třídě, která byla nejlepší v učení nebo k té, která byla nejhezčí. Měla jsem svou svobodnou vůli a myšlení, nikdo mě neomezoval a já se k ostatním chovala tak, jak jsem sama uznala za vhodné. Škoda jen, že jsem přemýšlela v minulém čase. A co víc! Kdyby jen v čase! Já přemýšlela v minulém životě.
                Připadal mi tak vzdálený. Skoro, jakoby to byl jenom sen. Jakoby se to nikdy nestalo a já si to všechno vymyslela jen pro to, abych se měla čím uklidňovat. Měla jsem chuť brečet do polštáře, ale zase by to bylo jenom z důvodu sebelítosti a tím pádem bych se rozčílila ještě více. A to nejen na sebe, ale na celý svět a k němu jsem už zášť chovala dostatečnou. I když je mi jasné, že to byla všechno jenom zášť, kterou jsem chovala vůči sobě samé. Jenže jsem jen člověk a tak jsem to prostě potřebovala svést na něco jiného. Nemohla bych se sama se sebou vyrovnat, kdybych se nenáviděla. To je snad jasné.
                A už to tu bylo zase. Proud myšlenek se spustil a já se ponořila do přemýšlení nad tím, co jsem v hlavě rozebírala už několikrát. A nikdy jsem se nedostala k žádnému rozumnému závěru, jenom jsem zbytečně popudila sama sebe a můj pohár nesnášenlivosti se naplnil o další kapku.
                Potřebovala jsem koupel. Pročistit si hlavu a na chvíli se uvolnit, pak teprve se rozhodnu, co udělám. Ale asi zajdu za Pánem a budu chtít nějaké vysvětlení.
                Koupel byla samozřejmě skvělá. Téměř nikdo tam nebyl, takže jsem se mohla naložit do velké vany a relaxovat. Nechala jsem si mysl pročištěnou, nepřemýšlela nad ničím a myšlenky nechala plynout tak, jak se jim zalíbilo. Nesnažila jsem se však o jejich porozumění. Bylo to báječné. Po několikaminutovém přemlouvání jsem vylezla, vážně jsem nikam nechtěla, a usušila se, oblékla a namalovala.
                Neuniklo mi, jak pečlivě jsem si na make-upu dala záležet. Zase mnou projel lehký záchvat vzteku. A také žárlivosti. Věděla jsem, že Pán má okolo sebe spoustu krásných žen, ale díky své naivitě jsem věřila, že já jsem ta jediná, která si skutečně našla cestu do jeho srdce. Jenže jsem zapomněla na to, že jeho srdce je mrtvé. A to byla chyba. Zhluboka jsem se nadechla a rázným krokem jsem dorazila k jeho kanceláři.
                Zaklepala jsem a nečekala na vyzvání. Když nad tím zpětně uvažuji, skutečně hodně zoufale jsem se snažila být svérázná, sebevědomá a cílevědomá. Chtěla jsem působit dojmem, že vím, co chci. Skoro jako děvka. Asi jsem v tom bordelu trávila až příliš moc času...
                "Maličká..." řekl to více než překvapeně. Ve vzduchu jsem cítila nějaký lehký parfém a já věděla, že patří té zrzce, která se ráda plazí po stole. Byla jsem vzteklá. Zase.
                "Kdo to je?" Spíš jsem to štěkla, než řekla.
                "O kom mluvíš?" jeho hlas už zněl vřele a sebejistě; rychle se vyrovnal s překvapením.
                Stačil jediný pohled do těch klidných očí a můj vztek zmizel. Z ničeho nic. "Ta... Dívka," začala jsem koktat!
                Usmál se a já v tom úsměvu neviděla jenom porozumění a klid, ale i výsměch a nadřazenost. Věděl, že žárlím, a bylo mu to k smíchu. Začala jsem pochybovat o tom, jak vysoko na jeho seznamu oblíbených fanynek jsem já. "Snad bys nežárlila, maličká. V tomto domě je tolik žen a ty musíš žárlit právě na tuto existenci?"
                "Co oči nevidí, to srdce nebolí. Nebo tak nějak. Já toho viděla dost," hlas se mi začínal třást. Připadala jsem si jako pitomec. Užárlená kráva. Nevěděla jsem, co říct a blbé, zamilované kecy situaci nijak nepomáhaly.
                "Zvláštní, že to říkáš zrovna ty."
                "Co tím myslíš?"
                Byl u mě. Najednou stál jenom pár centimetrů ode mě. Během mrknutí oka. Ani jsem to nepostřehla! "Maličká," zašeptal a pohladil mě hřbetem ruky po tváři, nahnul se ke mně, "snad bys mi chtěla říct, kde trávíš tolik večerů, když ne zde, že?" Celou dobu mi hleděl do očí. Musel vidět, jak jsem znejistěla. Nevěděla jsem, jestli by o Kazumim a ostatních měl vědět, takže jsem výmluvně zabodla pohled přes jeho rameno na stůl.
                "Tak vidíš." Opět se usmál. Tentokrát jsem však nebyla schopná pochopit, co ten úsměv znamenal. "A jak si to mám vysvětlovat já? Utíkáš mi za někým jiným a to mi, věř nebo ne, dělá vrásky. To, že jsem tě nenechal zabít, nebylo jen kvůli tomu, že jsem potřeboval nějakou loutku. Bylo v tom i něco hlubšího, řekl bych," mluvil velice pomalu. S důrazem na každé slovo. Nebyla jsem si jistá, jestli mluví pravdu, nebo si mě jenom snaží udobřit, věděla jsem však, že ať už mu šlo o cokoliv, vycházelo to. Můj vztek už byl absolutně pryč, zato se odstavil chtíč. Chtěla jsem zase pod prsty cítit jeho tělo a líbat jeho krk a rty, chtěla jsem, aby se mě dotýkal. To, že byl tak blízko, ale nedotýkal se mě, mě dovádělo k šílenství.
                Už jsem se k němu chtěla nahnout a slibovat mu hory doly, a že se od něho už nikdy nehnu na krok, když v tom mi hlavou projela tak neuvěřitelně ostrá bolest, až se mi podlomily nohy a já s vyjeknutím padla na zem.
                Křečovitě jsem stiskla vlasy do pěstí a snažila se tou bolestí přebít tu v mé hlavě. Bylo to neuvěřitelné. V tu chvíli neexistovalo nic jiného, než ta bolest, která létala mou hlavou jako tisíce malých jehliček zabodávajíce se stále do těch samých míst. Nevím, jak dlouho to trvalo, možná vteřinu, možná hodinu, nemám zdání, když však bolest rázem zmizela, musela jsem se jednou rukou opřít o zem a dech jsem měla tak zrychlený, jako bych doběhla maraton. Samozřejmě jsem dech nepotřebovala k ničemu, ale byl to prostě zvyk.
                Ruka se dotkla mé hlavy a jemně ji pohladila, skoro jsem to nevnímala. "Už je ti dobře?" Jeho hlas byl tak hřejivý a vlídný. Byla jsem schopná i umřít pro to, abych ten hlas slyšela znova. Milovala jsem ho.
                Trhavě jsem přikývla.
                "To jsem rád. Doufám, že si to budeš pamatovat, byl bych nerad, kdyby se o tvém tajemství dozvěděli lidé."
                "Lidé?"
                Chytil moje vlasy a prudce mě vytáhl na nohy. Jeho ruka stiskla můj krk a přimáčkl mě na dveře. "Stýkáš se s člověkem! Cítím to. A jestli rychle nepřestaneš lidi vnímat jenom jako jídlo, budeš mít velké problémy, mladá dámo. Nestojím o to, aby lidé věděli, co se ukrývá za těmito zdmi." Byl naštvaný. Věděla jsem to. Mluvil relativně normálně. Jeho hlas jenom získal na síle. Ale jeho oči! V těch krásných očích bylo tolik zuřivosti, až jsem myslela, že ten jeho pohled nevydržím. Měla jsem strach, opravdový strach! Navíc to bylo poprvé, co ke mně byl zlý a ubližoval mi. Myslím tím fyzicky. Nikdy před tím mě neuhodil ani nekřičel, právě naopak. Vždy mě uklidňoval a pomáhal mi. Ale teď byl prostě zlý.
                "Padej do mé ložnice!" zavrčel a zprudka uvolnil sevření na krku. Trochu jsem zakolísala. Neměla jsem odvahu na něho pohlédnout, bála jsem se dalšího přívalu bolesti, který by mohl přijít, takže jsem sklopila oči a mlčky došla klopýtavou chůzí ke dveřím do ložnice. Hned, jak jsem padla na postel, jsem usnula.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama