_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 3. kapitola

2. července 2010 v 14:00 | Kaori |  Say my name
say my name
Kapitola 3. - Bolest


Dveře se prudce rozrazily a dovnitř někdo naběhl. Nezajímalo mě, co se děje, pořád jsem byla přisáta k jeho krku a dál si krví svlažovala hrdlo.
                "Do prdele!" vykřikl někdo.
                S výdechem jsem ještě jednou olízla zkrvavený krk a posadila se. Po bradě mi stekly rudé stružky, nechala jsem je stéct po krku a do výstřihu a upřela svůj pohled ke dveřím. Stáli v nich dva chlapíci. Oba v rukou drželi zbraně, měli je však sklopené k zemi a jenom vyděšeně zírali.
                "Něco se děje?" zeptala jsem se pomalu a srozumitelně. Chtěla jsem, aby vypadli. Nacházela jsem se v jakési euforii a má mysl byla zcela pohlcena pachem a chutí krve.
                "Ježíši!.." vyhrkl jeden, když se rozhlédl po pokoji a namířil na mě zbraň. Pravda, pokoj zřejmě moc vábně nevypadal. Po polštářích byla rozlita krev a oblaka jí byla také postříkaná.
                "Nestřílej!" okřikl ho ten druhý a praštil svému kolegovi do ruky tak, aby na mě nemířil, "Šéf by tě předhodil krysám, kdybys to udělal."
                "A co mám teda dělat? Koukni se na ni, má v očích šílenství, určitě nás zabije!" vykřikl hekticky.
                Jejich rozhovor mě nudil, obrátila jsem tedy svou pozornost ke krku, už se na něm vytvořila menší sraženina. Prsty jsem ji odhrnula a k ráně přitiskla své rty. Krev však už tekla jenom stěží a po několika minutách vůbec, neboť tělo bylo absolutně vykrvácené.
                Zklamaně jsem se posadila a rozhlédla se, byla jsem v pokoji sama. Pozvedla jsem k tváři zkrvavenou ruku. Až teď jsem si všimla, že mám nehty tmavší než obvykle, měly tmavě modrou, skoro černou barvu, také byly mnohem pevnější než dříve. Ale to mě teď nezajímalo. Slastně jsem přivřela oči a ruku začala olizovat.
                "To by stačilo," zaslechla jsem klidný hlas a vzhlédla. Nade mnou stál můj Pán a shlížel na mě přísným pohledem. Chvíli jsme na sebe civěli, potom se ke mně sehnul. Chytil mě za bradu a donutil pootevřít ústa. "Takové špičáky," vydechl obdivně.
                Já na něho jenom zbožně koukala.
                "Řekl bych," promluvil potichu a rozhlédl se, "že místo děvky se z tebe stala bestie." Pustil mou bradu a pohlédl na dlaň zamazanou od krve. Bez váhání jsem jeho ruku uchopila a jednotlivě si všechny prsty strčila do úst. On celou dobu nic neříkal a jenom na mě pátravě hleděl.
                Když jsem jeho ruku konečně pustila, prudce se postavil. "Pojď za mnou. A nedělej žádné problémy," přikázal a vydal se ke dveřím. Urychleně jsem se zvedla a vyběhla za ním na chodbu. Mé nohy na koberci zanechávaly drobné, rudé otisky - nevzpomínám si, že bych někde ztratila boty - a šaty mě tížily, jak byly nasáklé.
                Sešli jsme tři patra a ocitli se tam, kde nebyl žádný koberec, ale zem i stěny byly kamenné a místo světel tu byly louče.
                Došli jsme až před nějaké dveře, Pán je otevřel a strčil mě do místnosti, která se nám otevřela. Nechápavě jsem se na něho otočila.
                "Myslím, že pro tebe přeci jen najdu nějaké využití," prohlásil bez emocí a zabouchl za sebou.
                Nebyla jsem schopna cokoli dělat. Prostě jsem jen stála a koukala, veškerá zuřivost ze mě už zmizela a já se náhle cítila neuvěřitelně unavená. Bylo mi jedno, že sláma na zemi je vlhká a špinavá, prostě jsem si lehla a po několika vteřinách usnula klidným spánkem.
                Vzbudilo mě třísknutí dveří, zaslechla jsem rázné kroky a hned na to mě něco popadlo za vlasy a vytáhlo na nohy. Kupodivu to ani tolik nebolelo. Mé nohy začaly cupitat po zemi a než jsem se nadála, praštila jsem se o zeď a okolo mých rukou se utáhla želízka.
                Když jsem se konečně vzpamatovala, pohlédla jsem na muže před sebou. Byl vysoký a samý sval. Na nohou měl těžké, okované boty a na sobě měl jenom kraťasy, jinak byl nahý. Po hrudi měl tetování v podobě různých čar, které se všelijak křížily. Byl holohlavý, měl zapadlé, přísné oči a rty pevně sevřené, avšak krabatily se do jakéhosi posměšného úsměvu. Všimla jsem si, že u pasu měl přivázané pouzdro s nožem.
                "Zdravím," řekl, ač ironicky, vcelku mile. Toto mínění o něm však zmizelo okamžik po tom, co mě do žaludku narazila jako pěst. Zakuckala jsem se a bolestně vykřikla, nic jsem nečekala a byl to pro mě šok; nebyla jsem schopná cokoli říct, jenom jsem měla svěšenou hlavu a zaraženě koukala do země. "A ty máš být naše nová bestie? Když ani nevydržíš jedno pohlazení?" zvolal posměšně a napřáhl se k další ráně. Tentokrát to ale nebylo do žaludku, nýbrž mého obličeje. Ta rána byla tak prudká, až mi zakřupalo v krku a já tváří narazila do stěny.
                "O co tu... jde?" vymáčkla jsem ze sebe přidušeným hlasem.
                "Ukaž." Přistoupil blíže a otevřel mi pusu. "Zuby máš obdivuhodné. Nehty pevné a ostré. Slabá jsi, že i děvka vedle tebe vypadá jako korba a ukňouraná, až mě bolí uši," řekl a sjel mě kritickým pohledem. "Myslím, že si s tebou budu muset pěkně pohrát, než tě budeme moci pustit." Zle se zašklebil a prokřupal si prsty, než mě další jeho rána zasáhla do břicha, naznačil polibek.
                Toho dne jsem schytala ještě hodně ran, nesnažila jsem se je počítat. Po nějaké době sem je už i přestala vnímat, přestala se ptát a zcela se snažila ignorovat tu oplzlou tvář a škodolibé úšklebky, jenom jsem tam tak visela, ruce spoutané nad hlavou, a nechala se bít. Mlátil mě až do úplného vyčerpání, celé tělo mě bolelo, naschvál se i strefoval do naběhnutých modřin, kašlala jsem krev a z očí mi tekly slzy. Nakonec jsem dostala takovou ránu do spánku, že už jsem to nevydržela a omdlela.
                Následující den jsem se probudila na zemi. I přetočení na bok mě stálo mnoho úsilí a slz. Celé tělo mě bolelo a bylo pokryto nespočtem modřin. Cítila jsem se slabá a hlava mi třeštila, vnitřnosti bolely a stěží se mi dýchalo. Možná jsem měla zlomená žebra, nevím.
                Jelikož jsem byla v tmavé kobce, kde jediný zdroj světla byla louč, kterou občas přišel někdo vyměnit, neměla jsem žádný pojem o čase.
                V jedné pozici jsem na té smrduté slámě ležela neuvěřitelně dlouho, až to bylo nepohodlné, ale jediný náznak pohybu, a já začala skučet bolestí.
                Avšak další den, když jsem se vzbudila, už to nebylo tak strašné. Mohla jsem se zvednout a ujít pár kroků. Sice to bolelo a všechny svaly jsem měla zmožené, ale aspoň to už bylo lepší.
                Spoustu času jsem strávila opřená o zeď a uzavřená ve svých myšlenkách. Proč jsem vůbec tady? Kdo mě sem přitáhl? A co jsem dělala před tím? Kdo jsou ti lidé? To byla mála z otázek, co se mi honila hlavou. Abych pravdu řekla, nepamatuji si takřka nic do té doby, než jsem se vzbudila svázaná v těch strašných bolestech. Měla jen mlhavé záblesky vzpomínek, které jsem si však nebyla schopná dát dohromady. Pamatovala jsem si východy slunce, když jsem šla na autobus. Zvonění, které ve mně vždy vyvolalo pocit radosti. Skupinka lidí, mezi kterými jsem si připadala báječně. Vůně té krásné ženy, když mě vždycky objala. Pohodlí postele... Nic z toho nedávalo smysl, a to mě rozčilovalo. Rozčilovalo mě to, že nevím, co se předešlých sedmnáct let dělo!
                A pak tu samozřejmě byly další otázky: Proč jsem jednou spoutaná, a potom zase navlečená do drahých šatů? Kdo je Pán, kterého tak nesnáším a zároveň zbožňuji? Co měl znamenat ten muž v pokoji? A hlavně - proč mě tolik potěšilo ho zabít a potom… vysát jeho krev?
                Zděšeně jsem se otřásla. Náhle jsem si připadala jako nějaké strašlivý démon z béčkového horroru.
                Už na mě zase padala únava, když se dveře prudce otevřely a v nich stál opět ten svalovec. "Krásné ráno, děvenko. Tak co, po dni odpočívání bys už měla být schopna vydržet další nával zkušeností," řekl velice optimistickým a milým hlasem, v jeho očích se však zračila temnota, pohrdání a krvežíznivost. Náhle mnou otřásla silná vlna vzteku. Rozhořčeně jsem vřískla, odstrčila se od zdi a přeběhla k němu. Mé nohy sice ještě byly trochu bolavé, to mi však nesmělo zabránit v tom, abych ho roztrhala na malé kousíčky.
                "Zotavená více, než jsem čekal!" zachechtal se a popošel mi několik kroků vstříc, přičemž za sebou ještě stihl zabouchnout dveře.
                Odrazila jsem se od země a vyskočila směrem k němu s neuvěřitelnou silou a rychlostí. Máchla jsem rukou a udělala mu několik hlubokých šrámů na hrudi, než jsem do něho plnou vahou narazila. Zapotácela jsem se, ale hned uskočila do bezpečné vzdálenosti. On jenom stál a šklebil se. Opět jsem vyběhla, těsně před ním jsem se skrčila a udělala kotoul mezi jeho nohama. Škrábla jsem ho do lýtka a vyskočila mu na záda. Pevně jsem jeho boky objala nohama, jednou rukou jsem ho chytla za krk a druhou zarazila do jeho ramene. Dokořán jsem rozevřela ústa a s jedinou vidinou a natáhla k jeho krku.
                "Jak chabé," prohlásil klidně. Chytil mojí ruku, kterou jsem měla okolo jeho krku a prudce s ní škubnul dopředu. Neudržela jsem se a přelítla přes jeho rameno. On mě však nepustil a já spadla zády na zem. Chytil mě svou velkou rukou za vlasy a vytáhl do kleku. S jednou rukou jsem nemohla hýbat, pravděpodobně byla vykloubená.
Klečela jsem před ním a vztekle oddechovala. Chtěla jsem svou krev! V hlavě jsem nic jiného neměla a celé mé tělo se třáslo, jak jsem měla chuť mu rozsápat obličej. Ten jeho sebevědomý škleb mě vytáčel ještě více a já sekla po jeho noze, on však mou ruku odkopl s takovou silou, až jsem myslela, že s ní do konce života nepohnu.
                V tom mi však pohled padl na jeho pouzdro s nožem. Prudce jsem se k němu natáhla a vytasila kudlu. Bez jakéhokoliv otálení jsem ji zabodla do jeho břicha. Mířila jsem ze strany, abych zasáhla ledviny. Muž bolestně vykřikl a pustil mé vlasy, okamžitě jsem se stáhla a málem zešílela z toho krásného pachu krve.
                S křikem si vytrhl nůž a pohlédl na mě nenávistným pohledem. Doteď to bral jako hru, jako zábavu, ale teď jsem viděla ten vztek a rozhořčení a on po mně švihl nůž. Ani jsem neviděla, jak letí, on prostě jenom natáhl ruku a než stihl pohyb dokončit, měla jsem nůž zabodnutý v noze a už jsem se kácela k zemi.
                Vyjekla jsem a pohlédla na svou nohu. Řinula se z ní krev. Nůž byl zaražený až po jílec a z lýtka vykukoval kousek špičky.
                "Jak se ti to líbí teď, ty malá kurvo?" Než jsem stihla vzhlédnout, chytl mě pod krkem a zvedl do výšky. Jeho oči byly rudě zabarvené a on se široce šklebil, načež mu z úst lezly špičáky. Vyděšeně jsem zalapala po dechu a nic jsem v té chvíli nechápala. "Mám tě snad zabít?! Myslíš si, že si na mě můžeš vyskakovat? Na někoho o tolik staršího než jsi ty, jen malá novorozená krysa? Vážně si to myslíš?!" S těmi to slovy mě odhodil a já hlavou narazila do zdi. Skácela jsem se na zem a temná místnost se zavlnila a na několik vteřin rozdvojila. Došel až ke mně a sehnul se. Už jsem myslela, že mi rozdrásá hrdlo, ale on uchopil rukojeť nože a kroutivým pohledem ji vytrhnul. "Chceš, abych to do tebe bodal tak dlouho, až z tebe bude cákat krev jako z cedníku?" zařval. Jeho výraz se ale najednou změnil a on se usmál jako psychopatický úchyl. "Mám tě zabít?" zeptal se s ječivým smíchem.
                "To už stačí," ozval se od dveří ženský hlas. S námahou jsem pootočila hlavu, u dveří stála Arisa, ta krásna černovláska a v ruce měla nějakou mističku. "Ještě jednou ji praštíš a postarám se o to, abys zemřel jako bídný prase, Dante," řekla přísným, hlubokým hlasem.
                "Napadla mě a snažila se mě zabít!" vykřikl ukřivděně.
                "Máš ji vytrénovat, ne ji zbít do němoty a zřídit jako psa."
                "Máš den na uzdravení, myši." Nenávistně mi plivl k nohám a vypochodoval z místnosti.
                "Pokus se to vydržet. Nebude trvat dlouho, než zesílíš a pak ti ty rány budou připadat jako pohlazení." Otočila se ke mně Arisa a tvář se jí náhle změnila v utrápenou grimasu. "Tady máš něco k jídlu." Na zem položila mističku a poté odešla.
                Ještě nějakou dobu jsem zůstala opřená o zeď a snažila se nepodlehnout bolesti v noze a ruce. Pokusila jsem se postavit, ale zraněná noha mě neunesla, takže jsem se ke dveřím musela doplazit jen po rukou, což bylo také namáhavé.
                Nakonec jsem to ale zvládla. Zvědavě jsem se naklonila nad mističku. Nebyla moc velká, avšak byla až po okraj naplněná krví. Opřela jsem se o zeď a hladově ji popadla. Začala jsem hltat, až mi několik kapek steklo okolo úst, celé jsem to vypila na jeden nádech. A jakoby se mi tělem rozlila nová síla. Přestala jsem se cítit tak unaveně, ruka mě přestala bolet. Celé tělo se regenerovalo a já jenom pohodlně zavřela oči.
                Nevím, jak dlouho jsem tam dole byla zavřená. Možná týden, možná měsíc, možná rok. Pořád to bylo to samé dokola. Většinu času jsem strávila připoutaná ke zdi. Musela jsem trpět Danteho rány a mnohdy jsem i omdlévala, jak jsem byla vyřízená. Ale Arisa měla pravdu - postupně už si moje tělo na tu sílu zvyklo, a když mě praštil pěstí do břicha, maximálně jsem hekla a pak se mu vysmála do obličeje. Z okovů mě pouštěl jenom tehdy, když jsem byla absolutně vyřízená, nebo když jsme spolu bojovali. On měl vždy dvě dýky, já pouze své nehty, které jsem měla už minimálně dvoucentimetrové. Nikdy jsem ho však nezranila natolik, aby nebyl schopný pokračovat, a vždy jsem to byla já, kdo skučel bolestí. Arisa se o mě starala tím, že mi nosila krev a občas jsem dostala i kus syrového masa, nic víc. Také mi jednou za čas donesla novou košili na převléknutí, abych nemusela být pořád v těch propocených a zakrvácených hadrech.
                A pak, jednoho dne, se ve dveřích, kdy jsem unaveně zvedla hlavu čekajíc, že dostanu zase výprask, objevil Pán. Na sobě měl černé kalhoty a elegantní košili. Černé vlasy měl trošku delší, než jsem si pamatovala, šedivé oči na mě s očekáváním hleděly a na rtech mu hrál lehký, potěšený úsměv.
                "Jak se má moje maličká?" zeptal se sametovým hlasem a mně se z očí vydraly slzy. Malátně jsem se zvedla na nohy a horlivě k němu překlopýtala.
                "Už tu nechci být!" zvolala jsem ublíženě a vrhla se mu do rozevřené náruče. Přitiskl si mě k hrudi a položil ochranitelsky hlavu na tu mou. Křečovitě jsem svírala jeho košili a zavřela oči nad pocitem toho bezpečí.
                Po chvilce mě do nosu praštila ta nostalgická vůně a on mi podstrčil jeho krvavé zápěstí. Okamžitě jsem se přisála a horlivě polykala jeho krev. Nedokázala jsem dostatečně skrývat svou radost a tak jsem ho trochu kousla, čímž se proud krve ještě zvětšil.
                Pak mě ale odstrčil se stejnými slovy, jako poprvé, když jsme se viděli a zase se tak přátelsky usmál.
                "Nejdřív tě Arisa omyje, potom ti vše vysvětlím, ano?" řekl a já přikývla.
                Vyšly jsme ven a mě poskočilo srdce radostí, když jsem za sebou uslyšela zaklapnout masivní dveře, ale tentokrát jsem se na ně nekoukala schoulená z rohu, absolutně zbitá, teď jsem od nich kráčela pryč držíc se za ruku svého vysněného Prince.
                Před koupelnou již čekala Arisa, stejně krásná a majestátní, jako tehdy. Odvedla mě do samostatné koupelny a nechala mě ve vaně být tak dlouho, jak jsem chtěla. Potom mě celou vydrhla a vysušila. Natáhla mě do vysokých bot s platformou, krajkované sukně a čistě černého korzetu. Vlasy mi vyčesala a já se podivila, že jsem je měla dlouhé skoro až po zadek. Ještě mě namalovala, a pak jsme konečně vyšli ven a zamířily k Pánově kanceláři.
                Po vyzvání jsem vešla jenom já, Arisa zůstala venku a povzbudila mě energetickým úsměvem.
                "Moc ti to sluší," poznamenal upřímně Pán, když jsem vešla. Všechno tu bylo naprosto stejné. "jen se posaď." Rukou ukázal na jeden z gaučů, když si všiml, že nervózně přešlapuji u dveří. Usmála jsem se a posadila se.
                Chvíli na mě jenom pátravě hleděl a v očích měl nejistotu, už jsem nevěděla, kam s očima, když se zeptal: "Jak jsi na tom?"
                "Jsem... v pohodě," řekla jsem tiše.
                "Skutečně? Moc se ti omlouvám za to, co se ti dělo, ale potřebuješ umět snášet rány, jinak by tě brzo zabili," vysvětlil, ačkoliv jsem nic z toho nechápala.
                "Kdo by mě zabil? Vycvičit? A k čemu? Co se tu vůbec děje?" zeptala jsem se a pohlédla na něho s prosbou o vysvětlenou.
                "Původně jsem myslel, že by ses prostě stala něčím, jako je Arisa. Avšak po tvém fiasku s prvním zákazníkem jsem si uvědomil, že ty jsi stvořená pro něco jiného. Tvým úkolem je, stát se bestiálním upírem, kterým v podstatě jsi už od zrození."
                "Stejnak nic nechápu. Nevím, co tu dělám, jak jsem se sem dostala. Nepamatuji si nic, co jsem dělala před tím..." prohlásila jsem sklíčeně.
                Pán se jenom pousmál a sedl si vedle mě, objal mě. "Nemusíš se bát, časem si na všechno vzpomeneš. Je to přirozené, že si zezačátku nic nepamatuješ," řekl konejšivě.
                "Dobře," usmála jsem se trochu uklidněná. "Co mám tedy teď dělat?"
                "Teď pro mě budeš pracovat," řekl pomalu. "Pokud ovšem... Budeš chtít, nemůžu ti samozřejmě bránit v odchodu."
                "Udělám pro tebe cokoliv." Upřímně řečeno jsem na odchod ani nepomyslela. Chtěla jsem zůstat tady, u svého Pána a dnem i nocí se mu plazit u nohou. Chtěla jsem každou chviličku svého života trávit s ním.
                "Děláš moc dobře," řekl potěšeně a odešel si sednout za stůl. "Teď máš na několik dní volno, až tě budu potřebovat, zavolám si tě. Můžeš jít." Ani to nedořekl a už měl hlavu zase skloněnou k nějakým lejstrům. Přikývla jsem a potichu se vytratila.
                Arisa venku nečekala. Nevěděla jsem, co dělat, takže jsem se rozhodla projít mimo tyto zdi, které mě neustále věznily.
                V hlavě jsem měla neuvěřitelný zmatek a nic jsem si nemohla poskládat do souvislých informací. Jedno slova mi však hlavou znělo naprosto zřetelně - upír.
                Když jsem procházela halou, přes celou jednu stěnu bylo veliké zrcadlo. Přešla jsem k němu, ten odraz jenom vzdáleně připomínal mě. Pamatuju si sebe jako malou dívku se zplihlými vlasy po ramena, obyčejně zelenýma očima a normální postavou.
                Teď tam ale stála dívka s jiskrnýma smaragdovýma očima a krásnými, lesklými vlasy, které nebyly zrzavé, ale skoro ohnivé. Měla velké, plné rty a ostřeji formovaný obličej. Postavu měla vychrtlou a na několika místech pokrytou jizvami. Ale nebylo to tak strašné, navíc byla značně vyvinuta a vůbec byla moc krásná. Upír.
                Ani jsem nechtěla věřit, že to jsem já. Ještě několik minut jsem si sama sebe fascinovaně prohlížela. Nakonec jsem ale vyšla masivními dveřmi ven do černé noci. Nevím, jak dlouho jsem strávila zavřená tam dole, každopádně už bylo pokročilé jaro a na stromech rašily listy.
                Zhluboka jsem se nadechla a vychutnala si ten krásný, čerstvý vzduch. Náhle mi bylo tak krásně! Na tváři mě pošimral ledový vánek a zacuchal vlasy. Pohlédla jsem na měsíc a cítila, jak se mi zrychlil tep. Dostala jsem hlad. Veliký hlad. Vykročila jsem do studené noci s myšlenkou na lov a potutelně jsem se usmívala.
                V tu chvíli jsem zcela jistě věděla, kdo nebo co jsem. Byla jsem monstrum děsící lidí po celém světě už pěknou řádku staletí. Tak děsivý přízrak, že už většina ani nedoufala, že žiju. Byla jsem bestií toužící po krvi a jejím prolévání. Byla jsem upír.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama