_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 4. kapitola

2. července 2010 v 18:00 | Kaori |  Say my name
say my name
Kapitola 4. - Venku


Pomalu jsem kráčela ulicí, kde bylo sotva světlo. Nevadilo mi to. Připadala jsem si v bezpečí a celou dobu se poťouchle culila. Moc lidí jsem nepotkávala, a když už okolo mě někdo prošel, podezíravě mě sjel pohledem, když jsme se minuli, uslyšela jsem ukvapené kroky.
               
Toulala jsem se ulicemi a užívala si ten pocit svobody, který se během těch několika měsíců stal absolutně neznámým. Obdivovala jsem všechny stavby, usmívala se na lidi okolo a vůbec se cítila báječně.
                Když jsem procházela nějakým parkem, dostala jsem chuť si někam sednout a prohlížet si noční město. Vyšla jsem cestou kopec a zpozorovala dokonalé místo. Byl to vydlážděný kus země. Když jsem se tak podívala pozorněji, všimla jsem si, že tam někdo sedí. Přešla jsem tedy až k té osobě a sedla si vedle ní.
                "Ahoj," řekla jsem klidně.
                Byl to chlapec. Měl na sobě černou mikinu a tmavé kalhoty a na klíně měl bílé plátno, v ruce držel uhel.
                "Ty kreslíš?" zeptala jsem se a ani nečekala na jeho pozdrav.
                "Ano. Noční Praha je okouzlující. Ale ještě nikdy se mi nepovedlo ji zachytit na papír," povzdechl si. Trochu jsem se podivila nad tím, jak na papír může vidět, když jedinou lampu široko daleko měl za sebou, tudíž jeho stín zakrýval obraz. Nechala jsem to plavat.
                "Je tu krásně," podotkla jsem a zaklonila hlavu. Několik desítek metrů nad námi byl most a jeho černý obrys se táhl až na druhou stranu parku. Vypadal, jako kdyby vypadl z nějakého sci-fi, jak narušoval řád krajiny.
                "To ano," zašeptal chlapec s posvátností v hlase. "Já jsem Dominik, těší mě."
                "Saskie," odpověděla jsem stručně, stále zabraná do pozorování mostu. Veškeré veselí mě najednou opustilo a já si připadala skleslá a unavená, avšak společnost toho kluka byla příjemná. Zajímalo mě, jak chutná jeho krev.
                "Zajímavé jméno," podotkl a udělal několik rychlých tahů úhlem, které následně rozmazal.
                "Kolik je vůbec hodin?"
                " Něco málo po půl jedné," odpověděl, když vyndal z kapsy mobil.
                "Ah!" Usmála jsem se a protáhla si ruce. "To je čas na půlnoční svačinku." S očekáváním jeho reakce jsem na něho pohlédla.
                Nejdříve se zasekl a chvíli hleděl do plátna, potom se na mě podíval a v očích mu jiskřila nejistota, pobavení, strach a úzkost. "O čem to mluvíš?" zeptal se a jeho hlas se lehce rozklepal.
                Neodpověděla jsem mu. Prostě jsem na něho skočila a povalila ho na zem, sklánějíce se nad ním. "O tom, že mám hlad. A jediná vhodná potrava v celém okolí jsi dost pravděpodobně pouze ty." Měla jsem dost toho vykecávání, už jsem ho chtěla!
                "Proč? Nech mě! Co jsi zač?" vykřikoval nesouvisle a já se bavila pohledem do jeho beznadějných očí.
                Naklonila jsem se až k jeho uchu. "Řekni to," šeptla jsem.
                "Co?"
                "Přeci mé jméno."
                "Sa-saskie, prosím. Jdi pryč. Sa... Saskie!" vyhrkl ten chlapec.
                Prudce jsem zamrkala a odskočila od něho. Byla jsem zmatená a hlavou mi létaly známé myšlenky, nemohla jsem je však zachytit. Byly tak nostalgické, až mi z toho bylo do pláče... Ten jeho kňouravý hlas, způsob, kterým vyslovil mé jméno... To všechno bylo tak známé.
                Popadla mě nezkrotná vlna vzteku. Rychle jsem se k němu přemístila a než se stihl postavit, sekla jsem mu po stehně. Vykřikl a zapotácel se. Šlápl mimo okraj kamene a skutálel se dolů na cestu. Okamžitě jsem k němu přeskočila a pozorovala, jak se válí na zemi a bolestně kňučí. Zřejmě se praštil do hlavy, když spadl. Ucítila jsem vůni krve a měla pocit, že se přestanu ovládat. Přešla jsem k němu a rukama mu zatlačila na ramena, aby se přestal zmítat. Vyděšeně na mě pohlédl a nebyl schopný slova.
                "Už nikdy nevyslovuj mé jméno!" zaječela jsem mu do obličeje a nehty mu přes něj udělala krvavé šrámy, až začal ječet a kopat nohama. Sedla jsem si mu na hruď, aby mě neskopl a s pobídnutím, aby byl ticho, mu přiložila prst na ústa. Nepomohlo to.
                "Sbohem," řekla jsem a nahnula se k jeho krku. Rozevřela ústa a špičáky snadno projely jeho kůží. Vysoce a táhle zaječel, potom jeho tělo ochablo a on ztichl.
                Ležela jsem na něm a nechala si krví svlažovat hrdlo. Poprvé v životě jsem byla na lovu a takhle parádně se vydařil, bylo to báječné. Náruživě jsem sála a vychutnávala si každý doušek.
                Náhle jsem ale zaslechla podivné cvaknutí a v předpovědi něčeho špatného jsem od těla odskočila. Právě včas, protože se ozval výstřel a tělo nadskočilo nad kulkou, která se do něho zavrtala. Pohlédla jsem na plošinu, kde jsme před tím seděli. Stála tam nějaká postava v dlouhém černém plášti, klobouku stáhnutém až do obličeje a v ruce třímající zbraň.
                Jeho ruka se lehce pohnula a ozval se další výstřel, uskočila jsem a vztekle zasyčela. Měla jsem chuť se na toho člověka vrhnout a roztrhat ho, na druhou stranu však moje smysly byly na poplach a pud sebezáchovy mě nutil utéct.
                Nakonec zvítězil a já, ač velice nerada, opustila mrtvé tělo a se syčením zaběhla do nějakých keřů. Rychle jsem se prodírala větvemi, načež jsem za sebou slyšela výstřely.
                Utíkala jsem tak dlouho, dokud jsem si nebyla jistá, že jsem toho člověka ve složitém labyrintu ulic, silnic a postranních uliček absolutně neztratila.
                Navztekaně jsem nakopla jeden odpadkový koš a byla překvapená svou sílou, když koš odletěl do nedalekého křoví. Jenom jsem zamrkala a vypadal se ulicí pryč. Nevnímala jsem, kam jdu, prostě jsem se nechala unášet vlastníma nohama a nepřemýšlela nad ničím, jen jsem zaraženě koukala do země a nevnímala ani okolí, které jsem míjela.
                Když jsem se konečně zastavila a vzhlédla, stála jsem před vstupní brankou nějakého baráčku. Zahrada byla velice malá a bylo na ní malé jezírko a skalka s několika lišejníky. Kamenitá cestička vedla ke vchodovým dveřím, nad kterými matně svítilo bílé světýlko. Barák nebyl moc velký, v přízemí byl obývák a kuchyň s koupelnou. V prvním patře byly tři pokoje, z toho jedna ložnice. Fasáda byla světle zelená a červená střecha teď vypadala jako černá.
                Stála jsem tam a po celém těle měla husí kůži. Mou hlavou opět vířilo tornádo spletitých pocitů, myšlenek a vzpomínek, nic jsem nebyla schopna pochopit. Byl to ale zvláštní, nostalgický pocit a má nevědomost mě vytáčela.
                Zaslechla jsem, jak o dveře něco škráblo. A potom zase. A nakonec se zpoza dveří ozval psí štěkot. Tak známý! Po několika minutách, kdy pes nepřestával štěkat, se rozsvítilo v jednom z pokojů v prvním patře. Zaslechla jsem nějaký výkřik a pes přestal štěkat. Po chvilce světlo opět zhaslo.
                A potom jsem si vzpomněla. Všechny vzpomínky se najednou jakoby zastavily a já si je mohla prohlédnout. Mohla jsem si na ně sáhnout a dát je do souvislých řetězců. Pamatuji, jak jsem se každý den probouzela do toho zeleného pokoje, jak mi do okna svítil východ slunce, jak se mi nikdy nikam nechtělo. Jak byl můj pokoj krásný a útulný, jak máma vždy nadávala, že tam je binec, jak mě malá sestřička štvala jejím pronikavým hláskem, jak táta věčně nebyl doma, protože pracoval v Anglii, jak se mi do postele vždycky po ránu vecpal Ben, můj pes. Jak jsem vycházela žlutou předsíní ven a jak jsem nesnášela chození do krámu, který byl hned na druhé straně ulice.
                Byla jsem doma!
                Nohy se mi podlomily a já si sedla na zem. Nevěřícně jsem koukala na barák před sebou a vzpomínala na to, jak jsem tu žila. Bydlela jsem tu už od narození a vždy se mi tu tolik líbilo.
                Měla jsem chuť rozrazit dveře, vběhnout dovnitř a začít křičet, že jsem zpátky doma, ale něco uvnitř mě se tam vrátit nechtělo. Chtělo zůstat venku a počkat si na každého z toho domu a vrátit mu ty útrapy, které jsem kvůli němu ty roky zažívala. Ukázat jim, jaké to je, když se mstím. V tu chvíli jsem je nenáviděla, že si dovolují tak pokojně spát uvnitř, když já seděla venku na té špinavé zemi.
                Ale neudělala jsem to, nevtrhla jsem tam a ani je nezabila. Zůstala jsem venku a jenom zírala na dům. Došlo mi, že tam nemůžu. Jsem upír... Už jsem nebyla člověk a nepatřila ani mezi vlastní rodinu. Kam tedy patřím? Co jsem? Je snad moje místo někde tam v tom bordelu? Mezi děvkama? Jakási bestie, která bude poslouchat rozkazy jako pejsek? Mám ještě vůbec nějakou svobodu a pravomoci? Mám před sebou ještě nějaký život?
                Ta poslední otázka mi v hlavě zůstala nejdéle a já, ač jsem se snažila sebevíc, nemohla najít její odpověď. Do očí se mi vlily slzy bezmoci a vzteku a samovolně začaly stékat po mých napudrovaných tvářích a rozpouštět zaschlou krev v koutcích mých úst.
                Byla jsem upír. Znamenalo to tedy, že jsem mrtvá? Že jsem jenom obživlá chodící mrtvola? Pokud ano, uvedlo mě to do šoku, neboť jsem si připadala nadmíru živá. Ale pila jsem krev. Určitě jsem byla monstrum. Nahlas jsem vzlykla a studem si rukama zakryla tvář. Zrůda. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl. Chtěla jsem utéct někam pryč. Ale nikam jsem nešla a dál zůstala sedět na chodníku.
                Na mysl mi přišla další otázka. Pokud jsem byla mrtvá, kdo mě zabil? Kdo?! Chtěla jsem to vědět a toho... Tu zrůdu vlastnoručně zabít. Chtěla jsem ve svých rukou rozmačkat jeho srdce a zohavit jeho tělo k nepoznání.
                Hned za ní následovala další. Proč to udělal? Měl nějaký důvod? Nesnášel mě za něco? Znali jsme se vůbec? Nebo si mě vybral jen tak, že se mu chtělo? Proč?!
                Když jsem se zalkla, zvedla jsem svůj pohled od země k domu. Už jsem tam nepatřila. Už jsem s tím místem neměla nic společného. Zvedla jsem se a klidnou chůzí odešla. Chtěla jsem rychle pryč, než bych vyvedla něco, čeho bych potom litovala. Pozvedla jsem hlavu k obloze, ale měsíc nebyl vidět. Celá obloha byla zatažená. Ale i tak jsem dokonale viděla. Všechno bylo perfektně znatatelné. Také jsem postřehla, že cítím věci, které bych přitom vůbec neměla. Cítila jsem šeřík kvetoucí za plotem jednoho domu a také šťávu v listech. Dokonce i sluch se mi zlepšil. Slyšela jsem naprosto všechno, dokonce i to, jak mi pod nohami lezli brouci, ale dokázala jsem to ignorovat.
                Dlouho jsem se jen tak toulala a přemýšlela nad svým dřívějším životem. Nedokázala jsem si však vzpomenout na nic jiného než na to, co se vázalo k mému domovu. Což byla valná většina mého života, ale stále tu byly otázky jako - kam jsem chodila do školy? Jací byli mí přátelé? Byli vůbec nějací? Jaká jsem před tím byla? Měli mě lidé rádi? Miloval mě někdo? Nevím, odpovědi jsem neměla.
                Opět jsem pozvedla hlavu k obloze a mnou projel neznámý pocit strachu. Mraky už nebyly tak zlověstně černé, spíše modré; začínalo svítat. Chtěla jsem někam jít a počkat si na východ slunce, zároveň mě však popadla neuvěřitelné panika a mě to světlo připadalo… nesympatické a bála jsem se ho. Nutně jsem se chtěla schovat někam do stínu, do tmy. Zároveň na mě padla strašná únava.
                Přidala jsem do kroku a přešla ke stěně paneláku, okolo kterého jsem zrovna šla. Hned u země bylo okno od sklepa. Měla jsem štěstí; nebyly na něm mříže. Zatnula jsem ruku v pěst a sklo rozbila. Kupodivu mě ani nepořezalo, jenom mi způsobilo pár malých ranek, ze kterých sotva tekla krev. Skočila jsem dolů. Sklep byl celkem malý a hodně temný. Bylo tu plno zaprášených krámů.
                Popadla jsem jednu starou matraci a dala ji před rozbité okno tak, aby zabránilo slunečním paprskům proniknout dovnitř. Našla jsem ještě jednu matraci, kterou jsem dala na zem a lehla si na ni. Byla cítit zatuchlinou a plísní, ale to mi v tu chvíli bylo jedno. Cítila jsem se neuvěřitelně unaveně a tak jsem zavřela oči a během minuty upadla do říše snů, která patřila jenom mě.     
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama