_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 5. kapitola

2. července 2010 v 19:00 | Kaori |  Say my name
say my name
Kapitola 5. - Nebije, že?


Měla jsem sen. O tom, že jsem se vrátila a jak na mě Pán netrpělivě čekal. Vedli jsme spolu debatu, ale už jsem si nemohla vzpomenout, o čem to bylo.
                Když jsem se probudila, byla už venku tma. Vylezla jsem ven a chvíli se rozhlížela. Nakonec jsem sklopila hlavu a někam se rozešla. Nohy mě samy nesly a já věděla, že správným směrem.
                Cestou jsem přemýšlela nad sebou. Nad tím, co teď budu dělat. Co asi dělá má rodina? Chybím jim? Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla upírem, nepamatovala jsem si. Pátrá po mně policie? A co jsou vůbec upíři zač? Kolik jich asi je? Existují i další podobné bytosti jako duchové, zombie nebo vlkodlaci? Můj proud myšlenek se převrhl do tornáda otázek a mě jenom naštvalo to, že na ně neznám odpovědi.
                Po nějaké době jsem došla až k bordelu. Vypadal celkem nenápadně. Byl to prostě velký barák v jedné ze zapadlejších ulic. Měl velká okna, která však byla zatáhnuta rudými závěsy. Omítka dříve určitě mívala rudou barvu, dnes však vypadala jako růžová cukrová vata. Střecha byla ze všech stran prudce strmá a uprostřed měla malou věžičku. Nikdo určitě neměl ani ponětí o tom, co se uvnitř pohybuje a co je několik pater v podzemí…
                S povzdechem jsem vešla dovnitř a rychle prošla recepcí a zamířila rovnou do Pánovy kanceláře.
Zaklepala jsem a na vyzvání vešla.
               
"Vítám tě," řekl klidným hlasem a vzhlédl ke mně. Ležel natažený na gauči, na sobě měl černou rozepnutou košili a upnuté černé kalhoty, "čekal jsem, kdy se objevíš." Usmál se.
                "Já," začala jsem rozpačitě, "mám nějaké otázky."
                "Jaký byl první lov?" zeptal se, a má předešlá slova ignoroval.
                "Proč?!" Nevědomky jsem lehce zvýšila hlas.
                Pán se důvěřivě usmál a posadil se. "Takže tě trápí otázky ohledně toho, co jsi?" Byla to spíše konstanta než otázka.
                Němě jsem přikývla a on mi naznačil, ať jdu k němu. Přešla jsem ke gauči a padla na kolena, přímo před něho.
                "Proč jsem upír?!" vykřikla jsem, ale než mi stihl odpovědět, pokračovala jsem, "Nikdy jsem jím být nechtěla, tak proč tedy? Vzpomněla jsem si, jakou jsem měla rodinu. Chci k nim zpět! Ale teď už to nejde, že? Zabila bych je, že ano? Teď už nikdy neochutnám máminy koláče, protože prahnu jen po krvi… Ale já nikdy nechtěla! Kdo mě proměnil?" S dychtivým pohledem jsem na něho pohlédla.
                Chvíli mlčel a pátravě na mě koukal. "Každý tuto ztrátu musel přetrpět," řekl nakonec a položil mi ruku na hlavu.
                "Kdo to byl?! Najdu ho a vyrvu srdce z těla za to, co mi udělal," zasyčela jsem a uvnitř mě se začal hromadit vztek.
                "Klid, malá," řekl konejšivě a rukou sjel k mé tváři. Vzhlédla jsem. "myslel jsem, že tu budeš chtít zůstat se mnou. Ale pokud se chceš vydat vlastní cestou..." Nedokončil větu a v jeho šedivých očích se blesklo něco jako lítost.
                "Nechci odejít," povzdechla jsem si nakonec.
                Prstem pozvedl mou bradu. "To jsem rád," zašeptal a slabě se usmál.
                Také jsem se ušklíbla. "Nevíš, kdo mě stvořil?" zeptala jsem se.
                "Netuším.
Když jsem tě našel, byla jsi už v bezvědomí a bylo zřejmé, že procházíš přeměnou. Moc se ti omlouvám za to, že jsem tě uvěznil, ale nevěděl jsem, co provedeš, až se z tebe stane upír."
                "Ach tak," zamumlala jsem zklamaně. "Když jsem včera odcházela, říkal jsi něco o tom, že mi příště povíš o mé práci," uvedla jsem rozhovor na jiné téma.
                "Ano. Možná sis všimla, že tento podnik se teprve rozjíždí. A já hledám nějaké dívky, které by tu měly pracovat. Tvým úkolem bude tyto dívky najít a přivést je sem," vysvětlil stručně.
                "Myslíš, že se někdo dobrovolně stane děvkou?" ušklíbla jsem se ironicky.
                "Nepochopilas mě. Chci využít tvé schopnosti k tomu, abys je vždy nějak omráčila a potom přinesla sem."
                "Takže chceš... Aby se jim stalo to samé co mě? Chceš, aby ty holky stejně trpěly?" zeptala jsem se a vztek zase začal stoupat. To bylo fádní!
                "Ano," přiznal. "Pokud to však nechceš dělat, budeš muset odejít. K ničemu bych tě nepotřeboval," řekl nekompromisně a z jeho hlasu se vytratila každá známka něžnosti a pohody.
                Chvíli jsem na něho hleděla. Nevěděla jsem, co na to říct. Na jednu stránku jsem mu chtěla všechno odkývat a do konce své nesmrtelnosti mu ležet u nohou, ale na druhou stranu mi bylo úplně jasné, že se mnou manipuluje a jenom mě využívá. "Dobře, budu to pro tebe dělat," pronesla jsem nakonec potichu.
                Dlouze se nadechl a jemně se usmál. "Děkuji," řekl vlídně.
                "Kolik nás je?" Pokračovala jsem dál v otázkách.
                "Myslíš naší rasy? Velice málo. Vlastně už jsme téměř mrtvá rasa-" Trochu se zašklebil dvojsmyslnosti těch slov "-protože jsme byli v dávných dobách dost často loveni a kolikrát se pořádaly i hony. Přežilo jen několik jedinců, kteří i několik let utíkali před lovci. Byli jsme skoro zapomenuti, ale teď opět povstáváme." Bylo to velice stručné. "Ale musíš si dávat pozor na lovce. Loví upíry a je jim jedno, jestli zabíjí lidi pro radost nebo si od nich berou jen trošku krve k přežití. Podle nich jsme všichni stejní a nezasloužíme si chodit po této planetě. Pokud nějakého potkáš, neotálej ho okamžitě zabít, rozuměla jsi?" Přikývla jsem. Vzpomněla jsem si na muže v dlouhém kabátě a pistolí v ruce. Byl to snad lovec? Dost pravděpodobně ano.
                "Je více druhů?"
                "Ano. Ale nenazval bych to druhy. Stejně, jako lidé jsou různých národností, i upíři mají mnoho ras. Někteří vypadají jako lidé, ale mění se do podoby děsivých plazů, jiní jsou malí jako myši, někteří jsou tak velcí, že do domů vlezou i klíčovou dírkou. Existují i hmotné přízraky, ti, co povstali z hrobů. Je jich skutečně hodně. Někteří se zrodí i se speciální schopností. Ale to jsou ojedinělé jevy. A když už, tyto schopnosti mívají spíše staří upíři. Také se dělí podle toho, jak moc krvežízniví jsou. Někteří si od člověka vezmou jenom trošku krve, tak, aby ho to sotva oslabilo, jiní čas od času zabijí, ale to jen když jsou skutečně žízniví, jsou i případy, kdy se odmítají napít lidské krve a zabíjí zvířata. A potom tu jsou stvoření, kterým dělá zabíjení radost." Dlouze na mě pohlédl a sledoval moji reakci. Já ale civěla do země a přemýšlela nad tím, co mi právě řekl. Stvoření, která zabíjí pro radost, absolutní bestie! Dante mě často nazýval bestií, dokonce i Pán mě tak jednou oslovil. Takže já jsem bestie; dělá mi radost zabíjet a prolévat krev. Proč?
                "Co ovlivňuje to, jak moc toužím po krvi?" Ptala jsem se dál.
                "Většinou osobnost dotyčného před smrtí. Nebo také to, v jakém stavu se přeměňoval. Pokud ho trápili nějaké těžké myšlenky nebo před proměnou prožil moc velké trauma, je pravděpodobné, že se stane bestií." Dal příklad zrovna na tom nejhorším případu, tedy i mně. Stala jsem se upírem za neuvěřitelných muk? Jak?
                "Děkuji," pípla jsem a zvedla se. Přešla jsem ke dveřím.             
                "A ještě něco." Zastavila jsem se. "Za chvíli bude svítat a tvůj pokoj ještě není zcela připravený." Tázavě jsem se na něho otočila, ale on měl pohled zabodnutý do knihy. "Takže můžeš pro dnešek spát v mé ložnici, pokud ti to nebude vadit."
                "Tak jo," pípla jsem a sklopila oči. "Půjdu se ještě umýt." S těmito slovy jsem vyšla z jeho kanceláře. Šla jsem rovnou ke koupelnám. Bylo tam plno upírek, ale mě to bylo jedno, rychle jsem se vykoupala a ze skříně, kde bylo plno nočních košil a pyžam, si vzala jednu krajkovanou košilku. Byla červená a na mnoha místech byla krajka průsvitná. Ale celkem mi slušela a doplňovala mé vlasy. Špinavé šaty jsem dala do koše pro prádlo na umytí. Tohle všechno mi ukázala Arisa, na kterou jsem narazila, když jsem šla ke koupelnám.
                Nervózně jsem stála před jeho kanceláří a nevěděla, co dělat. Nakonec jsem zaklepala a vešla dovnitř. "Ložnice je tady vpravo." Ukázal rukou na dveře po pravé straně stolu, ani nezvedl pohled od knihy, kterou četl.
                Přešla jsem ke dveřím a než jsem je otevřela, zadívala jsem se na něho. "Dobrou. A... díky," vymáčkla jsem ze sebe nakonec. Konečně ke mně vzhlédl a chvíli si mě prohlížel, než mi v odpovědi kývnul. Otevřela jsem a potichu vklouzla do jeho ložnice.
                Nebyla moc velká, ale byla tu ohromná postel s nebesy a spoustou polštářů. Postel, stěny a koberec a dokonce i stolek byly laděné do červené a fialové, takže to tu bylo skutečně krásné.
                Rozpačitě jsem přešla k posteli, odhrnula rudou pokrývku a zalezla si pod ní. Lehla jsem si až na kraj a schoulila se do klubíčka. Cítila jsem se tak šťastně a zároveň trapně. Pořádně jsem se zachumlala, peřiny po něm voněly. Připadala jsem si dost infantilně. Stěží jsem z mysli vypudila myšlenky na něj a pokusila se usnout, protože jsem byla velice ospalá.
                Když už jsem začala upadat do říše snů, cítila jsem, jak se svalil do postele vedle mě. Unaveně vydechl a já v tu chvíli přestala být ospalá. Chtěla jsem se na něho otočit, ale moc jsem se bála, takže jsem se radši ani nehnula.
                Po chvilce jsem ucítila, jak se přesunul až ke mně a s rukou okolo mého pasu si mě přitáhl až k sobě. Ještě více jsem se schoulila do klubíčka, nevěděla jsem, co dělat. A než jsem si stihla udělat v hlavě jasno a zničit ten zmatek, ucítila jsem, jak mi dává vlasy pryč z krku. Ucítila jsem na něm jeho dech a potom mě začal něžně líbat. Hýčkal můj krk a já se tetelila pohodlím.
                A pak, z čista jasna, se něžné doteky změnily v neskutečnou bolest. Překvapeně jsem zakňučela a pevně sevřela oči. Jeho ruka se z mého pasu přemístila k paži a pevně mě uchopil. Ucítila jsem, jak ze mě saje krev. Byl to zvláštní pocit; strašně to bolelo, ale zároveň to bylo i příjemné. Cítila jsem, jak ze mě utíká život a opouští mě síly, ale i tak se mi to líbilo a naplňovalo mě to rozkoší a náruživostí. Dostala jsem hlad.
                Když se konečně odtáhl, stekl mi po krku pramínek krve. Než jsem se ale stihla otočit pro svůj díl krve, opět mě objal okolo pasu, avšak držel mě tak blízko u svého těla a takovou silou, že jsem neměla šanci se otočit. Dlouho jsem civěla do zdi, a když jsem zaslechla, jak pravidelně oddechuje, uklidnilo mě to a i já konečně usnula.
                Když jsem se vzbudila, byla jsem v pokoji sama. Ještě několik minut jsem ležela v posteli, než jsem se zvedla. Trochu mě pobolíval krk, ale dalo se to vydržet. Vešla jsem do kanceláře, ale ani tady nebyl. Rozhodla jsem se, že se půjdu vykoupat a potom ho někde najdu, abych se dozvěděla, kde mám pokoj.
                Šla jsem směrem ke koupelnám, když jsem za sebou zaslechla ukvapené kroky. Než jsem se ale otočila, dostala jsem do spánku tvrdou ránu pěstí. S vyjeknutím jsem se skácela k zemi a chytila se za bolavé místo. Nade mnou stál Dante a na tváři měl škodolibý škleb.
                "Myslím, že si se mnou dneska užiješ, kryso," řekl klidně a hned vzápětí mě nakopl do břicha. Nevěděla jsem, co se děje. Zmohla jsem se jenom na zakašlání.
                Jeho ruka mě pevně uchopila za vlasy a vytáhla na nohy, rozešel se směrem ke schodišti a já se za ním rozklopýtala. Šel tak rychle, že jsem neměla možnost se mu nějak vytrhnout, měla jsem problém i s tím, zůstat na nohou.
                Sešli jsme schody a mě do nohou zastudil chlad kamení, který jsem tolik nesnášela. Vyjekla jsem a začala sebou cukat. On mě však nepustil a já docílila toho, že mě to jenom ještě více bolelo.
                "Už víš, co tě čeká?" zachechtal se chřaplavě a mě vztekem začaly téct slzy. Nechtěla jsem znova do té kobky! Už jsem nechtěla trpět! Chtěla jsem být v klidu se svým Pánem a dělat pro něho první i poslední.
                Vešli jsme do nějaké malé místnosti. Nemohla mít více jak deset metrů čtverečních. V jednom rohu byl lavor plný vody.
                "Víš, co je pro nováčky nejhorší?" Usmál se slizce. Nečekal na mou odpověď, popadl mé vlasy více na temeni hlavy a prudce mi hlavu strčil do ledové vody.
                Voda byla tak studená, že jsem měla pocit, že se do mé hlavy zabodává tisíc malých jehliček, ani jsem se nestihla nadechnout. Divoce jsem sebou zmítala a kopala nohama, ale když už jsem ho kopla, stisk nepovolil. Pak mě napadlo, jestli bych lavor nemohla zvrhnout, ale když jsem to zkusila, nešlo to, zřejmě byl k něčemu přikovaný. Už jsem propadla zoufalství a jenom se křečovitě chytila okraje. Ten pocit stísněnosti mě celou pohltil a já začala opět křičet. Naposled mě chytil hysterický záchvat o snahu zachránit se, ale ani teď jsem se neosvobodila. Rozklepala jsem se po celém těle a čekala, co se bude dít dál.   
                Jenže ono se nedělo nic. Nedusila jsem se. Nepolykala vodu. Neumírala!
                Zatahání za vlasy a já se ocitla opět na vzduchu.
                "Netluče, viď?" Usmál se škodolibě Dante a odhodil mě ke stěně.
                Tvrdě jsem dopadla na zem a rychle se vyškrábala aspoň do sedu pod obavou, že se mě pokusí nakopnout. Nic se ale nestalo. Žádný kopanec, žádná rána, jenom jeho povýšený pohled.
                Došlo mi, že víc už mě trestat nemusí. To, co jsem celou tu dobu brala jako samozřejmost a co jsem ani nevnímala, se ukázalo jako mýlka. Nepotřebovala jsem dýchat. Mohla jsem žít bez vzduchu. A mé srdce už nebilo. Vyděšeně jsem si sáhla na krk ve snaze nahmatat tep. Vždy mě to uklidňovalo, vědět, že moje srdce bije a že prostě mám tu jistotu, že žiji. Ale teď, když nebilo, co jsem si mohla myslet? Tep jsem samozřejmě nenahmatala. Zabodla jsem svůj pohled do země a rozklepala se v záchvatu hysterie, která se mě pomalu ale jistě zmocňovala. Jak můžu žít, chodit, myslet a fungovat, když nepotřebuji dýchat? Když… nebije?!
                "V Nuslích se našla mrtvola," promluvil po chvíli ticha, kdy mě nechal se propadnout do deprese, "měla prokousnuté hrdlo. Byla jsi to ty? Vím, že ano. A víš co taky? V té mrtvole se našla díra po kulce. Načapal tě lovec? Zdrhla jsi mu, co? Krávo!" Teď přišel ten kopanec. "Víš vůbec, že jsi ho mohla dovést až sem? Až příště přijdeš do styku s lovcem, nech se raději zabít," vykřikl naštvaně a ještě jednou mě nakopl do zad. Zaskučela jsem a padla na kolena.
                "Jak o tom víš?" zeptala jsem se chraplavě.
                "Všechny noviny jsou toho plné! Zohavená mrtvola uprostřed parku! Myslíš, že něco takového zůstane bez povšimnutí?" Rozhodil rukama. "Jsi tak blbá!" vykřikl a opět mě nakopl. Pořádně bolestně do zad a já padla na všechny čtyři. Vzápětí však následoval kopanec do břicha a já se bouchla o zeď.
                Dál mi nadával a občas mě nakopnul, ale já už to nevnímala. Tekly mi slzy a já nebyla schopná nad něčím přemýšlet. Už jsem se nějak smířila s tím, že nejsem člověk, ale zjištění, že mi nebije srdce, hlavní orgán, bez kterého nikdo nemůže žít, mě absolutně zničilo a vyvedlo z míry.
                Ozvalo se zavrzání dveří, které jsem sotva postřehla.
                "To už stačilo!" zaslechla jsem přísný hlas. Když bylo ticho a nic se nedělo, vzhlédla jsem. Ve dveřích stál Pán, držel Danteho za rameno a hleděl na něho vyčítavým pohledem. Nemotorně jsem se zvedla a malátně k němu doklopýtala. Byla jsem celá mokrá a špinavá, ale i tak jsem se k němu pevně přimáčkla a bylo mi jedno, že jsem mu zamazala jeho bílou košili. Pevně jsem se chytila látky na jeho zádech a přitiskla se k němu. Jendou rukou mě objal, druhou stále držel na rameni té gorily.
                "Dobře, Mao. Ale sám víš, jakou blbost udělala." I když jsem ho neviděla, zaslechla jsem v jeho hlase opovržení. Dante odešel z místnosti a my tam osaměli.
                "Pojď. Potřebuješ se umýt. A pokud toho budeš schopná, dostaneš svůj první úkol, ano?" řekl mi konejšivým hlasem a já důvěřivě přikývla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama