_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 6. kapitola

4. července 2010 v 10:00 | Kaori |  Say my name
say my name
Kapitola 6. - Jsem člověk!


"Šaty si můžeš vzít jakékoliv ze skříně v koupelně, ano?" poučil mě Pán, když jsme stáli před dveřmi do dívčích koupelen.
                Potichu jsem přikývla a vešla. Ve velké vaně bylo několik žen, jinak tu bylo absolutně prázdno. Se sklopenou hlavou jsem přešla do místnosti, kde byla jediná vana. Zamkla jsem se a pustila kohoutek. Svlékla jsem ze sebe tu krásnou košilku, která teď byla špinavá a zničená a hodila ji do koše na špinavé prádlo. Do vany jsem si přidala ještě pěnu. Vodu jsem nechala napustit až po okraje. Pomalu jsem vlezla do vařící vody a opřela se. Chvíli jsem jenom němě civěla do stropu, kde byla z malých dlaždiček černo-červená mozaika.
                Jak jsem tam tak ležela, poprvé za několik dlouhých týdnů, v klidu, dolehla na mě váha všech věcí, které se přihodily.
                Nejprve zjištění, že jsem upír. Byl to šok. Vlastně jsem tomu ani nevěřila. Nechtěla jsem tomu věřit. Upíry jsem vídala v knihách, písních a filmech, ale nikdy jsem neslyšela o tom, že by skutečně existovali. Nebrala jsem to ani na těžkou váhu, prostě se tak stalo a nic víc jsem neřešila. Ale když jsem objevila svůj bývalý domov, dopadla na mě sklíčenost a zoufalství. Ale už odjakživa jsem byla flegmatická. Vím, že prostě musím jít dál. Stačí se jenom zvednout na nohy a neotáčet se… Ale zjištění, že se světem živých skutečně nemám nic společného, mě zničilo. Mé srdce nebilo. Měla jsem v hrudníku jenom jakýsi kus masa, který tam byl úplně zbytečně. Byl přebytečný, nefungoval, nepotřebovala jsem ho. Jak je tedy možné, že jedna z nejspolehlivějších metod, jak zabít upíra, je probodnout mu srdce? Co to má za logiku? A jak teď vůbec fungovalo mé tělo?
                A co mě vlastně čekalo? Práce v bordelu? To byla má budoucnost? Skutečně jsem po ní tak toužila? Ne. Chtěla jsem najít svého stvořitele a zabít ho. To byl můj cíl. Ale jak ho najít? Svět je tak velký a mě tady držela nějaká síla, kterou nedokážu popsat. Něco, co jsem měla nadosah ruky, ale přitom to nedokázala uchopit. Něco, co mě vždy dokázalo ukázat správnou cestu zpět. Něco, co mě tu násilně drželo a já to s radostí akceptovala.
                V hlavě jsem měla neuvěřitelný zmatek. Ani jsem nevěděla, jestli dokážu vymyslet nějaké logické východisko. Všechny myšlenky jakoby zanikaly hned po tom, co se mi v hlavě objevily, jakoby je pohlcovala jakási černá díra uprostřed mé hlavy, která tam rozlévala jenom zmatek. Naplňoval mě pocit stísněnosti a děsu z neznáma. Z toho, co je venku. Všechno uvnitř mě krvácelo, dokonce i ten mrtvý sval byl prošpikovaný krvácejícími ránami. Měla jsem pocit, že všechna lidskost ze mě prchá a nahrazuje ji jenom prázdnota a já se stávám hloupou loutkou té zrůdy, která tahala za provázky. A ačkoliv jsem si to nechtěla připustit, tou zrůdou byl Mao - můj Pán.
                Zbožňovala jsem ho tak moc, až to snad bylo nemožné. A to i přesto, že jsem věděla, že to on mě uvěznil, to on mě teď bude využívat ke špinavým činům, to on zavinil to, že tu jsem. Ale i tak pro mě byl smyslem útěchy, radosti a pocitem bezpečí. Prostě jsem ho nesnášela a milovala zároveň. Avšak to krvácející nic uvnitř mě zaplnit nedokázal...
                Jak jsem tam přemýšlela, neuvědomila jsem si, že mi po tvářích tečou slzy. Zanedlouho jsem se rozplakala úplně a pak už mě chytil hysterický záchvat. Vztekle jsem zaječela a pěstí praštila do skříňky na mýdla a šampony. Promáčkla jsem ji a zrcadlo na jejím krytu popraskalo a sklo se vysypalo. Pořezalo mě do ruky, avšak do kůže mě to sotva udělalo malé ranky. Nelíbilo se mi to! Jsem člověk! Teď by mi měla ruka plně krvácet. Znovu a znovu jsem mlátila do skla na zemi, ale mé tělo to sotva cítilo.
                A i když už bylo sklo na prach, dál jsem třískala do dlaždiček a ruka pomalu ale jistě začínala bolet. A čím více bolela, tím silnější rány jsem dávala. Nakonec jsem tu otupělost nevydržela a ponořila se. Pevně jsem zatnula ruce v pěsti a mé nehty se zaryly do dlaní. Bolelo to a byl to osvobozující pocit. Ponořená jsem byla velice dlouho a fakt, že se netopím, mě vytáčel do šílenství ještě více.
                Když jsem se po několika minutách konečně zklidnila, s tváří zarudlou od pláče jsem vylezla z vany a zabalila se do ručníku. Sedla jsem si na židličku před stolek a velké zrcadlo. Nenáviděla jsem jeho odraz. Nenáviděla jsem sebe. Byla jsem úplně jiná než dříve, byla jsem hezčí a divočejší. Zvědavě jsem se naklonila blíže a otevřela ústa. Poprvé jsem spatřila své špičáky. Byly mnohem delší než ostatní zuby a také byly velice špičaté, přesně jako ve filmech! Ale u Pána jsem je nezahlédla. Proč?!
                Opět se ve mně zvedla vlna vzteku a já pěstí třískla do zrcadla. Směrem od mé pěsti se rozjely spletité praskliny. Když jsem praštila podruhé, sesypalo se na zem. Jak dopadalo, pořezalo mě na nohou. Ne moc, ale dost na to, abych to cítila.
                Několik minut jsem tam seděla a koukala do odhalené zdi, nakonec jsem se sesypala jako to zrcadlo na zem mezi střepy a schoulila se do klubíčka. Křičela jsem a slzy mi tekly proudem. Střepy mi vůbec nevadily.
                Párkrát jsem zaslechla, jak někdo zaklepal na dveře a potom jimi zalomcoval, ale nikdo se ke mně nedostal. Měla jsem zamčeno.
               
Nakonec už jsem nebyla ani schopná brečet a skelnýma očima jsem hleděla někam do dáli a nad ničím nepřemýšlela. Po nějaké době jsem se konečně vyškrábala na nohy a sedla si na židli. Popadla jsem hřeben a začala si česat vlasy. Byly velice zamotané a šlo to špatně, nakonec to moje nervy nevydržely a já otevřela první šuplík. Popadla jsem nůžky, které v něm byly, a rozčíleně si začala stříhat vlasy. Bylo mi jedno, že to bylo zubaté a neupravené, ale ty dlouhé vlasy jsem už nemohla vystát. Zrzavé prameny lehce padaly na zem a já dál stříhala, až jsem ty vlasy měla nad ramena. Prudce jsem nůžky zahodila a přešla ke skříni. Natáhla jsem na sebe černé krajkované šaty po kolena a vyšla ven.
                Ženy ve vanách si mě nedůvěřivě prohlížely. Už se nedívaly tak výsměšně jako prvně, ale spíše pátravě a ustrašeně, řekla bych.        
                Vztekle jsem prošla růžové chodby a stanula před dveřmi z tmavého lakovaného dřeva. Párkrát jsem na ně spíš zabušila, než zaťukala a vešla dovnitř.
                "Uklidni se, maličká," řekl tichým, uklidňujícím hlasem můj Pán. Ledabyle se opíral o stůl, ruce v kapsách, nohy překřížené. Hleděl na mě a rty se mu lehce vlnily. Zůstala jsem stát ve dveřích a zlost jakoby mizela pryč. Postupně mě opouštěla, až jsem zůstala klidná a uvolněná. Zároveň jsem se však cítila unaveně a bezbranně. "Je vše v pořádku?" zeptal se po chvíli, kterou jsem měla na zklidnění.
                Nevěřila jsem svému hlasu a ani nervům, takže jsem jenom kývla.
                "Výborně," vydechl potěšeně, stále se opírající o stůl. "Ještě jednou ti zopakuji tvůj úkol." Konečně jsem na něho upřela svůj zvědavý pohled. "Nedaleko odsud je les. Velice často tam chodí zamilované dvojice nebo lidé na procházku se psy. Po tobě chci, abys vždy přivedla nějakou hezkou dívku, která se tam vyskytne. Musí být mladá! Hledej prostě někoho ve tvém věku. Pokud s ní bude ještě někdo, smíš ho zabít. Všechno ale dělej rychle, tiše, se stoprocentní přesností a nikdy po tobě nesmějí zůstat stopy, ano?"
               
"Ano," odpověděla jsem lenivě. Věděla jsem, co ty holky čeká a rozhodně mě to nějak nelákalo. Ale na druhou stranu pokud to budu dělat, Pána to potěší a tím pádem budu mít radost i já.
                "Děkuji." Neuvěřitelnou rychlostí se ke mně přiblížil, sotva jsem to postřehla. Stál ode mě jenom kousíček, skoro jsme se dotýkali těly. Vylekaně jsem k němu vzhlédla, v jeho očích se odrážela spokojenost. "A co se týče onoho incidentu..." Na okamžik se umlčel, abych si v hlavě mohla vybavit, o jaký incident se jedná. "Byl to tvůj první lov, takže to přehlédnu bez trestu. Ale ať už se to neopakuje, byl bych totiž nucený použít ne příliš šetrné způsoby trestu. A krom jiného, prý se tam vyskytl i lovec, jak vypadal?" Celou dobu, co mluvil, mi hleděl do očí, ačkoliv jsem byla o hlavu menší. Já na něho také koukala a nebyla schopná pohled sklopit.
                "Byl celý zahalený v černém plášti a na hlavě měl klobouk," pípla jsem, když jsem si ho vybavila. Tohle bylo však jediné, co jsem si pamatovala.
                "Dobře." Kývl hlavou a pomalu přešel ke stolu. "Venku na tebe čeká Arisa. Tvůj pokoj je zařízený. Zavede tě do něho a potom ti venku ukáže, jak se naučit aspoň okrajově ovládat své schopnosti." Pokynul mi rukou, abych odešla a já tak udělala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama