_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 7. kapitola

4. července 2010 v 12:00 |  Say my name
sx
Kapitola 7. - Být upírem


                Na chodbě už čekala Arisa. Měla na sobě obyčejné džíny a rudý svetr. Bylo celkem nezvyklé ji takto vidět. "Tak pojďme," usmála se a vyšly jsme ke schodišti. Šla jsem za ní a nedůvěřivě hleděla na její záda. Když jsem ji viděla poprvé, dívala se na mě znechuceně a povyšovala se, ale teď byla milá, starostlivá a přívětivá. Možná ze mě měla respekt, možná se ale také jen přetvařovala. Nechala jsem to plavat.
                Když jsme došly ke schodišti, popadla mě panika, když jsme začaly scházet dolů, představila jsem si holé zdi a plesnivou slámu. Tato panika však pominula, když jsme o patro níže opustily schody a vydaly se dlouhou, bledě modrou chodbou.
                "Tady jsou pokoje všech, co tu žijí," řekla, když si všimla, že si zkoumavě prohlížím čísla na každých dveřích, "samozřejmě až na Maa, který má pokoj v přízemí."
                Došly jsme skoro až na konec. Zastavily jsme před dveřmi s číslem 6 a Arisa s nedočkavým úsměvem otevřela dveře. "Sama jsem dohlížela na to, aby vše bylo tak, jak má být," prohlásila pyšně.
                Usmála jsem se a vešla. Stěny byly světle zelené. Byl tu světlý, jednoduchý nábytek. Pokoj nebyl příliš velký. Hned vedle dveří byl stůl se zrcadlem, na stole již byly vyskládané nejrůznější šminky. Naproti dveřím byla postel, která se táhla skoro až ke stolu a celou protější zeď tvořila ohromná skříň. Na zemi byl měkký zelený koberec.
                "Tak?" zeptala se nedočkavě a pro lepší světlo rozsvítila papírovou lampu po druhé straně dveří. "Původně jsem to chtěla udělat v gotickém stylu, ale pak jsem si řekla, že ty jsi mladá a tohle by se ti určitě líbilo více," štěbetala nadšeně.
                "Díky," pronesla jsem potichu a nepřítomně civěla do pokoje. Měla pravdu, trefila se až moc dobře. Opět mi bylo do breku, protože tento pokoj mi neuvěřitelně připomínal ten můj vlastní, když jsem ještě byla živá. Zelené zdi, světlý nábytek, dokonce i to pitomé světlo jsem měla stejné!
                "Tobě se to nelíbí?" zeptala se a najednou vypadala jako dítě, kterému někdo vzal lízátko.
                "Je to tu moc pěkné, akorát mi to až moc připomíná domov."
                Nechápavě na mě pohlédla. "Ale doma jsi tady." Pátravě po mě těkala očima. "Ty by ses chtěla vrátit? Holka! Víš, jak úžasnou moc teď máš? Jak jsi výjimečná a nezkrotná? Můžeš mít svobodu až do konce bytí, žádné povinnosti ani zásady! Můžeš si v poklidu proplouvat věčností a všechny zákony jdou mimo tebe," vydechla udiveně nad mou úvahou.
                "Když myslíš," odpověděla jsem jí na to ne moc přátelsky. "Tak půjdeme?"
                "Jo, ale nejdříve se převlékni," poradila mi a kývla ke skříni.
                Když jsem ji otevřela, padl mi pohled na nekonečné množství šatů, sukní a korzetů v nejrůznějších barvách s volánky, krajkami, přezkami a dalšími všelijakými ozdobami. Vyplašeně jsem se otočila na černovlásku.
                "Promiň, ale když ty jsi v těch lolita věcech tak roztomilá!" Zašklebila se.
                "Já myslela, že jdeme do lesa, to mám jít v šatech?" prohodila jsem otráveně.
                "Koukej." Přešla ke mně a začala se ve skříni hrabat. "Vezmi si tohle a navlíkni si k tomu punčochy. Nebude ti to vadit v pohybu a ještě budeš vypadat skvěle!" Do náruče mi vrazila černý korzet, který měl na konci ještě delší krajku, takže vlastně vytvářel jakousi minisukni. Nacpala jsem se do toho a na nohy ještě natáhla pruhované punčochy. Obula jsem si plátěné boty pod kolena a mohly jsme jít.
                Bylo něco málo po jedné hodině, takže venku byla černočerná tma. Mě to však nevadilo. Naprosto pohodlně a přehledně jsem všechno viděla. Vyšly jsme na ulici a vydaly se nahoru, kde kopec mírně stoupal, a cesta vedla k lesíku.
                "Kde to vlastně jsme?" zeptala jsem se, když jsem si přečetla název ulice, který mi nic neříkal.
                "Řeporyje," odpověděla Arisa, když jsme vyšly kopec. Před námi se prostírala neuvěřitelně velká plocha plná polí a lesů, avšak když jsem se otočila, naskytl se mi pohled na okrajovou část Prahy. Přikývla jsem a následovala ji cestou zase dolů, která se stáčela do lesa. Po několika metrech jsme zabočily z pěšiny na měkkou lesní půdu a vydaly se prudkým kopcem vzhůru, až jsme se ocitly na kraji skály vysoko nad zemí.
Měla jsem krásný výhled, napadlo mě, jak to tu asi vypadá, když je to zalité září vycházejícího slunce. Určitě by to muselo být krásné...
                "No tak. Není čas na lelkování." Trhla jsem sebou. Arisa se opírala o jeden ze stromů. "První, co se musíš naučit ovládat, je tvá síla. Jistě sis již všimla, že máš větší sílu než člověk a to i když nemáš vypracované svaly, že?" Vzpomněla jsem si na ukopnutý koš a přikývla. "Skvělé. Pro nováčky to bývá velká překážka. Buďto si svou sílu neuvědomují a nevyužívají ji, nebo si jsou naopak vědomi až moc a naschvál ničí vše, co jim přijde pod ruku. Ale když budeš cvičit, budeš nad sebou mít dokonalou kontrolu. Podívej se." S úsměvem se sehnula a ze země vzala malý kámen. Uchopila jej mezi palcem a ukazovákem a po několika vteřinách se jí rozpadl na několik kusů.
                "Jak jsi-?" vyhrkla jsem nevěřícně. Na její tváři ani na napětí ruky nebylo vidět, že by vynakládala nějak velké množství síly na rozdrcení kamene, a přeci to udělala.
                "To byla jenom malá ukázka. Dante je například tak silný, že dokáže zvednout i auto." Na okamžik se umlčela. "A potom je tu rychlost. Teď jsi mnohem rychlejší a obratnější než dříve. Určitě nebudeš umět běhat nadzvukovou rychlostí jako ve filmech, ale určitě rychleji než kterýkoliv z atletů. Také máš zbystřené smysly. Výhoda toho je, že když je ti nějaký zvuk či pach vtíravý, sama od sebe se ho dokážeš naučit nevnímat, takže tě na každém kroku nebude otravovat vůně trávy či vlezlé vřískání cvrčků." S přikývnutím jsem si sedla, nebavilo mě totiž stát, Arisa přešla ke mně a také si sedla.
                "Když cítím krev tak nemůžu normálně myslet," podotkla jsem.             
                "Ano, v tom máš pravdu," přitakala, "když kterýkoliv z upírů ucítí krev, zatemní se mu mysl a on stěží dokáže myslet na něco jiného. U novorozených je to nejhorší, ale starší už jsou schopni toto šílenství ovládat, ba jej i zahnat. Avšak u… bestií, což jsi i ty, je tento jev více než skvostný. Bestie jsou tací, kteří se přeměňují za neuvěřitelné bolesti či nenávisti, ti, kteří nemají na duši klid nebo ti, co byli vrazi, ti, co prahnou po krvi. Mají dostatečně prudkou povahu, i když nejsou ve stresu nebo pod náporem lovu. Ale když ucítí krev, nedokáže je nic zastavit. Dokonce i po několika letech se nedokážou dostatečně ovládat. Takže si dávej pozor, nemálo jedinců skončilo tak, že je lovci navedli na krvavou stopu, na jejímž konci čekala smrt. Upíři nebyli schopni vnímat nic jiného a lovci je zabili.
                "Ale tam v parku," přerušila jsem ji, "jsem byla schopná utéct. Dokázala jsem se přemluvit k tomu, abych tam nechala zakrvácené tělo. Ale musím přiznat, že to bylo těžké."
                "Občas se to stane. Pud sebezáchovy je přeci jen někdy větší než hlad," usmála se. "A tím se dostáváme k další kapitole - lovcům. Jsou to lidi, kteří loví upíry, ať už pro odměnu, ze msty nebo jen tak, protože si myslí, že na tento svět nepatříme. Pokud se s některým z nich střetneš, je nutné jej zabít. Nesmíš utéct, protože by tě mohl vystopovat, chápeš?" Přikývla jsem a pohled sklopila k potoku, který se dole potichu vinul a v záři měsíce a hvězd házel stříbrné odlesky.
                "A také tu je jedna zvláštnost. Někteří upíři můžou mít i výjimečné schopnosti. Někteří je mají již od zrození, jiní je získají, až když někoho promění, někdy je upír nabude věkem a někteří ji neobjeví nikdy. Nevím, proč je to tak, ale někteří prostě mají to štěstí. Znám upíry, kteří dokážou vyvolat svého patrona nebo ničit duši ostatních jenom pohledem. Těch schopností je mnoho a jsou velice různorodé."
                "Ty nějakou máš?"
                "Ano. Když jsem žila, bývala jsem kartářka. Teď se mi občas stává, že vidím záblesky blízké budoucnosti," promluvila a stáhla si vlasy do culíku, protože jí je jemný vánek shazoval do obličeje, mě tam spadávalo jenom několik krátkých pramínků. "Myslím, že ta schopnost je odrazem něčeho, co bylo za života tvou prioritou nebo zvláštností, pokud mi rozumíš." Nemně jsem přikývla.
"Máš nějaké otázky?"
                Chvíli jsem zírala do dálky a přemýšlela nad tím, na co bych se jí mohla zeptat. Napadalo mně takových otázek, ale nevěděla jsem, jestli na ně vůbec chci znát odpovědi. Vlastně mi to bylo i celkem jedno. Teď už s tím, co jsem, stejně nic neudělám a ono to určitě všechno časem nějak přijde. Zavrtěla jsem hlavou.
                "Dobře. Mluvila jsem s Maem, prý už ti všechno v kostce víceméně vysvětlil. Tak to už bude asi vše." Zmateně jsem na ni koukla. "Já vím, že bych tě asi měla naučit, jak ovládat svou sílu, ale já nejsem zrovna dvakrát silná. Odjakživa dělám Maovi poskoka a kobereček a teď ještě k tomu děvku. Nikdy jsem sílu nepotřebovala, protože jsem se ještě nesetkala s žádným lovcem a nakrmit se zvládne každý, takže by asi nemělo smysl ti něco ukazovat. Ale pokud chceš, aby tě někdo něco naučil, jdi za Dantem, i když myslím, že to v tvém případě nehrozí." Musela jsem jí dát za pravdu, on byl ten poslední, koho jsem chtěla vidět, ba se s ním bavit.
                Několik minut jsme mlčky pozorovaly noční oblohu, když jsem se zeptala: "Co se stane, když mě někdo střelí?"
                "Když tě někdo střelí obyčejnou kulkou a nezasáhne srdce nebo hlavu, velice rychle se z toho dostaneš. Pokud tě však někdo střelí stříbrnou kulkou, dokáže ti způsobit takové zranění, jako kdyby střelil člověka, takže když dostaneš několik zásahů do hlavy, je více než pravděpodobné, že umřeš. Jistě sis všimla, že máš pevnější kůži a rány se ti hojí mnohem rychleji, že? Také dokážeš lépe snášet pády. Kdybys spadla například z deseti metrů, maximálně si zlomíš nohu. Ale pád z této skály by tě zabil."
                "Aha..."
                "A ještě něco. Vím, jak moc prudkou povahu teď máš. A... Moc tě prosím, nenech se ovládnout svým vztekem. Vždy měj nad sebou aspoň trochu kontrolu. Víš, kdyby ti zlost naprosto zatemnila zdravé myšlení-" Pohlédla na mě vážnou tváří. "-nemuselo by to skončit jenom u ostříhání vlastních vlasů," řekla a mezi námi opět zavládlo ticho.
                Už jsem nic víc nechtěla vědět. Čím více mluvila o těch bestiích, tedy i o mě, tím více jsem se vzdalovala veškeré lidskosti a mě zase pohlcovala úzkost. Doufala jsem, že to, že jsem upír, nebude tak velký rozdíl, že prostě jen budu žít v noci a... sát krev. Ale ty nové informace pro mě byly zdrcující a já jsem měla chuť utéct hluboko do lesa a už se nikdy neukázat. Už jsem v sobě necítila nic lidského, připadala jsem si spíš jako divoké zvíře, vzteklá liška nebo něco podobného, co zcela ztratilo svou bývalou tvář.
                "Mám hlad," vypadlo ze mě nakonec.
                "Musíš se naučit ovládat," řekla naléhavě. "Nemůžeš každou noc zabít jednoho člověka. Mohla bys na nás až příliš upozorňovat a nějaký lovec by se této stopy mohl chytit. Například mně stačí, když jdu na lov tak jednou do čtrnácti dnů, a ještě toho člověka nezabiji. Navíc v sídle máme plno infusí s krví. Samozřejmě, že ta krev není tak chutná, ale na nějakou dobu ti to postačí. A když už lovíš, nemusíš nutně toho člověka zabít. Třeba já se v noci vloupu k někomu do bytu, vezmu si trochu krve tím, že ho opatrně škrábnu a zase odejdu. Člověk si ničeho nevšimne a maximálně mu zůstane malá jizvička, o které když se dozví, nebude vědět, jak k ní přišel. Zkus to někdy," poradila mi s úsměvem. Vzala jsem si její radu k srdci, měla totiž pravdu, nemůžu den co den někoho zabít. Nejde o lovce, ale o tu paniku, která by se neskutečně rychle šířila.
                Vzápětí jsem se ale ironicky ušklíbla. "Takže já nesmím zabíjet lidi, ale to, že budu odvádět nějaké dívky do bordelu a že je už nikdy nikdo neuvidí, je v pořádku? Myslíš, že je nikdo hledat nebude?" vyjela jsem trochu zostra.
                "V tom máš samozřejmě pravdu, ale ty dívky nemusíš unášet jen odtud, můžeš jít i do okolních městeček nebo do centra. A navíc těch dívek nebude zas až tolik. Mao jich hledá asi deset. A určitě mu deset dívek neseženeš během měsíce. Jistě bude nějaký čas poplach a policie jim bude na stopě, ale to po nějaké době přestane a k jejich jménům se v kartotékách červeným písmem připíše - nezvěstná, pravděpodobně mrtvá. Určitě to bude šetrnější, než kdyby se denně nacházely zohavené mrtvoly." Uraženě jsem odvrátila obličej. Ať jsem navrhla cokoli, vždy to dokázala nějak ospravedlnit a mě nezůstaly žádné argumenty.
                "Pokud už nemáš otázky," řekla po další odmlce, kdy jsem vymýšlela nějakou chytrou slovní hříčku, jak ji setřít, "můžeme jít na lov." Až příliš rychle jsem přikývla. "Skvělé. Ale žádné zabíjení."
                Zvedly jsme se ze skály a sešly lesem na cestu, ze které jsme prvně odbočily. Šly jsme až úplně dolů, kde byl hned u lesa velký barák. Byl natřený na oranžovo a měl ohromnou zahradu.
                Přelezly jsme plot a došly až k zadním dveřím, samozřejmě byly zamčené.
                "Jak se tam dostaneme?" prohodila jsem kousavě.
                "Upíři mají větší moc, než si dovedeš představit," řekla výsměšně a svou pozornost obrátila k zámku. Asi po třech vteřinách se ozvalo cvaknutí a dveře se otevřely, zalapala jsem po dechu. "Telekineze," odpověděla prostě na otázku, kterou jsem se chystala vyřknout. Pak mě jen mávnutím ruky naznačila, ať jdu za ní a ať jsem potichu.
                Prošly jsme chodbou, kde to vonělo lakovaným dřevem až ke schodišti a vyšly do prvního patra. Přešly jsme krátkou chodbičku a stanuly před nějakými dveřmi. Arisa je opět otevřela pomocí telekineze a my vešly do dětského pokoje. Byl červený a všude se válelo plno časopisů, oblečení, šminek a podobných věcí, kterých dívky v pubertě mají nedostatek. Došly jsme až k posteli, kde spala do peřin zavrtaná majitelka pokoje.
                "Dívej se a uč," přikázala mi šeptem a naklonila se nad holčinu. Jednu ruku měla vyndanou zpod peřiny a to byl také Arisin terč. Přiblížila k její ruce tu svou a opatrně ji škrábla do vnitřní strany lokte. Pevně jsem přitiskla rty k sobě, protože mě nadmíru rozrušil pach krve. Černovláska se usmála a přisála se k ráně. Po několika minutách se odtáhla a pohlédla na mě. "Pojď si dát taky," nabídla mi a po bradě jí stekla malá stružka.
                "Do prdele," vyprskla jsem potichu a rukama si zakryla obličej, načež jsem se otočila a udělala několik kroků dozadu. Zrychleně jsem dýchala a zarytě koukala do koberce. Měla jsem chuť se na to děvče vrhnout a rozdrásat mu krk. Chtěla jsem hodně krve a ne jenom malou ranku na ruce. Když už nával chtíče trochu opadl, svěsila jsem dlaně a vzhlédla. Stála jsem před zrcadlem. Sama sebe jsem trochu vyděsila, protože jsem nebyla zvyklá na své krátké vlasy, ale i když to bylo ostříhané v návalu vzteku a sleposti, nebylo to tak strašné. Ale to, co mě nejvíce vyděsilo, byly mé oči. Nebyly rozšířené, ani zelené, ani celé černé, jako ve filmech, ale mé duhovky byly sytě a jasně rudé, skoro se zdálo, že září. "Moje oči..." vydechla jsem nechápavě.
                "Když upíři ucítí krev, zorničky se jim mění." Otočila jsem k ní pohled, zajímalo mě, jaké má oči. Ale nebyly rudé. Nebylo v nich žádné bělmo, celé byly temně černé.
                "Musím jít, nevydržím to. Nezvládnu to," zašeptala jsem a zarývala si nehty do dlaní. Měla jsem ještě větší hlad než předtím, ale zároveň jsem nechtěla tu dívku zabít. Už jsem nechtěla zabít nikoho. Vlastně jsem si říkala, že už nikdy nebudu chtít lidskou krev, ale ať jsem si namlouvala cokoli, touhu po ní jsem neskryla.
                "Ani jsem nedoufala, že to napoprvé zvládneš, ale aspoň jsem nemusela zasahovat a ty se dokázala udržet. Jsem na tebe hrdá." Usmála se Arisa a zvedla se.
                Tiše jsme vypochodovaly z domu a jediným hlukem bylo cvaknutí zámku dveří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama