_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 8. kapitola

4. července 2010 v 14:00 |  Say my name
5
Kapitola 8. - Pouto lásky

                Celou cestu zpět bylo ticho. Arisa se sice snažila navázat konverzaci, ale já byla tak otrávená, že jsem ji lehce odbyla a ona poznala, že bude lepší, když bude mlčet.
                Do bordelu jsme dorazily zhruba dvě hodiny před svítáním, takže už jsem byla celkem ospalá. Rovnou jsem si to chodbami zamířila do svého pokoje, a když k němu dorazila, zastavila jsem se před dveřmi s rukou na klice.
                Telekineze? Arisa říkala něco ve smyslu, že upíři mají spoustu schopností, takže bych to měla zvládnout i já, ne? Vůbec jsem nevěděla, jak to mám udělat. Avšak věděla jsem, že telekineze je síla mysli, takže kdybych se myslí snažila zmáčknout kliku, mohlo by to vyjít.
                Stáhla jsem ruku a zahleděla se na kliku. Snažila jsem se pořádně soustředit. Vší pomyslnou silou jsem tlačila do dveří, ale nic se nedělo. Po dvou minutách jsem na to už neměla nervy a vztekle jsem dveře otevřela, vešla do pokoje a třískla jimi.
                Nenamáhala jsem se převlíkat a rovnou sebou sekla na postel. Koukala jsem do stropu a nepřemýšlela nad ničím. Nakonec mě začal přemáhat spánek a já oči zavřela. Hned jsem je ale prudce otevřela, protože mi na mysli vytonul můj vlastní obraz s krvavě zabarvenými oči. Vážně ti, co jsem zabila, jako poslední v životě uviděly ty hnusné oči? Co si asi mysleli? Jak moc se báli? Určitě museli neuvěřitelně moc trpět.
                Bylo mi špatně ze sebe samé. Nechtěla jsem už nikoho zabít. Nechtěla jsem nikomu sát krev. Nechtěla jsem být upír. Chtěla jsem umřít. Přestat existovat...
                Ačkoliv se mi tyto myšlenky honily hlavou, uvnitř jsem věděla, že klamu jenom sama sebe. Sice jsem krev sát nechtěla, ale přesto jsem se nemohla dočkat zítřka, kdy se konečně zakousnu do něčího krku. Nemohla jsem se dočkat pohledu na krev vytékající z těch dvou ranek. A věděla jsem, že až ten pohled uvidím, zachvátí mě šílenství a já nebudu moct přestat. Věděla jsem, že toho člověka zabiju a nejednou jsem byla ráda, že zemře tak děsivou smrtí. Nenáviděla jsem je. Nenáviděla jsem lidi za to, co jsou. Oni mohli být takoví, jací chtěli, tak proč mě tato pravomoc byla vzata? Chtěla jsem, aby trpěli. Všichni! A těšila jsem se na to, až budou umírat a já se budu smát. A v tom momentě jsem určitě nechtěla být mrtvá...
                Když jsem se vzbudila, hodiny na stole mi řekly, že je půl jedenácté. Otráveně jsem se vysoukala z postele a vyšla na chodbu. I když jsem byla rozespalá a ještě nevěděla, co mám dnes dělat, mé nohy mě samy nesly. Vyšla jsem až na ulici, kde jsem se nadýchala čerstvého vzduchu. Foukal jemný vánek a cítila jsem vodu. Vykročila jsem směrem k lesu a měla jasno - vedl mě hlad.
                Došla jsem až na skálu. Chvíli jsem poslouchala, ale kromě vrzání větví jsem nic jiného neslyšela. Nikdo tu nebyl. Vzteky jsem praštila do kmenu jednoho ze stromů, který pod ranou zlověstně zapraskal. Podivila jsem se nad vlastní sílou, pak jsem se ale jenom ušklíbla a znova uhodila do kmenu. Opět to prasklo a celý strom se trochu nahnul.
                Podívala jsem se nahoru. Nebyl tak velký, měl snad něco okolo pěti metrů a jeho kmen byl tak malý, že jsem ho dokázala oběma dlaněmi obejmout.
                Opět jsem praštila do stejného místa a zatlačila proti kmeni. Několikrát to zapraskalo a pak šel strom k zemi. Naštěstí dopadl ke kraji skály, kde žádné další stromy nebyly, takže neponičil nic okolo.
                Potěšeně jsem se usmála. Konečně jsem se aspoň trochu vybila a teď už jsem se necítila tak agresivně. Vítězně jsem si na kmen sedla a koukla na oblohu. Byla zatažená a vypadalo to, že každou chvílí bude pršet. Díky tomu, že nebyly vidět ani hvězdy ani měsíc. tu byla pořádná tma a i já měla menší problémy rozpoznat, kde co je.
                "Pojďme zpátky." Prudce jsem otočila hlavou k lesu. Zaslechla jsem nějaký hlas.
                "Ne, chci vědět, co to bylo za hluk." Skutečně! Po chvíli jsem zaslechla i kroky mířící mým směrem. Potutelně jsem se ušklíbla a v tom okamžiku nemyslela na nic jiného, než na tu krásnou tekutinu, která mi bude svlažovat hrdlo.
                "Ale já to nechci vědět," zabědoval holčičí hlas. "Bojím se."
                "Neboj," řekl sebevědomě chlapecký.
                Nedočkavě jsem seděla a čekala, až přijdou. Nakonec byly kroky čím dál hlasitější a hlasy zřetelnější, až jsem mezi stromy zahlédla dvě siluety.
                "Někdo tam je," šeptla dívka. Chlapec se jí nenamáhal odpovědět.
                "Ahoj," pozdravila jsem, když vyšly na skálu.
                "Kdo jsi?" zeptal se ten chlapec.
                "Nikdo," hlesla jsem. Ta otázka mě velice zasáhla, ačkoliv byla naprosto nevinná.
                "Co to meleš?" zeptala se ta dívka. Jejich tváře jsem viděla jenom nejasně, ale typovala bych, že jim oběma mohlo být okolo šestnácti let.
                Projel mnou vztek. Jak se opovažuje být tak drzá? Skoro si prosila o smrt. "Chceš to skutečně vědět?" Zvedla jsem se a udělala několik kroků směrem k nim.
                "Co děláš?" vyjekla vyděšeně.
                "Klid, je to jenom nějaká holka," napomenul ji kluk, avšak objal ji okolo ramen.
                "On má pravdu, jsem jenom nějaká holka," zašeptala jsem.
                "Hele... Co je to s tebou?" zeptal se hoch, protože už i on začínal mýt pochybnosti.
                Cítila jsem se skvěle. Užívala jsem si ten jejich strach, který byl takřka hmatatelný, a dál jsem k nim pomalu šla.
                "Ještě krok a neručím za sebe!" vykřikl a z kapsy vytáhl malý vystřelovací nožík.
                "Myslíš, že mě to zastraší?"
                "Ty..." Nůž se zvedl před jeho obličej. "Co tu děláš? O co ti jde? Kdo jsi?" vykřikl a i v jeho hlase už byla znát panika.
                "Jsem Saskie. Pamatuj si to jméno."
                "K čemu mi bude tvoje jméno?" zeptala se dívka
                "Bude to totiž to poslední, co řekneš," usmála jsem se spiklenecky.
                "Drž hubu! A řekni, kdo jsi?" Chlapec několikrát máchl do vzduchu nožem, aby si byl jistý, že jsem si ho všimla.                
                "Víš, já jsem..." Dramaticky jsem sklonila hlavu. Bavilo mě si s nimi takto hrát a zároveň jsem přemáhala sama sebe v boji o to, abych se na ně okamžitě nevrhla. Pociťovala jsem jakýsi pocit hrdosti na to, že se dokážu ovládat. Rychle jsem k nim přeběhla a věděla jsem, že oni tento pohyb nezaregistrovali. "Upír," šeptla jsem a než ti dva stačili cokoliv udělat, odhodila jsem je od sebe. Dívka dopadla na spadlý strom a zaskučela. Chlapec asi tři metry přede mne.
                "Moje ruka!" vykřikla šíleně dívka a mě do nosu praštila vůně krve. Zřejmě se škrábla.
                Ucítila jsem, jak se mi mysl zabarvuje tou vůní. Už jsem na sebe nebyla hrdá, už jsem se nedokázala ovládat. Chtěla jsem krhat tkáň a sát krev. Otočila jsem se k dívce a nevnímající nic jiného než ji, jsem k ní vyrazila.
                "Pomoc!" zaječela hystericky a upřela na mě pohled plný šílené bolesti a strachu.
                Pomalu jsem k ní šla a užívala si tu scenérii. Najednou jsem se ale prudce otočila, protože jsem za sebou zaslechla kroky, a chytila chlapcovu ruku, která mi společně s jeho nožem mířila do zad. "Myslíš, že mě dokážeš přemoct? Ještě k tomu s takovým párátkem?" Druhou rukou jsem mu nůž vytrhla. "Jak krutě se mýlíš." S úsměvem jsem mu nůž vrazila do břicha a pustila ho.
                S chrčením se svalil na zem a přitiskl obličej k zemi. Nebyl ani schopný křičet, avšak za něj ječela dívka.
                "Drž hubu, křikem mu nepomůžeš," prskla jsem na ni a klekla si k němu. Otočila jsem ho na záda. "Promiň, asi to trochu štípne," usmála jsem se a vytrhla nůž. Chlapec vykřikl, ale jenom krátce a zkroutil se do klubíčka. "Víš." Opět jsem ho otočila. "Moc krásně voníš. Nenapínej mě a nech tě konečně ochutnat." Zaryla jsem prst do rány na břiše a olízla je. Jak jinak - vynikající.
                "Pro-prosím..." vydal ze sebe mezi steny a kňučením.
                "Hm?" naklonila jsem k němu tvář a otráveně čekala, co z něho vyleze. Chtěla jsem už jíst!
                "Ne... Ne.. Nezabíjej... Já ji-ji... Moc... Marti-tina... Miluju ji," řekl mezi tím, co vykašlával krev.
                "Co?!" naštvaně jsem ho praštila do tváře a pohlédla na tu dívku, která k nám malátně mířila. V okamžiku, kdy se naše pohledy setkaly, se zastavila. Z ruky jí kapala krev, zřejmě si ji napíchla na jednu z větví.
                "Nech nás, prosím," vydechla zničeně a z jejích očí se začaly řinout slzy.
                "Ma- Marti... Martino..." kašlal ten chlapec.
                Náhle mnou projela vlna podivně známého pocitu. Všechno okolo se ponořilo do tmy a pak zase vyplulo navenek v podobě lesa v podzimu. Všude padaly krásně zbarvené listy a skrz koruny stromů svítilo slunce. Vzpomněla jsem si na všechno. Na to, jak jsme spolu šli, jak mě držel okolo pasu, na jeho slova, která mě vždy povzbuzovala, jeho tvář, ty krásné oči. "Než zemřu, vyslovíš mé jméno?" optala jsem se ho. On nic neřekl, jenom se usmál a políbil mě. A potom... Spousta krve a bolesti. Držel mě v náručí a umíral. Já s ním. Nedokázal to říct. Nevyslovil mé jméno. Byl na to příliš slabý...
                Opět jsem se vrátila do té chladné noci, do reality. "Jak to, že jsi to dokázal?" vřískla jsem naštvaně a proklínala ho za to, že on zvládl říct její jméno. Milovali se. Nechtěli zemřít. Miloval on mě? Zřejmě ne, když ani nedokázal vyslovit mé jméno.
                Opět jsem přestala kontrolovat vlastní tělo a naštvaně ho kopla do břicha, on zaskučel a dívka bolestně vykřikla i za něho.
                "Chcípneš!" prskla jsem mu do obličeje a sehnula se k jeho krku.
                "Sa-Saskie! Ne... nedělej to, prosím!" zaječela dívka. Bylo to zbytečné.
                Rozevřela jsem svá ústa a zabořila zuby do jeho krku. Začala jsem sát krev a chlapcovo zrychlené dýchání začalo prudce zpomalovat. Snažil se něco říct, ale nešlo to. Nemohl se ani pohnout, už tak ztratil dost krve. Když vydechl naposledy, potěšeně jsem se usmála. Otočila jsem svou pozornost k dívce. Seděla asi pět metrů za mnou a zoufale si plakala do dlaní. Zklamaně jsem vydechla. Myslela jsem, že využije chvíle mé nepozornosti a uteče. Chtěla jsem ji nahánět jako kočka myš. Bohužel jí mé plány nedošly a ona se místo toho složila.
                "Myslím, že jsi na řadě," zašeptala jsem ledově, avšak ona to slyšela a pohlédla na mě.
                "Prosím," broukla zoufale. Už neměla ani sílu bojovat. Jenom seděla a čekala na smrt. Jak chabé!
               
"Nebudu říkat, že tě to nebude bolet, nerada lžu." Vyděšeně se postavila na nohy a projela jí vlna pudu sebezáchovy. Příliš pozdě.
                Už jsem se chystala skočit a zabořit jí nehty do krku, když mě něco chytilo okolo pasu a než jsem stihla cokoliv udělat, narazila jsem hlavou do něčeho tvrdého a zůstala ležet.
                "Věděl jsem, že to nezvládneš," ozval se výsměšný hlas a já ho okamžitě poznala. Dante.
                Několikrát jsem zamrkala. Všechno se semnou točilo a já měla pocit, že každou chvílí omdlím.
                "Neboj se, děvče. Začneš nový život." Tato slova zřejmě směřovala k té dívce. "Ta zlá holka ti už nic neudělá. Věříš mi?" On byl sotva přesvědčivý. V jeho hlase byla jasně slyšet jízlivost.
                "Ty hajzle," hlesla jsem, když mi došlo, že z ní chce udělat upíra.
                "Copak copak? Naše malá krysa se vzteká? Jsi celkem smutná." Dala jsem ruku za sebe a opřela se o ledový kámen. Zvedla jsem se a několikrát zamrkala. Pořád mi bylo špatně, ale aspoň jsem už neměla pocit, že mi pukne hlava. "Nechápu, proč si tě Mao pořád drží. Jsi tak zbytečná a nudná. Cokoliv řekne, ty uděláš úplně špatně. Říkal, ať za sebou nenecháváš krev. Myslím, že to zohavené tělo nevypadá zrovna čistě. Máš štěstí, že bude pršet, " zašeptal mi do tváře, ani jsem nepostřehla, že je vedle mě, a praštil mě pěstí. Druhou jsem chytla o kámen a zůstala ležet.
                "Pojď, krásko, necháme ji tady, ať klidně chcípne." Zaslechla jsem další ránu. Zřejmě tu holku omráčil. "Měj se, kryso," zvolal vesele a já ucítila kopanec do břicha. Hlava mě tolik třeštila, že jsem ho sotva cítila. A kdybych v ní neměla takový zmatek a před očima mžitky, určitě bych mu jednu ubalila. "Ani nevíš, jak moc tě nenávidím," šeptal mi opět do ucha, "takže až bude sebemenší příležitost, bez rozmyšlení tě zabiju."
                "Tak proč to neuděláš rovnou?" zasyčela jsem.
                "Ty malá kurvo," zazpíval a kopl mi do hlavy tak silně, až jsem myslela, že mi zlomil vaz. "Chcípni," řekl ještě ledabyle a pak už jsem jenom slyšela, jak se jeho kroky vzdalují.
                Poslouchala jsem do té doby, než jeho kroky zanikly ve skučení větru. Pokusila jsem se vstát, ale nešlo to. Všechno se semnou motalo. Radši jsem zůstala ležet a zavřela oči. Vrátila jsem se ke svým novým vzpomínkám. Věděla jsem o každém detailu našeho posledního setkání. A také jsem teď věděla, kdy se ze mě stal upír. Byla jsem jím už více než čtyři měsíce. Tak dlouho jsem byla zavřená v těch kopkách. V tu chvíli nenávist k mému stvořiteli stoupla ještě více a já měla chuť zničit vše v mém okolí, avšak nevolnost mi to zakazovala.
                Z očí mi začaly stékat slzy. Jak nenávisti, tak zoufalství. On zemřel, když se mě snažil zachránit. Zemřel, protože mě miloval, a já měla pochybnosti. Umřel strašlivou smrtí a ze mě je upír. To, co ho zabilo. Nenáviděla jsem sebe, nenáviděla jsem upíry, nenáviděla jsem lidi. Chovala jsem nenávist ke všemu a bylo mi úplně jedno, že se chovám sobecky. A že chci zabíjet jenom ze závisti a vzteku ke všemu živému. Bylo mi to jedno...
                Všechen vztek však zmizel při představě jeho krásné tváře a já začala plakat ještě usedavěji. Náhle jsem si připadala jako malé dítě, které brečí někde v koutě nad tím, že si s ním nikdo nechce hrát. Připadala jsem si tak sama. Chtěla jsem obejmout, ale nikdo nepřišel. Byla jsem tak zoufalá, až mi bylo ze sebe samé špatně. Ale nedělala jsem nic pro to, abych to napravila. Dál jsem plakala a utápěla se v sebelítosti.
                Když už bolest hlavy nebyla tak příšerná, vstala jsem. Cítila jsem se malátně a trochu klopýtla, takže jsem se musela opírat o nějaký strom. Po chvilce stání a zírání do země jsem byla schopná pomalu jít. Dělala jsem jeden nejistý krůček za druhým, občas se přidržela nějakého stromu, a nakonec jsem došla až k... domovu. Pokusila jsem se vzchopit a projít cestu až do svého pokoje vzpřímeně a hrdě.
                Došla jsem až do pokoje a svalila se na postel. Byla jsem vysílená, i když jsem dnes měla krev. Bolela mě hlava a chtělo se mi spát. Přesto jsem se po několika minutách zvedla a šla do umýváren, kde jsem si obličej opláchla vodou. Ve vlasech jsem měla trochu krve, a když jsem ji chtěla umýt, přišla jsem na to, že mám na hlavě krvavou ránu. Už byla skoro zahojená, ale i tak mě to překvapilo a dá se říct i vyděsilo.
                Poté jsem se vrátila do pokoje, svalila se na postel, a ačkoliv byly teprve čtyři hodiny, usnula jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama