_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 9. kapitola

4. července 2010 v 17:00 |  Say my name
sfv
Kapitola 9. - Pro tebe se dveře již neotevřou


"Kam jdeš?" optala se mě Arisa, když jsem ji po probuzení potkala na chodbě.
                "Na lov," odpověděla jsem nezaujatě.
                "Půjdu s tebou," nabídla se okamžitě.
                "Díky, ale ne. Dneska se chci zajet ještě někam podívat," hlesla jsem a šla směrem ke schodišti. Zase jsem v šatníku nenašla žádné kalhoty, takže jsem se opět musela spokojit s krátkou sukní, korzetem a kozačkami. Pomalu jsem si na takové oblečení už zvykala.
                Pravda však byla jiná. Po včerejší zkušenosti jsem na lov ani nepomyslela. Chtěla jsem jenom zavzpomínat.
                Sešla jsem z kopce do dolních ulic a šla směrem k hlavní silnici v naději, že narazím na autobusovou zastávku. Měla jsem štěstí. Bohužel měl jet autobus až za dlouho a mě se nechtělo čekat. Držela jsem se hlavní silnice a nakonec dorazila až k metru Luka. Jela jsem na přestup a dorazila na Prosek. Vystoupila jsem z metra a kousek šla po hlavní. Potom jsem zabočila do kolonek rodinných domků.
                Netrvalo to ani minutu a už jsem stála před zeleným domkem. Mou duši opět naplnil smutek a zavřená branka jakoby mě vybízela k tomu, abych odešla. Dávala mi jasně najevo, že pro mě už se neotevře.
                Ani jsem nevěděla, proč jsem sem šla. Snad jen proto, abych se chytila milné domněnky, že ještě nějaký domov mám.
                "Sestřičko?" ozval se za mnou tichý hlásek plný obav a pochybností.
                Pomalu jsem natočila hlavu. Nedoufala jsem, že...
"Aneto?" vydechla jsem nevěřícně a zůstala civět na dívku za mnou. Dlouhé blonďaté vlásky se jí vlnily až pod lopatky. Modré oči na mě nevěřícně koukaly, na rukou měla husí kůži.
                "Vrátila ses!" výskla vesele, avšak nejistě a objala mě. Nevěděla jsem, co dělat, ale nakonec sem jí své ruce položila na záda a nechala se objímat svou malou sestřičkou, kterou jsem vždy tak milovala a zároveň nesnášela. Byly jsme sourozenci, jak má být, takže hádky byly na denním pořádku. Hlavně kvůli tomu, že jsem jí nechtěla půjčovat šminky, nikam s ní nechodila a nechtěla si hrát. "Kde jsi byla tak dlouho?" zeptala se s tváří zabořenou do mého břicha.
                "Já..." Snažila jsem se vymyslet dobrou výmluvu, ale nic mě nenapadalo. "Promiň," hlesla jsem nakonec a klekla si k ní. "Moc mě to mrzí," zašeptala jsem a opět ji objala. Musím přiznat, že takovou lásku k ní jsem ještě nikdy necítila.
                "Tolik jsme se báli. Myslela jsem, že už tě neuvidím. Pojď domů, maminka s tatínkem tě taky rádi uvidí!" špitala mi do vlasů plačtivě.
                "Promiň, ale já dovnitř už nemůžu." Byla to pravda. Ten dům už na mě nečekal.
                "Prosím!" Nechápavě se odtáhla. "Až rodiče přijedou, budou šťastní."
                "Oni tu nejsou?"
                "Ne, jeli na nákup. Prosím, pojď domů."
                "Domů," vzdychla jsem a náhle pocítila silný popud tam jít. Chtěla jsem tam. Chtěla jsem opět prožívat ty skvělé rodinné chvíle, které mi tolik chyběly. "Dobře."
                "Sestřičko!" Aneta vyskočila na nohy, popadla mě za ruku a táhla ke vchodovým dveřím.
                Až když odemykala, jsem si všimla, že se za ní krčí Ben, můj pes. Byl to malý ratlík, kříženec snad všeho, na co si vzpomenete. Natáhla jsem k němu ruku, že ho pohladím, ale on zakňučel a přikrčil se ještě více. Zamračila jsem se a ruku dala pryč. Buď si nevzpomínal, nebo se v mé přítomnosti necítil dobře.
                "Vítej doma," křikla vesele Aneta a otevřela dveře. Ovanula mě známá vůně domova. Všechno tu vypadalo úplně stejně, jak jsem si pamatovala. "Pojď, ukážu ti moje nové panenky." Ani jsem neměla čas se rozhlédnout, protože sestra mě odtáhla do prvního patra do svého pokoje. Ačkoliv jí bylo teprve deset, už měla vlastní. Sama jsem to zařídila, nechtěla jsem svou mladší sestru v pokoji. Teď mě mrzelo, že jsem to udělala, že jsem s ní nestrávila více času.
                Její pokoj byl červený. Měla tu psací stůl, malou skříň, postel a kout, kde byl velký dům pro panenky. "Koukej!" vyhrkla vesele a podala mi do rukou blonďatou panenku s dlouhýma nohama a veselým úsměvem. "A ještě tady!" Podala mi druhou, která byla takřka stejná, akorát měla místo rovných blonďatých vlasů hnědé a kudrnaté. "Tahle se jmenuje Nikola a ta druhá Anna."
                "To jsou krásná jména," broukla jsem a jako zhypnotizovaná pozorovala jejich šťastné úsměvy.
                "Ah, sestřičko! Tolik se toho změnilo, co jsi odešla." Vzala mi panenky, vzorně je vrátila na jejich původní místa a zase mě objala. Obětí jsem opětovala. "Když jsi zmizela, rodiče plakali. Byli jsme i na policii. Všichni tě hledali, ale nikdo o tobě nevěděl. Tolik jsem se bála. Nevěděla jsem, co se stalo. Když jsem se zeptala rodičů, řekli mi, že jsi teď někde, kde je ti dobře. Někde, kde se směješ a jsi šťastná. Chtěla jsem za tebou, ale když jsem se jich zeptala, řekli, že tam nemůžu. Ale že se určitě jednou vrátíš. Jsem tak šťastná," brebentila mi vzrušeně do vlasů a já měla co dělat, abych udržela slzy. Už tak jsem jí moc ublížila. O kolik horší to bude, když jí teď budu muset říct, že zase odcházím. Proč jsem sem vůbec chodila? Byla to taková chyba! Bude se teď trápit ještě více. Jak ona, tak já.
                "Neboj, jsem zase tady," zašeptala jsem a pohladila ji po vlasech. Spolkla jsem slzy a usmála se.
                Dlouhou dobu potom strávila tím, že mi vyprávěla, jak se má, co dělá a jak jí to jde ve škole. Naštěstí pro mě se už nevracela k tématu ´kde jsi byla? ´ a ´Proč jsi odešla´. Vesele mluvila a já ji zaujatě poslouchala. Ačkoliv to bylo jen zbytečné tlachání, já nadšeně poslouchala a musím přiznat, že to byl snad nejlepší rozhovor v mém životě. Chtěla jsem, aby mi všechno řekla, chtěla jsem, abychom si takto mohly povídat do konce života. Bohužel v mém případě by to znamenalo rozbřesk.
                Tuto krásnou chvíli přerušilo auto, které zabrzdilo venku před domem. Rodiče byli zpět. "Máma a táta!" vypískla radostně. "Počkej tady," koukla na mě spiklenecky, "já je sem dovedu, ty se schováš za dveře a až přijdou, bafneš na ně, jo?" Ani nečekala na mou reakci a odběhla se slovy: "Mami, tati, sestřička se vrátila!"
                Okamžitě jsem přeběhla k oknu a vyděšeně ho otevřela. Naštěstí byl její pokoj z odvrácené strany vchodu. Naposledy jsem se zasekla a přemýšlela, jestli mám zůstat. Téměř okamžitě jsem to ale zavrhla a vyskočila ven.
                Čekala jsem nějaký tvrdý pád. Ale já jsem dopadla a nic se nestalo. Zůstala jsem stát a ani mě z dopadu nerozbolely záda. Přeběhla jsem k plotu sousedního domu, přeskočila ho, prošla zahradou, opět přeskočila plot a proběhla několik ulic, abych měla jistotu, že mě neuvidí nikdo z náhodných kolemjdoucích sousedů.
                Neměla jsem náladu jet zpět. Stejnak bych tam neměla co dělat. Rozhodla jsem se, že půjdu pěšky, potřebovala jsem si totiž pročistit hlavu.
                Setkání se sestrou mě opět rozesmutnilo. Nechápala jsem, proč jsem tam vůbec lezla. Proč jsem se sem vracela, když jsem věděla, že je to uzamčené zóna. Místo, které pro mě bylo zakázané a nemělo žádný význam. Místo, kam jsem už nepatřila. Ale ještě víc jsem byla sama na sebe rozčílená, když mi došlo, že více jak sobě, jsem ublížila sestře. Když už pochopila, že mě neuvidí, já se tam zjevím a slibuji jí, že neodejdu. Jak na tom teď asi bude? A co rodiče? Jak asi reagovali na to, že jim Aneta řekla, že jsem zpět a potom našly pouze prázdný pokoj. Nebudou si o Anetě myslet, že je blázen? Nebude mít teď problémy? Ačkoliv jsem na tyto otázky chtěla odpovědi, zakázala jsem sama sobě se kdy vrátit. Uzamčená zóna, nic pro mě!
                Zrovna jsem procházela nějakým parkem, když mě z nezajímavých myšlenkových pochodů vytrhla ledová slova: "Věděl jsem, že se vrátíš, zrůdo."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama