_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Za zrcadlem

5. července 2010 v 18:00 | Kaori |  Fantasy
Cosi bez pointy a příběhu... *právě přemejšlí nad tím, která z jejích jednorázovek vůbec nějakou pointu má* Nedává to smysl, ale když jsem to teď četla, měla jsem chuť to nějak více rozvinout. Ten nápad se mi líbí, takže kdo ví, třeba se z toho nakonec něco vylíhne...


                Znuděně seděla u kulatého, ne příliš skromně prostřeného stolku a koukala na společnost ve velkém sále.
Jednou rukou si podepřela tvář a pohled zabodla na skleničku, kterou svírala v druhé ruce. Jemně rukou trhla a víno ve skleničce začalo kroužit a šplhat se po skelných stěnách výš a výš. Povzdychla si a pár loky vypila víno.
                Opět pohlédla na smetánku okolo. Byli tu všichni významní lidé nebo ti, co na takové večery měli. Muži byli ve smokinzích, ženy v nařasených šatech. Přátelsky konverzovali a jako kulisa jim byla lehká melodie, která se ozývala velikým, nablýskaným sálem.
                Tento večírek pro vyšší společnost konal nějaký bohatý muž na zámku, který vlastnil. Její rodiče tu byli kvůli obchodním záležitostem a ona sem ze slušnosti musela také. Ale takové rouhání ji nudilo. Od malička musela s rodiči po podobných akcích jezdit a člověk by řekl, že na ně bude zvyklá. Ale jí se už hnusily. Už ji nebavilo předstírat, že se baví. Už si nechtěla na nic hrát.
                Dolila si do sklenky víno a zvedla se. Vyšla ze sálu a rozhlédla se po veliké chodbě. Stěny a strop byly potažené rudým semišem, na zemi byl tlustý koberec. Chodba působila velice příjemně, teple a ona se za doprovodu obrovských lustrů na stropě vydala chodbou dál, pryč od všech těch lidí.
                Nevěděla, co hledá, prostě se jen tak bezcílně toulala dlouhými chodbami a nechala na sebe dýchat prožitá léta a atmosféru starého zámku. Nevnímala cestu, všechno si prohlížela nepřítomnýma očima, avšak něco jí říkalo, že to, o čem neví, že hledá, brzy najde. Byl to absolutně nesmyslný pocit, přeci tu v životě nebyla, ale i tak byla přitahována do nejvyššího patra, do těch nejvzdálenějších dveří. Nevěděla ale, jestli tam vůbec něco je.
                Když vyšla poslední mramorované schodiště, ocitla se v chladné chodbě. Nebyla tak vyzdobená jako ty předchozí. Zem i stěny byly z mramoru a po stěnách se plazily sloupy černého mramoru s bílým žilkováním. Jediné, co chodbu trochu oživovalo, byly staré obrazy. Cestou na konec chodby minula jenom pár dveří, ale nevšímala si jich. Její cíl by až tam vzadu na konci.
                Až v okamžiku, kdy si uvědomila, že světla ve tvaru loučí září méně a méně, jí došlo, že sem šla cíleně. Celou dobu vládla přesvědčením, že si procházením zámku jenom zkracuje čas, ale teď si byla jistá tím, že ji sem něco táhne. Byla to naivní a domýšlivá myšlenka. Ona nepatřila mezi ty, kteří si myslí, že pro ně má život připravenou nějakou velkou věc, ona byla realistka. Věděla, že nikdo nedokáže být superhrdinou nebo neprožije věci, které se dějí v bestsellerech lidí, kteří nemají na práci nic lepšího, než utápět se ve fantazii. I když tohle všechno věděla, cítila, že tam vzadu na ni něco čeká.
                Usrkla ze sklenky, která již byla téměř prázdná a opět se dala do chůze. Nejdříve viděla jenom tmavý stín, když však byla téměř na konci chodby, došlo jí, co vidí. Nebyly to dveře.
                Bylo to zrcadlo. Tak velké, že by klidně mohla projít rámem. Nahoře byla v rámu vytesaná lebka s rozevřenými čelistmi. Okraj vůbec nebyl rovný, vypadalo to, jakoby ho odléval opilý umělec, ale bylo to pěkné. Rám býval kdysi možná zlatý, teď byl však špinavý a roky zašlý, jenom sem tam házel nazlátlé odlesky. Dolní rám tu však nebyl. Respektive byl, ale vypadalo to, jakoby se v krvavých šmouhách roztékal po staré zdi.
                Nedůvěřivě se podívala do zrcadla. Sklo bylo zamazané a v okrajích zažloutlé, ale i tak jasně rozeznávala svůj odraz. Ten rám. Fascinoval ji. Byl dokonale hladký, a přesto vypadal, jakoby po něm něco stékalo. Natáhla k němu ruku a prstem se ho dotkla. Okamžitě ucukla a pohlédla na prst. Byl špinavý. Utkvěla jí na něm rudá skvrna. Ten rám se roztékal!
                Trhla hlavou a opět upřela pohled na svůj odraz. Vypadal normálně, ale když se na něho pořádně zahleděla, skoro vyděšeně vykřikla. Předtím to neviděla, protože světla svítila skutečně tlumeně, ale její tvář byla v odraze neuvěřitelně zohavena.
                Pleť měla jakoby rezavou a polorozpadlou, na jedné straně byla vidět lícní kost. Pod očima měla rudé kruhy a bělmo bylo plné popraskaných žilek. Pěstěné blonďaté vlasy byly suché jako sláma a nezdravě zkroucené a roztřepené, ruce měla seschlé, stejné měděné barvy jako obličej a sem tam odpadávalo maso nebo dokonce byla vidět kost. Její krásné šaty byly potrhané a špinavé. Vypadaly, jakoby je někdo vykopal ze země.
                Nevěřícně se pozorovala a nezmohla se na jedinou kloudnou myšlenku. Náhle se její odraz usmál. Tu škaredou tvář ještě více zohyzdil škodolibý škleb a ona se leknutím dostala z transu. Odraz směrem k ní v přátelském gestu natáhl jednu ruku, v jeho výrazu však po vlídnosti nebylo ani památky.
                Otočila se a chtěla utéct, jenže za jednu ruku ji něco uchopila a ona úlekem upustila skleničku. Ta se na zemi roztříštila a růžové víno se jí rozlilo pod nohy.
                Pohlédla na ruku a vyděšeně vyjekla. Svírala ji nechutná, seschlá ruka se zčernalými nehty. Trhla zápěstím a cítila, jak se jí po kůži rozdrolily kousíčky mazlavé hmoty, stisk však nepovolil. Spíše naopak.
                Otočila hlavu k zrcadlu a zděšeně zalapala po dechu. Šklebil se na ni její ohyzdný odraz a jeho ruka vycházela ven ze zrcadla a svírala její zápěstí. Už se tam vůbec neodrážela chodba, ale místo zrcadla tam byla jakási hnědá hmota, která se převalovala sama přes sebe a vytvářela tak dojem nekonečna. Všimla si tmavých stínů, a když se na ně pořádně zahleděla, uvědomila si, že to jsou rozšklebené tváře a k ní se natahující ruce. Její samotný odraz jakoby se v té hmotě sám začal ztrácet.
                Opět trhla rukou a chtěla utéct, ze zrcadla však vystřelila seschlá ruka a chytila ji okolo pasu. Cítila, jak ji obě ruce táhnou do zrcadla. Celou vahou se vzpírala, její boty však klouzaly na rozlitém vínu a vyleštěném mramoru. Na svém těle cítila stále více rozpadajících rukou a vzduch se naplnil puchem hniloby. Chtěla vykřiknout, ale další ruka se jí přelila přes ústa. Neměla odvahu se do ní zakousnout, už takhle jí bylo na zvracení.
                Zády se dotkla zrcadla. Bylo to, jakoby se chtěla ponořit do nějaké husté kapaliny. Cítila, jak se jeho mazlavá, živá hmota dostává pod její šaty a ve smrtícím objetí pohlcuje její tělo do sebe. Bylo to nechutné a ona chtěla křičet, ale prostě to nešlo.
                Její hlava se ponořila do té hmoty a ona viděla chodbu z druhé strany zrcadla. Bylo to, jakoby koukala na něco nad hladinou z vody, akorát s tím rozdílem, že teď mělo všechno hnědý odstín zašlosti. Všude okolo, ale přitom jakoby z dálky, slyšela výsměšné hlasy. Nerozuměla jim.
                Jako poslední, zoufalý čin o záchranu se volnou rukou zachytila o rám. K ničemu to ale nebylo. Její dlaň po něm sjela, jak byl kluzký a ona se celá ponořila do temnoty na druhé straně zrcadla.
                Teď už jí nezbylo nic jiného, než zavřít oči a čekat, až ji ruce mrtvých a lapených roztrhají na kousky...

zrcadlo
A trapná ilustrace jako bonus xD Popravdě nejdříve vznikl ten obrázek a až potom jsem to napsala. Asi po dvou letech jsem do rukou vzala barvičky, takže to podle toho taky vypadá. Je to katastrofa xD Ta anatomie je hrozná a celý je to nějaký křivý... Zajímalo by mě, proč to sem vůbec cpu xDD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Haruška ^^ xD Haruška ^^ xD | Web | 5. července 2010 v 19:15 | Reagovat

A pak že já dělám všechny postavy vyhublý! Vidíš tu svojí ruku? Vidíš jí?
Btw... nějak moc se to podobá tobě *dumá*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama