_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Až jednou vyrostu, chci být jako moji rodiče

27. srpna 2010 v 17:02 | Kaori |  Ze života snílka
(Jak vidíte, založila jsem novou rubriku. Nemyslím si, že sem budu přidávat nějak často, ale ani do deníčku ani do názorů se to nehodí. Jde o různé myšlenky, které mám v hlavě, týkající se mě nebo mého okolí. Takže pro vás něco absolutně nezajímavého, avšak pro mě důležitého. A někam to ventilovat potřebuji.)

Až jednou vyrostu, chci být jako moji rodiče

                Bezpochyby. Tuto větu z úst vypustilo již nespočetné množství dětí. A myslím, že tento výrok v hlavě nosí všichni, ať jim je kolik chce. Lidi zkrátka své rodiče obdivují. I když je nenávidí, že můžou ven jen do jedenácti, že musí mýt nádobí a podobné sračičiky, pořád je mají jako svůj vzor. Alespoň v něčem určitě.
                Jenže kde je hranice mezi obdivem a závistí? A je vůbec nějaká? Nejdou tyto dva city ruku v ruce? Ano, určitě ano.


                I když je to vlastně jenom hloupá výmluva. Moje výmluva, protože, abych byla upřímná, já svému tátovy závidím.
                Asi si říkáte, že přeháním, ale bohužel je to tak. Dokonce i mě samotné je z toho blbě, protože jsem se vždycky vykrucovala, že to tak není, ale teď jsem si to sama sobě přiznala.
                A co že je na něm tak úžasného? Ta popularita! Já vždycky toužila po tom, co si on pomalu vydobyl. A nejlepší na tom je, že pro něho to je jenom zábava! Bavil sám sebe i své publikum a teď není dne, kdy by mu někdo nevolal, jestli by nevystoupil na nějakém plese, svatbě, oslavě, festivalu...
                O faktu, že ho lidé skutečně milují, mě ujistila jedna žena, která za ním přiběhla, když jsme byli v obchodě, a žadonila o podpis. A nadšení z toho, že potkala ó velkého Káju, rozhodně nebylo hrané. Nejspíš největší ránou pro mě bylo, když přede mě zhruba před rokem hodil nějakou knihu. Hned po prvním pohledu mi bylo jasné, že knihu, které je on spoluautorem. Vesele se culil a nadšeně vyprávěl o tom, jak ji s ostatními dávali dohromady a jaká to byla zábava a že vydání bylo otázkou několika dnů... Vnímala jsem ho jenom okrajově. Chtělo se mi křičet. Hodně. Vždyť vydat knihu je jedno z mých největších přání! A on si vesele přicupitá a řekne mi, že to byla brnkačka? A věřte mi, ta kniha se prodává sakra dobře. Ještě teď, když ji v knihkupectvích vidím, mě polije horko. Vidíte? Skutečně závidím! K pláči...
                Nejspíš si vážně říkáte, že musím přehánět, že kolik je jemu a kolik mě. Že třeba ještě nějaký úspěch přijde...
Jenže on ve stand up show poprvé vystoupil před třemi roky. A za ty tři roky toho dokázal vážně dost. Vlastně je zázrak, když je tři dny za sebou doma, protože je v podstatě denně na nějakém vystoupení. Nedávno jsem si četla scénář sitcomu, který příští týden začínají točit. V září budou ještě s Čechem a tuším Pavláskem točit sketchový pořad. Má za sebou pořad Autoškola národa, který začíná tento víkend live vysíláním, užil si své v pořadu Miloše Knora, účastnil se silvestrovské show na
ČT1 a mnoho dalších úspěchů, které sem dál vypisovat nebudu... A to jen za pouhé tři roky.
                Vlastně já už mám za sebou taky několik "stojákových" vystoupení, z toho jedno televizní. Jo, lidé se smáli, úspěch jsem měla, ale nemyslím si, že by byl tak velký, kdyby jedna moje scénka přímo nenavazovala na tu tátovu.
                A krom toho, já již "píši" déle jak deset let. Jasně, že jsem začínala na příbězích jako "Malé, ztracené kotě hledá cestu domů", ale to je jedno. Více se psaní věnuji tak 5 let, během kterých jsem udělala pokrok, to ano. Ale kam? K tomu, že píšu povídky na internetovém deníčku, kde si to čtou tři lidé? Páni.
                Tak proč nevyužívám různé soutěže a portály, kde mohu publikovat? Ale však já jeden takový portál zkusila. Je mi jasné, že na můj blog nepřijde žádný hledač talentů, že se moje povídky zničehonic neobjeví někde otisknuté (to bych nejdřív musela začít psát něco pořádného, ne ty sračky). Víte ale, na tom portálu jsem zveřejnila několik svých povídek, o kterých jsem si myslela, že by se mohly líbit. Jenže se mi dostalo kritiky, a to pořádně tvrdé. Ne, že by mi to vadilo, já mám kritiku ráda a často o ni i žadoním, spíš mě zarazilo to, kdo mě kritizoval. Jedna dívka tam publikovala už několik let. Což o to, většina jejích povídek byla dobrých, ale některé z nich byly skutečné, s prominutím, sračky, především drabble. Jenže ona už byla známá a její slovo mělo váhu, proto byli lidé absolutně vyplesklí z každé hovadiny, kterou zveřejnila. A kde je tedy spravedlnost? Nebo ze mě snad opět mluví jenom závist? Od každého trochu, řekla bych.
                Takže mi nejspíš nezbývá nic jiného, než se s vervou pustit do psaní a počkat si pár let, než budu patřit mezi veterány a každej můj blaf se bude líbit? To sotva. Chtěla bych, abych se lidem do podvědomí dostala dílem, které za to stojí. Jenže to chce asi většina těch, kteří si pak slávu drží blbostmi. Vlastně už to vidím i na tátovy. Ne, že by jeho scénky ztrácely kvalitu, ale stačí, aby plácl nějakou ptákovinu, a lidi se můžou umlátit smíchy. A co bude, až mu teprve ta sláva vleze do hlavy?...
                Bohužel já jsem člověk bez trpělivosti. A když se něco nepovede napoprvé, nepovede se to nikdy. A s takovým přístupem že chci vydat knihu? Tak to bude trhák.
                Takže jak asi všechny ta "snaha" skončí? Nejspíš jen u dalšího ufňukanýho článku...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KadetJaina KadetJaina | Web | 27. srpna 2010 v 19:40 | Reagovat

Já pro změnu jako moji rodiče rozhodně být nechci... Svůj život si pohnojím po svým XD.
Ale tak nějak chápu jak to vidíš. Taky jsem vždycky chtěla vydat nějakou knížku a když někdy i čtu knihy co vydali, je mi na nic, protože si říkám, že i když nejsem dost dobrá, takový věci bych napsala třikrát líp. A když sleduju, v kolika letech někdo něco vydává, mlátím hlavou o stůl a rozčiluju se -PROČNESAKRAIJÁ.-
Kdyby se měl někdo takový objevit v mém blízkém okolí (nedejbože rodině) asi bych mu to přála, ale v hloubi duše bych byla hnusná, odporná, závistivá, vrrr XD.
A snaha prezentovat se na netu... To je taky někdy poděs... XD K tomu není co říct.

2 Yuuri xP Yuuri xP | Web | 30. srpna 2010 v 23:26 | Reagovat

To, co ti teď napíšu je něco, co si sobě opakuju stále dokola xDD
Tvůj článek byl ufňukanej, zbytečnej a zřejmě jen na vylití srdce.(Přesně jako většina mých článků xD) Závist, kterou pociťuješ k ostatním tě má posunout se zlepšit, né si tu psát ukňourané články, ale to si sama určitě moc dobře uvědomuješ.
Uvědom si, kolik tvýmu ťatkovi je. Není to o tom, jak dlouho na tom pracoval, ale že on je už dospělej chlap, který má něco za sebou. I když jsi psala 10 let, pravé zkušenosti z psaní bych ti dala tak rok. Protože teď začínáš být v tom věku, kdy už víš jak psát a už VÍŠ. Bůh ví, jestli ještě ten věk máš, i když já si myslím, že jo. Svým myšlením už začínáš uvažovat dospěle. Dřív to bylo jenom psaní povídek pro to... zlepšit se. Teď bys ale měla zatnout zuby a říct si: "Tak, 10 let jsem se zlepšovala a teď napíšu knihu!" A od teď si na tý knížce můžeš pracovat klidně ty tři roky. Tady nejde o to, jak dlouho to trvá, ale jak jsi zralá. Závist tě má dohnat k lepšímu, jasný?
Co se týče toho, že někdo plácne kravinu a díky jeho slávě se tomu všichni smějí, to máš pravdu. A je to dost nespravedlivý. Ale řekla bych, že tvůj taťka si tu slávu vydobyl. Takže ty by sis jí měla dobýt taky, určitě ti nespadne jen tak do klína, pokud nejsi jedna z těch šťastlivců.
Sama to ale určitě víš, takže ti to jen potvrzuju xDDD

3 Klára Klára | Web | 2. září 2010 v 21:58 | Reagovat

Wow...holka ty fakt umíš napsat článek aby se nad tim člověk zamyslel...ani nevim co bych napsala za komentář x) takže se dnes moc rozepisovat nebudu ... n_n

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama