_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 25. kapitola

6. srpna 2010 v 0:21 | Kaori |  Say my name
say my name
Poslední zveřejněná kapitola z minulého blogu, takže ó velký pozor, protože příště už to bude premiéra xD

25. - Jedno překvapení za druhým


Celou noc jsem spala jako zabitá. Ano, to byla ironie. Nevzbudilo mě ani to, že přišel Pán. Dokonce ani to, když si ode mne bral krev. Nikde tu samozřejmě nebyla okna ani žádný zdroj světla, takže mě nemohlo vzbudit ani slunce. Oči jsem konečně otevřela až poté, co mé tělo dostalo svou dávku spánku.
                První, co jsem uviděla, byla nekonečná šeď jeho očí. Potom ty černé, lehce zvlněné vlasy, které mu v tenkých pramíncích padaly do obličeje. Porcelánově bílá pleť byla bez jediné chyby a ostré lícní kosti dodávaly na jeho mužném, avšak jemném vzhledu. A nakonec ty rty. Téměř bezbarvé rty, které byly zvlněné v lehkém úsměvu, který si člověk ani neuvědomuje. Byl krásný. Nádherný. Tak dokonalý, až se tomu sotva dalo uvěřit.
                "Maličká." Spíše jenom pohnul rty, než aby to řekl. Ale já to přesto slyšela jasně a zřetelně a jeho jemný, sametový hlas mě pohladil na duši a já zase spokojeně zavřela oči. Cítila jsem se v bezpečí. Ležela jsem v posteli s několika set let starým upírem a užívala si pocitu bezpečí! Byla jsem skutečně hloupá. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Spokojeně jsem se schoulila v jeho náručí a na malý okamžik se zase propadla do lehkého spánku.
                Vzbudilo mě, když vstával. Otevřela jsem oči a posadila se na posteli. Lampička na nočním stolku svítila mdlým, červeným světlem. Byl to jediný zdroj světla v celé ložnici.
                "Už je dost pozdě. Ale nějak mi ten dlouhý spánek prospěl," promluvil tiše. Bylo mi jasné, že to řekl jen tak, aby nevládlo ticho. Uvědomila jsem si, co se stalo včera. Jak mi ublížil. Jak byl zlý. A ten vztek v očích... Rázem mnou projela vlna strachu a já si přála být kdekoliv jinde, jenom ne tady. "Už víš, co budeš dneska dělat?" Navlékl na sebe košili a zapínaje knoflíky se na mě otočil.
                "Ještě nevím. Ale mám hlad." A veliký. Už jsem nejedla dva dny, a pokud budu bez krve i dneska, asi to dopadne špatně. Už jsem se cítila i dost slabá.
                "Za ten včerejšek se omlouvám." Trochu vyděšeně jsem pootevřela ústa, že něco řeknu, ale on pokračoval. "Nevím, co to do mě vjelo. Asi je to tím stresem. Za dva týdny otvíráme pro veřejnost a já jsem z toho dost nervní. To mě přivádí na myšlenku - už s tebou mluvila Arisa?" Zapnul poslední knoflík a upřel na mě zkoumavý pohled.
                "Mluvila se mnou. Ale nevím, jestli ta řeč byla zrovna na téma, které myslíš." Moc dobře jsem na včerejšek pamatovala. Její zuřivá nenávist mě skutečně pěkně vykolejila.
                "Chci, abys v den otevření dělala něco jako ochranku. Vím, že to zní divně, ale bude tu spousta upírů a byl bych nerad, kdyby se rozpoutaly nějaké hádky. Přeci jen mě a vás má tento dům reprezentovat."
                "O tom nic nevím."
                "Takže se na ni nemohu spolehnout už ani ve sdělování informací." V jeho hlase bylo jasně slyšet zklamání, možná i trocha rozčílení.
                "Proč jsem důležitější než ona?" vyhrkla jsem najednou a hned, jak jsem to vyslovila, bych si nejradši nafackovala.
                Zabodl do mě pátravý pohled a chvíli mlčel. Dost jsem během té chvíle znejistěla a brouzdala jsem očima po zmuchlané peřině na posteli, jen abych se vyhnula jeho pohledu. "Chápu. Arisa už nevydržela dál dusit ten vztek a na tobě si vylila svou slabou chvilku." Mluvil o ní hnusně. Podřadně a slyšela jsem výsměch. Nevím, co si o ní myslel, ale nic valného to nebylo.
                "Řekla něco o hierarchii a o tom, že jsem v ní hodně vysoko. Proč?" Pořád jsem mluvila do peřiny. Vcelku mi to vyhovovalo, i když to bylo směšné.
                "Protože jsi silná osobnost," odvětil, jakoby to všechno objasňovalo.
                "Ona má mnohem větší moc než já."
                "To možná ano, ale nijak ji neukazuje svými činy. V podstatě není nic jiného než kurva, která umí myslet."
                "A já snad něco dokázala?"
                "Bojovala jsi s lovcem a přežila. Já a Dante jsme zatím byli jediní, kdo se s lovcem utkali. Pak je tu věc s krví. Beru si od tebe krev. Jsi to, co mě drží při životě a já jsem na tom závislý. Jsem rozmýšlivý, takže to nedělám jenom kvůli tomu, že vím, jak na mně lpíš. Je to pro mě zkrátka důležité, což tě také posouvá výš. Navíc jsi bestie. Sice se neumíš moc ovládat, ale bestie jsou buď úplně nejníže, nebo nejvýše. A jako poslední věc; už jsem zmiňoval, že jsem na tobě závislý. Navíc pořadí upírů v hierarchii dost závisí i na mě. Asi je to moc osobní, ale já jsem spokojený s tím, že jsi tam, kde jsi. A snažím se tě držet dál od všech povinností, které bys měla obstarávat. Abych tak řekl, žiješ si vážně skvěle. Jediné, co po tobě chci je to, abys mi přiváděla potenciální prostitutky. Ale o chování, způsobech, formálnostech a angažování se nevíš nic. A jsem rád," spíš to vypadalo, že si povídá jenom pro sebe. Moc jsem tu jeho řeč nechápala, byla taková neohrabaná. Asi nevěděl, co má říkat.
                "Jak moc vysoko jsem?"
                "Zaujímáš hned místo po mně a Dantem," řekl naprosto v klidu.
                Nebyla jsem schopná slova. Byla jsem třetí!!! Věděla jsem, kolik upírů tu žije. Bylo jich moc! A ze všech těch bytostí, já byla ta nejvýš. Nemohla jsem tomu uvěřit a nechápala to. Proč jsem byla tak vysoko, když jsem nemusela nic dělat? Nic jsem neuměla a ničím zvláštním jsem nepřispívala. Pán sám řekl, že o zdvořilostech nemám ani potuchy a přesto jsem byla tam, kde jsem. Nevěděla jsem proč, ale v tu chvíli mi to vlastně bylo i celkem jedno.
                Asi vycítil, o čem přemýšlím. "Neptej se proč. Já to takhle prostě chci a tak to je, ať mám nějaký hlubší důvod nebo ne." Přešel k posteli a posadil se na okraj. Jeho oči na mě upřímně hleděly a já si nepřála nic jiného, než utopit se v nich. Posedlost byla zase tady a já se nesnažila držet ji na uzdě.
                "Je to hodně spletité. Ani já to neumím jasně vysvětlit. Jde spíše o citovou záležitost, než slovní, nelze to dostatečně popsat. Takže doufám, že se spokojíš s tím, co jsem řekl," omluvně na mě kouknul. Vypadal vážně zoufale z toho, že neví, jak něco vysvětlit. Věděla jsem, jak moc si zakládá na výřečnosti.
                "Myslím, že to chápu," přikývla jsem a donutila se k úsměvu. Byla jsem potěšená. Dokonce se mnou proháněl pocit štěstí. Byla jsem pro něho důležitá. Teď jsem věděla, že nějaká zrzka nemá šanci. Konec konců - hierarchie je hierarchie. Možná mi to až moc stouplo do hlavy...
                "To jsem rád, maličká." Trochu mi pocuchal vlasy a také se usmál. Potom odešel a nechal mě o samotě s mým štěstím a blbým úsměvem na tváři. Samozřejmě mi v té chvíli vůbec nedošlo, že mé vysoké postavení s mými schopnostmi nemá nic společného, Pán jednoduše potřeboval jenom nějakého mazlíčka, hračku. Ale na to já nemyslela a dál se nechávala unášet pocitem štěstí.
                Po několika minutách jsem konečně vstala a navrátila se zase do reality. Podlomily se mi nohy a já spadla zpět na postel. Byla jsem slabší ještě více, než jsem myslela. Jen samotná fakt, že jsem nejedla dva dny, byl děsivý. Jenže teď ke všemu jsem byla ochuzena i o vlastní krev. Pán si ji ode mne přeci vzal, když jsem spala. Projel mnou slabý záchvat vzteku a já procedila skrz zuby pár nadávek. Potřebovala jsem krev a to hodně rychle.
                Opatrně jsem vstala a došla ke dveřím, přičemž jsem se opírala o zeď. Stejným způsobem jsem sešla jedna patro a zamířila ke svému pokoji. Měla jsem v plánu se převléknout a jít na lov.
                Tedy do té doby, než jsem si všimla zrzky opírající se o zeď vedle dveří mého pokoje. Další vlna vzteku a já se narovnala. Nechtěla jsem, aby mě viděla jako vysílené cosi, co se plazí podél zdi. Stálo mě to hodně námahy, ale nějaká síla mi ještě zbývala.
                "Proboha, co se ti stalo?" vydechla, když si mě všimla a udělala ke mně několik kroků. Její starostlivá reakce mě zarazila a já se zastavila. "Potřebuju s tebou mluvit." Uchopila mou dlaň a rozešla se směrem k mému pokoji. Chtěla jsem se proti tomu nějak ohradit, ale byla jsem příliš zaměstnaná korigováním svých nohou.
                Vklouzly jsme do mého pokoje a já si sedla na postel, ona na zem.
                "Co to má být?" vyjela jsem na ni zostra. Vztek ve mně zase vřel a já měla chuť utrhnout jí hlavu. A to nejen kvůli tomu, že vešla bez pozvání do mého pokoje.
                "Uklidni se," promluvila tiše a konejšivě. Ublíženě mi při tom hleděla hnědýma očima plných uvědomění do těch mých.
Ty oči jsem znala, určitě ano. Koutky úst měla ustaraně trochu stáhnuté dolů a seděla tam přede mnou jako hromádka neštěstí. Nebyla moc vysoká a byla skutečně vychrtlá. Zrzavé vlasy se jí vlnily podél obličeje a padaly až k pasu.
                "O co se snažíš? Vypadni z mého pokoje, nemáš tu co dělat," mluvila jsem dál rozčíleně.
                "Musím s tebou nutně mluvit, tak mě nech a nekoukej tak rozčíleně." I ten hlas mi byl vzdáleně povědomý. Zmlkla jsem. Ale nebylo to kvůli tomu, že to chtěla ona. Bylo to kvůli tomu, že jsem začala přemýšlet, koho mi připomíná.
                "Jak moc si přeješ žít?"
                "Cože?"
                "Nechci slova. Podívej se na mě! Jak moc je pro tebe život důležitý?" Její hlas byl skutečně naléhavý.
                Nechtěla slova. Zamračila jsem se a snažila se pochopit ta její. Nevěděla jsem, co tím myslí a upřeně jsem na ni zírala. A najednou mi to došlo. Úplně mě to trklo, až jsem sebou trhla a vztek nahradila udivenost. Bez rozmyšlení jsem natáhla ruku a uchopila do ní zrzavé vlasy té dívky, byly jemné a krásně lesklé. Prudce jsem trhla a plamenné lokny nahradily černé prameny rovných vlasů.
                "Do prdele." Udiveně jsem upustila paruku na zem a vytřeštěně zůstala zírat na Raven. "Co tady děláš?" vyjekla jsem vysoce. Bylo to údivem, ničím jiným.
                "Buď potichu!" zašeptala naléhavě a dala si ukazováček před ústa. "Kdokoliv nás může slyšet."
                "Co... c-co tady děláš?" Ačkoliv jsem se snažila mluvit potichu, překvapení šlo jen těžko skrýt.
                "Kazumi s tebou potřebuje mluvit. Hodně nutně a hodně naléhavě."
                "Proč ten zmučený výraz?" Už jsem dokázala ovládat svůj hlas a byla za to vděčná.
                "To ti teď říct nemůžu."
                "A proč jsi tady? Během dvou dnů bych za vámi stejně přišla."
                "Nejsem tu kvůli tobě."
                "Tak proč-"
                "Otázky si schovej pro Kazumiho! Teď, když jsi mě odhalila, musím co nejrychleji zmizet, dokud se aspoň trochu neuklidníš." Vzala si paruku do rukou a postavila se před zrcadlo. Lehce si ji nandala a rázem po černých vlasech nebylo ani památky. "Ať jsi během půl hodiny venku, počkám tam na tebe, jasné?" Vyšla ke dveřím, ani se na mě nepodívala.
                "Co se to tu děje?!" Už jsem zase byla nervní.
                "To ti nemám právo říkat. Myslím, že bys mě pak vztekem roztrhala. Prostě sebou pohni," přikázala stroze a vyklouzla z mého pokoje.
                Zůstala jsem na posteli sedět jako omámená a nechápala nic. Raven tu byla a vydávala se za děvku. Proč? Sakra, vždyť ona se plazila Pánovi po stole! To mi vysvětlí. A Kazumi se mnou potřebuje mluvit. A to hodně nutně. Nevím sice o čem, ale co by mohlo být tak vážné, aby se to týkalo i mě, když s nimi nemám nic společného? Kruci, jak to mám vědět?
                Nechala jsem na sobě to potrhané tričko a jenom si vzala vysoké boty. Vyšla jsem před bordel, kde už stála Raven bez zrzavých vlasů a mě krom otázek trápilo ještě něco.
                Hlad. Neuvěřitelný hlad, až se mi z toho kroutil žaludek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama