_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 26. kapitola

13. srpna 2010 v 13:53 | Kaori |  Say my name
say my name
A konečně navazujeme tam, kde jsem na minulém blogu skončila! Proto bych prosila ty tři, kteří mi, doufám, zůstali věrní, aby pod tento článek napsali, že jsou schopní s vypětím všech sil dočíst tuto slátaninu do konce (nebojte, už zbývá jenom 7 kapitol, vaše utrpení proto nebudu už moc dlouhé xD).

Co se týče této kapitoly: Saskie se konečně probere ze své zabedněné slepoty a dojde jí, jak naivně a hloupě se poslední dobou chovala a jak má naplnění své nejsilnější tužby na dosah ruky...

Kapitola 26. - Prozření


                "Co to má být?" zeptala jsem se jí a už se nesnažila vypadat tak sebevědomě, jako před chvílí. Měla jsem hlad. Obvykle, když máte hlad, cítíte jenom únavu, nic víc. Ale teď to bylo jiné. Připadala jsem si, jako kdybych měla umřít. Byla jsem si jistá tím, že ještě chvíli a buď vysaju Raven na místě, nebo jednoduše omdlím vyčerpáním.
                "Jak dlouho jsi nejedla, Saskie?" Raven zděšeně rozevřela oči a uchopila má ramena, aby mi pomohla nabrat stabilitu.
                "Od té doby, co mi Leli ukázala její... království."
                "Kruci. Zvládneš dojít k autobusu?"
                "Je to jen hlad a únava."
                "Přestaň. Musíš se okamžitě najíst. Pokud bys přežila cestu k nám, nepřežila bys to, co by ti řekla Kazumi. Okamžitě se najíš a nebudeš odmlouvat, jasné?" Její hlas byl příliš naléhavý na to, aby žertovala.
                "O co tu jde?"
                "Nechci tě znepokojovat, dozvíš se to až tam."
                "Už jsi mě znepokojila dost," zavrčela jsem a s její pomocí jsme se rozešly k autobusu.
                Snažila se mě přemluvit, abychom někoho zabily, ale já jsem protestovala. Prostě jsem nemohla kohokoliv zabít po tom, co jsem viděla. Teď už jsem lidi nebrala jako něco malého, co slouží jen k tomu, abych se najedla. Došlo mi, že i oni mají své osudy. Své rodiny, zážitky, přátelé a vůli k životu. A nikdo neměl to právo jim ho brát. To jsem cítila. Je to asi to samé, jako když jsem jako člověk viděla pořady o týrání zvířat. Taky mi v tu chvíli ti psi a kočky připadali rovnocenní a co více, snad i důležitější.
                Nakonec se jí nepovedlo mě přesvědčit a tak musela souhlasit s tím, že se najím až u nich. Prý tam mají krvavé kapsle nebo co. Moc si z té cesty nepamatuji, byla jsem ráda, když jsem si konečně sedla na židli u Kazumiho v kuchyni.
                "Tady máš," řekla Raven horlivě a dala přede mne infuzi s krví, pak odskočila, aby nechala uvařit vodu na čaj.
                "Raven, nezapomínej na vychování," napomenul ji Kazumi, který do této chvíle seděl naproti mě a všechno tiše pozoroval.
                "Omlouvám se." Dívka infuzi zase sebrala a během několika vteřin přede mnou stála sklenka plná krve.
                "Sakra," zaklela jsem a oběma rukama si zakryla obličej. Vůně krve mě praštila do nosu a okamžitě mi začínala zahlcovat mysl touhou a rozkoší, která bude následovat po tom, co si loknu.
                Ale já nechtěla. Ta krev byla z nějakého člověka, někoho, kdo dříve žil a měl své sny. A teď nebyl ničím jiným, než potravou pro nestvůry.
                "No tak, Saskie," slyšela jsem Kazumiho hlas. "tím, že budeš vzdorovat, ublížíš jenom sobě. Navíc je to z krevní banky. Nikdo neumřel, ta krev je darovaná."
                Vidíš to? Nemusíš mít žádné obavy, nikdo neumřel...
                "Drž hubu!"
                "Co prosím?" zeptal se stařík nevěřícně.
                Ale tak, nebuď sprostá.
                "Nech mě být."
                Už zase mluvíš nahlas. Tohle je soukromý rozhovor, ty hloupá.
                Hlavou se mi rozlehl její příjemný a vlídný hlas. Vlastně to byl můj hlas. Byla to ale ta část, která prahla po krvi. Ale malý plamínek mé duchaplné mysli se snažil vzdorovat. Bylo mi jedno, že nikdo neumřel, pořád to byla krev z lidí. Živých lidí, kteří pro upíry byli jenom jako dobytek čekající na porážku. Už jenom z toho hlediska jsem nechtěla patřit mezi ně. A stejně jsem upírem ani být nechtěla. Tak co bude, když zemřu? Pro všechny, na kterých mi záleželo, jsem stejně už dávno mrtvá, tak co po tom sejde?
                Takhle nepřemýšlej. Bolí mě to.
                A kdo jsi ty, abys mě poučovala?
                Nejsem nic víc a nic míň, než logická část tvého já.
                Cože?
                Na svém rameni jsem ucítila něčí dlaň. Nechtěla jsem zjišťovat, kdo to je, bylo mi to jedno. Ten hlas mě děsil, ale ještě více mě děsila sklenka na stole. Ale ten hlas měl pravdu. Musela jsem jít dál. Jako člověk jsem také jedla maso, ačkoliv jsem věděla, že to bylo dříve živé zvíře. Náhle jsem si připadala neuvěřitelně naivně.
                Také mi došlo, že se ve mně neprobouzí žádná schizofrenie. Jenom jsem si povídala sama se sebou. Asi jako když nad něčím přemýšlíte. Jenom jsem se potřebovala sama přesvědčit v tom, že žít skutečně musím a koloběh života se bude točit dál a dál a já nic nezměním.
                Náhlé uvědomění mi vyčistilo hlavu a já už necítila takovou posedlost krví. Co víc, měla jsem pocit, že bych se teď dokázala i ovládat.
                Dala jsem ruce ze svého obličeje a popadla sklenku. Několika loky ji vypila a ten pocit, kdy mi krev svlažovala hrdlo, bych byla schopná zaplatit vším, co mám. Bylo to jako vysvobození, vstup do Ráje. Okamžitě jsem vypila i čaj, který už byl hotový, a bylo mi jedno, že je vařící a pálí mi jícen.
                "V pořádku?"
                "Jo. Děkuju," vděčně jsem kývla na Raven a usmála se na Kazumiho, který seděl na stejném místě, rukama si podepíral bradu a hleděl na mě znepokojivým pohledem.
                "Budeš chtít ještě, určitě jsi hladová."
                "Ne. Až mi řeknete, co se děje, půjdu na lov." Vynutila jsem úsměv.
                Raven se s oddechem svalila na židli vedle mě.
                "Takže chceš žít. Pochopil jsem to správně, že ano?"
                "Ano." Trochu zahanbeně jsem sklopila hlavu, protože jsem žít skutečně chtěla a moje bývalé myšlenky a řeči o tom, že tento život nenávidím, byly lživé a já se za ně styděla. Opět jsem si připadala hloupě.
                "To jsem rád," Kazumi si povzdychl a promnul si oči. Nevypadalo to, že by chtěl dál něco říkat a mě to znervózňovalo.
                "Co se děje?"
                "Určitě víš, že mi fungujeme jako mafie. Že... Jsme prostě stín policie a..."
                "Jo, vím. Ušetři se toho zdlouhavého vykecávání," začínala jsem být dost nevrlá.
                "A dostali jsme nový úkol."
                "Novej úkol?" Zpozorněl Erik, který prozatím seděl u televize a přešel k nám. Nikdo mu ale nevěnoval pozornost.
                Já mezitím cítila, jak se mi navrací síla a Kazumiho zdlouhavé kacání mi na dobré náladě moc nepřidávalo.
                "A ten se týká odstranění Maa," vydechl nakonec a v očekávání na mě upřel hnědé oči.
                Na okamžik jsem zůstala úplně ochromená, neschopná slova. Ale jenom pár vteřin mi trvalo, než jsem si uvědomila tíhu jeho slov.
                "Vy chcete zabít Maa?!" vyjekla jsem rozčíleně a vzteky se postavila. Měla jsem chuť převrhnout stůl na Kazumiho. "A proč? Co udělal tak špatného?!"
                "Chce rozjet upíří podnik. Tvoří více upírů, než je dovoleno, tímto tempem by nás mohli obyčejní lidé brzy odhalit. Navíc je ti snad jasné, jak to dopadne, když bude nevěstinec, plný upířích dam, otevřený pro veřejnost? Nejen, že by se upíří nákaza rychle šířila, ale lidé by těmi dívkami byli posedlí, stali by se z nich těla bez duší a rozumu, navíc by docházelo k častým vraždám. To nemůžeme dovolit," mluvil tichým a pomalým hlasem, snažil se mě uklidnit. Docela to fungovalo, zase jsem si sedla a cítila se nějak omámeně.
                "Přestaň s tím!" vyjekla jsem naštvaně.
                "S čím?"
                "S tvou schopností. Umíš zklidnit lidi okolo tebe. Všimla jsem si toho, když mě Leli propustila. Bylo to fajn, ale teď mě to vytáčí, tak přestaň."
                "Dobře," Kazumi kývl a nával vzteku se opět vrátil.
                "Proč jste to nechali zajít tak daleko?"
                "Nikdo o tom nevěděl, až když se objevily oficiální doku-"   
                "A víš ty co? Je mi to fuk!
Nenechám, abyste Maa jen tak zabili. Sice nechápu, co s tím mám společného, ale on je jediný, který mi pomáhá. Ať už se ke mně chová jakkoliv, je to tak. K němu se dostanete jen přes mou mrtvolu!"
                "Právě proto tu jsi, Saskie. My nechceme jít přes tvou mrtvolu, protože jsi nám z nějakého důvodu přirostla k srdci. Možná je to jenom vděčnost, kdo ví. Ale jsi tu proto, abys věděla, že mi tě zabít nechceme a je tu jedno východisko, kdy bys zemřít nemusela."
                "Jak jsem řekla. Nenechám vás zabít ho."
                "Nechápe to..." povzdychla si Raven, ale já jí nevěnovala pozornost.
                "A vůbec, proč jste mě sem přivedli? Jen abyste mi řekli, co se chystáte udělat? Co když teď půjdu a všechno mu řeknu? Nemuseli jste mi přeci říkat nic!"
                "Jenže my chceme, abys tu zůstala žít s námi a pro to je jen jedna možnost a my potřebujeme, abys souhlasila, znamená to ale zradit Maa," Kazumi si opět promnul oči.
                "Jak bych mohla?! Navíc on je jediný, kdo ví, co jsem zač. A co vůbec znamenaly všechny ty otázky na začátku?" Už jsem jenom zlostně vrčela, nezmohla jsem se na křik, když jsem viděla Kazumiho klidnou tvář, ale už se mě aspoň nesnažil uklidnit. "Navíc bych nedokázala žít s vědomím, že on je mrtvý."
                "Co to meleš, ty natvrdlá debilko? Je přeci jasný, že když umře on, umřeš automaticky i ty!" vyprskl najednou Erik.
                Opět jakoby se mi zastavila krev v žilách a já k němu obrátila svou tvář. Vypadal, že byl sám překvapený tím, že to řekl. Zatočila se mi hlava, pohlédla jsem na Kazumiho a Raven. Oba se tvářili vyděšeně a upíraly na mě pohledy plné bojácného očekávání, co udělám v další vteřině.
                Roztřásl se mi dolní ret. Nevěděla jsem, jestli tu mám hned všechno rozmlátit, nebo se sesout na podlahu a utopit se v sebelítosti a vzteku. Nakonec jsem se otočila a utekla pryč. Běžela jsem černou chodbou a viděla, jak se těžké dveře otevírají. Já jsem to nebyla, oni mě pustili sami.
               
Slepá! Tolik jsem byla slepá a natvrdlá!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Awia Awia | Web | 13. srpna 2010 v 16:16 | Reagovat

Já si to myslela! Docela dlouho teda ... už od začátku jsem měla nějaký podezření, který se potvrdilo tím, co jí pak Kazumi říkal prvně o vztazích mezi upírama. I když je mi trochu líto, že ta krvežíznivá Saskie je pryč, pořád se mi líbí, protože má pořád co dělat. Těším se na další kapitolu a doufám, že tam bude hodně dlouho řešit otázku, co teď bude dělat. Teď už mě trápí jen jedna věc. A to, jestli na konci Saskie přežije, nebo ji necháš podruhé umřít.

2 Yuuri xP Yuuri xP | Web | 14. srpna 2010 v 0:01 | Reagovat

Já to čtu xD jako obvykle xDD
Pěkné pěkné xDD očekávala jsem tuto chvíli z tvého vyprávění xDD

3 Tima-chan ティマーちゃん = twoje SB-čko :-* Tima-chan ティマーちゃん = twoje SB-čko :-* | Web | 17. srpna 2010 v 9:58 | Reagovat

Ohayooo Kaori, to jsem netušila že by jsi i ty jela na tak odlehlé místečko, ale bylo tam docela dost čechů i když sme se snikým nebavili, bylo by bezva tam vidět i tebe :) pořad mas ty modro něco vlasy? :D toho bych si všimla .') zatim YANE

4 Klára Klára | Web | 18. srpna 2010 v 21:47 | Reagovat

Taak sem se vrátila a sem hrozně ráda že na mě čekala nová kapitola týhle úžasný povídky :) protože ji mám fakt ráda...a teda jooo já věděla, že toho Maa nebudu mít ráda xD a tahle Saskia, která se chová víc logicky a už ví víc věcí než na začátku, se mi dost líbí n_n takže se těšim na další a další kapitolky :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama