_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 27. Kapitola

24. srpna 2010 v 20:10 | Kaori |  Say my name
say my name
Jestli jste čekali něco dramatickýho, máte smůlu. Podobný okecávačky mě nebaví -.-" xP

Kapitola 27. - Rozhodnutí


Vyběhla jsem ven a nadýchala se čerstvého vzduchu. Cítila jsem jeho chlad a příjemné dotyky v hrdle, ale věděla jsem, že teď už mi sotva pomůže. Chtěla jsem někam pryč. Utéct od toho všeho a nechat to za hlavou. Někde hodně daleko začít nový život.
                Sesula jsem se k zemi a rukama se opřela o zem, abych neztratila rovnováhu. Šance na nový život už mi dána byla a já ji odmítala. Teď jsem ale jistojistě věděla, že umřít nechci, už ne.
                Schovala jsem tvář do dlaní, ale slzy se ne a ne dostavit. Nechtěla jsem dělat nic jiného, než utápět se v sebelítosti a shazovat vinu na ostatní, ale nebylo mi to dopřáno. Nastal okamžik, kdy jsem si všechno musela konečně urovnat, kdy mi všechno zapadlo do sebe, kdy jsem prozřela, a došlo mi, jak jsem slepá a naivní.
                Mísila se ve mně spousta pocitů, ale nejsilnější z nich byl asi vztek. Vztek jak na všechno okolo, tak především na sebe. A také vztek na Maa. Ne, vztek ne, ten vůči němu přerostl už do nenávisti. V tu chvíli jsem ho nenáviděla tak moc, až jsem z toho byla zoufalstvím bez sebe. Důvěřovala jsem mu. I když jsem věděla, že si se mnou hraje, doufala jsem, že se mnou má aspoň nějaké další plány, že ke mně třeba i něco cítí. Že mi snad pomůže najít mého stvořitele a společně ho zničit, on přeci věděl, jak moc ho nenávidím. A celou tu dobu byl mým pánem on. Už to nebyl můj Pán, ten princ na bílém koni, teď to byl někdo, jehož jsem z nenávisti toužila zničit.
                A přitom to bylo tak jasné. Kdybych nebyla tak zaslepená tou hloupou zbožností, viděla bych to, jak všichni upíři Maa respektují, jak ho poslouchají, bojí se ho. Bylo to tak logické! On byl přeci na špici hierarchie. On tam měl všechno na starost, on si bral od ostatních krev, on jim poroučel...
                Vzteky mi skrz zaťaté zuby vyklouzl primitivní zvuk zlosti a také jsem si uvědomila, že jsem si nehty do tváře otlačila krvavé půlměsíčky. Jakou já jsem měla chuť někoho roztrhat na malé kousíčky!
                Lítost jsem už nepociťovala ani trochu, cloumal mnou jen čisto čistý vztek a nenávist a já věděla, že pokud se nezklidním, bestie uvnitř mě se prodere napovrch a já jí v tom nezabráním. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli jí v tom vůbec zabránit chci. Ale donutila jsem se trochu uklidnit a opět se zhluboka nadechla.
                Po chvilce klidu jsem se donutila pomyslet na další věc. Tentokrát se značně čistší myslí. Mao - Pánem jsem ho již nazývat nedokázala, jeho jméno mi připadalo jako ta nejsprostší urážka, kterou mohu vyslovit - byl mým stvořitelem. A Kazumi a ostatní měli za úkol ho zabít. Když zabijí jeho, umřou automaticky i ostatní upíři, které stvořil, tudíž se bordel nerozjede a všichni budou spokojení. Ale v tom případě zemřu i já. To je absolutně jasné, jsem přeci jeho upír, jeho krev. Kazumi ale říkal, že tu je možnost, kdy bych umřít nemusela. To je dobré, nechci zemřít. Ale co všechno mě to bude stát? Samozřejmě, že tu jedinou jistotu, kterou jsem si falešně dávala, avšak upínala se na ni. A i kdybych jeho smrt přežila, nezešílím potom? Co když se ze mě stane jenom troska neschopná se samostatně ani najíst? To už bych radši tu smrt.
                Přemýšlet nad tím, že bych se zabila, bylo teď tak jednoduché. Když jsem byla ještě člověkem, na něco takového jsem ani jednou nepomyslela. Sebevrazi pro mě byli srabi, kteří se vzdali svým úprkem všeho. Měla jsem totiž jenom jeden život a navíc co všichni mí známí a přátelé, které bych tu nechala? Ale teď... Teď když už jsem byla pro všechny, na kterých mi záleželo, mrtvá, nebylo to tak těžké. Samozřejmě, že zabít se by těžké asi bylo, ale ta myšlenka nikoliv. Ale já už byla pevně rozhodnuta pro život. Navíc jsem si přeci už přátele našla. Přinejmenším aspoň někoho, komu na mě záleželo, jak sám Kazumi řekl.
                V tu chvíli mi ani myšlenka zabití Maa nepřipadala tak neproveditelná. V jediném okamžiku jsem k němu ztratila veškeré kladné pouto, takže mi bylo jedno, co s ním bude. Ale je jasné, že až mu budu stát tváří v tvář, nebudou věci už tak jasné. Řekla bych, že v té chvíli se všechna ta zbožnost vrátí, ale přemýšlení nad mou slabostí mě akorát opět vytáčelo.
                Možnost přežít...
                To jediné mě drželo v přítomném a smysluplném vědomí. Jinak bych už asi šílenstvím bez sebe dělala něco, čeho bych později litovala.
                Ještě nějakou dobu jsem tam seděla v udusané trávě a přemýšlela. Nevím nad čím, nesnažila jsem se myšlenky soustředit do určitého okruhu, létaly mi hlavou a válely se jedna přes druhou a já je nechala. Uvědomila jsem si spoustu věcí a hlavu jsem měla tak jasnou, jako už dlouhou dobu ne. Dokonce jsem byla schopná regulovat i ten vztek a ke konci byla již téměř klidná a vyrovnaná.
                Nakonec jsem se zvedla a pohlédla směrem k silnici. Jediná známka života byla noční tramvaj, která tudy projížděla, jinak mrtvo. Otočila jsem se k velkým, ocelovým dveřím. Pořád byly dokořán a čekaly na mé rozhodnutí. Za nimi byla neproniknutelná černota, která na mě jakoby vztahovala neviditelné ruce a čekala na moje zakolísání, aby mě mohla stáhnout do své temnoty.
                Jenže já se zakolísat nechystala. Chtěla jsem jít pevným krokem vpřed. Vykročila jsem ke dveřím a ponořila se do tmy. Slyšela jsem, jak se za mnou dveře zavřely. Bylo mi jedno, jak je to možné.
                Zastavila jsem se ve dveřích do obýváku. Všichni tiše seděli v kuchyni u stolu, všichni až na Leli, která byla kdoví kde.
                Všichni kromě Phillipa na mě upřeli zvědavé pohledy. Ten jediný zůstal nepřítomně hledět do stolu.
                "Kazumi," zabodla jsem do osloveného pohled. "udělej ze mě svého upíra."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Awia Awia | Web | 26. srpna 2010 v 21:23 | Reagovat

A dál?! Takhle prostě nemůžeš skončit. Ne a ne a ne! Ehm... fajn, začnu se chovat dospěle.

2 Emi Emi | Web | 31. srpna 2010 v 23:32 | Reagovat

No, tak trochu mi bylo jasné, že Mao je její stvořitel, byla asi jen otázka času než to Saskie zjistí. Omlouvám se, že píšu až teď, ale víš, že poslední dobou šel blog kolem a to všeobecně. Teď už jsem zpět, všecko mám upravené a jsem připravena číst a komentovat cizí výtvory:-D Co se jinam SMN týká, jsem zvědavá jaký konec chystáš. Docela dost mě zajímá ještě ještě Saskie stihne najít spřízněnou duši. Docela bych jí to přála, po tom všem, čím si prošla. Taky tajně doufám, že Mao zemře její rukou. Přiznávám, je to klišé jako hrom, ale boží mlýny jsou boží mlýny. Další věc je, že tajně doufat a přát si nic nerozhodne, že? Nekonec faktem je, že když to tak neskončí, nebude povídka tuctová... Melu kraviny, jdu spát, škola se blíží a to mě děsí... Jo asi proto...

3 Kaori Kaori | E-mail | Web | 1. září 2010 v 7:31 | Reagovat

Awia: Když už je to konečně jednou taky trochu napínavý, tak musim trochu prudit, ne? Tak mi to alespoň jednou dopřej! :D
Emi: Tohle všechno už mám dopsaný, takže... to sotva ovlivníš, pravda :D A... *Kaori... drž hubu!* asi bych to neměla dělat.. *nespoileruj!* ...ale... nemůžu si pomoct... *Kaorice Trapice!* ...Asi tě zklamu -.-" xDDD

4 Klára Klára | Web | 2. září 2010 v 22:05 | Reagovat

Jůů další supr kapitola n_n i když já jsem stále naivní, a furt čekám happyend xD tak nwm, ale je to čim dál víc zajímavější, takže se nemůžu dočkat, jak to nakonec zakončíš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama