_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Game over. Play again?

2. září 2010 v 22:09 | Kaori |  Fantasy
Ou hnus... Kaori se zas do rukou dostal chytrý článek o tom, co by bylo, kdyby... Takže! Dostala psavou, díky čemuž po pěkně dlouhý době zrodila zas nějakou jednorázovku -.-"
Není to nic moc. Ty dva měsíce, během kterých jsem nic nenapsala, na tom jsou skutečně znát. Navíc to mělo být víc emocionální a nemělo to být tak krátký a splašený. Vlastně je to kakánek, ale vzhledem k tomu, že to tu je chcíplý, tak nemám jinou možnost, než to zveřejnit xD A zase kecám kraviny xD Nevěděla jsem, jestli to zařadit do reálných nebo fantasy, ale... Myslim, že tohle je ujetý dostatečně, takže si to užijte. Navíc je to určitě zajímavý téma, možná se k tomu i někdy vrátím. Kdo ví?
...
Ale asi ne xD


          Game over. Play again?

     Pomalu otevřu oči. Pod náporem světla je lehce přivřu. Pomalu se posadím, načež si uvědomím, že jednou rukou objímám nějaké plyšové zvíře. Vypadá to jako hodně ošklivá ještěrka.
                Rozhlédnu se po místnosti. Je malá, fialově vymalovaná, jsou tu dřevěné skříně a pracovní stůl s počítačem. Počítač... Pozorněji si ho prohlédnu. Co to vůbec je počítač? Vedle postele je noční stolek. Na něm miska s nějakými lupínky, mléko a lahev vody, vedle toho leží nějaký sešit. K čemu to?
                Ještě jednou se rozhlédnu po pokoji. Co je zač ten neuvěřitelně prázdný pocit, který pohlcuje mé nitro v mrazivém objetí? Instinktivně se zachumlám do peřiny. Trochu mě to uklidní.
                Znenadání se rozkašlu a roztřesu, zamotá se mi hlava. Když záchvat ustane, znepokojeně vyhlédnu z okna. Obloha je bílá a z ní se snášejí bílé chuchvalce. Opatrně vstanu, opřu se o sklo. Otevře se mi pohled na panelák naproti, všude po zemi jsou ty bílé chuchvalce, které jsou určitě tak studené, jak vypadají. Sníh. Ano, je to sníh. Ten pojem mi něco říká, ale jak by mohl, když tu věc vidím poprvé? I přes tento fakt ve mě vzbuzuje lehkou jiskru radosti, vzpomínek...
                Vzpomínky?
                Otočím se do pokoje. Ano, byla jsem tu již. Určitě ano. Ale kdy? A co jsem tu dělala? Kde vlastně jsem? Proč mám pocit, že je to všechno tak známé, ale přitom vůbec nevím, o co tu jde? Kdo... Kdo jsem vlastně já?
                Dojdu k boku skříně. Zrcadlo. Jistě, že tu je, vždycky tu bylo.
                Kdy?
                Pohlédnu na svůj odraz. Je můj, ale tak cizí. Kdo je ten člověk v něm? Nic mi neříká. Neznám ho. Proboha, co jsem zač?!
                Projede mnou vlna paniky. Rychle se opřu o stůl, jak se mi zamotá hlava. Rozkašlu se. Začnou mi téct slzy. To prázdno uvnitř mě! Připadám si jako schránka, jako opuštěná ulita.
                Sednu si na postel, pohled mi padne na jídlo. Automaticky sáhnu po mléku a zaliju lupínky. Vezmu lžíci a začnu jíst.
                Jíst...
                Upustím lžíci a popadnu sešit. Je nadepsán červeným písmem: "Nezapomeň!"
                Nezapomeň?
                Absolutně mně učaruje. Cítím potřebu se podívat, co je uvnitř. Náhle, jako bych nebyla tak prázdná, jakoby se část mé duše vrátila, plamínek zvědavosti ještě zesílí a já otevřu na první stranu.
                "Doufám, že pokud tohle teď čtu, tak se hlasitě směju. Doufám, že si právě říkám, jak hloupá a naivní jsem byla, že jsem všem těm blbostem naivně a zbaběle věřila. Doufám, že... vůbec ještě žiju.
                Pokud si to ale čtu a nechápu absolutně nic, všechno se nejspíš vyplnilo. Pokud je to tak a já si nemůžu vzpomenout na jméno či cokoliv jiného o svém životě, je má duše mrtvá. Promiň, že o tobě mluvím jako o sobě. Dovol mi, dát ti alespoň jméno, ano? Jmenuješ se Anna."
                Anna. Ano... Znám ji, určitě už jsem o nějaké Anně slyšela.
                Opět mi začnou téct slzy. Prázdno se ještě více prohloubí a já cítím, jak se stále pevněji omotává okolo mého srdce a morduje z něho poslední zbytky vůle a citů. Připadám si tak neuvěřitelně zmatená a osamělá. Něco je špatně, něco se určitě stalo. A co je vůbec zač ten sešit? Proč je psaný jako epitaf nějakého příběhu? Proč dotyčná píše, že její duše umřela, proč nejdříve mluvila o sobě jako o mně?!
                "...Doufám, že ses už najedla a napila, nevím, jak dlouho jsi byla v bezvědomí, ale doufám, že se cítíš lépe.
                Vlastně doufám, že ti zůstalo alespoň něco z dosavadního života. Doufám, že umíš číst a všechno si přečteš, jinak by moje několikaroční snaha přišla nazmar.
                Anno, prosím, všechno, co si teď přečteš, je absolutní pravda, všechno se stalo, či ještě stane. Ať obsah tohoto deníku bude znít sebešíleněji, věř mu, prosím. Protože to je nejspíš jediná možnost, jak zůstaneš naživu..."
                Naživu. Co tím myslí? Vždyť už takhle si připadám jako mrtvá! To čtení mě nějak unavuje, nemám z toho dobrý pocit, je mi nevolno. Cítím, že se stalo něco špatného, teď už si tím jsem jistá, ale co může být tak hrozného? Ten text vyzařuje takovou negativitou, smutkem a naléhavostí, až mě mrazí po páteři. Pro jistotu si přes záda přehodím deku a na nohy položím toho ošklivého plyšáka.
                "...Pravdou je, že ty a já, Anno, jsme jedna a tatáž osoba. Narodily, tedy narodila ses roku 1993, což bylo před devatenácti lety. Prožila jsi obyčejné dětství v klidu a pohodě. Máš milující rodiče a pár dobrých přátel. Ale to je v tuhle chvíli asi nezajímavý.
                Před šesti lety jsem se dozvěděla o věštbách a proroctvích, které se točí okolo roku 2012. Přesněji okolo 21. dne prosince toho roku. Několik lidí, civilizací, dokonce i počítač totiž předpověděli konec světa, veškerého života na planetě Zemi. Prosím, doufám, že alespoň víš, co je to planeta, země, civilizace a tyto pojmy, prosím, pamatuj si alespoň něco..."
                Konec světa? Je šílená? O čem to píše? Nedává to smysl. Pocit sklíčenosti opět narůstá. Vždyť žiju. Jak by mohlo všechno skončit, když tu sedím, v nějakém pokoji, schovaná pod peřinou, objímající plyšáka? A co ta věc venku? Vždyť taky existuje, padá z nebe, sníh přeci.
                "...Pokud si nepamatuješ ani to, kdo jsi, tak v nočním stolku najdeš několik sešitů. Jsou to moje deníky. Od té doby, co jsem se tu věc o konci světa dozvěděla, jsem ze strachu začala psát deník. Najdeš v nich všechno. Najdeš v něm to, jaká jsi dříve byla, kde jsi pracovala a studovala, jaké jsi měla přátele, co jsi dělala ve volném čase, co tě bavilo. Anno, máš úžasný talent na kreslení. Za skříní najdeš několik svých obrazů. Už jsi měla i výstavy, prosím, nepřestaň malovat. Ať teď budeš jakýkoliv člověk, tento malý kousek ze mě si uchovej..."
                Ten text nedává čím dál tím více smysl! Rozčiluje mě to. Rozčiluje mě, že nic z toho nechápu. Proč mi říká, na co mám talent? To přeci musím vědět sama nejlépe, ne? Ale... Co já o sobě vůbec vím? Nepamatuju si nic od doby, co jsem se vzbudila v tomto pokoji.
               
Kousek z ní
.
                Copak já vím, kdo ona je? Proč o nás dvou neustále mluví jako o jediné osobě? O co jí jde?
                "...Ve věštbách se praví, že roku 2012 skončí svět. Že prý se veškeré zemské síly obrátí proti nám, na obloze se zjeví strom života, který rozhodne, kdo bude žít a kdo zemře, že se lidstvo zničí samo, že přijdou živelné pohromy... Teorií je mnoho. A myslím, že to, co se děje teď, je ještě horší.
                Amerika udělala hloupost. Boje z Afghánistánu, Íránu a podobných zemí se rozšířily do celého světa. Rusko, Amerika a Korea svrhly atomovou bombu, z Ameriky a Koreje je kráter. Veškerá diplomacie padla, vypadá to na třetí světovou válku.
                Sama příroda však situaci moc nezlehčuje. Havajské ostrovy zmizely z mapy. Několik sopek tam vybuchlo a zhroutily se samy do sebe. Vybuchla druhá sopka na Islandu, v jejím okolí nevládne nic jiného, než tma, oblaka prachu zatemní každou chvílí i nebe, na které zrovna hledíš. Navíc se k životu začíná probouzet i Vesuv. Přímořské země pustoší tsunami. Kvůli pohybu litosférických desek se ocitlo několik zemí téměř pod vodou. Mnoho států již rozmetala tornáda. Tohle píšu jenom pár dní před jednadvacátým. Všechno se to děje tak naráz a rychle..."
                Kvůli dalšímu záchvatu kašle přestanu číst. Jsem otřesená tím, co text obsahuje. Je to... neuvěřitelné, šílené. Sice nemám moc představu o tom, co většina z těch věcí je, ale mám jakési dojmy. Pozůstatky čehosi, co jsem dříve věděla, znala, o co jsem se zajímala. A pocit ze všech těch věcí není zrovna dobrý. Nahání mi strach. Neuvěřitelnou paniku z představy, že vylezu zpod peřiny, že se vystavím působení okolí.
                "A existovala ještě jedna teorie. Že se prohodí póly. Je prokázané, že se to v minulosti již několikrát odehrálo.
                Pane Bože... Právě se to tu začalo lehce otřásat. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by tu bylo zemětřesení! To ty desky. Už je to i tady. Apokalypsa se šíří. Začíná mi být mdlo..."
                Také se mi zatočí hlava. Až moc se do textu vžiji, nečekaný zvrat v něm mě absolutně zaskočí. Písmo teď přestalo být úhledné, spíše to vypadá, jakoby to někdo naškrábal ve spěchu. Místy to skoro ani nejde číst.
                "...Není čas nazbyt.
                Pokud se skutečně stane, že se póly prohodí, bude to konec. Vědci tvrdí, že kvůli tomu přestane fungovat veškerá elektronika. Ty totiž na polaritě fungují. Ale kupou šrotu to neskončí. Zvířata se také orientují podle pólů. Bude to tedy znamenat, že ptáci nebudou vědět, kam letět, ryby, kam plout.
Veškerá orientace skončí, myslím, že to pro většinu zvířat bude konec. Ale dopad to bude mít i na lidi. Vlastně na té polaritě závisí všechno! Je pravděpodobné, že většina lidí zemře, protože to bude takový šok a tlak, že nebudou schopní to ustát. Pokud někdo přežije, tak bude mít sníženou imunitu, možná jiné smýšlení. Třeba se stane i někým jiným... To je nepodstatné. Mám pocit, že se mi rozskočí hlava, že praskne. Cítím v ní neuvěřitelný tlak, je mi z toho špatně, mám mžitky před očima... Co je důležité je to, že pokud to někdo přežije, s největší pravděpodobností kvůli přehození polarity přijde o veškerou svou paměť!..."
                Proboha!

  
  
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KadetJaina KadetJaina | Web | 4. září 2010 v 11:30 | Reagovat

Dáááh... XD XD Proč je to takhle useklý, proč to děláš? (kolik lidí mi tohle řeklo, když sjem něco napsala?)
Ne, je to dost dobrý a ty teorie o 21. prosinci, inu, já sama nevim, čemu mám ve skutečnosti věřit. Babča říká, že Sibila vše prorokovala a že všichni stejně umřeme XD.
Ale je fakt, že totální konec je super námět na příběh a ty ses ho solidně chytla. Good job ^V^.

2 Klára Klára | Web | 7. září 2010 v 20:56 | Reagovat

wow...tak tohle budu rozdejchávat dlouho...proboha to bylo úžasný!!! Normálně tak dokonale psaný až chytám depku xD fakt úžasný! Výbornej nápad a provedení perfektní :) nemám už slov chvály xD ale tohle se mi vážně hodně, hodně líbilo :) takovej psycho-triller xD takže good! n_n
Joo...ale teda chytla sem záchvat smíchu z toho úvodu, když si to nazvala "kakánek" XD XD to sem fakt nemohla XD

3 Adiira Adiira | Web | 9. září 2010 v 17:42 | Reagovat

Vypadlo mi tablo na myši, takže je zázrak, že jsem se k položce komentářů vůbec dostala. To je skvělá povídka! Úžasný námět, úžasný spracování. Daleko to dotáhneš a když ne, tak na slohovkách určitě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama