_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 28. kapitola

16. září 2010 v 16:13 | Kaori |  Say my name
say my name
Omlouvám se za zpoždění xDD Byla jsem líná popadnout disk, popadnou kabel, dřepnout k počítači a pěkně ty tři věcičky propojit xD


28. - Na vážkách

Na okamžik nastalo hrobové ticho, všichni na mě zůstali zírat, dokonce i Phillip pozvedl hlavu.
                Kazumi otevřel ústa, chtěl něco říct, v jeho očích se mihlo něco jako uspokojení. "Jsi si jistá, Saskie?" promluvil nakonec.
                "Nemůžu uvěřit tomu, jak jsem byla hloupá. Ale můj cíl znáš moc dobře a touhu po životě taky. Chci se pomstít a nehodlám u toho zemřít. Chci vidět, jak jeho oči pohasínají, jak z něho utíká život," řekla jsem. Jak jsem to vyřkla, představila jsem si to. V tu chvíli se uvnitř mě něco zlomilo a konečně se dostavily slzy. Příliš pozdě. Teď jsem plakat nechtěla. Vší vůlí jsem se je snažila zadržet a cítila jsem, jak mi tlačí na oči a derou se zpod víček ven.
                "Ale měla bys vědět, že je to jenom moje domněnka. Třeba to vůbec nic nevyřeší a ty stejně zemřeš. Třeba to bude zbytečné a ty jenom budeš trpět o to více."
                "Jiný způsob stejně nikoho nenapadl, chci to aspoň zkusit."
                "Teď nenávidíš svého stvořitele. Myslíš, že se něco změní, když budu tvým pánem já?"
                Zarazilo mě to. Co když se má nenávist z Maa potom přenese na něho? "Myslím, že se to nestane. Prahnu po pomstě. A pokud ji přežiju, budu ti spíše vděčná. Nebo si to alespoň myslím a doufám v to," vylezlo ze mě nakonec.
                "A až se pomstíš? Co chceš dělat potom? Nemáš žádný svůj cíl, nic, pro co bys žila potom. Myslíš, že se vyrovnáš s tím, že pro tebe život ztratí ten hlavní smysl?" Jeho otázky byly čím dál horší a já myslela, že už slzy neudržím a rozbrečím se tam. Ale já nechtěla. Nechtěla jsem, aby viděli mé slzy, mou slabost.
                "Nevím," pípla jsem a sklopila hlavu. Měl pravdu. Člověk povětšinou žije život jen tak, požitkářsky, ale když se upne na jeden jediný cíl a nevidí nic okolo sebe, může být schopný se vrátit do normálního, poklidného života, když dosáhne svého cíle? Skutečně nevím.
                "Pojď k nám," vybídl mě a pokynul rukou k volné židli u stolu. Sedla jsem si k nim. Erik vypadal, že za chvíli usne a Phillip umře nudou. Raven na mě hleděla lítostivýma očima, ale i slabou nadějí a Kazumi se mě snažil povzbudit lehkým úsměvem. Aspoň, že nepoužíval svou schopnost.
                "Rozhodně se tě nesnažím nějak odradit," začal, "ale jen se tě snažím připravit na věci, které by se mohly stát. Všichni jsme se dohodli, že kdyby ses k nám připadala, bylo by to fajn, ale hlavní je, jak to chceš ty."
                "Teď už nikoho než vás nemám. A vážím si té nabídky a pomůžu vám ve vaší práci. Jenom se bojím toho, co jsi teď zmínil." Spolkla jsem slzy a hned mi bylo lépe. Nedokázala jsem však na nikoho pohlédnout. Oči jsem měla zabodnutý na ravenin hrnek naproti mě a prsty na rukách nevědomky nervózně splétala do sebe.
                "Navíc je taky dost možné, že i když přežiješ, zanechá to na tobě nějaké stopy. Ať už to bude doživotní pomatenost, šílenství, ochromení, labilnost. Cokoliv to na tobě může zanechat. Nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by měl dva stvořitele a ještě k tomu jeden z nich zemřel. Tohle bude pokus, který se může, ale ani zdaleka nemusí, povést."
                "Taky mě to napadlo. A je mi to jedno. Pokud zešílím, věřím, že se o mě rychle postaráte. Jsem už rozhodnutá." Periferním viděním mi neuniklo, jak na mě Erik vrhl zlostný pohled. Nepochopila jsem, co tím myslel, ale bylo mi to jedno. V tu chvíli mi začínalo být jedno úplně všechno. Nejspíš jsem se už nějak sžívala s variantou, že nepřežiji tak jako tak.
                "Pokud se vzdáš naděje, je jasné, že to nepřežiješ ve zdraví," napomenula mě tiše, ale rázně Raven. "Musíš bojovat a ne nechat chod věcí na náhodě a osudu, jasné?" Přikývla jsem.
                "Stejně nechápu, proč jste si ji všichni tak oblíbili," vyprskl najednou Erik. "Chci tím říct - čemu se nám zavděčila, že jí kvůli tomu pomáháme?"
                "To, že jsi starej nabručenec neznamená, že musejí být všichni automaticky stejní jako ty a odtažití," zabručela Raven.
                "Je to jenom další dítě v úzkých, kterému se snažím pomoct. Ty bys to mohl chápat, Eriku. Takže se chovej slušně, synu," řekl klidným hlasem Kazumi, avšak byla v něm slyšet neuvěřitelná síla, nadřazenost a autorita.
                Erik se nafoukl, ale už neřekl ani slovo.
                "Pokud tady budu tak překážet, nemu-"
                "To ať tě ani nenapadne!" přerušila mě černovláska a její pohled jasně vypovídal o tom, že je neuvěřitelně vzteklá. Skoro z ní šel strach. Vůbec jsem nechápala, kde se to v ní tak najednou vzalo. Zmohla jsem se jenom na vzdorovitý pohled do jejích očí.
                "Fajn." Obě jsme přerušily oční spojení a podívaly se na Kazumiho, který vstal. "Saskie, pojď se mnou. Jistě víš, co přeměna obnáší a proto se pro naše i tvoje dobro odebereme do jiné místnosti, ano?"
                Přikývla jsem a vstala. Vyvedl mě ven z obýváku. Už jsem myslela, že vyjdeme ven, když se konečně zastavil před jedněmi z nespočtu dveří v chodbě. Pomocí telekineze je otevřel a oba jsme vešli. Pak dveře zase zavřel a my se ocitli v absolutní tmě.
                Náhle nad mojí hlavou vzplanul plamen. Udiveně jsem pohlédla nad sebe a zamrkala jsem při pohledu na ohnivou kouli, která se samovolně vznášela ve vzduchu.
                "Jsem už velice starý, děvče. Dokážu i lepší triky," řekl Kazumi a usmál se nad mým výrazem. Mé překvapení tím však ještě vzrostlo. Telekinezi jsem dokázala pochopit, ale přivolat oheň jen tak? Úžasné!
                "Víš, co teď bude následovat?" Zavrtěla jsem hlavou. "Co si pamatuješ naposledy ze svého lidského života?"
                "Byla jsem v lese. Zvedl se silný vítr a jako poslední si pamatuji černý stín, který mě obklopil, a pak jsem omdlela." Zase mnou zacloumal vztek, ale už to byl jenom slabý náznak, něco, co bylo ihned pryč.
                Muž pokýval hlavou. "V upíra se změníš tak, že se stvořitelova a tvoje krev smísí. Tím mezi vámi vznikne silné pouto, díky kterému tě stvořitel dokáže i nazírat, pokud je dostatečně silné a oba upíři jsou vyspělí. U tebe si myslím, že to zatím nehrozí, takže jsi prozatím před Maem v bezpečí. Avšak až se tvá a má krev smísí, on to ucítí. Okamžitě si uvědomí, co se děje. Proto se k němu nesmíš přiblížit sama, jinak by tě hned zabil, i když je dost možné, že tím, že budeš mít i jiného pána, bude jeho nadvláda nad tebou oslabena. Ale tím jsem odbočil. Naše krev se promíchá tím, že pomocí rány na dlani přiložíme ruce k sobě. Rozumíš?" Přikývla jsem. "Pak nastane to, že se tvá krev promíchá s mou, respektive se ta tvá otráví upíří infekcí. Otrava postupuje od končetin směrem k srdci, kde jed a neuvěřitelná bolest způsobí něco jako infarkt, což bude i tvé znovuzrození. První potravu, kterou dostaneš, musí být krev tvého pána, čímž se k němu nadobro připoutáš. Znám případy, kdy se novorození napili jiné krve, všichni zemřeli. Neptej se proč, nevím to."
                Fascinovaně jsem ho poslouchala. Věděla jsem, co se při přeměně děje, ale jenom zhruba, a když jsem to teď slyšela, znělo to úžasně a přitom neskutečně. Z nějakého důvodu jsem se těšila, až se naše dlaně dotknout.
                "Jsi připravená?"
                "Ano. Ale... Co když se neudržím. Myslím tím, až se řízneš do dlaně?" zeptala jsem se váhavě.
                Na okamžik se zamyslel. "Můžu se tě pokusit pomocí své schopnosti uklidnit, souhlasíš?"
                "Jo," spokojeně jsem si oddychla.
                "Dobře. Nehty máš dost ostré na to, aby sis prořízla kůži, takže to udělej. Bylo by dobré, kdyby sis rozřízla i polštářky na prstech." Mezitím, co to říkal, že škrábal do dlaně a nakonec mi ji ukázal. Na dlani měl dvě rány do písmene X, na prstech vždy po třech rovných rankách. Cítila jsem chuť jeho krve a dostala jsem hlad, ale přitom jsem nechtěla jíst. Prostě jsem to dokázala odmítnout. Kazumi svou schopnost ovládal skutečně perfektně.
                Rychle jsem následovala jeho příkladu a za chvíli jsem měla obě dlaně zrudlé a z ran mi začala vytékat rubínová krev. Odolala jsem vrozenému pudu krev olíznout.
                "Připravená?" zeptal se a dal dlaně před sebe, jakoby se bránil. Přikývla jsem a dala ty své na jeho.
                Nejdříve jsem nic necítila, pár kapek steklo po naších zápěstí a loktech, ale potom jsem si všimla lehkého mravenčení. Bylo to příjemné asi tak, jako když si přesedíte nohu, takže nic moc, ale nebylo to tak hrozné, jak jsem myslela. Chtěla jsem to Kazumimu říct, ale když jsem na něho pohlédla, zavřela jsem radši pusu.
                Oči měl křečovitě sevřené a obočí svraštěné, rty pevně semknuté a odolával třasu. Jeho obličej vypadal v plápolavém světle plamene tak o dvacet let starší.
                "Co se děje?" vydechla jsem vyděšeně a skoro rukama ucukla.
                "Tvá krev odmítá tu mou," zašklebil se kysele.
                "Co to znamená?"
                "Že tvá upíří, maova krev odmítá novou autoritu, tudíž mě."
                "Může to pro tebe být nebezpečné?"
                "Jak to mám vědět? Říkal jsem přeci, že jsem neslyšel o nikom, kdo má dva pány," zavrčel rozčíleně a já radši zmlkla.
                "Promiň," řekl po chvíli vlídnějším tónem, oči stále zavřené. "Ale myslím, že už tu bariéru překonávám, má moc je mnohem silnější než maova."
                Přikývla jsem, i když to nemohl vidět a po chvíli se mravenčení změnilo ve štípání. "Už to asi cítím," zašeptala jsem a jeho tvář ztratila soustředěný výraz, otevřel unavené oči.
                "Hodně štěstí," usmál se a já mu úsměv oplatila.
                Štípání postupně sílilo, až jsem cítila zvláštní proudy energie, které v intervalech prolétaly mým tělem. Bylo to dost nepříjemné a nevím, jak jinak to popsat, než jako bolest, která vám prolétne celým tělem, když se třeba popálíte o rozžhavenou plotnu. Tyto vlnové nárazy byly čím dál silnější a v čím dál kratších intervalech, až se změnily jen v nepřetržitou, stále rostoucí bolest. Teď jsem to byla já, kdo držel oči křečovitě sevřené.
                Náhle bolest zcela ustala, z ničeho nic. Vyděšeně jsem otevřela oči a uviděla staříkovu lítostí sevřenou tvář. Těsně před tím, než mnou znenadání projela spalující bolest a já v mrákotách ztratila spojení se světem okolo sebe, mi věnoval povzbuzující úsměv.    
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Klára Klára | Web | 20. září 2010 v 18:56 | Reagovat

woow! To s tou proměnou si napsala fakt dobře :) navíc tohle byla docela dlouhá část, za což sem ráda xD fakt se moc těšim na další :) doufám, že ale bude vše v pořádku xD

2 Awia Awia | Web | 21. září 2010 v 18:54 | Reagovat

Dál, dál, dál! XD

3 Emi Emi | Web | 27. září 2010 v 20:00 | Reagovat

Heh asi jsem úplně blbá a nic nechápu, ale nemohlo se čistě nějakým malinkatým nedopatřením stát, že by otrávila krví Saskie Kazumiho a ne Kazumi Saskii? Já vim, je to strašně debilní a rejpavá otázka a asi hlavně protože mi leze na mozek, že píšeš mnohem líp a promyšleněji než já, ale já se prostě musím zeptat:-D Jinak pochopitelně nemám výhrad, jsem strašně zvědavá jak Mao zareaguje a jestli se pokusí Saskii zabít nebo spíš přilákat a zabít. A hlavně jak to bude fungovat. S trochou ironie je ta holka fakt cvok, nesnesla bych nadvládu jednoho chlapa, natož dvou:-D Ale s trochou rozumu jí zas celkem chápu:-D

4 Kaori Kaori | E-mail | Web | 27. září 2010 v 21:17 | Reagovat

Emi: Jestli se ji pokusí zabít, nebo přilákat a zabít? xDDDDD Asi jsem umřela xDD
To s tou krví bych vysvětlila asi takto: silnější vyhrává. Kazumi je už vážně senior, hodně velký senior a Saskii je jenom pár měsíců, takže tak nějak :D
Díky za komentář a chválu n.n

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama