_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 29. kapitola

2. října 2010 v 12:00 | Kaori |  Say my name
(disk je zabalený a já jsem líná udělat pět kroků, takže se musíte obejít bez obrázku xD)

29. - Vítej do nekonečna. Opět


            Otevřela jsem oči a několikrát zamrkala. Nic. Zavřela jsem je a znova otevřela. Opět nic. Zamávala jsem si rukou před obličejem, ale nic jsem neviděla. Zděšeně jsem vykřikla a sáhla si na obličej. Pod dlaněmi jsem cítila řasy, jak se pohybují, když jsem mrkala, ale nic jsem neviděla. Nic než tmu. S výkřikem jsem okolo sebe zamávala rukama. Nikdo u mě nebyl.
            Začala jsem se po zadku sunout dozadu, až jsem zády narazila do zdi. Podél ní jsem se pak došourala do kouta. Schoulila jsem se v něm, nohy přitáhla k tělu a rukama slepě tápala před sebou.
            Zem i stěny byly dokonale rovné a betonové, byl tu chlad, ale dalo se to vydržet. Ale co bylo horší, byla jsem slepá! Nic jsem neviděla, vůbec nic. Opět jsem vyjekla a jednou rukou omylem praštila do zdi, bolelo to. Ucítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy bezmoci. Kde to jsem?! Co se stalo? Proč nic nevidím? Je tu u mě někdo? Chce mě zabít?
            V rukou a nohou jsem cítila neustálé mravenčení a taky jsem začínala mít hlad. To byl důkaz toho, že mrtvá nejsem. Oči mě nebolely, nepálily ani nic podobného. Dokonce ani nekrvácely. To, co stékalo po mých tvářích, byly slzy, protože byly slané, krev chutná úplně jinak. Takže mi zbylo jediné východisko - tma. Nekonečná tma, ve které jsem byla uvězněná. Ale proč?
            Co si pamatuji naposled? Plamen. Plamen, který ozařoval mé ruce a ruce někoho dalšího. Stékala po nich krev. A něčí obličej. Obličej muže s hnědými vlasy. Byl zkroucený bolestí a napětím. Vypadal velice staře, ale za to mohl ten plamen. Kazumiho tvář! A jeho ruce! No samozřejmě, moje přeměna. Přeměna na upíra. To abych mohla zabít Maa a při tom sama neumřela.
            Oddychla jsem si a s úlevou objala nohy.
            Moment... Neměla bych se teď kroutit v bolestech, jak jed spaluje mé vnitřnosti a tráví mou krev? Měla bych řvát bolestí, a přitom tu jenom sedím a koukám do tmy. Jenom to lehké mravenčení a hlad. Jinak nic víc. Až moc živě si vzpomínám na mou přeměnu z člověka na upíra; takhle to rozhodně nevypadalo.
            Nevím, jak dlouho jsem v tom koutě vydržela sedět. Připadalo mi to jako věčnost, ale také to mohla být jen chvíle, protože jsem neměla nejmenší kontakt se světem za dveřmi. Dokonce sem nepronikal ani nejtlumenější hluk a to jsem podle mých odhadů měla být blízko silnice.
            Nakonec mě to přestalo bavit a já se zvedla. Rukama jsem tápala po zdi a šla podél ní, jestli nenarazím na něco zajímavého. Nebylo tu nic, ani jediná puklinka ve stěnách. Nahmatala jsem velké, ocelové dveře, ale neměly žádnou kliku ani nic podobného, čím bych je mohla otevřít. No jistě, Kazumi je přeci otevřel pomocí telekineze. Tu jsem neuměla, takže jsem měla smůlu. Ale proč bych tu měla být zavřená, když se semnou nic neděje? Žádná bolest, žádná přeměna, vůbec nic! Jenom ten hlad...
            "Hej!" třískla jsem dlaní do dveří a ty tlumeně zaduněly. "Otevřete! Slyšíte? Nezabírá to, nepřeměňuji se!" křikla jsem.
            Chvíli jsem poslouchala, ale kromě ticha jsem neslyšela nic. "Kazumi! Otevři! Mám hlad!" Opět jsem poslouchala, ale nic. "Kazumi!!!" zavřeštěla jsem vztekle a znova do dveří uhodila.
            Nic.
            Navztekaně jsem zavrčela a sesula se na zem. Ozvěna v místnosti způsobila, že mi začalo pískat v uších a to mě rozčílilo. Nevěděla jsem, co mám dělat a měla jsem pocit, že každým okamžikem vyskočím z kůže, jak se ve mně hromadila energie a vztek.
            Pokusila jsem se usnout a nejspíš se mi to i na okamžik podařilo, ale to nezměnilo nic na mé netrpělivosti, rozčílení a hladu. Ten hlad! Jak jen sílil! Začínalo to být neúnosné. Necítila jsem se oslabená, ani na umření, jako předtím, spíš strašně netrpělivě a celé tělo mě svědělo. Začala jsem chodit dokola po místnosti, jednou rukou přejížděla po zdech, abych vybila aspoň trochu energie, ale vůbec to nepomáhalo. Sem tam jsem uhodila do dveří, ale nazmar.
            Hlad mi začínal zatemňovat myšlení. Bylo to podobné, jako když jsem cítila krev, ale s tím rozdílem, že teď tu žádná krev nebyla. Čím silnější mravenčení po celém mém těle bylo, tím hladovější a navztekanější jsem se cítila. Také jsem věděla, že bestie prahnoucí po krvi otevírá oči a já jí v tom nijak nebránila, konec konců jsem to přeci byla já a moje nepostradatelná vlastnost. Bestie.
            Ach, ten hlad!
            Nějaký čas jsem strávila tím, že jsem seděla a nervózně šoupala nohama, bubnovala prsty rukou o zem, mlátila do dveří, křičela, chodila podél zdí, snažila se pít vlastní krev, dokonce jsem si ve vzteklých křečích vyrvala pár vlasů a rozkousala ret, ale k ničemu to nebylo. Mravenčení bylo již neúnosné, z rozškrábaných ran na těle mi tekla krev, a hlad byl ještě horší. Vlastní krev mě neuspokojovala a já myslela, že zešílím.
            A najednou přišlo vysvobození. Skřípavý zvuk a na zemi se objevila nažloutlá záře. Byla docela maličká, jenom slabý proužek světla, který pronikal škvírou otevřených dveří, ale byla to záchrana.
            Pruh světla se rozšiřoval, až mě oslnila jasná záře a já si se zakletím schovala oči do dlaní, jak mě světlo oslepilo a vehnalo slzy do očí.
            "Saskie?"
            To jediné slovo. To jméno. Ten hlas. Stačilo to k tomu, aby zmizela radost ze svobody a nahradil jej vztek, šílenství a nekonečný hlad. V tu chvíli jsem sama nad sebou ztratila kontrolu. Nekontrolovatelně jsem něco zaječela a vyrazila směrem, odkud vyšel hlas, protože mé oči plné slz ještě nepřivykly tomu světlu.
            Pod svýma rukama jsem ucítila látku a pevně se jí chytila, vrazila jsem do dotyčného člověka a sápala se mu po krku. Oči jsem měla zavřené, ale dokonale jsem slyšela, jak ten člověk dýchá, takže jsem si dokázala odvodit, kde je krk. Také jsem cítila to překvapení, ten úžas a ten záchvěv strachu a v té vůni jsem si libovala.
            Silné ruce mě chytily za vlasy a odtáhly od těla. Přistála jsem na zemi a otevřela oči právě včas, abych viděla, jak se dveře zavírají.
            Vztekle jsem vstala a vrazila do dveří, opět jsem se ocitla ve tmě. Poodstoupila jsem a rozzuřeně hleděla směrem, kde jsem tušila dveře. Chtěla jsem jíst! A nikdo mi v tom nesměl zabránit. Chtěla jsem vidět strach, bolest, utrpení, slyšet nářek, prosby pro rychlý konec, cítit pod rukama krev, teplé orgány... Chtěla jsem to hned!
            Ocelové dveře se prudce rozletěly a ta záře už mě tolik nepřekvapila, už jsem mohla celkem dobře koukat. Za dveřmi stál nějaký muž. Tu tvář jsem znala, ale nedokázala si ji zařadit, ale to bylo jedno. Jako člověku mi bylo jedno, jestli jím bílého králíka nebo černého, tak proč by teď mělo záležet na tváři.
            "Saskie!"
            "Nevyslovuj mé jméno!" zavrčela jsem a rychlostí blesku se ocitla u něho. Byl vysoký, takže dostat se ke krku bylo těžké, navíc měl i velikou sílu v rukou a dokázal si mě odtrhnout od těla.
            "Co se děje?" Nějaký dívčí hlas. Znala jsem ho, ale to bylo jediné, co jsem věděla.
            "Drž se dál! Úplně zešílela."
            "Zabije tě!"
            V tu chvíli mě silná ruka zatahala za vlasy a já zvrátila hlavu. Pohlédla jsem ho neuvěřitelně úžasných hnědých očí, ve kterých se leskla lítost a v tu chvíli mi hlavou projela ostrá bolest. Miliony malých jehliček. Vyjekla jsem a sesula se na zem, kde jsem se stočila do klubíčka. Ta bolest byla čím dál horší a můj jekot se stupňoval. Nakonec jsem omdlela a uvedla se tak do sladké nevědomosti.
            Probrala jsem se ve stejné místnosti, kde jsem byla uvězněná předtím. Akorát s tím rozdílem, že tady byly dvě louče, které umožňovaly viditelnost. A také tu byly okovy, ve kterých jsem byla uvězněná.
            Zacloumala jsem oběma uvězněnýma rukama, ale řetěz byl silný a náramky také.
            "Jak je ti?" Přede mnou seděl na zemi Kazumi a zamyšleně na mě koukal. Všimla jsem si, že měl jedno zápěstí obvázané.
            "K čemu tu máte ty okovy?" zeptala jsem se s úsměvem. Všechno, co se stalo od mého probuzení ve tmě, mi připadalo jako sen, jakože se to nikdy nestalo. Protože jsem se teď cítila skvěle. Odpočatě, svěže, neměla jsem hlad a nic mě nesvědilo. Dokonce ani ret jsem neměla rozkousaný, takže to byl určitě sen.
            "Jsme přeci mafie. A občas někdo nechce mluvit."
            "Nějak si tě nedokážu představit s bičem v ruce."
            "Přestaň si dělat srandu a mluv k věci," napomenul mě unaveným hlasem a promnul si oči.
            "Je mi fajn," řekla jsem tiše. Pozorně jsem si ho prohlédla. Připadal mi mladší, krásnější a okouzlující a měla jsem pocit, že bych na něho dokázala civět hodiny a i tak bych se nenabažila toho pohledu. Zajímalo mě, jestli jsou jeho vlasy skutečně tak jemné, jak se zdály být...
            "Přeměna se vydařila, protože na tebe fungoval oční kontakt."
            "Ta bolest?"
            S lítostí v očích přikývl. "Omlouvám se. Nerad tuto schopnost používám, protože vám nechci ubližovat." Tím, že použil oslovení "vám", mě skutečně bral jako člena jejich "rodiny" a já si neodpustila vděčný úsměv.
            "To jsem ti udělala já?" Hlavou jsem kývla k obvázanému zápěstí.
            "Ano. Když jsi omdlela, musel jsem tě nakrmit, abys vůbec přežila a aby se naše pouto uzavřelo. Myslel jsem si, že budeš instinktivně sát, ale tys mi tu ruku málem rozkousala a roztrhala, jak jsi náruživě polykala krev. Dost jsem jí ztratil, protože jsem tě nemohl odstrčit, jak jsi byla hluboce zakousnutá," vysíleně, ale upřímně se usmál a já omluvně sklopila oči.
            "Proč jsem připoutaná?" Změnila jsem téma.
            "Protože jsem nevěděl, jak se budeš chovat po probuzení. Myslím, že tvá proměna ještě více posílila tvou bestiální stránku a chuť po krvi. Takhle to však vypadá, že se chováš úplně normálně, takže se podle mě změníš v bestii jen v okamžiku, kdy dostaneš hlad. Takže doufám, že budeš průběžně jíst, protože to nevypadá, že by ses potom dokázala ovládat, rozumíš? Nechci, abys skončila jako Leli, Saskie."
            "Dobře. Ještě štěstí, že tu máte ty infuze."
            "To ano. Takže si myslíš, že tě můžu odpoutat?" Přikývla jsem.
            Čekala jsem, že mi odemkne náramky, ale ony se samy otevřely. Prostě se ozvalo cvaknutí a mé ruce byly volné. Telekineze.
            "Když jsi mě chtěla sežrat, dokázala jsi otevřít dveře," Kazumi kývl ke dveřím. "Zkus to i teď."
            Ano, dokázala jsem to, mlhavě jsem si to pamatovala, ale vůbec nevím, jak jsem to dokázala. Ty dveře se prostě najednou rozlítly. Soustředila jsem se a pomyslnou silou tlačila do dveří, ale nic se nestalo.
            "To je dobré, děvče." Stařík mi pocuchal vlasy a sám vrata otevřel.
            Neodolala jsem nutkání vzít ho za ruku, když jsem ho následovala na chodbu a on mi ji povzbudivě stiskl. Moje náhlá zbožnost k němu mě dost mátla, ale to byla věc, na kterou jsem myslet nechtěla.
            "S ostatními teď budeme domlouvat útok. Chtěli jsme počkat na tebe, zvládneš to?"
            "Jasně," řekla jsem hned automaticky a až potom jsem se zamyslela nad tím, jaký útok myslel. No jistě, zabití Maa, přeci. Jak jen jsem mohla zapomenout?
            Nevědomky jsem se usmála, protože jsem k naplnění svého snu byla o krůček blíž.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Klára Klára | Web | 3. října 2010 v 19:41 | Reagovat

jej a já si nazačátku myslela, že z tý přeměny oslepla xD ...ale fakt povedená kapital :)) jsem ráda, že to s ní dopadlo "v rámci možností" dobře xD

2 Tima ティマー Kamishiro 神城 Tima ティマー Kamishiro 神城 | Web | 5. října 2010 v 19:09 | Reagovat

suhoooyyyyy jako vždy, chvilku jsem si nemohla vybavit předchozí kapku, ale je to super :) YANE

3 Emi Emi | Web | 9. října 2010 v 22:11 | Reagovat

Ouha...no menší komplikace se přeci nepočítají... stejně tak jako 10% ztráty ne?:-D Dobře, přiznávám, jsem krapet morbidní, ale... no znáš mě... hlavně jsem teď koukala na Vampire Diaries... žeru Damona.... koukáš taky? Jestli ne tak začni! Našla jsem ideálního upíra... melu kraviny a k tomu ještě úplně z cesty... jop asi bych to zakončila se slovy, že je to naprosto úchvatné a opravdu bych strašně ráda znala pokračování:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama