_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 31. kapitola

29. října 2010 v 15:15 | Kaori |  Say my name
Omlouvám se za výpadek. Umřel mi počítač. Zase. Já vím, už je to trapný, ale vážně to výmluva není xD A zřejmě se tu objevím zase až za týden, protože teď je týden praxe.

K dílu proslov nemám, prostě si ho užijte, zkritizujte a když ze sebe vyloudíte něco smysluplnýho, možná budu hodná a dám sem další díl během týdne x)



Kapitola 31. - Hloupá krysa

Vystoupila jsem z autobusu a ucítila, jak se prsty na rukou a ramena rozklepala ještě více. Vyděšeně jsem pohlédla na kopec, který byl zaplněný rodinnými domky a jedním poněkud nápadným růžovým stavením s věžičkou.
    Chtělo se mi zvracet.
    "Saskie." Na svém rameni jsem ucítila raveninu dlaň. "Nemusíš tam, můžeš se vrátit a v klidu to všechno přečkat. Nijak nám nepomůžeš, pokud budeš vystresovaná," řekla a upřela na mě upřímné oči.
    "Já to zvládnu." Bylo jí jasné, že se snažím přesvědčit spíš sebe než ji.
    Ráno mě Raven vzbudila těsně před odchodem. Stihla jsem do sebe nasát jen polovinu infuze, jak jsem měla stáhnutý žaludek. Když jsme odcházeli, Phillip mi dal zbraň se slovy, ať ji použiju, jenom když to bude opravdu nezbytné, protože s tím ani neumím zacházet a mohla bych zranit jeho nebo Raven. Samozřejmě mi vysvětlil, kde je pojistka, kam mám dát nový zásobník a jak nabít, ale i tak mi v rukou připadala neuvěřitelně těžká a zlověstná. Ne, nechtěla jsem ji použít.
    A teď, když jsme šli lesní cestou vzhůru k nevěstinci, jsem cítila pouzdro s každým krokem opřít se do mého stehna a aspoň trochu mi to dodávalo uklidnění.
    Ale moc mi to nepomáhalo. Ve skutečnosti jsem byla tak neuvěřitelně vyděšená, až jsem myslela, že z toho dostanu infarkt. Snažila jsem se nedýchat, aby to na mě nebylo tolik poznat. Ale protože jsem na dýchání byla zvyklá, nabyla jsem pocitu, že se dusím a jenom se mi zamotala hlava. Měla jsem je všechny poslechnout a zůstat schoulená doma v koutě.
    "Jak je to daleko?"
    "Asi tak dvě stě metrů," odpověděla blonďákovi Raven.
    "Tak fajn, ještě jednou si to projdeme." Zastavil se a tím donutil zastavit i nás. Vypadalo to jako bojová porada a já si trochu připadala jako ve filmu. Přála jsem si, aby to bylo jako ve filmu, protože v tom případě bych tam neohroženě naběhla, všechny zlikvidovala, bez mrknutí oka zabila Maa, pak by mi to došlo, trochu si poplakala a happy end. Všechno by bylo dobré. Ale něco mi říkalo, že dnes večer pojedeme podle trochu pozměněného scénáře
    "Saskie, za každých okolností se budeš držet mě nebo Raven a hlídat nám záda. Střílet budeš jenom v krajní situaci."
    "Ještě jednou mi to třeba můžeš říct," zabručela jsem otráveně. Měl mě za malou holku. Strach byl pryč, teď mi bylo jedno, co bude, byla jsem prostě naštvaná.   
    "Jen nechci, aby se někde stala chyba. I když od Kazumiho byl tohle pořádný podraz. Být to na mě, zabil bych tě na místě, abys mi později nedělala potíže," vmetl mi do obličeje s lhostejným úšklebkem.
    "Dej si pozor, abych ti neustřelila tu tvoji narcistickou palici," procedila zlostně Raven mezi zuby. Celkem mě to překvapilo. Mile překvapilo. Netušila jsem, že jsem jí k srdci přirostla natolik, aby byla nepřátelská na někoho, s kým žije několik desetiletí.
    "Vyhrožuješ mi kvůli tomu, že jsem upřímný?"
    "Saskie patří do rodiny a ty se k ní nebudeš chovat jako ke kusu hadru."
    "Dovol, abych tě citoval, až ti někdo vyrve srdce z hrudi kvůli tvým nesmyslným starostem o tohle," řekl už znuděně a pohodil hlavou směrem ke mně.
    Chtěla jsem říct něco jízlivého, co by umlčelo oba dva, ale červíček pochybností se vrátil.
    Ten sametově jemný hlas se vrátil. Nabádal mě. Ne slovně, ale pocitově. Vlastně mě vší silou přitahoval k nevěstinci. Najednou jsem zase měla chuť těm dvěma podříznout krky a vrátit se do maovy náruče. A bylo mi jedno, jak moc by mě potrestal, hlavně že bych byla zase s ním. S ním mi byl život ukradený, on byl můj život.
    Neměla jsem sílu s tím bojovat. Cítila jsem na tvářích jeho dlaně, cítila jsem jeho dokonalou vůni, cítila pod svýma rukama klouzat jeho nahý hrudník...
    Kazumi byl pro mě vzdálený, Raven a ostatní ještě více. V mysli jsem měla jenom ten dokonalý hlas, který mě zoufale volal k sobě.
    Raven s Phillipem na mě mluvili, ale já je neslyšela. Vlastně jsem je ani pořádně neviděla, zírala jsem do dáli skrz ně. Nevnímala jsem nic okolo sebe.
    Už jsem to nemohla vydržet. Otočila jsem se a rozeběhla k bordelu. Přímo jsem letěla jako splašená. V tu chvíli jsem si neuvědomovala, co dělám, má mysl nebyla schopná racionálně uvažovat.
    Ucítila jsem ostrou bolest v lýtku. Upadla jsem. Ale skoro jsem to nepostřehla, hned jsem se zvedla a utíkala dál směrem k tomu, po čem jsem vždy toužila. K Maovi.
    Vběhla jsem hlavními dveřmi a můj chtíč se stále zvětšoval s tím, jak jsem byla blíž a blíž. Seběhla jsem schodiště a tenisky půjčené od Raven dopadly na kamenitou podlahu. Bylo mi to jedno. Vběhla jsem do jedné z cel a tam konečně uviděla toho, pro kterého bych byla schopná i umřít.
    Rázem všechno zmatení opadlo. Náhle jsem si uvědomila, co se stalo a kde jsem. Mao už mi nepřipadal tak dokonalý a už vůbec jsem ho nezbožňovala. Nenávist se vrátila. Ale v tu chvíli ji přebyl strach. Tak neuvěřitelný strach, až se mi z toho zase rozklepala ramena.
    Než jsem se stihla otočit a utéct, popadly mě zezadu silné paže a zvedly do vzduchu. Začala jsem sebou mlátit a kopat, ale dotyčnému to neuškodilo ani trochu.
    "Vítej zpět, kryso." Stačila ta jediná krátká věta a zlomyslný úšklebek a mě bylo jasné, že mě drží Dante.
    Když jsem se uklidnila, položil mě zpět na zem, avšak ruce mi stiskl za zády v tak bolestivém úhlu, až jsem vztekle zaklela. Silou mě donutil doklopýtat až před Maa.
    "Vítej, maličká," řekl tak přátelským tónem, až jsem si na okamžik pomyslela, že všechno přeci jen skončí happy endem.
    "Saskie," zavrčela jsem.
    "Co prosím?"
    "Jmenuji se Saskie, ty zubatej parchante!" vykřikla jsem a cítila, jak se ve mně hromadí vztek.
    "Koho zajímá tvé jméno?" pousmál se a dal si zamyšleně ruku před ústa. "Ale jak chceš, Saskie. Víš, asi teď budeš trochu trpět. Vlastně trochu víc, ale věřím tomu, že krev tvého nového stvořitele, která ti koluje žilami, nedovolí, abys umřela hned, ale donutí tě bojovat proti těm největším mukám. Je mi líto, že jsi tak dopadla, ale sama sis zvolila svou cestu." Stále mluvil medovým hlasem, ale v jeho očích bylo jasně vidět opovržení, které ke mně choval.
    "Myslím, že na ta tvá muka nebude čas."
    "Škoda, jak moc se pleteš. Vím absolutně o všem, co se stalo. Vím, kdo tě proměnil a kde ho najdu. Vím i o tom útoku."
    "Jak to?" vydechla jsem nevěřícně.
    "Snad jsi nezapomněla na Arisu a její věštecké schopnosti?"
    Upřímně? Zapomněla. A teď jsem se za to pěkně nenáviděla, ale už jsem s tím holt nemohla nic dělat. "Takže asi víš i to tom, kdo ti vyrve srdce z hrudi, že?" Ačkoliv jsem se snažila mít neohrožené řeči, v hlouby jsem doslova umírala strachy. Strachy z toho, že se mi ublíží, že umřu. I když mě Kazumi upozorňoval, já tomu nechtěla uvěřit, prostě jsem věděla, že umřít nemůžu. A teď bylo samozřejmě všechno jinak. V tu chvíli jsem byla ráda za Danteho, který mě tak pevně svíral, protože kdyby ne, určitě by se mi podlomily nohy.
    "Samozřejmě, že mě nikdo srdce z hrudi rvát nebude. Když mi to Arisa oznámila, zaskočilo mě to. Měl jsem však čas se připravit a ten velkolepý útok. Ale co se nestalo?! Místo obávané armády přišli jen dva parchanti doprovázení něčím tak ubohým, jako jsi ty. Snad si nemyslíš, že se vy tři dožijete východu slunce? Řekni, chtěla bys vidět po takové době slunce?" Jeho tvář zkameněla stejně jako oči, které se změnily jenom v chladné kusy ledu. "Pusť ji, čeká nás práce."
    V okamžiku, kdy mě Dante pustil, jsem vystartovala a chytila Maa pod krkem, načež jsem ho ještě přirazila k chladné zdi.
    "Snad bys mi nechtěla rozdrásat hrdlo?" ušklíbl se jízlivě a drze se mi zadíval do očí.
    Tak moc jsem chtěla sevřít ruku v pěst a zarýt své nehty do jeho krku, ale nešlo to. Zase se mi dostal do mysli a zakazoval mi to udělat. Cítila jsem, jak se má ruka pomalu oddaluje od jeho krku a já s tím nemohla vůbec nic dělat. Do očí se mi vehnaly slzy hořkosti a zklamání a já cítila, že nebude trvat dlouho a rozbrečím se. Ale i tak jsem se snažila vrátit ruku k jeho krku, chtěla jsem mu tak moc ublížit! Ale jediný pohled do jeho vysměvačné tváře plné povýšení a síly, a slzy si našly cestu po mých tvářích k zemi. Stejně tak jsem stáhla svou ruku od jeho hrdla a schovala tvář do dlaní.
    "Maličká." Ruka se dotkla mých vlasů a já neodolala a pozvedla k němu tvář. Ten hlas mě příjemně hřál po celém těle a já si tolik přála schoulit se svému Pánovi do náruče!
    Když se naše pohledy setkaly, mé tělo upadlo do nekonečných křečí. Překvapeně jsem vyjekla a svezla se na zem, hlavu schovala mezi kolena. Křeče cloumaly mým tělem, jakoby ho chtěly roztrhat na malé kousíčky a já jen čekala, až přijde poslední rána z milosti a bude skutečný konec. Ale nic. Křeče dál pokračovaly a já cítila, že každou chvílí omdlím.
    A pak to přestalo. Chvíli jsem klečela ve stejné poloze a rychle oddychovala. Pak jsem prudkým pohybem sáhla po pouzdru a vytáhla zbraň. Nabyla jsem ji a namířila jí na Maa.
    Motala se mi hlava a všechno se pohupovalo jako na lodi, ruka se mi neuvěřitelně třásla, ale i tak jsem víceméně na cíl mířila.
    Všimla jsem si, že už tu Dante není, za to vedle dveří stála Arisa.
    "Tak vystřelíš už konečně? Nemám na tebe celou noc," prohodil otráveně Mao a založil si ruce na prsou.
    Chtěla jsem, aby můj ukazovák zmáčkl kohoutek, ale nešlo to. Nemanipuloval se mnou, tedy alespoň myslím. Ale prostě jsem to nedokázala. Neměla jsem k tomu odvahu. Připadala jsem si, jako kdybych chtěla zastřelit vlastního tátu.
    Nahlas jsem vzlykla a slzy začaly stékat po tvářích jedna za druhou. Bezmocně jsem svěsila ruku a uvedla se do stavu sebelítosti a beznaděje.
    Až teď, když jsem zírala do země, jsem si přes rozmlžený obraz všimla krve na svém pravém lýtku. V tom okamžiku mě z něho začala vystřelovat neuvěřitelná bolest. Hned jsem si vzpomněla na to, že když jsem běžela k bordelu, něco mě donutilo upadnout. Phillip mě zřejmě v pokusu o zastavení postřelil.
    "To je ubohé. Zatím ji pohlídej," slyšela jsem jeho hlas a na to i zabouchnutí dveří. 
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tima ティマー Kamishiro 神城 = tvoje lowující SB-čko :-* Tima ティマー Kamishiro 神城 = tvoje lowující SB-čko :-* | Web | 1. listopadu 2010 v 19:53 | Reagovat

skw+léééééééééééééééé aaaaaaaa fakt supeer je to úžasnýýý, líbí se mi takáto akce !!! :D fakt bezvaaa aaa nemůžu se dočkat jak to dopadne, fakt moc doufám že se v ní něco probudí a zastřelí ho i když je to nelítosnej milouch :P a nebo to bude dojemná smrt obou...aaaaaaaaaaaaaaaaaaaa jak to jen dopadneee????????? :O :D
opravdu povedenéééé :)

2 Tima ティマー Kamishiro 神城 = tvoje lowující SB-čko :-* Tima ティマー Kamishiro 神城 = tvoje lowující SB-čko :-* | Web | 1. listopadu 2010 v 19:54 | Reagovat

PS: dyštak dej vědět až buáde další kapitolka na světě abych to nepropásla :)

3 Awia Awia | Web | 3. listopadu 2010 v 12:34 | Reagovat

Ty její pocity... ach! A já si myslela, že nevystřelí. Akorát teď nevím. Nevím, jestli to Saskie přežije. Na jednu stranu bych jí to strašně přála, ten happyend, o kterém snila, ale na stranu druhou ... Uvidíme. A na Arisiny schopnosti jsem zapomněla taky. Úplně mi to vypadlo.

4 Klára Klára | Web | 5. listopadu 2010 v 16:39 | Reagovat

héééj hodně dobře napsaná část :) člověk se fakt dokáže vcítit do situace, když je to dobře napsaný n_n jen se to teda asi blíží ke konci, což je mi líto, ale na druhou stranu se neskutečně těšim jak to vše dopadne xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama