_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Naděje

13. listopadu 2010 v 13:14 | Kaori |  Reálné
To bylo poprvé, co mě od května(!!!!) políbila múza! *_* Znáte takový ten pocit, kdy ve vás i jedno jediné slovo evokuje záplavu emocí a vy si jednoduše řeknete "potřebuju psát!"? Já jo a ten pocit vážně miluju! A teď se ke mně po půl roce zase konečně vrátil *_* A je jedno, jestli to nemá pointu nebo děj

Trochu jsem váhala, jestli sem tohle dát, protože se tam vyskytují taková slova (lásko, miluji tě), za která bych si nejraději vymyla pusu xD Ale... nakonec to sem stejně dávám (pořád jsem to psala já, nezapomínejte na to, ať ta povídky vypadá sebedivněji).
Pár lidí už to četlo a oba měli stejnou reakci a to ke všemu reakci úplně špatnou! Takže abych vás navedla správným směrem - Jde tam o NI, ne o NĚHO!
Pěkné počtení

Naděje


                Za oknem bylo slunko již dávno nad obzorem, když se probudila. Modré oči zamžouraly do slunečních paprsků a úhledné obočí se zamračilo, jak se jí do očí nahrnuly ostrým světlem slzy. Na protest si přitáhla peřinu až k bradě a otočila se zářivému kotouči zády.
                "Dobré ráno, lásko," zašeptala hlasem plným citu a usmála se na spícího hocha. Nereagoval, spal. Klidný a pokojný jako anděl. Sama pro sebe se usmála, skutečně jako anděl vypadal. Zlaté vlasy byly ještě krásnější než babí léto za oknem, přesně rámovaly jeho hranatý obličej. Lehce ho pohladila prsty po tváři a políbila na rty. Nereagoval.
                Rozhodla se, že ho nechá spát a tiše jako myška se zvedla z postele a došla ke dveřím. Zavřela za sebou a sešla dolů do přízemí. Zamířila rovnou do koupelny, kde si vyčistila zuby a opláchla obličej. Rozpustila si své plavé vlasy z copánků a lokny, které se jí přes noc utvořily, se jí zalíbily. Rozhodla se, že když je v tak pozitivním rozpoložení, pěkně se namaluje, aby svého anděla okouzlila hned po ránu. Neuvěřitelně se těšila na to, až ji uvězní v hřejivém objetí a políbí do vlasů, až ucítí jeho vůni a uslyší jeho hlas, až se spolu budou smát a vymýšlet, kam zajdou v tom krásném počasí.
                Štěstím se rozesmála. Ani nevěděla, kdy naposled byla takhle šťastná, skoro se jí z toho chtělo plakat, protože nevěděla, jak si s tím přívalem lásky, který zahltil její tělo, poradit. Nakonec se v klidu namalovala a oblékla do kraťasů a tílka. Do těch červených kraťasů, ty se jemu moc líbily. Spiklenecky se šklebila, když si rty přejížděla leskem.
                Vyšla do kuchyně a pohlédla na hodiny, byly tři odpoledne; nejvyšší čas na pozdní snídani. Po kluzké zemi se sklouzla až k lednici a otevřela ji. Dostala nápad, že udělá volský oka se slaninou a fazolkami. Jednoduchou anglickou snídani, kterou oba tak zbožňovali. Pro něho extra pepř navíc, samozřejmě.
                Nesouhlasně se zamračila, když zjistila, že nejsou vajíčka. S povzdechem lednici zavřela a nechala postavit na čaj. Musela do krámu a to se jí nelíbilo. Byl sice dva bloky odsud, ale to je přeci taková dálka! Nechtěla být tak daleko od svého anděla a už vůbec se jí nelíbilo, že tak dlouho spí. Je to pěkný lenoch! Napadlo ji, že by ho mohla probudit, ale co kdyby přitom zničila tu krásu, kterou vydává ta pokojná spící tvář? Ne, to rozhodně nebude riskovat.
                Než našla mikinu, uvařila se voda. Zalila jí čaj a hrnek odnesla nahoru. Potichu našlapovala na plovoucí podlahu. Šálek černého čaje s mlékem položila na noční stolek a v plaché naději políbila blonďáka. Spal jako zabitý. Obrátila oči v sloup a s úsměvem zase po špičkách odešla.
                Cestou do obchodu přemýšlela nad tím, kam by mohli zajít. Ona ráda kreslila, on zas fotil, chtělo by to někam, kde oba zabaví svou uměleckou duši.
                "Ahoj!" cestu jí zatarasila povědomá žena.
                Chvíli na ni upírala nechápavý pohled, ale po okamžiku, kdy se vracela z fantazie na zem, v ženě konečně poznala svou bývalou spolužačku. "Ahoj," usmála se překvapeně.
                "Sakra, už jsem myslela, že mě nepoznáš," zasmála se a plavovláska se k ní přidala. "Jak se máš?"
                "Mám se skvěle. Jsem ráda, že tě vidím, chtěla jsem ti zavolat, ale nějak jsem na to zapomněla. Jak to jde v práci?" navázala nenuceně řeč a společně pokračovaly dál k obchodu.
                "Skvěle! Sice jsem od dětství říkala, že nechci pracovat v kanceláři, ale abych byla upřímná, vůbec mi to nevadí! Doma pořád jenom běhám sem a tam a malá jenom křičí a já se sotva vyspím, takže mi pár hodin sezení v klidu prospěje."
                "Ty máš hlídání?" podivila se.
                "Ne, manžel je doma, ale je to chlap, znáš to," zavrtěla hlavou a zatvářila se naoko otráveně.
                "Znám," dala jí za pravdu a zašklebila se, jak si vzpomněla, jak doma vedou spory o to, kdo umyje nádobí.
                "A co ty, jak to jde? Co Adam, pořád má ten strašlivý zápal plic?"
                "Já se snad nikdy neměla lépe. A Adam už je v pořádku. Jenom ho ta nemoc nějak zmohla, takže věčně vyspává," zasmála se a jenom nad tím mávla rukou.
                Vyměnily si ještě několik vět, než se musela její společnice oddělit. Byla ráda, že ji potkala, dlouho se neviděly. Rychle nakoupila potřebné věci a už pelášila domů.
                Vůbec ji nepřekvapilo, že ještě spí. Nebo je už možná vzhůru, ale jenom si hraje na chudáčka a čeká, až mu přinese všechno pod nos, přemýšlela a přitom se nepřestávala usmívat.
                Měla pocit, že dneska se jí snídaně absolutně povedla, zkrátka to cítila. Když jeho porci pepřila, těšila se na to, až jí po dobrém jídle obejme a poděkuje. Popadla oba talíře, vzala příbory a už šlapala schody do ložnice.
                Trochu posmutněla, když viděla, že pořád spí, ale to nevadí, tentokrát byla totiž rozhodnutá, že ho skutečně probudí. Ale nejdříve musí vyvětrat ten zatuchlý vzduch tady. Položila talíře na stolek, čaj byl pořád plný a už studený a otevřela okno.
                Hupla do postele a schoulila se mu k boku, přičemž si hlavu položila na jeho hruď.
                "Miluji tě," zašeptala.


  
                I přesto, že bylo jeho tělo ledové jako sněhová vločka, byla přesvědčená, že cítí teplo, které z něho sálá a pravidelný tlukot srdce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Klára Klára | Web | 17. listopadu 2010 v 19:05 | Reagovat

Ouuuu...tak tohle bylo hodně krásný n_n i když ten konec ... prostě smutnej xD ale moc hezky napsaný :) zrovna mi to přišlo vhod do mojí nálady x)

2 Shinsuke Shinsuke | Web | 18. listopadu 2010 v 14:36 | Reagovat

Já jen tak žádnou povídku nepřečtu ,ale odhodlal jsem se ... a je to fakt krása až na ten smutnej konec T.T no jo ,ale trochu jsem to čekal.... jináč koukám ,že máš blog ...=o)
PS : to jsem ja Sasuke Nara :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama