_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 32. kapitola

7. listopadu 2010 v 12:03 | Kaori |  Say my name
say my name
A je tu velký "závěrečný boj". Některé jistě zklame, jiný nechá chladným. Je mi jedno, jak s tím nebudete souhlasit, protože mi chabé "dobrák proti záporákovi v boji na život a na smrt" připadá vážně trapné. Nechte si chutnat *small evil smile xD*

Kapitola 32. - Konec



                Jakmile se zabouchly těžké dveře od cely, věděla jsem, že je všechno úplně špatně. Celý plán ztroskotal. Teď už se nedalo nic zachránit, bylo jasné, že tu všichni umřeme. Jenže... Ne, náš plán nebyl zničený. Naopak. Stalo se to nejlepší, co se mohlo přihodit; byla jsem odklizená ze scény. Já jsem byla to jediné, co mohlo tuto misi překazit, ale teď, když se Raven a Phillipovi nemotán pod nohy, půjde všechno jako po másle.
                Proud slz ještě více zesílil, ačkoliv jsem si myslela, že už to nejde. Došla mi totiž zoufalost mé situace a také to, že nejvíce ku prospěchu jsem, když vlastně nejsem. Jenom malé, bezvýznamné nic, přesně, jak říkal Mao.
                Z mého fňukání se stal zástup nekontrolovatelných nářků, které zněly, jakoby je vydávalo nějaké primitivní zvíře. Upadla jsem do stavu tak hluboké zoufalosti a sebelítosti, až jsem měla pocit, že se ta bezradnost zhmotnila a pomalu se mě snažila pohltit. Připadala jsem si, jako kdybych se dusila a klesala stále hlouběji, až na samotné dno nicotnosti.
                "Budeš fňukat dlouho?"
                Pozvedla jsem svou uplakanou tvář a přes rozmlžený pohled rozeznala siluetu Arisi, stojící u zdi. Dlaněmi jsem si setřela slzy. Měla na sobě černé, třpytivé šaty, které jí sahaly pod kolena; jako vždy elegantní.
                "Ne, že by mě nebavil pohled na tvoji zuboženou podstatu, ale ty skřeky mě už pěkně vytáčí," zašklebila se nadřazeně. Byla jsem si jistá, že mě má přesně tam, kde mě chce mít.
                "Tak proč tady oxiduješ?" Snažila jsem se to říct pevným hlasem, ale kvůli slzám stále se řinoucím z mých očí to spíš znělo, jako bych prosila o smilování. "Z té cely bych přeci neutekla, jsi tady tím pádem absolutně zbytečná," dodala jsem, když po mě hodina nechápavým výrazem.
                "Mao se o mě bojí. Jsem pro něho důležitá, navíc jsem něco jako jeho pravá ruka, se svou schopností," chvástala se.
                "Kdybys nebyla slabá, nemusel by ti poroučet, zavírat se v kritických chvílích do nějaké kobky." Jestli jsem něco nechtěla, tak zemřít jako holka, která neuměla absolutně nic. Dokonce ani urazit.
                Navíc jsem přešla do takového rozpoložení mysli, kdy mi bylo všechno jedno. Protrpěla jsem si krátkou, hektickou chvilku, kdy jsem upadla do beznaděje, jenže ze samotného zoufalství jsem se přehoupla do ignorace a lhostejnosti. Bylo mi už jedno, co se mnou bude. Bylo mi i jedno, jak moc budu před smrtí trpět. Dokonce jsem se vykašlala na veškerá morální pravidla a dovolila sama sobě být tak odporná, jak jen to jde. A odsekávat Arise na její hloupé řeči bylo to nejsnazší, co jsem mohla. Možná jsem už zešílela, když mi nezáleželo na vlastním životě.
                "Myslíš si o mně, že jsem slabá?" vyjela vztekle.
                "Mám se snad opakovat?" protáhla jsem a připadala si při tónu mého hlasu jako opilá.
                "Ty malá čubko! Nejradši bych ti rozkopla hubu hned na místě! Jaká jen škoda, že mi to Mao zakázal. Ale když na to tak myslím, já bych ti při mé zuřivosti dopřála rychlý konec, jenže on, milá zlatá, si s tebou bude hrát tak dlouho a tak bolestivě, až se nakonec sama utopíš ve vlastních sračkách!" štěkla a vášnivě při tom gestikulovala.
                "Spíš se jen ten zubáč bojí, abych při demonstrování tvého rozkopávání huby neumřela smíchy," uchichtla jsem se. Nejspíš jsem vážně zešílela.
                "Ty děvko! Nesnaž se mě vytočit!"
                "Děvko... To říkáš mě?"
                V tom okamžiku se její záda odlepila od zdi a během mrknutí oka stála přede mnou. Popadla mě pod krkem a jediným, silným trhnutím ruky zvedla na nohy. Celé jsem to vnímala strašně zpomalené, a když se naše obličeje ocitly v jedné rovině, uteklo z mých úst pubertální zachichotání.
                "Ale když nad tím tak přemýšlím-"
                "Už nemysli, prosím."
                Další trhnutí ruky a přirazila mě ke zdi. Bouchla jsem se dost do zátylku, ale stejně mi to bylo jedno. "Myslím, že když tě sama zlikviduji, Mao nebude zas až tak rozčílený. Má důležitější věci na práci a špinit si tak krásné a jemné ruce krví něčeho tak podřadného, jako jsi ty, by pro něho stejně byla jenom nutná potupa. Tak proč za něho neudělat špinavou práci? Jsem si jistá, že mě za to pak dostatečně obdaruje."
                Vrhla jsem po ní podezíravý pohled.
                "Nebo si snad myslíš, že jediné, nad čím dokáže přemýšlet, jsou ty tvé zelené oči? Ne, drahá, ty ses mu v mysli nezahnízdila ani na kratičký okamžik. Sice to tak nevypadá, ale já a Mao se přeci známe už více než sto let. A rozhodně to je více než jenom přátelských sto let..." Potěšeně se usmála. Ona byla děvka každým coulem, a když už chce někdo jako ona někomu ublížit, proč ne způsobem, jakým to umí nejlépe a na který jsou ženy nejvíce háklivé? Muži, samozřejmě.
                Náhle jako bych procitla. Ne úplně, stále se mou myslí líně převaloval opar lhostejnosti, ale i tak to stačilo k tomu, aby mnou zacloumala vlna žárlivosti. Maa jsem nenáviděla, v tom jsem se ujišťovat nepotřebovala, ale představa, jak jeho ruce laskají tělo černovlásky držící mě pod krkem, mě přiváděla k zuřivosti. Snad to bylo tím, že se mi teď zhnusil ještě více.
                Vyrazila jsem pravou rukou setnutou v pěst proti jejímu obličeji. Chudák si myslela, že když mě bude držet jenom pod krkem, paralyzuje celé mé tělo.
                Překvapením vykulila oči a klopýtla pár kroků vzad.
                "Snad jsem neudeřila na citlivou strunu? Nebo že by snad malá holčička žárlila na někoho, kdo svým-" Zbytek věty zanikl v řevu, který se změnil v nesnesitelně bolestivý jekot v momentě, kdy jí moje nehty ryly do tváře a zapadly do očních důlků. Rychlým pohybem prsty potom pokračovaly dál k levé tváři směrem ke krku, přičemž z jejího obličeje vznikala krvavá kaše. Když jsem ukazovákem roztrhla její ucho, svalila se k zemi, ruce držela v křečovité póze několik centimetrů od obličeje a ječela, až jsem měla pocit, že mi prasknou bubínky. Nemohla se rukama dotknout tváře, protože by se dotkla bolestně pulzujícího masa.
                "Ty svině, cos to provedla? Já nic nevidím!!!" ječela zpanikařeně mezi nářky.
                Nenamáhala jsem se jí odpovědět a pomocí zdi jsem sjela až k zemi. Pomalu jsem olízla jeden zkrvavený prst a dospěla jsem k názoru, že její krev chutná stejně, jako všech ostatních. Zpod nehtu prostředníčku vytékalo bělmo, které se rychle mísilo s krví. Bylo to nechutné.
                Vůbec mě nezaplavovala vlna šílenství, kdy bych chtěla trhat. Právě naopak. Nacházela jsem se v neuvěřitelné agonii, kdy jsem chtěla jenom sedět a nezúčastněně civět do stropu. Vlastně jsem tu krev ani necítila. Jediné, co jsem vnímala, byl řev černovlásky, který však byl co chvíli o něco tišší a začaly ho nahrazovat hlasité nářky. V tom okamžiku mi nic nechybělo. Ani maličko jsem netoužila po tom, přisát se k jejímu krku.
                Pohlédla jsem na ni. Zmítala se na podlaze a kopala okolo sebe nohama ve snaze zasáhnout mě. Marně. Nehty si při tom lámala tím, jak se její prsty křečovitě zachytávaly do spár kamenů na podlaze. Její obličej byla jedna velká, rudá skvrna, které dominovaly čtyři hluboké škrábance. Z očních důlků jí vytékalo něco, co bývalo dříve očima. Po pár minutách se obrátila na břicho a pozvracela se. Bylo jí jedno, že se v tom válí. Už ani nekřičela, jenom potichu skuhrala a nadávala.
                "Topit se ve sračkách, nebo blitkách. Co myslíš, že je lepší?" prohodila jsem jen tak ledabyle. Samozřejmě to byla řečnická otázka, což ona dobře pochopila. Nebo neměla sílu odpovědět, kdo ví.
                V tom okamžiku natočila hlavu mým směrem a její tělo se začalo obracet, přičemž po sobě ještě více umazala zvratky. Pomalu se ke mně začala plazit a celý ten výjev byl dost děsivý na to, abych znepokojeně zkrabatila čelo.
                Než jsem však stačila utéct, zabodla se do mého srdce tak neuvěřitelná bolest, že maovo mučení v mé mysli bylo pouhým lechtáním. Cítila jsem, jakoby mi vybuchovalo srdce a snažilo se prorvat ven z mé hrudi a vzít s sebou co nejvíce žeber a orgánů. Od srdce do celého těla začaly vystřelovat vlny ohnivé bolesti, jejíž žár ničil vše, co se nachomýtlo. Arisa začala ječet a můj bolestný jekot se k ní okamžitě přidal. Byl to však jen jeden krátký, bolestný skřek, protože hned na to mi někdo prostřelil hlavou kulku, která snadno prošla lebeční kostí a z mého mozku nadělala koktejl krve a mozkomíšní tekutiny.
                Hlava mi explodovala čistým průstřelem.
                A pak...
                Už nic.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Awia Awia | Web | 7. listopadu 2010 v 19:46 | Reagovat

Takže tohle je asi doopravdy konec, co? Musím říct, že na konci se mi mírně zvedal žaludek, ale to je můj problém, takže ...
Nevím, jak jsem si představovala, že to dopadne. Asi nijak. Ale přesto jedna má část doufala, že bys Saskii ušetřila. Přesto jsem nějak věděla, že se tak nestane. Taktéž jsem ani ten trapný boj dobra a zla nepředvídala. Jen jsem si říkala, že bys ji alespoň pomstít se mohla nechat. No, nenechalas.
Na jednu stranu hlasitě protestuji, že jsi to takto nechala skončit. Na stranu druhou mi takovýto konec připadá naprosto ideální. Nevyznám se v sobě. Nemůžeš po mně chtít nějaký ucelený názor.
Tuhle povídku jsem začala číst s tím, že se mi líbila neskrývaná brutalita, s jakou Saskie jednala. Postupem času se uklidnila, sváděla vnitřní boje, krůček po krůčku se přibližovala za pravdou. Chvílemi jsem ji nesnášela, přála jesm jí všechno zlé, co se jí přihodilo, ale byly také momenty, kdy jsem ji litovala. A já se mumsí stále dokola ptát, tak jako na začátku - vážně už je konec? Copak jsi to nechala takto skončit? Ona dostala naději v podobě života vedle Kazumiho. Jenže ten byl rozdrcen. Navíc vše vypovídá tomu, že se zátah na bordel nepovedl. Mao vyhrál a ... No, nic. Stejně je to jedno, ne? :D Líbilo se mi to. Tečka.

2 Kaori Kaori | Web | 7. listopadu 2010 v 19:57 | Reagovat

Awio! Děkuji *-* Takovou chválu si snad ani nezasloužím *a je to tady, rudne! xD* Ze začátku mě ta povídka bavila, ale po nějakých deseti kapitolách mě to přestalo bavit a myslím, že to na té úrovni bylo i vidět. Ale ke konci mě to zase chytlo, takže doufám, že to zase alespoň trochu povstalo z prachu.
Co se Saskie týče, tak můj původní záměr skutečně BYL, aby ji většina lidí nesnášela, chtěla jsem ji zkrátka lidskou se všemi těmi špatnými vlastnostmi, které jsem se snažila upřednostnit. Nějak se mi to ale vymklo z ruky a po nějakým čase si ji oblíbila, tak jsem jí dopřála trochu odpočinku :D
A... No... Mělo to být překvápko, ale... Já vždycky všechno vyžvaním dopředu, takže...
...Tohle byla předposlední kapitola! :D

3 Awia Awia | Web | 8. listopadu 2010 v 17:04 | Reagovat

[2]: Tak to jsem zvědavá. *doma hlasitě řve: Já to věděla! Věděla jsem, že to takhle skončit nenecháš!* Ale co já vlastně vím. Třeba mi poslední kapitola nepřinese o nic víc odpovědí, než tato. :D

4 Tima ティマー Kamishiro 神城 = tvoje lowující SB-čko :-* Tima ティマー Kamishiro 神城 = tvoje lowující SB-čko :-* | Web | 9. listopadu 2010 v 19:02 | Reagovat

WOOWWW tak to je masakr..hej tak to chci vědět jak to dopadne páč nevm kdo ji střelil a jestli to ta megera arisa přežije nebo ne? je to fakt mazeec !!!!!!!!!!!!!! šílenej masakr, až moc dobře jsem si to představila a je mi z toho nevolno, ale chci vědět co bude se saski, zatím YANE fakt se moc těším

5 Klára Klára | Web | 17. listopadu 2010 v 19:18 | Reagovat

Tak jo...byla jsem hodně naivní, když jsem si myslela, že to zkončí happy endem xD ale prostě sem hrozná, fakt sem si přála, aby to zkončila dobře xD prostě, aby to přežila a žila "v klidu, s "přáteli"" xD no nic...samozřejmě, i když to nezkončila šťastně, rozhodně to neztratilo na kvalitě :) hlavně ta poslední scéna s tou Arisou (kterou sem nesnášela, dobře jí tak xD) byla fakt neskutečná x) jen mě mrzí, že nevim, jak dopadl ten zátah na bordel Maa...to mi přijde trochu otevřený, tak doufám, že bude ještě nějaký kratší "dodatek" přesto že to byla poslední kapitola n_n ale celkově shrnuto...ta povídka byla úžasná a jsem ráda že jsem ji četla :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama