_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Say my name 33. kapitola

21. listopadu 2010 v 23:18 | Kaori |  Say my name
say my name
A konečně dávám poslední díl. Vím, že jsem ve vás posledně zanechala rozporuplný pocity ohledně Saskie, jestli vůbec žije. V tomto dílu najdete odpověď, ale myslím, že o to více otázek vznikne. Však uvidíte sami.
Původně jsem chtěla napsat nějaký proslov jakožto autorův doslov, ale vzhledem k tomu, že pro mě je tato povídka dávná minulost, nejspíše nebude nic. A od pokračování jsem také upustila. Každopádně si myslím, že tenhle konec, je dobrý konec x)
Enjoy


Kapitola 33. - Život začíná teď

            
    Pomalu jsem otevřela unavená víčka, pod která se okamžitě prodralo mdlé, nažloutlé světlo. Hned na to se dostavil puch zatuchlého vzduchu a vlhkých zdí. Nechtělo se mi otevírat oči, bylo to tak namáhavé, raději jsem je hned zavřela. Už se dostavil i sluch, slyšela jsem, jak někdo blízko u mě dýchá. Kdo to jenom mohl být? A kde jsem vůbec byla? Co se stalo? Nepamatuji si, že bych šla spát... Pamatuji si, jak jsem vešla do bordelu a-
                V tom okamžiku jsem se absolutně probudila. Vyrvané srdce! Se zalapáním po dechu jsem se rychle zvedla pomocí rámu postele a vytřeštila oči.
                "Klid, děvče!" Dvě teplé dlaně mě konejšivě uchopily za ramena a šetrně, avšak nekompromisně stiskly a mě tím znehybněly.
                Pryč, musím přeci rychle pryč! Trhla jsem hlavou a do zorného pole se mi dostal Kazumiho starostlivý obličej. Co tu dělal? Bylo mi to jedno, hlavně, že tu byl se mnou. To mě uklidnilo natolik, abych dokázala normálně přemýšlet.
                Byla jsem v nějakém pokoji, bezpochyby v krytu, protože jsem ležela v rakvi. Vedle hlavy zářila lampička na nočním stolku a vedle něho byla druhá rakev. Také jsem si všimla dvou skříní a poličky na knihy. Vonělo to tu známou vůní, ale nedokázala jsem ji zařadit.
                "Jak je ti?" zeptal se Kazumi.
                Nevnímala jsem ho. Zmateně jsem se rozhlížela po místnosti a snažila se přijít na to, kde to jsem. Bylo to ale dost těžké, protože jsem se cítila otupěle, malátně a hlava mě třeštila tak moc, až jsem měla pocit, že se mi samým tlakem rozskočí. Přitiskla jsem si dlaně na spánky, kde byla pulzující bolest nejhorší. Cítila jsem se tak slabá. Měla jsem chuť opět ulehnout do rakve a spát ještě minimálně týden.
                "Saskie!" mluvil klidně, ale důrazně, jenže jeho slova jakoby ke mně přicházela z velké dálky. Slyšela jsem ho, cítila jeho přítomnost hned u mě, ale nacházel se v jakémsi šedavém oparu, díky kterému dostával snovou, neskutečnou podobu.
                Ucítila jsem krev. Pohlédla jsem na něho, jak si dává zápěstí od úst a už se na něm hromadí dvě rudé kapky. Bez přemýšlení jsem po ruce sáhla a přitiskla si ji k vlastním ústům. Náruživě jsem sála a polykala krev v tak velkých doušcích, až jsem se skoro dávila. Měla jsem najednou takový hlad! Zbrkle jsem zabořila tesáky do ruky a uslyšela Kazumiho, jak sykl bolestí.
                Odstrčil mě a vymanil ruku z mého sevření. Zklamaně jsem na něho pohlédla, vždyť jsem si sotva párkrát lokla! Jeho tvář však vykazovala něco jiného. Byl bledší než obvykle, vrásky na čele se prohloubily, vypadal tak unaveně a zoufale, až mě bodla jehla soucitu. Olízl si zápěstí a v tom okamžiku jsem po něm zase chňapla. Potřebovala jsem jíst! Nepohlcovalo mě šílenství ani nic podobného, ale potřebovala jsem tu krev.
                "Už ne, jsem moc vysílený, Saskie," zašeptal a povzbudivě se usmál. Zaplnila mě vlna radosti a všechno se najednou zdálo na prchavý okamžik úžasné a slunné, dokonce i ta temná kobka. Netrvalo to ale dlouho, ten pocit se vytratil s tím, jak se jeho tvář opět bolestivě stáhla.
                Co se vůbec stalo, když jsem spala? A co ta starost?
                "Prosím, řekni alespoň něco," vzal do svých hřejivých dlaní mou ruku a zoufale si o ni opřel čelo. Skoro to vypadalo, že bude plakat. Nic jsem nechápala, vůbec nic. Všechny mé zmatené pocity se kupily jeden přes druhý a jako celek nedávaly pražádný smysl. Potom tu ještě byla ta tupá bolest hlavy a nevolnost, které všechno zpomalovaly a ubíraly tomu na vážnosti. Kazumi skoro brečel. Kvůli mně. Jenže mě nedocházelo, proč.
                Ucítila jsem náhlý příval pozitivní energie. Kde se tu vzala? No ano, Kazumiho schopnost přeci. O co se to snažil? Zvednou mi náladu? Vždyť já nejsem smutná. Nebo bych snad měla být? Co to vlastně povídal? Ať něco řeknu. O co mu jde? Proč bych měla mluvit, když nechci? Bylo to všechno podivné. A vlastně mi to i bylo jedno, nesnažila jsem se to pochopit. Jenom jsem si v hlavě tvořila čím dál více otázek, na které jsem neznala odpovědi a vlastně jsem po nich ani netoužila. Byl to jen samovolný výplod mého chorého mozku, který se s přívalem čerstvé krve snažil o alespoň trochu střízlivější výkon.
                "Řekni alespoň, že jsi v pořádku..." pokračoval muž tak bolestivým hlasem, až se mi svíralo srdce.
                Srdce... No ano! Někdo mi chtěl vyrvat srdce přeci! Na to si pamatuji. Je to nejspíše to poslední, co si pamatuji... Ne... Je tam ještě něco. Hlava. Má hlava. Někdo mě střelil do hlavy. Slyšela jsem přeci hned u spánku výstřel a cítila, jak se mi do ruda rozpálený kov prokousává hlavou a trhá na kousky celý můj život a všechny mé vzpomínky. Tak co tu dělám? Proč je srdce na svém místě a mozek stále pracuje? Co se stalo? Kde je chyba? A proč a kde mě vlastně střelili? Takových otázek... Už jich bylo moc, až příliš. Už jsem potřebovala odpovědi.
                "Žiju..." hlesla jsem tichounce a tak vysokým hlasem, že jsem si myslela, že snad ani nevyšel z mých úst. Vyslovit to jedno slovo mě stálo veliké úsilí. Kazumi pozvedl obličej k mému a v jeho tváři se značilo čiré překvapení. Šokovaný výraz jsem mu pochopitelně vrátila, protože jsem nechápala, proč je tak těžké mluvit. Vždyť myšlenky se mi hnaly jedna přes druhou, tak proč jsem se nezmohla na žádnou větu? Vlastně jsem ani mluvit nechtěla. Nechtěla jsem nic, prostě jenom sedět a koukat do holé, betonové zdi.
                Hnědovlasý mě pevně objal a já se nevědomky usmála, takhle mi bylo dobře. Moc dobře.
                "Ano, žiješ," odtáhl se a povzbudivě se usmál. "Ani si nedovedeš představit, jaký jsem měl strach! Když Mao padl, přestal jsem tě cítit a věř mi, že to byl ten nejhorší okamžik mého života. A potom, když jsem viděl, jak tě Phillip nese na zádech celou bezvládnou a ušpiněnou, jsem myslel, že se stalo to nejhorší. Nakonec jsi přeci jen svůj boj vyhrála a tvůj stav se zlepšil, ale i tak jsem měl strach, že až se vzbudíš, budeš jiná. Šílená nebo bez duše. Prostě že se z tebe vytratí tvoje podstata s životem tvého bývalého pána," spustil a jeho úsměv se čím dál rozšiřoval.
                Mao je mrtvý? Donesli mě v bezvědomí? Phillip mě přinesl? Kdo je to? Vybavuji si jeho vlasy, tvář, hlas, ale kdo to je... Už vím! To je přeci protivný Phillip! Nebyl s ním náhodou ještě někdo? Černovláska? Raven! No jistě! Už vím! Ta vůně v tomto pokoji, byla to vůně ravenina parfému přeci. Moment... Mao je mrtvý?!
                "Copak se stalo?" Jeho úsměv okamžitě zmizel, když jsem zalapala po dechu a vytřeštěně na něho zůstala zírat.
                Co se stalo? Co se stalo? Co se stalo! Křičela jsem, div mi hlava nepraskla, ale mé rty se ani nepohnuly. Co se stalo?!
                Konečně se pohnuly. Vyšlo z nich zafňukání. Ucítila jsem pálivý tlak v očích, a když jsem mrkla, přehouply se přes víčka slzy. Cítila jsem, jak si razí cestu mou bolestí stáhnutou tváří. Co se stalo...
                "Co se stalo? Slyšela jsem hlasy a..." Ano, co se stalo?! Ne, to jsem nebyla já. Pozvedla jsem hlavu a ve dveřích naproti uviděla lehce přes slzy rozmazanou postavu. Dívka. Vyhublá. Černé vlasy. Džíny a bílé triko. Raven! "Saskie!" vypískla a okamžitě zaujala místo vedle Kazumiho.
                "Je v hodně těžkém šoku. Vůbec nemluví, jen se zmateně rozhlíží a teď začala plakat. Už jedla, ale prostě nevím, co mám dělat. Když se ji pokusím uklidnit, vůbec to nezabírá. Raven, co když zešílela, co když je doopravdy mrtvá?" zabědoval Kazumi. Myslím, že přeháněl. Zas tak hrozné to nebylo. V žádném šoku jsem nebyla.
                "Kazumi!" Dívka zvýšila trochu hlas. "Co to s tebou je? Jsi přeci doktor! Dokážeš si s ní poradit, uklidňuj ji dál, určitě to pomůže, slyšíš. Nepropadej přeci panice, ano?"
                Vděčně se na ni podíval. Vypadal skutečně zoufale a ona byla to, co potřeboval. Dala mu podporu. "Pomohla" mu. Ale podporu k čemu?
                "Saskie!" usmála se Raven. "Co se stalo? Co pomohlo? Řekni mi něco."
                Mluvila se mnou jako s malým dítětem. Chtěla jsem jí za to vynadat, ale když jsem viděla její rozzářený úsměv, musela jsem se, i přes stále tekoucí slzy, také usmát.
                "Co se stalo?" Konečně jsem to řekla! Vítězně jsem se usmála sama pro sebe a s očekáváním koukala na ty dva. Kazumi už nevypadal tak zdrceně. Naopak Ravenino čelo se nespokojeně stáhlo.
                "Teď se tím netrap, děvče, už je to všechno za tebou."
                "Kazumi?" optala se nejistě Raven. "Ona je úplně mimo. Nedokáže si soustředit myšlenky a v podstatě ani pořádně nevnímá, nachází se kdesi za mlžným oparem," řekla potichu, jakoby někomu přála upřímnou soustrast. Co to bylo za nesmysl? Vždyť jsem přemýšlela úplně normálně. Jenom zpomaleně, ale jinak jsem byla v pohodě. A jak to vůbec mohla vědět?
                "Myslíš, že když s ní alespoň budu komunikovat, zlepší se to? Nebo ji raději necháme spát?" Kazumi se opět tvářil jako před popravou. Myslím, že se mu i trochu leskly oči slzami.
                "Myslím, že mluvení jí pomůže. Ale pokud má zmatek v hlavě, můžeš jí tím jenom zbytečně zatížit mozek. Nevím, co dělat!" Už vím, proč je tak chytrá! Má přeci tu svou úžasnou schopnost.
                Zatížit mozek? Jsem snad prostoduchá? Ráda si poslechnu Kazumiho vyprávění. A její taky! Měla jsem chuť poslouchat dokonce i Erika.
Erik...
Ano, už vím, kdo to je.
                "Dobře. Bude lepší, když bude ještě chvíli spát," usmál se smutně Kazumi a jeho velké dlaně opět stiskla má ramena.
                "Spala tři dny. Jsi si jistý, že to pomůže?"
                "Mlč!" okřikl ji a tentokrát už z jeho očí vytekly slzy, které dopadly přímo na mé tváře, jak byl nakloněný nade mnou.
                "Mao!" vykřikla jsem a chytila ho za jednu ruku, chtěla jsem, aby zůstal.

Mao? Proč jsem vykřikla tohle jméno? Nenávidím to jméno!
                Kazumi stiskl mou ruku a já na něho v očekávání upřela pohled.
                "Mao je pryč, děvčátko. A teď už spi. Protože tvůj nový život právě začíná," zašeptal, naposledy mi povzbudivě stiskl dlaň a než na mě padla únava a já zavřela už tak dost těžká víčka, ucítila jsem jeho rodičovský polibek na svém čele.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tima ティム Kamishiro 神城 Tima ティム Kamishiro 神城 | Web | 22. listopadu 2010 v 17:26 | Reagovat

ssssuuuuuuuuuuupppppppeeeeeeerrrr tohle je fakt bezva ale púořád nevm tak nějak co se teda stalo? každopádně je rostomiloučký jak se k ní Kazumi chová :) je to skwěloučkýýýýýý!!! fakt best off !! zatím YANE Kaorinko a doufám že se ti povede i další povídka :)

2 Awia Awia | Web | 25. listopadu 2010 v 20:10 | Reagovat

Šťastný to konec. No, ale ... jsem ráda, že to takto dopadlo. Než jsem však začala číst tuto kapitolu, vůbec mě nenapadlo, že by Mao mohl zemřít. Až teď. Až s prvními řádky jsem si uvědomila, že vlastně k žádnému výstřelu dojít nemuselo. Že to mohl být jen následek Moovy smrti. Tento díl se mi líbil. Nevím, ale bylo v něm něco ... citového? Nebo to tak přišlo jen mně? Taková melancholie, smutek i radost... Ale je to konec. A já se těším na "dračí příběh". ;)

3 Klára Klára | Web | 26. listopadu 2010 v 16:55 | Reagovat

Jéééééé!!! Sice to dalo i pár otázek, ale tenhle konec je přímo dokonalej! Nemám ráda uplně dokončený konce, ty trochu otevřený jsou lepší :) a sem ráda, že se právě vysvětlilo co sem tam v tom bordelu stalo...woooow! to bylo prostě luxusní! takovej závěr a mě to fakt dostalo xD kráása n_n hrozně se mi to zakončení líbí, i přesto, že si myslim, že takový pokračování by taky nebylo zlý xD ale prostě chválim, užasná povídka s úžasným koncem :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama