_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Březen 2011

Erik

31. března 2011 v 17:16 | Kaori |  Knihy

Kapitán opatrně zvedl hlavu nad barikádu a zavrčel.
"Je to jenom nějaká bedna, seržante," vyštěkl. "Nevypadá, že by se do ní vešel chlap, natož dva."
"Promiňte, pane," prohlásil seržant a jeho tvář nesla výraz člověka, jehož svět se v několika minutách úplně změnil. "Jsou v ní už přinejmenším čtyři, pane. Desátník Dobros Nanicos a jeho družstvo, pane. Poslal jsem je tam, aby to otevřeli."
"Jste opilý, seržante?"
"Ještě ne, pane," odpověděl seržant významně.
"Takové bedny přece nežerou lidi, seržante."
"Potom se to pěkně namíchlo, pane. Vidíte, co to udělalo s bránou."
Kapitán znovu vyhlédl přes dřevěné trosky.
"Předpokládám, že té bedně narostli nožičky a došla si k bráně sama, co?" Prohlásil jízlivě.
Seržantovi se objevil na tváři výraz nesmírné úlevy. Jak se zdálo, konečně se s kapitánem začínali shodovat.

Autor: Terry Pratchett
Název: Faust Erik
Originální název: FAUST Eric
Nakladatelství: Talpress, 1996
Žánr: Fantasy

Když je vám třináct, je život sakra těžký. Jenže vyvolat si tak vlastního démona... To by bylo! Nebýt tak svázaný pravidly- ale houby! Vždyť kdyby Erik vyvolal démona, tak by ty pravidla mohl sám vytvořit!
Uhry na jeho tváři o tom moc nepřesvědčují, ale Erik je velice schopný démonolog. Tedy tvrdí to o sobě. A když se mu podaří vyvolat svého prvního démona, nepřeje si nic menšího, než ovládnutí světa, nejkrásnější ženu a věčný život. Nejde o nic složitého, to by ale vinou zákeřného osudu se zvráceným smyslem pro humor nesměl vyvolat místo démona Mrakoplaše.
Náš starý známý Mrakoplaš sice nechápe, jak je možné, že se sám sobě jeví jako démon, nicméně přání je přání a on je - ač neúmyslně - Erikovi do jednoho splní. Je však všeobecně znáno, že démoni vám vaše přání skutečně a do písmene splní, avšak takovým způsobem, abyste z toho měly absolutně nulový užitek.
Pratchett... je prostě Pratchett. A v tom to je.

Leviatan

25. března 2011 v 0:52 | Kaori |  Knihy
"Ne!" zahulákala. "Všichni tady uhoříme!"
Ale kluk už zvedal zbraň a mířil na nejbližšího tvora...
Deryn se vrhla vpřed a zakryla ústí hlavně vlastním tělem. Kulka nebyla nic ve srovnání s explozí vodíku. Popadla Aleka za rameno a stáhla ho na zem do sněhu.
Když hlavou prorazila slupku zamrzlého sněhu, zapraskalo to a před očima spatřila hvězdičky. Alek přistál na ní a hlaveň pistole se jí ostře zaryla do žeber. Zavřela oči a čekala na explozi bolesti a ránu výstřelu.


Autor: Scott Westerfeld
Název: Leviatan
Originální název: Leviathan
Ilustrace: Keith Thompson
Nakladatelství: Knižní klub
Žánr: fantasy, dobrodružné, steampunk,


V době, kdy berou urban fantasy a upíří romány knižní trh útokem, je těžké ukořistit nějaký alespoň slušný knižní titul. Už kvůli řečem, že "dnes fantasy již nemá nic, co by nám mohla nabídnout". Šlechetný hrdina, princezna, která potřebuje zachránit, nejtemnější z temných černokněžníků s velice dlouhým a hrozivým jménem a oslnivý zubatec. Jo jo, známe to všechno.
Takže co nového nám Leviatan nabízí? Hrozivé bitevní stroje nevídaných rozměrů? Ano. Pokroková věda a zmutovaná zvířata? Samozřejmě. Román z blízké budoucnosti? Zapomeňte.
Vítejte na počátku první světové války!
Alexandr nemá převážně na práci nic lepšího, než hrát si s cínovými vojáčky. Celý jeho dosavadní život se však nečekaně zvrtne, když k němu do pokoje jednoho večera vtrhnou jeho učitelé. Alekovi rodiče jsou mrtví a on musí urychleně zmizet, pokud tedy nechce přijít o hlavu. Nemá to hold lehké, synáček jeden arcivévodský. Musí tedy sebrat veškerou svou odvahu a opustit zemi i vše známé pouze s několika věrnými a kráčecím strojem s dieselovým motorem.
To Deryn na druhé straně a několik stovek kilometrů dál trápí jiný problém. Chce se stát pilotem v královských vzdušných silách a z nadcházejících zkoušek je pěkně nervózní. Dalším problémem je i to, že je holka. V jednom má však její urýpaný bratr pravdu; její prsa nestojí ani za ten zbloudilý pohled.
Stačí pár náhod a dvě zcela odlišné cesty se protnou.

Život a daň kapitola 1.

21. března 2011 v 15:15 | Kaori |  Život a daň
Já vím, zase jsem zapomněla xDD

Tak aby bylo jasno, mám poslední dobou plno práce, takže nestíhám. A když už mám čas, jsem líná, ale to je jedno. První kapitolu sem takhle pozdě dávám proto, že psaní jde pomalu a já chci mít v rezervě několik kapitol dopředu.

Ne, ještě jsem to nepřekreslila, nemám čas! xD
Tahle kapitola nese jenom několik změn, ale od příště už jsou změny v textu mnohem citelnější. Pořád řeším problém, že jsem z Kennetha udělala uřvanou holku, ale snad se mi to podaří ještě dopilovat.

Je divné, jak se mi kdysi zdál nápad na tuto povídku geniální. Teď si říkám, že je to neuvěřitelný kakánek. Ale westerfeldův svět taky funguje. A skvěle! Možná tomu stačí... jenom věřit.
*Snaží se zase dokopat k napsání recenze na Leviatana. Už týden. A pořád marně xD*

Ale já jsem skutečný kluk!

17. března 2011 v 22:23 | Kaori |  Když kreslím...
Nic jiného mě při pohledu na tento obrázek nenapadá xDD

Smysl to asi nemá, kreslila jsem to jen proto, že mi to připadalo jako dobrý nápad. Možná to ale nějakou skrytou myšlenku má, kdo ví. Jedna profesorka v tom vidí energii života. Když myslí... xD

Kecala bych hodně, kdybych tvrdila, že se mi tohle nelíbí. Chyby to ale má, pochopitelně.

Yaoi, holčičky a proč se nenazývám yaoistkou

11. března 2011 v 16:24 | Kaori |  Věc názoru
Občas, když se k sobě náhodní dva muži přiblíží až nestoudně blízko, s trochou zahanbující nostalgie vzpomínám na ty časy, kdy mi bylo třináct, nazývala jsem se úchylákem a perverzákem, zbožňovala, když oblíbený hrdina trpěl, slintala nad šrámem na jeho tváři a rádoby provokativně pozdvihovala obočí, když jsem chtěla své kamarády rozpálit vzteky do běla nad představou, že právě on se v postranní uličce nechává znásilňovat od spolužáka. Ach to byly časy, byla jsem malá, blbá, plná ideálů a přesvědčení, že svět čeká na to, až vkročím na parket. Ale také s pocitem sebereflexe vzpomínám na to, že jsem byla natolik duchem přítomná, abych se nenazývala yaoistkou.
Pojem yaoi dnes nezná jen skutečný neznaboh. Alespoň co se internetového světa týká, zvlášť po tom, co bylo yaoi zvoleno Tématem týdne. Propukly žabomyší války a kdesi cosi a holčičky si pořád jenom dupaly a zatloukaly do země každého, kdo se o Šuičíkovi opovážil prohlásit, že je otravný o Hetalii, že je nudná nebo o Kuroshitsuji, že je o ničem.
Jsem ráda, že jsem z toho vyrostla.
O tom, že je dnes yaoi spíše módním doplňkem a image než skutečným zájmem, nehodlám diskutovat.

Shiki

6. března 2011 v 22:53 | Kaori |  Anime

Originální název: 屍鬼
Studio: Daume
Rok vydání: 2010
Počet epizod: 22
Žánr: Horor, fantasy, seinen,


Drákula se obrací v hrobě už sakra dlouho. A ne proto, že by chtěl povstat, právě naopak netouží po ničem jiném, než zakutat se minimálně sto sáhů pod zem. Upřímně? Nedivím se mu. Být jím, tak tesáky ani nevystrčím, když vezmu v potaz, co všechno se v dnešní době nazývá "upírem". Jeden už přestal skoro doufat, že se na scéně objeví upíři, kteří budou sát krev a ne pyje svých kamarádů, jak si často a rády holčičky představují. Ale věřte tomu nebo ne, stal se zázrak.
A to ve vesnici zvané Sotoba. (Pokud si myslíte, že něco, co má několik tisíc obyvatel nemůže být vesnice, můžete to začít nazývat třeba... Brnem.) Řeknu vám, že větší díra neexistuje. Vesnička je ukryta za sedmero horami, a kdybyste na vesničany vytáhli mobil, jistojistě by vás upálili. Důchodci rozšiřují klepy, mladí netouží po ničem jiném, než vypadnout do města a upíři si mnou ruce, protože lepší místo už si pro svá jatka vybrat nemohli.
Vesničané začínají umírat na anémii a jediným vodítkem jsou kousance od hmyzu, které toho bohužel moc nepoví. A jaká to náhodička, že se zrovna do velkého sídla v evropském stylu na vrcholku kopce, přistěhuje nóbl rodinka, že? Jenže vidláci jsou vidláci a na horory moc nekoukají, takže k žádnému bleskovému spojení souvislostí nedochází.
Budu upřímná od začátku - Toto anime se mi líbí.

Pokus o umělečno

4. března 2011 v 18:59 | Kaori |  Skrze hledáček objektivu
A tak se stalo, že si naše chorá třída vyšla do Technického muzea. Bylo to rozhodně... zajímavé, ale to vás nezajímá.
Nu, důležité je, že jsem tam fotila. Doopravdicky jsem měla v rukou doopravdický fotoaparát a dělala doopravdické fotografie! x3 xDD

Fotky jsou více-méně nanic a když už se něco povedlo, byla jsem líná to upravovat, takže vyšlo... cca pět fotek xD
A jeden rozpadaný barák. Ten je very very nice... nice! Ale upravím ho příště, teď jsem... zaneprázdněna xDD

Tu veverku jsem vyfotila asi dvacetkrát a... jediná ostrá fotka jest tato xDD

Až spadne poslední hvězda, Sborník 2010

4. března 2011 v 17:53 | Kaori |  Milý deníčku...
Jak jistě víte, už několikrát jsem zde zmiňovala Blog Spisovatelů a chystaný sborník, který je již plně zkompletovaný a jednoduše úžasný. Je v něm spousta povídek od nadaných spisovatelů a určitě stojí za přečtení.
(Mimo jiné tam je i moje povídka x3 Ale když si ji teď čtu... Nu... xDD)

Sborník 2010: Až spadne poslední Hvězda


Odkaz pro stažení. Rozhodně to stojí za to.
Celý sborník je věnovaný na počest Arnošta Lustiga.