_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Život a daň kapitola 1.

21. března 2011 v 15:15 | Kaori |  Život a daň
Já vím, zase jsem zapomněla xDD

Tak aby bylo jasno, mám poslední dobou plno práce, takže nestíhám. A když už mám čas, jsem líná, ale to je jedno. První kapitolu sem takhle pozdě dávám proto, že psaní jde pomalu a já chci mít v rezervě několik kapitol dopředu.

Ne, ještě jsem to nepřekreslila, nemám čas! xD
Tahle kapitola nese jenom několik změn, ale od příště už jsou změny v textu mnohem citelnější. Pořád řeším problém, že jsem z Kennetha udělala uřvanou holku, ale snad se mi to podaří ještě dopilovat.

Je divné, jak se mi kdysi zdál nápad na tuto povídku geniální. Teď si říkám, že je to neuvěřitelný kakánek. Ale westerfeldův svět taky funguje. A skvěle! Možná tomu stačí... jenom věřit.
*Snaží se zase dokopat k napsání recenze na Leviatana. Už týden. A pořád marně xD*



Sidonie si povzdechla a opatrně zavřela starou knihu. Její vazba byla dost potrhaná a stránky se spíše podobaly salátu. Jemně přejela prsty po zašedlých písmenech. Kytice, to stálo na obalu, jméno autora již přečíst nešlo, ale ona věděla, že to byl Erben, dokonce si o něm i něco málo pamatovala. Pro poezii neměla pochopené nikdy, potřebovala totiž, aby k ní řádky promlouvaly jasně naservírovanými slovy, ale i tak nemohla potlačit touhu, přečíst si něco z kulturního dědictví bývalého státu, na jehož území se nacházela. Dokonce se i pokusila přijít českému jazyku na kloub. V jedné budově totiž našla slovník a některá slova se s trochou snahy ještě dala přečíst. Ale hodně rychle jí došlo, že co se tohoto jazyka týče, nemá šanci. Všechny ty háčky a čárky vůbec nechápala a už vůbec nevěděla, jak si poradit s výslovností, nejvíce ji zarazilo U s kroužkem. Spousta lidí nechápala, proč se snaží naučit dávno zaniklé jazyky, ale při spoustě jejího volného času se ani nic jiného dělat nedalo, navíc ji objevování nových věcí nesmírně zajímalo a bavilo. Tohle vydání Kytice bylo ve staré angličtině. Nebylo tak těžké se naučit číst, dokonce i plynule mluvit v tomto jazyce, od té novodobé angličtiny se lišil jenom minimálně, ale sem tam se tu přeci jen vyskytly nějaké oříšky, stejně jako u češtiny a slovenštiny.
Schovala knížku poezie do brašny vedle sebe a vytáhla z ní turistického průvodce Prahou. Byl bohatě doprovázený fotografiemi, které byly sice už téměř vybledlé, ale pořád se dalo rozpoznat, co na nich je. Podle nich by měla mít z Vyšehradu skvělý výhled na Vltavu a vůbec všechny stavby v dolíku postavené.
Jenže to bylo tak dávno.
Teď viděla jenom břečťanem prorostlé ruiny vypálených budov, z Vyšehradu zbylo jenom pár balvanů, Vltava se vůbec nezdála tolik velká, vlastně tu po ní zůstal jenom krotký potůček. Ať tu zeleň bujila sebevíce, už i tady byla znát stále se rozšiřující Sahara, která pomalu ale jistě všechno balila do písečného krytu, aby města schovaná pod dunami bez větších úhon přežily nastávající dobu ledovou a poté mohla být znovu objevena archeology.
Představila si, jaké to asi bude. Věděla, že to bude až za několik tisíc let, a do té doby může být všechno úplně jinak, ale ten zvláštní pocit, když najdete město pohřbené uprostřed pouště a krok za krokem objevovat a opět mu navracet jeho zašlou krásu a slávu, musel být skutečně úžasný. Jakpak se asi cítil Napoleon, když objevil pyramidy?
Chvilkové zasnění stačilo k tomu, aby se v ní probudila touha objevovat. Rozhlédla se dole po pustině a hledala očima nějakou zajímavost, jenže až na zarostlé, sotva znatelné základy domů, tu nebylo nic, žádné knihy nebo předměty se takto napospas vystaveným živlům přírody rozhodně dochovat nemohly. Napadlo ji, že krajina okolo je až moc tichá a trochu se začínala obávat komplikací, které by se nečekaně mohly naskytnout, proto si raději rychle připomenula cestu zpět k obydlí, kde s otcem momentálně žila. Byl to sotva kilometr, což znamenalo, že je stále v chráněném pásu a tudíž i v bezpečí. Možná proto tu bylo tak mrtvolné ticho.
Schovala průvodce do tašky a zvedla se. Opocovala si zadek od písku a nesouhlasně se zamračila, když ta protivná zrnka ucítila v botách.
Stvoření, které do této doby leželo v klidu stočené po jejím boku, zvědavě zvedlo hlavu a upřelo na plavovlásku safírový pohled plný moudrého uvědomění, ale také ospalosti. Ta kombinace ji donutila se pobaveně usmát, ale i tak se už posté musela pozastavit nad tím zvláštním pohledem. I když vyzařoval sílou a nadřazeností, jeho majitel byl pořád jenom mládě. Byl to pohled starce, který si prožil hrůzy světa, zrcadlily se v něm příběhy dávných generací před stovkami let… Ale stejný pohled měli i všichni ostatní, Sidonie byla přesvědčená, že to nejsou jenom hloupá zvířata, ale že umí myslet, plánovat, dokonce i v rámci možností komunikovat se svými druhy. Byl o tom přesvědčený i její otec, který se to vědecky snažil doložit světu. Nebo alespoň tomu, co z něho zbylo.
Opět se, jako už po tolikáté, zasnila. Jak asi fungoval svět před Zánikem? Věděla o něm skutečně mnoho, kvůli častému cestování měla k dispozici spousty knih, které našla, takže s dřívějšími kulturami byla dobře seznámená, ale všechno to byla pouhá teorie. Zajímalo ji, jak ten svět skutečně vypadal. Jaké bylo hemžení lidí po náměstích, rodinný život v domácnostech, jak si děti vedli ve školách, kouzlo skutečných citů… To všechno ji tolik zajímalo! A ta úžasná fauna a flóra. Ani si nedovedla představit tolik rozmanitých druhů zvířat a rostlin. Teď se udržely jenom ty nejotrlejší rostliny, jako byl břečťan a všechny stromy se staly zakrnělými, pokud nezmizely úplně. To samé bylo i se zvířaty. Ptáci se drželi docela dobře, stejně tak i ryby a plazi, hmyz se zadaptoval snadno a bylo ho všude plno, ale savci na tom byli skutečně bledě. Udrželo se jenom několik málo druhů drobných hlodavců. Ale jednou měla štěstí a podařilo se jí zahlédnout kočku, která byla také považována za vyhynulý druh. Vlastně všechno, co bylo větší než kočka, nemělo pro život šanci. A to všechno jenom kvůli těm neuvěřitelným monstrům. Někteří draci uměli plivat oheň, proto bylo všechno z bývalého světa spálené na uhel. A samozřejmě byli masožraví, někteří dokonce uměli létat, takže vyšší zvěř neměla šanci. Našli se však i hmyzožraví draci, Adam, dráček po jejím boku, byl jedním z nich.
Jmenoval se tak proto, že to byl první ochočený drak, o kterém kdy slyšela. Ochočený samozřejmě nebylo zas až tak přesné, protože jako malé, zvědavé dítě, jeho vejce ukradla. Dodnes si pamatovala svého otce, jak od něho dostala výprask a několik týdnů strávila ve strachu, že ji matka odcizeného vejce najde. Nakonec byl její otec za Adama rád, protože jak zjistil, tito drobní dráčci měli přirozenou ochranu proti velkým dravcům a tím jsou vysokofrekvenční vlny, které vydávají, když se cítí v ohrožení. Tuto schopnost velcí masožravci nemají, a ke všemu je pro ně ten zvuk nesnesitelný, takže radši nechají svou potenciální oběť svému osudu. Sidonie věděla, že dospělí lidé tyto vlny neslyší, ale kupodivu je neslyšela ani ona, což bylo samozřejmě výhodou.
Do té doby lidé nevěděli, jak se drakům ubránit, proto kolonie přeživších často končili v plamenech právě kvůli těmto dravcům, protože pro ně lidé byli až moc snadnou kořistí. Vynález k odplašení draků tedy patřil k největším objevů doktora Dashe, který mu zajistil celosvětové uznání a spoustu sponzorů k dalšímu výzkumu draků. Sidonie jenom s úšklebkem vzpomínala na doby, kdy byla ještě malá a s otcem měli sotva na jídlo. On vždy potřeboval pracovat v terénu, nesnášel být zavřený v laboratořích, a proto jezdil po celém světě a svou dceru bral všude s sebou. V terénu chtěl kvůli nebezpečí pracovat málokdo, takže nějaké příspěvky dostávali, ale bylo to jen taktak, aby měli na jídlo a potřebné přístroje. Teď to bylo úplně jiné. Peněz měli dostatek, proto si mohli dovolit lepší a výkonnější počítače a ani o to, jestli zůstanou o hladu, se bát nemuseli. Jenže co znamenají peníze v pustině tisíce kilometrů od nejbližší civilizace? Její otec by vlastně až do konce života nemusel do práce a oba by si mohli spokojeně žít v bezpečí kolonie, ale to by ani jeden z nich nedokázali. Otec potřeboval pořád něco ke zkoumání, nejlépe daleko od lidí a Sidonie prahla po informacích o světu před existencí draků. A tyto informace mohla vyčíst jenom v knihách, které nacházela uvnitř trosek. A právě proto byla i v útlém věku devatenácti let velmi důležitou osobností dnešního světa, protože stejně jako vědců v terénu, i lidí pátrajících po minulosti bylo poskrovnu. Proto se vždy, když se vrátili do saharské kolonie, kde žili, uspořádala ohromná konference, kde se vyskytli ti nejvýznamnější lidé a kde vědci a archeologové přednášeli své nejnovější objevy, teorie či hypotézy.
Adam zakňoural, čímž Sidonii upozornil na to, že nejspíše chtěla někam jít, když se zvedla. Evoluce byla zvláštní věc. Draci byli velice přizpůsobiví, proto se rychle rozšířili po celé Zemi. Domnívala se, že některý z Adamových předků se kdysi zkřížil s hadem, protože tuto anatomii měl jenom jeho druh. Byl dlouhý okolo tří metrů, měl hadovité tělo, ale čtyři končetiny, takže se neplazil, ale normálně chodil, navíc byla jeho páteř abnormálně ohebná, takže jeho tělo často tvořilo až bizardní figury. Šupiny měly nažloutlou barvu, nejspíše adaptace na písek, jenom oči byly průzračně modré. Vzhledem k délce byl nízký, dosahoval Sidonii pouze ke kolenům. Jeho vejce ukradla, když jí bylo osm, takže mu bylo jedenáct let. Všimla si, že poslední dva roky už neroste, avšak věděla, že většina draků se dožívá skutečně vysokého věku, někdy až dvě stě padesát let, takže ho automaticky pokládala ještě za mládě.
Nakonec se rozhodla, že půjde domů, protože se začínalo stmívat a ona netoužila po tom, aby se uprostřed noci procházela mrtvým městem. Za prvé se bála, že se ztratí a za druhé byla paranoidní a neurčitost temných nočních stínů ji znepokojovala.
Hodila si tašku přes rameno, pobídla Adama, aby šel za ní a šouravým krokem se vydala na cestu zpět. Na vydlážděném nádvoří se zastavila a chvíli si prohlížela údolí pod ní. V průvodci se dozvěděla, že se tato část dříve nazývala Nusle. Kousek od ní byly trosky trčící v prostoru po bývalém mostu. Ten se již dávno pod působením zubu času zřítil. Všimla si, že je dutý a jí hlavou bleskla otázka, proč tomu tak je. Nakonec došla k závěru, že tam musel nejspíše jezdit nějaký vlak, protože ji nenapadla žádná stavitelská výhoda, kterou by dutý most nesl. Sešla cosi, co dříve byly schody a dole s trochou námahy přelezla přes trosky mostu. Musela být pořádně opatrná, protože beton se drolil a jí hrozilo, že si někde zvrtne kotník. Trvalo nějakou chvíli, než se konečně dostala na druhou stranu ulice. Podle absence ruin typovala, že tu byl dříve park.
Povzdychla si, když se koukla na místo, kam měla namířeno. Úkryt, kde s otcem žila, se nacházel na protějším svahu, bohužel ale betonové cesty dávno pohřbila matička Země a všudypřítomný písek cestu ještě znepříjemňoval. Navíc se kryt nacházel přímo pod bývalým mostem, takže bylo všude okolo plno kusů drolícího se betonu.
V zoufalém pokusu oddálit svůj výstup na nezdolatelnou stráň, zabrousila pohledem po okolí a do jejího zorného pole se dostala malá průrva v zemi kousek od ní. Zvědavě se tím směrem rozešla.
V zemi tu zela díra o průměru několik metrů a vypadalo to, že tam dole nejspíše bude nějaká chodba, protože po stranách viděla kusy zdí. Propad byl vcelku hluboký, odhadovala tak deset metrů, ale díky valu předpokládala, že dostat se tam dolů bude jednoduché.
Sáhla po noži, který měla připevněný na stehně a posvítila dolů baterkou v rukojeti kudli. Své výhody to mělo. Nedůvěřivě koukala do díry, ale neviděla nic jiného, než věky líně ležící hlínu. Obávala se stvoření, která by tam mohla být. Rozhodně to nemohly být žádné velké příšery, ale i malí hmyzožravci mohou v návalu strachu a bezhlavého chaosu napáchat nepěkná zranění.
Nakonec zvědavost přeci jen zvítězila nad strachem a ona opatrně spustila jednu nohu dolů. Lehce přenesla váhu, aby se ujistila, že je nános hlíny pod její nohou pevný a celé to zopakovala s druhou nohou. Takto udělala ještě několik kroků, než jedna hrudka povolila a ona se klopýtavým během, kdy téměř postrádala rovnováhu, sesula až na dno.
Vyděšeně skousla dolní ret a ztuhla v kleku. Bystře naslouchala a těkavým pohledem analyzovala tmu před sebou, aby jí neunikl ani jeden podezřelý pohyb. Zůstala tak, i když se prach již dávno usadil.
Nakonec se nejistě postavila a přivolala k sobě Adama, který to celé pozoroval svrchu. Uklidnilo ji, že okamžitě přiběhl a nevykazoval žádné známky napětí nebo jinou nelibost vůči temné chodbě před nimi.
Na to, že ta chodba nebyla delší než dvacet metrů, tu bylo přehršle pavučin. Po pár krocích totiž narazili na další val. Ale chodba nebyla tak úplně bezúčelná, protože tu po každé straně bylo po čtyřech dveřích. Nad každými bylo čtyřčíslí, ale nevěnovala tomu žádnou pozornost. Jedny zkusila, ale bylo to marné, protože panty byly tak zrezivělé, že se s dveřmi nedalo hnout. Poštěstilo se jí až u sedmých dveří, jejichž panty byly povolené a do dveří stačilo jenom šťouchnout. Dveře s prásknutím spadly a zvedly tak mračno prachu, kvůli kterému se rozkašlala. Už tak jí bylo ze zatuchlého vzduchu špatně, kvůli tomu prachu téměř nemohla dýchat a byla ráda za lahev vody, kterou vyhrabala v brašně.
Když se prach usadil, vešla. Místnost byla skutečně malá, navíc byla jedna stěna protrhnutá a hlína se válela všude kolem. Ale úplně prázdná nebyla. Byly tu nějaké tři bedny. Byly vyskládané vedle sebe a tím zabíraly celou šíři místnosti, dlouhé byly téměř tři metry. Ale jenom jediná z nich byla neporušena. Jedna byla totiž téměř celá zavalená hlínou a druhá byla promáčknutá a zatížena kusem betonu, jenom ta třetí nesla pouze několik promáčklin.
V Sidonii okamžitě vzplála zvědavost. Co tam asi bude? Knihy, ceniny, artefakty, obrazy, vázy a keramika? Co?! Co tak důležitého, že to ukryli v bednách do podzemí?
Okamžitě se vrhla k té v nejlepším stavu a opatrně, aby ho nezvířila, rukou zbavovala povrch prachu. Překvapilo ji, že kvádr je z ocele a ne dřeva, jak předpokládala. Nahoře bylo malé okénko, ale když jím chtěla nahlédnout dovnitř, neviděla nic jiného, než sklo porostlé ledovou květinou. Hlavou jí to začalo vrtat ještě více, protože nemohla přijít na to, co by tam mohlo být, když je to zmražené. Nebo je to jenom nějaký skvělý systém na zachování cenných věcí? Také si uvědomila, že ta věc vydává tichý, hučivý zvuk.
Na straně prsty narazila na spáru a okamžitě odklopila poklop, pod kterým se ukrýval displej. Když se ho dotknula prstem, jemně se rozsvítil a začal jí ukazovat různé grafy, čísla, hodnoty, teploty a stavy, kterým vůbec nerozuměla.
Netušila, co to znamená, ale tak moc toužila po porozumění! Soustředila se a pozorně si prohlédla každou hodnotu, kterou viděla. Vůbec jí nevadilo, že to bylo psané starou angličtinou, protože ji ovládala bravurně. Když došla k názoru, že tu záhadu nejspíše nerozluští, dotkla se nápisu, který označoval stav, a psalo se v něm o jakémsi hibernačním spánku. Všechny údaje okamžitě zmizely a nahradil je jediný požadavek - ptalo se to na letopočet.
Vzhledem k tomu, že to bylo zařízení z doby před Zánikem, přičetla k rokům té doby 358 let a vyťukala číslici.
Ocelový box začal hlasitě hučet a Sidonii se zdálo, že snad i lehce vibrovat. Vyděsilo ji to a pár kroků ustoupila. Dokonce i Adam, který ji celou dobu nezúčastněně pozoroval, poplašeně uskočil a výhružně zavrčel.
Víko se lehce zvedlo a konečně odhalilo obsah Pandořiny skříňky. Sidonie zalapala po dechu a dlaní si v šoku zakryla obličej. Mráz jí přeběhl po páteři a vyděšením vytřeštila oči. Jen taktak, že v sobě udržela vyděšené vyjeknutí.
Žádné knihy nebo vázy. Uvnitř ležel člověk.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Týnka Týnka | 24. března 2011 v 8:40 | Reagovat

Mně se to líbí :) A Nusle jsou všude (Náš baráček tam zajisté stojí...že jo? Alespoň pozůstatek).
Mohla bys přidat další díl, ať mám příště na praxi co číst.

2 Kaori Kaori | Web | 25. března 2011 v 16:33 | Reagovat

Týna: Jo no, hlavně v mých povídkách... To už je podruhý! A díky komu? Ach ano - tobě :D

3 KadetJaina KadetJaina | Web | 25. března 2011 v 17:07 | Reagovat

Zdecimovaná matička Praha, chudáček. V Praze se zmražujou lidi? Zajímavej nápad, ještě zjistit, jak funguje to perpetum mobile a jdu na to! :D
Moc pěkný, hrozně dobře se mi to četlo ^^ Jsem zvědavá, co z toho vyvrbíš.

4 Ettelëa Dragons Ettelëa Dragons | Web | 26. března 2011 v 18:43 | Reagovat

Moc pěkné, skvěle se to čte a opravdu mě zajímá, jak to bude pokračovat. Doufám, že brzy přibude další díl. A děkuji za pěkné komentáře na mém blogu a za rady  aupozornění. Ale myslím, že už Temnou ulici nebudu nijak upravovat a opravovat, je to starší povídka a nechám to tak, abych viděla, jestli se zlepšuji. Nicméně opravdu děkuji, takové komentáře mě vždycky potěší, protože jde vidět, že dotyčný to opravdu přečetl :D

5 Klára Klára | Web | 26. března 2011 v 21:51 | Reagovat

Náhodou mě ten nápad právě hrozně zaujal a strašně jsem se na to těšila xD a ty ne a ne se přehoupnout dál no xD ale opravdu, to téma mě hodně zaujalo, a podle mě si začala dobře...doufám že to dotáhneš xD pro zopakování, jsem si tuhle kapitolu raději přečetla :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama