_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Duben 2011

butterfly effect...

25. dubna 2011 v 22:57 | Kaori |  Skrze hledáček objektivu
...Jest v mém podání fotografií nulový xDD

Minulý týden jsem zavítala do botanické. Lítala jsem tam jak blbec a naháněla motýly a nakonec z toho vzešly jenom dvě fotky, které sama svým kritickým okem uznávám za natolik amatérsky ucházející, že snad neurazím, když je sem švihnu.


Zavržený

19. dubna 2011 v 15:26 | Kaori |  Knihy

"Noro." Patch mé jméno vyslovil jako pointu vtipu. "Myslel jsem, že nezavoláš. Ani za nic."
Proklínám se, že jsem svá slova nedodržela. Proklínám Patche, protože se v tom pitvá. Proklínám trenéra a jeho šílené úkoly. Otevřela jsem pusu a doufala, že vypotím alespoň něco chytrého. "A? Můžeme se teda setkat?"
"Bojím se, že nemůžu."
"Nemůžeš, nebo nechceš?"
"Zrovna hraju kulečník." Hlasem mu prosáklo veselí. "Je to důležitá hra."
Podle rámusu v okolí jsem věřila, že o kulečníku nelže. Jestli je však hra důležitější než můj domácí úkol, to je otázka názoru.
"Kde jsi?" zeptala jsem se.
"V Boově herně. Na taková místa určitě nechodíš."
"Můžeme se bavit alespoň po telefonu? Mám tady připravený seznam otázek..."
Zavěsil.
Nevěřícně jsem hleděla na telefon. Pak jsem vyškubla z bloku čistý arch papíru a na první řádek načmárala Kretén. Pokračovala jsem na druhém řádku. Kouří doutníky. Chcípne na rakovinu plic. Doufám, že brzo. Ale tělo má perfektní.

Autor: Becca Fitzpatricková
Název: Zavržený
Originální název: Hush, hush
Nakladatelství: Egmont, 2010
Žánr: fantasy


A tak jsem zase jednou podlehla přebalu a zpracování knihy. Jejímu obsahu bohužel nikoli.
Vlastně to taková hrůza nebyla. Tímto kouskem bych se ve své knihovničce možná i pyšnila... kdyby mi bylo dvanáct.
Asi jsem byla vážně naivní, když jsem si myslela, že vlna nudných, rádoby dramatických a napínavých romantických fantasy o zapovězené lásce alá Upíří deníky alá děsná telenovela, odezněly. Smůla, v prodeji se tyto knihy ověřily, tak proč si namáhat mozek nad něčím pořádným, když stačí vymyslet jenom blbku hrdinku, kluzkého sexy švarného jinocha, pár křenů okolo a nulovou zápletku?

Vysvětlím vám situaci: Nora je, kdo by to byl čekal, absolutně normální děvče. Ale! to by nesměla být hrdinkou americké young adult knihy, aby se to nezvrtlo. Zvratový okamžik nastává, když jí profesor Osud do cesty připlete tajuplného Patche. Přesněji řečeno k ní do lavice. Náhodička, že zrovna jeho, jakožto jediného ve třídě, nezná. Dokonce ani jménem. Divné to vztahy, na těch amerických školách.
To, že je Patch tajemný jako hrad v Karpatech, hříšně krásný, oplývající schopností každou nudnou myš alá Isabella Swan okouzlit šibalským úsměvem a sexy řečmi a vlastně je, jen tak mimochodem, padlým andělem, je jenom bonus k tomu. Jo a také má děsivou a hrozně tajemnou minulost, málem jsem na ten drobný fakt zapomněla.

A o co, že tu jde? Věřte nevěřte, kam se Nora hne, tam potká Patche. Hroznou náhodou, samozřejmě. Také má poslední dobou pocit, že ji někdo sleduje. A je jasné, že když vás někdo sleduje (potají, ale vy to stejně víte), tak vás chce i zákonitě zabít. A na koho jiného to svést, než na toho tajemného, sexy svůdného Patche se španělskou tváří a krásnými zády, kterého Nora tak hrozně nenávidí, protože...
Co já vím, proč ho nesnáší?! Je v americké telenovele, to je důvod sám o sobě, ale řeknu vám tájo - ona ho miluje! Sice o tom ještě neví, ale deset stran před koncem knihy jí to dojde.
Připadá vám tento scénář povědomý? Spojujete si jej se Stmíváním? Ale neblázněte! Tento titul je mnohem, mnohem horší!

Na hraně aneb "Ber to s nadhledem a nechovej se jako dítě."

14. dubna 2011 v 14:40 | Kaori |  Ze života snílka
Poslední dobou mám pocit, že všechno, co bývalo v mém životě důležité z hlediska zájmů, pomalu zvedá kotvy a mizí za mlhou dětinskosti. Nevím, čím to je. Nepřipadám si, že bych za posledních pár let prošla bleskovým náctiletým vývojem. Možná v tom má prsty práce. Nebo škola, přátelé, přítel, strach o rodinu, neshody s rodiči (které už dávno nemají nic společného s nádobím)... Ať to, nebo ono, nebo všechno dohromady, mám pocit, že... umírám. Vlastně ne já, ale - a to se podržte - jedna má část. Abych byla přesná, tak je to Kaori.

S jak úsměvnou nostalgií vzpomínám na období před šesti lety, kdy jsem se stala součástí něčeho, po čem touží snad každý puberťák. Byla jsem v partě. Opravdové partě lidí, kteří měli svůj osobní humor a svá tajemství a okolní svět je možná někdy nechápal, ale to nevadilo, protože se každému dostávalo opory od svých přátel. V té době jsem si myslela, že anime je to nejlepší, co mě kdy potkalo a vzpomínám na chvíle, kdy jsme si idealisticky plánovali cestu po Japonsku...
Byly to skvělé časy a já vzpomínám na radost z toho, když mě někdo oslovil mojí přezdívkou jménem: Kaori. Ten pocit se dal srovnat s euforií a stačilo několik měsíců, abych si vytvořila svou animefans image. Na nic jsem si nehrála, prostě jsem to byla já, ale přitom... úplně jinak.
Lidi ze srazů a conů mě poznávali na ulici a já skutečně cítila, že někam patřím. Že jsem se po nekonečné smůle na lidi stala člověkem, který je pro své přátele důležitý.
Nic bohužel netrvá věčně a naše dokonalá parta se začala bortit. Rozjel se fenomén s ikonami a já se svou osobností něco takového nebyla schopná skousnout. Stačilo pár názorů od srdce a vřelých komentářů a došlo mi, že má cesta mezi řadami (v té době již rozjetými) HK a OK nevede.
Úplně jsem se od těch lidí distancovala. Stačí mi je vidět dvakrát do roka na některém z conů. A to stačí bohatě až moc. Ale i tak jsem si spokojeně žila dál. Přišla střední a s ní mnoho změn. A když mě některý z přátel nebo něčí rodič osloví Kaori, vím, že jsem to a že taková i budu.
Jenže když přijdu po týdnu domů, počítač je to poslední, na co pomyslím. Internetový svět mě nehecuje tolik, jako ještě před rokem a momentálně jsem zahlcena pro mě nesmírně důležitými hodnotami. Co nejvíce volného času se snažím trávit s rodiči. Často se hádáme, ale také jsem si všimla, že si poslední dobou paradoxně rozumíme nejlépe za celé roky. Pravděpodobně je to tím, že vím, že doma už dlouho nezůstanu. Že za rok maximálně za dva vypadnu z domu a půjdu si svou cestou. A oni to vědí také. Proto mi máma dává poslední možnosti schovat se za její sukni, protože za chvíli budu fuč.
Když nad tím tak přemýšlím, určitě to bude tou praxí. Koneckonců prací končí mládí, to je všeobecně známý fakt. A Kaori je mé mládí. Vlastně mě tak kromě školy a některých rodičů - jak jsem zmínila výše - již nikdo neoslovuje. Stačilo jenom pár papírů a úřadování, kam jsem musela napsat občanské jméno, občanské jméno, občanské jméno a mě bylo jasné, že prostě přestávám být dítětem. Což je škoda. Nejdříve jsem si nemohla zvyknout, že mě lidi začali(?) oslovovat skutečným jménem. U dospělých to nebylo tak hrozné, ale u lidí jenom o pár let starších než jsem já, mi to připadalo jako hrubá nadávka. A v práci? Tam ani nevědí, že nějaká Kaori existuje! Zprvu to bylo dost deprimující. Měla jsem pocit, že se přetvářím a mě došlo, že jsem těch několik let ztratila úplně... cizím životem. Ale nelituji toho. Vlastně jsem to byla stále já, ale... Je těžké to vyjádřit jen tak slovy.
Byl to zkrátka jiný svět. Vysněný svět. Svět, kde jsem (možná) mohla utíkat před realitou.
A víte, co se stalo teď o víkendu? Seznámila jsem se s dívkou, která je stejně stará jako já. Dívkou, která zná anime pouze z vyprávění od spolužáků. A když jsem se jí představila jako Kaori, zastyděla jsem se. Tak neuvěřitelně jsem se zastyděla a připadala si jako dítě, až jsem se chtěla propadnout do země!
Neříkám, že jsem teď ó dospělá, jenom... jsem přepracovala žebříček životních hodnot.
Ale je fakt, že na jedné nedávné výstavě jsem potkala děvče, které jsem neviděla asi tři roky. A světe div se - ona mě poznala. Přišla za mnou, nadšeně mě pozdravila a vyprávěla mi o srazech a mě napadlo, že bych zas na nějaký mohla jít. Jen na prchavý okamžik jsem zase zatoužila být součástí toho chuchvalce lidí. Ta myšlenka mi pouze bleskla hlavou a pak odezněla. Dále už žádný stesk a nic víc.

Nevím, jak dlouho budu ještě jako Kaori existovat. Možná zmizím tak náhle, že si mě lidé ani nezapamatují. Že jim nezůstanu ani v podvědomí. Vrátím se do světa, který jsem tak dávno opustila, abych mohla být v klidu, abych žila, abych byla prostě... Irena.
Ale když nad tím tak přemýšlím, Kaori je fajn jméno přezdívka.

Život a daň kapitola 2.

7. dubna 2011 v 18:29 | Kaori |  Život a daň

Chtěla jsem to v pondělí přednastavit, aby se vám to tu ukázalo tak ve středu, ale... nevyšlo to xD Ne, ještě jsem ten obrázek nepřekreslila.
Abych byla upřímná, poslední dobou mi to vůbec nepíše. Recenze stojí na pendrek a čtvrtou kapitolu píši už měsíc. Jestli to tak půjde dál, budete se musit spokojit s tím, že třetí kapitolou tento skvost skončí.
Smutné.
Užijte si to xP

Kapitola 2. - Procitnutí

Zděšeně odvrátila pohled a pevně oči stiskla. Tak moc ji to vyděsilo.
Čekala cokoliv, ale lidskou bytost ne. Nekontrolovatelně se roztřásla po celém těle, nečekanost objevu ji vykolejila natolik, až měla pocit, že se rozbrečí. Nevěděla, co má dělat a bála se otevřít oči. Bála se, že ten člověk je v této chvíli už před ní. Že se zlomyslně usmívá, oči rudě žhnou, kostnaté, věkem promrzlé ruce se k ní natahují, ztuhlé klouby praskají, dlouhé nehty přejíždějí po kůži, s hnilobným zápachem k ní bytost promlouvá uštěpačné poznámky o posledním přání...
Vyjekla a prudce se otočila, zamířila baterkou k boxu.
Byla tu taková tma...

Cujo

3. dubna 2011 v 19:44 | Kaori |  Knihy

Brett stál nehybně na dvoře. Poprvé v životě se zmítal v těžkých duševních a citových zmatcích. Po chvíli začal hledat Cuja za stodolou. Tiše ho volal. Rodiče ještě spali a on věděl, jak se zvuk nese ranní mlhou. Cuja nikde nenašel... a to bylo jen dobře.

Autor: Stephen King
Název: Cujo
Originální název: Cujo
Nakladatelství: Pavel Dobrovský - BETA, 2009
Žánr: horor, thriller

Cujo nechtěl být nikdy fujpsem. Jediné, co chtěl, bylo být se svou rodinou. Být jim přítelem a položit za ně život, bylo by to nutné, tak je měl rád. Jenže měl rád i zajíce. Zbožňoval, když se za nimi mohl hnát. Ale jak pekelně se mu to vymstilo, když ho to ošklivé blanité zvíře v té jeskyni kouslo do čumáku. Tak bolestivě! A několik dnů poté se cítil mizerně. Chtěl krev a vnitřnost a bolela ho hlava a vůbec se cítil jako fujpes. Nevěděl totiž, že se jeho nervová soustava rozpadá... Nebo za to snad může Frank Dodd, jehož vražedný a násilný duch se vrátil ze záhrobí?
Ať je to tak nebo tak, jádro pudla bernardýna je v tom, že Cujo ve vzteklý až praští a při pohledu na jeho navztekané a vysmívající se oči by s panickým křikem utekl i Srstka.
Ani si nedovedete představit, jak dlouho jsem se za touhle knihou honila! V knihovně byla věčně vypůjčená a v knihkupectví jsem se nemohla rozhodnout, jestli Cuja, nebo Carrie, takže jsem si nakonec koupila něco úplně jiného (třeba mangu, které teď už nemám, kam dávat).
Nicméně se mi poštěstilo a já ho v knihovně vyhmátla. Abych byla upřímná, už jsem měla absťák z toho, že se mi poslední dobou žádná kingovina nedostala do rukou (Sice mám rok na poličce To, ale moc se mi do toho nechce, protože více jak dvě třetiny budou určitě nuda a u To jsou dvě třetiny sakra vysoký číslo stránek.). Každopádně jsem si pěkně početla, posmutnila, povztekala, politovala a popřemýšlela a všichni jsme šťastní.