_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Na hraně aneb "Ber to s nadhledem a nechovej se jako dítě."

14. dubna 2011 v 14:40 | Kaori |  Ze života snílka
Poslední dobou mám pocit, že všechno, co bývalo v mém životě důležité z hlediska zájmů, pomalu zvedá kotvy a mizí za mlhou dětinskosti. Nevím, čím to je. Nepřipadám si, že bych za posledních pár let prošla bleskovým náctiletým vývojem. Možná v tom má prsty práce. Nebo škola, přátelé, přítel, strach o rodinu, neshody s rodiči (které už dávno nemají nic společného s nádobím)... Ať to, nebo ono, nebo všechno dohromady, mám pocit, že... umírám. Vlastně ne já, ale - a to se podržte - jedna má část. Abych byla přesná, tak je to Kaori.

S jak úsměvnou nostalgií vzpomínám na období před šesti lety, kdy jsem se stala součástí něčeho, po čem touží snad každý puberťák. Byla jsem v partě. Opravdové partě lidí, kteří měli svůj osobní humor a svá tajemství a okolní svět je možná někdy nechápal, ale to nevadilo, protože se každému dostávalo opory od svých přátel. V té době jsem si myslela, že anime je to nejlepší, co mě kdy potkalo a vzpomínám na chvíle, kdy jsme si idealisticky plánovali cestu po Japonsku...
Byly to skvělé časy a já vzpomínám na radost z toho, když mě někdo oslovil mojí přezdívkou jménem: Kaori. Ten pocit se dal srovnat s euforií a stačilo několik měsíců, abych si vytvořila svou animefans image. Na nic jsem si nehrála, prostě jsem to byla já, ale přitom... úplně jinak.
Lidi ze srazů a conů mě poznávali na ulici a já skutečně cítila, že někam patřím. Že jsem se po nekonečné smůle na lidi stala člověkem, který je pro své přátele důležitý.
Nic bohužel netrvá věčně a naše dokonalá parta se začala bortit. Rozjel se fenomén s ikonami a já se svou osobností něco takového nebyla schopná skousnout. Stačilo pár názorů od srdce a vřelých komentářů a došlo mi, že má cesta mezi řadami (v té době již rozjetými) HK a OK nevede.
Úplně jsem se od těch lidí distancovala. Stačí mi je vidět dvakrát do roka na některém z conů. A to stačí bohatě až moc. Ale i tak jsem si spokojeně žila dál. Přišla střední a s ní mnoho změn. A když mě některý z přátel nebo něčí rodič osloví Kaori, vím, že jsem to a že taková i budu.
Jenže když přijdu po týdnu domů, počítač je to poslední, na co pomyslím. Internetový svět mě nehecuje tolik, jako ještě před rokem a momentálně jsem zahlcena pro mě nesmírně důležitými hodnotami. Co nejvíce volného času se snažím trávit s rodiči. Často se hádáme, ale také jsem si všimla, že si poslední dobou paradoxně rozumíme nejlépe za celé roky. Pravděpodobně je to tím, že vím, že doma už dlouho nezůstanu. Že za rok maximálně za dva vypadnu z domu a půjdu si svou cestou. A oni to vědí také. Proto mi máma dává poslední možnosti schovat se za její sukni, protože za chvíli budu fuč.
Když nad tím tak přemýšlím, určitě to bude tou praxí. Koneckonců prací končí mládí, to je všeobecně známý fakt. A Kaori je mé mládí. Vlastně mě tak kromě školy a některých rodičů - jak jsem zmínila výše - již nikdo neoslovuje. Stačilo jenom pár papírů a úřadování, kam jsem musela napsat občanské jméno, občanské jméno, občanské jméno a mě bylo jasné, že prostě přestávám být dítětem. Což je škoda. Nejdříve jsem si nemohla zvyknout, že mě lidi začali(?) oslovovat skutečným jménem. U dospělých to nebylo tak hrozné, ale u lidí jenom o pár let starších než jsem já, mi to připadalo jako hrubá nadávka. A v práci? Tam ani nevědí, že nějaká Kaori existuje! Zprvu to bylo dost deprimující. Měla jsem pocit, že se přetvářím a mě došlo, že jsem těch několik let ztratila úplně... cizím životem. Ale nelituji toho. Vlastně jsem to byla stále já, ale... Je těžké to vyjádřit jen tak slovy.
Byl to zkrátka jiný svět. Vysněný svět. Svět, kde jsem (možná) mohla utíkat před realitou.
A víte, co se stalo teď o víkendu? Seznámila jsem se s dívkou, která je stejně stará jako já. Dívkou, která zná anime pouze z vyprávění od spolužáků. A když jsem se jí představila jako Kaori, zastyděla jsem se. Tak neuvěřitelně jsem se zastyděla a připadala si jako dítě, až jsem se chtěla propadnout do země!
Neříkám, že jsem teď ó dospělá, jenom... jsem přepracovala žebříček životních hodnot.
Ale je fakt, že na jedné nedávné výstavě jsem potkala děvče, které jsem neviděla asi tři roky. A světe div se - ona mě poznala. Přišla za mnou, nadšeně mě pozdravila a vyprávěla mi o srazech a mě napadlo, že bych zas na nějaký mohla jít. Jen na prchavý okamžik jsem zase zatoužila být součástí toho chuchvalce lidí. Ta myšlenka mi pouze bleskla hlavou a pak odezněla. Dále už žádný stesk a nic víc.

Nevím, jak dlouho budu ještě jako Kaori existovat. Možná zmizím tak náhle, že si mě lidé ani nezapamatují. Že jim nezůstanu ani v podvědomí. Vrátím se do světa, který jsem tak dávno opustila, abych mohla být v klidu, abych žila, abych byla prostě... Irena.
Ale když nad tím tak přemýšlím, Kaori je fajn jméno přezdívka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KadetJaina KadetJaina | Web | 14. dubna 2011 v 19:10 | Reagovat

Když si představím, že bych snad měla přestat být dítě, je mi z toho na nic, ačkoliv od nástupu na střední na sobě taky pozoruju spoustu věcí, co se mění. Ale naopak jsem si skvělou bandu otaku lidu našla až teď a proto jsem v tom shonu conů a srazů a pořád mě to baví, protože je to něco jiného než obyčejný nudný život. Jsem za ně ráda. Bohužel si ale uvědomuju, že mi bude v září osmnáct a je jen otázka času, kdy se začne tenhle dětský hrad bořit... Fňuk!

2 Klára Klára | Web | 14. dubna 2011 v 19:22 | Reagovat

Jej jak si o tom tady psala tak se mi vcelku zastesklo :( čas utíká no, dřív sem byla i na animefestu, teď už je poslední co se týká anime tenhle blog kam chodím xD neni čas a věci okolo anime jdou stranou no...ale občas je fajn zavzpomínat na ty pohodový časy n_n

3 Yuuri xP Yuuri xP | Web | 15. dubna 2011 v 16:44 | Reagovat

Já bych to tak nehrotila xD prostě adolescence je těžký období xD
Nicméně já jsem teda se svou přezdívkou Hara neměla zase takový problém xD Ve škole i všude jinde mi všichni říkají Lenko, protože jsem se jim tak představila hned na začátku a jako Hara se už nepředstavuju hodně dlouho xD (právě proto, že už se za to stydím xD) Říká mi tak akorát Angee a ještě jedna holka ze třídy a to ještě ne stále.
Já si nemyslím, že Kaori stratíš. Ona se jen přemístí k Ireně do té normálnější podoby, řekla bych xD Neumím to popsat. Ale tvoje rozpoložení značně chápu, takže jakš takš vím, co myslíš xD U mě ale za to může to odloučení od těch ostatních animefandů. Žiju prostě v normálním městě, v normální škole a s normálními lidmi. Ne že by ti ostatní byli nenormální, ale.... no prostě to jistě chápeš! xD
ENTER!

4 Tereza Tereza | 15. dubna 2011 v 19:25 | Reagovat

Děláš si srandu? Píšeš, že se cítíš příšerně dospěle a přitom nosíš trička s kreslenými postavičkami a na krku rolničku? A to ti bude za chvíli osmnáct? Nevím, proč si tak udělaná z práce, kterou máš jen jako praxi a prakticky si jí vůbec nevyděláváš?
Přijde mi, že si o sobě myslíš, že jsi hrozně napřed před ostatními jen proto, že chodíš do ,práce´ a ,bydlíš´ u přítele. Že řešíš, co k jídlu a ne špinavý nádobí. To, že chceš být co nejvíce se svými rodiči je v pořádku, ale proč to píšeš takovým stylem, jako bys je už nikdy neměla vidět?
Holka, srovnej si to v sobě trošku a sraž ten egoismus trochu níž.

5 Kaori Kaori | Web | 16. dubna 2011 v 17:44 | Reagovat

Tereza: Proč jen jsem čekala, že se najde člověk, který si sice tenhle článek přečte, ale stylem, že jedním uchem dovnitř a druhým ven?
Z toho, co píšeš, se zdá, že si myslíš, že mě znáš až moc dobře. Proto se někdy stav, já ti ráda řeknu, v čem jsem nad věcí oproti tobě a představím ten svůj do nebes volající egoismus.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama