_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Život a daň kapitola 2.

7. dubna 2011 v 18:29 | Kaori |  Život a daň

Chtěla jsem to v pondělí přednastavit, aby se vám to tu ukázalo tak ve středu, ale... nevyšlo to xD Ne, ještě jsem ten obrázek nepřekreslila.
Abych byla upřímná, poslední dobou mi to vůbec nepíše. Recenze stojí na pendrek a čtvrtou kapitolu píši už měsíc. Jestli to tak půjde dál, budete se musit spokojit s tím, že třetí kapitolou tento skvost skončí.
Smutné.
Užijte si to xP

Kapitola 2. - Procitnutí

Zděšeně odvrátila pohled a pevně oči stiskla. Tak moc ji to vyděsilo.
Čekala cokoliv, ale lidskou bytost ne. Nekontrolovatelně se roztřásla po celém těle, nečekanost objevu ji vykolejila natolik, až měla pocit, že se rozbrečí. Nevěděla, co má dělat a bála se otevřít oči. Bála se, že ten člověk je v této chvíli už před ní. Že se zlomyslně usmívá, oči rudě žhnou, kostnaté, věkem promrzlé ruce se k ní natahují, ztuhlé klouby praskají, dlouhé nehty přejíždějí po kůži, s hnilobným zápachem k ní bytost promlouvá uštěpačné poznámky o posledním přání...
Vyjekla a prudce se otočila, zamířila baterkou k boxu.
Byla tu taková tma...

Kužel světla dopadl na klidnou chlapeckou tvář. Oči měl zavřené. Klidně spal a Sidoniin tep o něco málo poklesl. Až teď si uvědomila, že už ji dlaň bolí z toho, jak křečovitě svírá nůž. Nechala ruku uvolněně klesnout k boku, ale jakmile na box padla tma, hysterie se vrátila a ona okamžitě ruku zase pozvedla.
Neměla ráda takové šoky. Byla zvyklá na svůj lenivý stereotyp. Vše se muselo odehrávat klidně, plynule, žádné nečekané objevy. Začínala z toho být podrážděná a cítila, že na ni jde mdlo. Snažila si namluvit, že to je jenom z toho zatuchlého vzduchu.
Několikrát se zhluboka nadechla a udělala několik váhavých kroků vpřed. Když se osoba ani nepohnula, s velkou dávnou donucení k němu došla normálním krokem.
Dokázala to. Došla až k tomu přístroji, napadlo ji, že to vypadá jako rakev. Stála přímo u toho a musela se hodně přemlouvat, aby vyděšeně neutekla. Stěží v sobě držela slzy šoku, třas už se jí ovládnout nepodařilo a zbabělost s vůlí spolu sváděly boj na samém okraji propasti.
Tělo klidně leželo uvnitř rakve, přivázáno několika řemínky, na hlavě mělo podivnou helmici a Sidonie se stále dokola uklidňovala tím, že i kdyby se chlapec probudil a chtěl... Udělat cokoli, právě řemínky mu v tom zabrání.
Ale něco se změnilo. Vráska mezi obočím se prohloubila, znepokojení narostlo a dech o něco zrychlil. Ale nebyl to jenom její dech, který slyšela. Teď! Stín se lehce mihnul po hrudi. Jenom nepatrně, ale změnil se. Zase! Nemohla to být její rozklepaná ruka, určitě ne. Hrudník se opatrně, ale přeci jen pohyboval.
V tu chvíli zapomněla na strach a bolest hlavy. Připadala si jako zhypnotizovaná. Neuvěřitelně zírala na mladíkovu tvář a náhle chtěla, aby se probudil. Aby otevřel oči. Chtěla slyšet jeho hlas, vidět jeho oči. Chtěla znát jeho svět.
Oči se otevřely.
Tak náhle, až ji to naprosto uzemnilo. Vydala ze sebe jenom přidušené kvíknutí. Vykulila oči a zapomněla dýchat, měla pocit, že se čas zastavil a ona s ním. Nedokázala udělat ani sebemenší pohyb.
Oční víčka se zvedla jenom nepatrně, ale i to stačilo k tomu, aby si toho všimla. Muž oči okamžitě zavřel a tvář se stáhla do bolestné grimasy, na čele se ukázalo několik vrásek.
Světlo. Dívka mu do obličeje mířila baterkou. Bylo to tak přirozeně lidské gesto. Byla vyděšená. Její fantazie byla díky knihám až moc barvitá na to, aby si bez problému dokázala představu zasadit do skutečného života. Chtěla se hnout. Utéct. Co nejdále to půjde. Místo toho ale kamenně stála a koukala na to, jak se člověk před ní brání světlu krčením všech svalů v obličeji a jak se pomalým oživováním ztuhlých končetin snaží vykroutit z pout.
"Doktore?" Sidonii to jediné slovo v uších znělo ještě hodnou chvíli po té, co bylo vyřčeno. Cítila, jak jí panika zahlcuje mysl, začínala vidět rudě, chtěla udělat tolik věcí najednou! Ale nešlo to. "Co... Co je... Špatně?" Další slova. Byla vyřčena s neobvyklou námahou a bolestí a nepřirozeně vysokým tónem. Bylo to jediné, co chlapec pronesl. Dále už jenom sípavě oddychoval, a co chvíli se snažil otevřít oči, jenže záře svítilny mu to nedovolovala.
A náhle byl strach pryč. Svalové napětí se uvolnilo, do plic se po nekonečné vteřině zase dostal vzduch, ruka s nožem povolila křečovité sevření. Třas ustal a ona ani nepomyslela na útěk. Snad už jí z toho stresu přeskočilo, nebo ji zaplnila vlna flegmatického opovrhování pudem sebezáchovy. Netušila, kde se to vzalo, každopádně se v ní probudila společenská potřeba pomoct svému družnému v nouzi.
"Nehýbej se," řekla klidným, vyrovnaným hlasem a natáhla se k páskům okolo jeho zápěstí. Lehce je odepnula a pokračovala k hrudníku a nohám. Nakonec odklopila směrem vzhůru přístroj na jeho hlavě. Pokynula mu, ať se posadí a pomohla mu do sedu.
Pozvedl ruku a unaveně schoval tvář do dlaně. "Takové vedro," řekl sípavě a těžce si oddychl.
Sidonie pohotově zašátrala po lahvi s vodou, ale než mu ji stačila podat, upadl chlapec do mdlob a zřítil se zpět do boxu. Lahev se skutálela po nerovné zemi a dívka k němu hned přiskočila. Byl klidný, skutečně omdlel. Těžce dýchal a svaly v jeho tváři byly pořád lehce nakrčené.
Chladnokrevné myšlení a konání zmizelo. Vzalo nohy na ramena a během vteřiny Sidonii zanechaly o samotě v temném sklepě s člověkem, který měl být už kdoví jakou dobu mrtvý. Duchaplnost nahradila panika a strach. Prostor se zmenšil a vypadalo to, že navzdory silné svítilně tma vítězí nad světlem.
Přejel jí mráz po zádech a roztřeseným světlem baterky zkoumala tělo. Hlava byla opřená o hranu, kvůli hnědé kštici vlasů mu neviděla do obličeje a ruce bezvládně visely ven. Ke strachu a nejistotě se přidal i vztek. Vztek na sebe samu, že nedokáže jednat s čistou myslí, že se nechává ovládat pocity, které jí v nelogických souvislostech zahlcují mysl a zdravý úsudek. Sakra, proč sem vůbec lezla?!
Zhluboka se nadechla a chvíli čekala, jestli se jí nevrátí alespoň trocha z racionálního uvažování. Když už dokázala dýchat téměř normálně, zamyslela se. Ležel před ní člověk. Absolutně cizí člověk, kterého by měla ponechat svému osudu. Kdo ví, proč takhle dopadl? Třeba to byl nějaký významný člověk své doby. Ale co když to byl zločinec? Co když udělal něco tak hrozného, že nemohl zůstat ve společnosti? Ale kdyby tomu tak skutečně bylo, nedostal by trest smrti? Kruci, vždyť byl stejně starý jako ona! Co mohl být zač? Má vůbec ona oprávnění na to, ho zachránit? Co když svým činem narušila vůli něčeho... vyššího?
Ušklíbla se. Bůh přeci neexistuje. Byl zabit už dávno. Rozhodl se nad tímto světem a touto dobou mávnout rukou. Teď byli v rukou Ďábla. Nebyla věřící, ale bibli četla, a to nejednou, byla to kniha, kterou nacházela téměř na každém rohu.
Zachrání ho. On je živoucím poslem minulosti! Ona chtěla znát všechno o době, která byla před čtyřmi stoletími. Chtěla znát všechno! A knih bylo žalostně málo. Ale on, on jí všechno poví. Angličtina byla dříve hodně rozšířený jazyk, učilo se anglicky všude, on určitě bude umět anglicky. Napíše o jeho příbězích práci, díky které sklidí uznání i u těch největších vědců a archeologů. Vstoupí do jejího vysněného světa, kde bude mít sílu slova a lidi budou její veřejné projevy zajímat. Stane se osobností. Už to nebude jenom malá dcera doktora Dashe, která sem tam utrousí něco užitečného. Teď bude hrdě stát po boku jejího otce a tentokrát bude ona, která světu představí senzaci.
Samolibě se usmála. Viděla sebe sama na podiu s mikrofonem a sál přecpaný lidmi, kteří k ní budou s údivem v očích vzhlížet a hltat každé její slovo. Někteří lidé budou i stát! Ano, zachrání ho. Ať už byl jakýkoliv, jí to bylo jedno, teď ji kupředu hnala jenom vidina její vlastní slávy a šňůry úspěchů.
Vytáhla bezvládné tělo napůl z boxu a pracně si ho vysadila na záda. Byl neuvěřitelně těžký, nebo jí to alespoň připadalo, ale táhnout ho nemohla, protože by mu mohla rozdrásat kůži.
"Jdi," pobídla Adama, který na ni nedůvěřivě koukal ostražitým pohledem, a dokonce se zdálo, že se mračí. Nakonec pravděpodobně došel k názoru, že nemá cenu ji v jejím úsudku bránit a přestal blokovat východ na chodbu.
Sidonie už u valu funěla jako osel, který celý den oral pole, a to ji to nejhorší teprve čekalo. Téměř po čtyřech se vyškrábala po valu zpět na povrch země a několikrát jí při tom hoch málem spadl ze zad. Zmoženě, opatrně tělo položila na zem a sama si sedla, aby se vydýchala. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu a s příjemně řezavým pocitem si užívala ledový vzduch, který jí proudil do plic. Po chvíli se jí konečně přestala motat hlava a dokonce i úsměv spolu se slunečními paprsky rozjasnil její tvář. Pocit sklíčenosti zmizel a ona byla neuvěřitelně ráda za to, že je z toho temného místa pryč. I když už slunce téměř zmizelo za obzorem, pořád na ni dopadalo několik posledních slunných paprsků dne, které se s námahou přehouply přes kopec.
Když se vydýchala a napila, sundala si svou košili a natáhla ji na chlapce. Na ramenou ji musela natrhnout, aby se do ní vešel, ale bylo to alespoň něco. Nevěděla totiž, jak by jeho pokožka mohla reagovat na slunce či jiné faktory přírody, proto ho chtěla alespoň trochu chránit.
Když ušla pár metrů do strmého kopce, začala nadávat sama sobě. Nohy se jí bořily do písku. Někde ho bylo více, někde méně, ale byl všude. A to ji čekalo ještě přelézání betonových trosek! Tělo bylo navíc čím dál těžší a ona myslela, že plíce vyplivne už jenom při pohledu na to, co ji ještě čekalo.
Nakonec to přeci zvládla. Sice to trvalo dlouho a ona se už téměř pod tou váhou plazila po zemi, navíc měla několik odřenin z toho, jak občas uklouzla a spadla na koleno, ale vždy upadla tak, aby ublížila sobě, nikoliv jemu, ale přesto dokázala.
Vlezla do pevné, ocelí vystavěné chodby, která se dochovala po dlouhá staletí a krátkou chodbou došla do hlavní síně provizorního domovu. Byla to malá místnost, kde měly oblečení, zásoby jídla a podobné věci, které se nehodí jak do pracovny plné drahých přístrojů, tak do pokoje, kde spali na matracích.
Z posledních sil ho donesla do ložnice a položila na matraci, vzala si zpět potrhanou košili a pořádně chlapce zachumlala do přikrývky. Sesula se na zem a konečně se pořádně nalapala vzduchu. Byla vyčerpaná. Byla tak moc unavená, až myslela, že každou chvílí usne a je jedno, jestli vestoje, ale na druhou stranu jí každá myšlenka na ten velkolepý a vzrušující objev dodávala nových sil, takže potřebovala pořád něco dělat a už se třásla nedočkavostí na to, až se chlapec opět probudí.
Musela to povědět otci! Prudce se zvedla a zmožené nohy, které si za tu chvíli zvykly na polohu uvolněnou, ji téměř zradily. Pohotově se zachytila police na knihy a drobnou křeč předčila. S pocitem dětského triumfu vběhla do otcovy pracovny, ale ta zela prázdnotou. Zarazilo ji to, nedočkavý úsměv zamrzl na rtech. Bylo tu příjemné, modro-žluté světlo, jako všude po bytě, počítače potichu vrněly, ale otec nikde. Neviděla ani žádný papírek na ospravedlnění, ale to byl celý doktor Michael Dash. Když se ponořil do práce, nedokázal myslet na nic jiného. Občas zapomínal i na vlastní dceru, ale ta moc dobře věděla, že když se mu důrazně připomene, bude schopný jí několik minut ze svého výzkumu věnovat. Nejspíš šel ven, porozhlédnout se po kraji a pozorovat draky v jejich přirozeném prostředí a společenském životě, člověkem nedotknutelným. No nic, bude muset ještě chvíli vydržet. Do setmění bude tu, to věděla jistojistě, takže počká tak hodinu nebo dvě. Žádný problém.
Otočila se, odhrnula provázkový závěs, přešla předsíň, ulovila energetickou tyčinku a zaplula do ložnice. Posadila se na druhou matraci a nepřítomně se zahleděla do země, zatímco jedla. Cítila, jak se jí zavírají oči a tiché předení větracího zařízení pocit únavy ještě umocňovalo. Díky větrákům tu bylo mnohem lepší ovzduší než venku. Sice tam nebylo takové horko, jako v saharské kolonii uprostřed pouště, ale po dni stráveném v téměř čtyřiceti stupních ve stínu bylo příjemné si lehnout do chladné postele nebo se omýt studenou vodou. Všechno tu samozřejmě fungovalo na bázi přenosných, solárních panelů. Přenosná elektrárna, skvělé.
V nastalém tichu se myšlenkami opět vrátila k její hvězdné kariéře. Už to viděla trochu realističtěji než tam dole, ale stále byla hvězdou konferencí. Možná by se díky své slávě mohla zbavit i Jimmyho. Třeba jí ten neznámý hoch ukáže svět opravdových citů...
"Alice..." Jediné, chraptivě zašeptané slovo ji vytrhlo ze snění. S údivem přivřela oči, když se pod víčka dostalo světlo zářivky. Na zemi se válela nedojedená sušenka; usnula vsedě a ani si to neuvědomila! Pohyb na druhé provizorní posteli upoutal její pozornost a ona vzhlédla od jídla.
Zíral na ni.
Ležel stejně, jak ho uložila, jenom hlava byla otočena na bok a zelené oči na ni zíraly ve vší své uvědomělosti. Srdce se jí zastavilo a ona opět ztuhla. Už několikátý šok za tento den, začínala se bát, aby z toho vyvázla se zdravou myslí.
Nikdo z nich se ani nepohnul. Chlapec na ni civěl jako gazela, které došlo, že lev je příliš blízko, než aby mohla utéct. Strachem dokořán otevřené oči, které vyjadřovaly úděs, ale také překvapení. Viděla v nich zoufalství a miliony otázek. Byly bystré a plné pozornosti náležící naplno myslícímu člověku. Muž prozřel a hned, jak otevřel oči, věděl, že je něco špatně. Věděl to a věděl i skutečnost, že nemá šanci se z toho vykroutit. Nezbylo nic jiného, než se poddat, protože tělo odmítalo spolupracovat s myslí.
Sidonii se v hlavě míhal nespočet myšlenek, ale nebyla sto alespoň jedinou zachytit. Cítila, jak se její tělo opět oddává panice, a že s tím nic neudělá.
"Jsem Sidonie," bylo jediné, co ze sebe přiškrceným hlasem dokázala dostat a dusivá atmosféra v pokoji byla náhle o něco lehčí. Něco se zlomilo, možná ten poct neuvěřitelnosti, zoufalosti a strachu. Byli tam naproti sobě a najednou spolu komunikovali. Doopravdy komunikovali.
"Voda." Ani si neuvědomil, že to řekl. To slovo se z jeho úst vydralo napovrch samovolně, ne jako myšlenka, ale jako požadavek samotného těla.
Dívka okamžitě a prudce vystřelila do předsíně, kde popadla první lahev vody a klekla si k chlapci. Ten ji sjel otřeseným pohledem. Gazela chtěla utíkat, ale nohy jí přirostly k zemi. A lev se jí vysmíval zubatou tlamou.
"Neboj se. Neublížím ti. Posaď se a napij," vykoktala rychle a odšroubovala víčko.
Chlapec se s námahou posadil a bez jakýchkoliv okolků lačně vytrhl vodu Sidonii z rukou. Nezajímaly ho zásady ani to, kde je. Chtěl jenom vodu a s ní život. Na jeden nádech vypil půl litru a následně zadýchaně lapal po dechu. Když už Sidonie myslela, že bude schopný mluvit, zrychlil se jeho dech a rozrušené sípání a než opět omdlel, vrhl na ni prosebný pohled plný strachu a nechápavosti.
Pocit vzrušení opadl a náhle měla pocit, že je na světě úplně sama. Už doufala, že zůstane vzhůru, bude k ní mluvit, budou si navzájem hledět do očí s neuvěřitelnou fascinací, doufala, že se dozví jeho jméno...
Ale on ničeho takového nebyl schopný. Skoro až měla pocit, že se jí to všechno zdá. Náhlá zrada v lidském organismu ji natolik rozrušila, že si téměř začala nalhávat, že se nic z toho neděje, a že se na všechno dívá s přehnanou fantasií. Musela se uklidnit a obrátit ke svému dospělejšímu já.
S hořkou chutí zklamání na jazyku zvedla ze země zbytek sušenky a vyhodila ji do koše, lahev se zbytkem vody postavila vedle postele pro případ, že by se hoch opět probudil.
Posadila se na své místo, tvář si opřela o dlaně a lokty o kolena. Cítila, že nebude možné dál únavu ignorovat a pak odevzdaně zavřela oči a oddala se spánku.
Prásknutí ocelových dveří bylo neslyšné, absolutně tlumené, ale on ho s dostatečnou představivostí slyšel znít v hlavě stále dokola s nabírající hlasitostí. Otevřel oči. Měl divné sny. Tolik zvláštní. Nedávaly mu nejmenší smysl a on nevěděl, kde je. Opatrně se protáhnul a snad každý kloub v jeho těle nesouhlasně zaprotestoval. Všechno ho bolelo a celé tělo měl namožené, ale i tak to byl úžasný pocit; to mohutné protáhnutí.
Zvídavě se rozhlédl. Viděl malou místnost, celá byla ocelová a zalitá tlumeným světlem. Jenom dvě matrace na zemi, malý stolek, drobné vybavení typické domácnosti a dívka ležící na druhé palandě. Všechno to viděl a vnímal, ale jakoby k němu vjemy přicházely z nekonečné dálky a trochu pochroumané, bez reálnosti a důležitosti, přicházely zpoza mlhy, která všemu dodávala snovou lehkost. Zajímalo ho, kolik je hodin. Zamknul vůbec, než odešel z domu? Tu dívku nezná, snad Alici nepodvedl...
Převalil se na bok, bylo to tak pohodlné. Měl pocit, že na zádech ležel věky, jak je měl ztuhlé. Zadíval se na ni. Spala v tak podivné poloze, že to vypadalo, že usnula dříve, než na postel dolehla. Ruce schované pod hlavou, lýtka na holé zemi a kotníkové boty. Neměla ponožky. Zdálo se mu to divné, možná i nechutné. Přece nemohl skončit s holkou v teniskách bez ponožek? Měla dlouhé vlasy v barvě slámy, sčesané do dvou culíků. Pleť měla tmavou, ale ne moc, jenom lehce opálenou, ale možná se mu to jenom zdálo, pohled měl pořád trochu rozostřený. Dýchala ústy a jemu došlo, že slyší, jak pravidelně oddechuje, asi byla hodně unavená. Na sobě měla krátké kraťasy a tílko. Po chvíli, kdy ji bezmyšlenkovitě pozoroval, si uvědomil, že jí zírá na dlouhé a hladké nohy, složené na sobě, v kolenou opouštějící matraci. Alice?
Byla daleko.
Posadil se a tělo ho bolelo, ale ne tolik, aby kvůli tomu fňukal. Bylo namožené, jenom o trochu víc, než minule, kdy strávil polovinu dne v kotli na festivalu. Jak se ten festival jenom jmenoval?
Až teď si uvědomil, že je celý nahý a zastyděl se, ale nezajímalo ho, proč. Vlastně ho to ani nenapadlo. Instinktivně sáhl po balené vodě a dopil zbytek. Z toho pohybu se mu zamotala hlava a zasáhla ho chvilková nevolnost. Začal lapat po dechu a cítil, jak mu vzduch v krku houstne a skoro, jakoby se dávil. V předklonu se snažil uklidnit a on si uvědomil, že vůbec neví, co včera dělal.
Také mu došlo, že je tu neuvěřitelné horko. Slyšel hučet klimatizaci, ale i tak si připadal jako v Egyptě. Když tam jednou byl, bylo mu takové vedro, že pro něho bylo namáhavé dojít i do moře. Teď to bylo podobné, i když ne tak hrozné. Ale stejně cítil, že se potí. A poznal to i na dechu. Musel dýchat pusou a navíc trochu sípal. Měl chuť ze sebe skopnout peřinu, ale když si uvědomil, že je nahý, zavrhl to.
Pořád měl neuvěřitelnou žízeň. A cítil únavu, jakoby spal roky. Také ho znepokojovalo, že si nemůže utřídit mysl na něco důležitého, třeba na to, kde je. Nechtěl myslet na dovolenou, která byla pět let za nimi a kde ho chytly střevní potíže. Věděl, že musí jet za otcem do Anglie, měl tam domluvené prázdniny a krátké studium. Kruci, měl pocit, že už tam byl, jenom si to neuvědomuje. A co Alice? Říkala přeci, že přespí u ní v garsonce, kde teda je? A kdo je ona?
Omotal okolo sebe peřinu a namáhavě vstal, opět se mu zamotala hlava a on se raději přidržel police plné knih. Vyšel z místnosti a sáhl po lahvi vody, kterou z dvou třetin vypil. Teď mu bylo úžasně. I když se cítil těžký, radši se otočil a zamířil zpět do pokoje.
;Všiml si zvířete spícího u nohou matrace, kde ležela dívka. Nedokázal identifikovat, jestli je to vypelichaný pes nebo postižená kočka, ale podle toho, jak to bylo zatočené a jedním okem, ze kterého byla jenom úzká škvírka, to pozorovalo okolí, by řekl, že kočka.
Lehké zamumlání obrátilo jeho pozornost k dívce. Než se její modré oči rozšířily úžasem a zvědavostí, probodly ho zděšenou nechápavostí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | Web | 7. dubna 2011 v 18:36 | Reagovat

Ahoojky... vsadila jsem se s kámoškou, kdo bude mít za 3 dny nejvíce lídí na blogu.. Tak tě chci poprosit jestli by ses nemohla kouknout na můj blog ;)Stačí kliknout na WEB.. Děkujíí

2 Klára Klára | Web | 7. dubna 2011 v 19:14 | Reagovat

Jů konečně patrné změny v této druhé verzi :) dokonce jsem si ho víc oblíbila xD ale doufám, že opravdu nezkončíš 3. kapitolou xD tak je dávej častěji ale kratší, třeba to pak půjde líp xD ale ne, že s tim sekneš, když už jsem se začetla x)

3 Yuuri xP Yuuri xP | Web | 7. dubna 2011 v 20:23 | Reagovat

Ty seš vážně dost aktivní v poslední době O.o (stydím se za sebe -.-" xD)

Je to pěkně psané...yeah xD když si vzpomenu jak moc jsi pokročila... zase se stydím -.-" xDD
Jsem zvědavá, jak se popereš s tím seznámením mezi nima xD Už tahle část musela být těžká napsat, jelikož probrat se v budoucnosti si z nás nikdo nezažil že jo xD

PS: Ta gazela je prostě úžasná xDDD

4 Kaori Kaori | Web | 7. dubna 2011 v 20:35 | Reagovat

Yuuri: Ta gazela je hrozně vekovská a bukvicoidní. Kenneth není gazela! T.T Ale byla jsem líná předělávat to do nějakého jiného podobenství. Smutné. Poslední dobou je všechno smutné... xDD
A Ano, styď se!

Klára: Taky doufám xD Ještě to nějak musím vymyslet, protože ve třetí kapitole sice komunikují, ale... je to trochu tuhý. Ve čtvrté kapitole by mělo dojít k vysvětlení a to... je sakra těžký. Kdyby nebyl Kenneth kluk, ale holka, šlo by to snadno, protože holka ufňukaná být může, ale u kluka by to moc slušivé nebylo xDD Díky za podporu x3

Jana: Vsázej se, s kým chceš, ale netahej do toho ignoranta a nabručence, jako jsem já.

5 Mish@ Mish@ | Web | 8. dubna 2011 v 20:01 | Reagovat

Děkuji, potěšilo to:D Holt jsem nebyla dost rychlá:D Já vždycky přijdu s křížkem po funuse:) Ale jsem ráda že se ti to líbilo.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama