_______________________________________________________________

_______________________________________________________________

Ze života snílka

Na hraně aneb "Ber to s nadhledem a nechovej se jako dítě."

14. dubna 2011 v 14:40 | Kaori
Poslední dobou mám pocit, že všechno, co bývalo v mém životě důležité z hlediska zájmů, pomalu zvedá kotvy a mizí za mlhou dětinskosti. Nevím, čím to je. Nepřipadám si, že bych za posledních pár let prošla bleskovým náctiletým vývojem. Možná v tom má prsty práce. Nebo škola, přátelé, přítel, strach o rodinu, neshody s rodiči (které už dávno nemají nic společného s nádobím)... Ať to, nebo ono, nebo všechno dohromady, mám pocit, že... umírám. Vlastně ne já, ale - a to se podržte - jedna má část. Abych byla přesná, tak je to Kaori.

S jak úsměvnou nostalgií vzpomínám na období před šesti lety, kdy jsem se stala součástí něčeho, po čem touží snad každý puberťák. Byla jsem v partě. Opravdové partě lidí, kteří měli svůj osobní humor a svá tajemství a okolní svět je možná někdy nechápal, ale to nevadilo, protože se každému dostávalo opory od svých přátel. V té době jsem si myslela, že anime je to nejlepší, co mě kdy potkalo a vzpomínám na chvíle, kdy jsme si idealisticky plánovali cestu po Japonsku...
Byly to skvělé časy a já vzpomínám na radost z toho, když mě někdo oslovil mojí přezdívkou jménem: Kaori. Ten pocit se dal srovnat s euforií a stačilo několik měsíců, abych si vytvořila svou animefans image. Na nic jsem si nehrála, prostě jsem to byla já, ale přitom... úplně jinak.
Lidi ze srazů a conů mě poznávali na ulici a já skutečně cítila, že někam patřím. Že jsem se po nekonečné smůle na lidi stala člověkem, který je pro své přátele důležitý.
Nic bohužel netrvá věčně a naše dokonalá parta se začala bortit. Rozjel se fenomén s ikonami a já se svou osobností něco takového nebyla schopná skousnout. Stačilo pár názorů od srdce a vřelých komentářů a došlo mi, že má cesta mezi řadami (v té době již rozjetými) HK a OK nevede.
Úplně jsem se od těch lidí distancovala. Stačí mi je vidět dvakrát do roka na některém z conů. A to stačí bohatě až moc. Ale i tak jsem si spokojeně žila dál. Přišla střední a s ní mnoho změn. A když mě některý z přátel nebo něčí rodič osloví Kaori, vím, že jsem to a že taková i budu.
Jenže když přijdu po týdnu domů, počítač je to poslední, na co pomyslím. Internetový svět mě nehecuje tolik, jako ještě před rokem a momentálně jsem zahlcena pro mě nesmírně důležitými hodnotami. Co nejvíce volného času se snažím trávit s rodiči. Často se hádáme, ale také jsem si všimla, že si poslední dobou paradoxně rozumíme nejlépe za celé roky. Pravděpodobně je to tím, že vím, že doma už dlouho nezůstanu. Že za rok maximálně za dva vypadnu z domu a půjdu si svou cestou. A oni to vědí také. Proto mi máma dává poslední možnosti schovat se za její sukni, protože za chvíli budu fuč.
Když nad tím tak přemýšlím, určitě to bude tou praxí. Koneckonců prací končí mládí, to je všeobecně známý fakt. A Kaori je mé mládí. Vlastně mě tak kromě školy a některých rodičů - jak jsem zmínila výše - již nikdo neoslovuje. Stačilo jenom pár papírů a úřadování, kam jsem musela napsat občanské jméno, občanské jméno, občanské jméno a mě bylo jasné, že prostě přestávám být dítětem. Což je škoda. Nejdříve jsem si nemohla zvyknout, že mě lidi začali(?) oslovovat skutečným jménem. U dospělých to nebylo tak hrozné, ale u lidí jenom o pár let starších než jsem já, mi to připadalo jako hrubá nadávka. A v práci? Tam ani nevědí, že nějaká Kaori existuje! Zprvu to bylo dost deprimující. Měla jsem pocit, že se přetvářím a mě došlo, že jsem těch několik let ztratila úplně... cizím životem. Ale nelituji toho. Vlastně jsem to byla stále já, ale... Je těžké to vyjádřit jen tak slovy.
Byl to zkrátka jiný svět. Vysněný svět. Svět, kde jsem (možná) mohla utíkat před realitou.
A víte, co se stalo teď o víkendu? Seznámila jsem se s dívkou, která je stejně stará jako já. Dívkou, která zná anime pouze z vyprávění od spolužáků. A když jsem se jí představila jako Kaori, zastyděla jsem se. Tak neuvěřitelně jsem se zastyděla a připadala si jako dítě, až jsem se chtěla propadnout do země!
Neříkám, že jsem teď ó dospělá, jenom... jsem přepracovala žebříček životních hodnot.
Ale je fakt, že na jedné nedávné výstavě jsem potkala děvče, které jsem neviděla asi tři roky. A světe div se - ona mě poznala. Přišla za mnou, nadšeně mě pozdravila a vyprávěla mi o srazech a mě napadlo, že bych zas na nějaký mohla jít. Jen na prchavý okamžik jsem zase zatoužila být součástí toho chuchvalce lidí. Ta myšlenka mi pouze bleskla hlavou a pak odezněla. Dále už žádný stesk a nic víc.

Nevím, jak dlouho budu ještě jako Kaori existovat. Možná zmizím tak náhle, že si mě lidé ani nezapamatují. Že jim nezůstanu ani v podvědomí. Vrátím se do světa, který jsem tak dávno opustila, abych mohla být v klidu, abych žila, abych byla prostě... Irena.
Ale když nad tím tak přemýšlím, Kaori je fajn jméno přezdívka.

Obraz, který má duši

19. listopadu 2010 v 16:11 | Kaori
Další shluk myšlenek jednoho snílka, který touží po malých, ale i velkých činech, ale není schopen v sobě naleznout zápal pro jejich realizaci…       

Ano, tak by podle mě mělo vypadat "vrcholné dílo". Je jedno, jestli obraz maloval mistr mezi malíři nebo malé dítě, je jedno, jestli je to olej nebo pastel, je dokonce i jedno, jestli je to nepropracovanější a nejdetailnější dílo vůbec, ale pokud nemá člověku co říci, je zbytečné.

Až jednou vyrostu, chci být jako moji rodiče

27. srpna 2010 v 17:02 | Kaori
(Jak vidíte, založila jsem novou rubriku. Nemyslím si, že sem budu přidávat nějak často, ale ani do deníčku ani do názorů se to nehodí. Jde o různé myšlenky, které mám v hlavě, týkající se mě nebo mého okolí. Takže pro vás něco absolutně nezajímavého, avšak pro mě důležitého. A někam to ventilovat potřebuji.)

Až jednou vyrostu, chci být jako moji rodiče

                Bezpochyby. Tuto větu z úst vypustilo již nespočetné množství dětí. A myslím, že tento výrok v hlavě nosí všichni, ať jim je kolik chce. Lidi zkrátka své rodiče obdivují. I když je nenávidí, že můžou ven jen do jedenácti, že musí mýt nádobí a podobné sračičiky, pořád je mají jako svůj vzor. Alespoň v něčem určitě.
                Jenže kde je hranice mezi obdivem a závistí? A je vůbec nějaká? Nejdou tyto dva city ruku v ruce? Ano, určitě ano.
 
 

Reklama